Mimo mísu

Jak seriál vyléčil zakomplexovanou příšerku

31. srpna 2015 v 21:18 | Nobody
Říkáte si, bože, zas nějaká další poťouchlá fanynka. Ne. Nezamilovala jsem se do žádnýho idola. Ani jsem se nerozhodla že si vezmu krále a stanu se královnou. Ani že vychovám draky. Ani prd!
Jsem obyčejný zakomplexovaný stvořeníčko. Naprosto nevýjmečná osoba, šedá myš, co tak nějak zapadá do davu kolem ní. Neumim se nijak zvlášť oblíkat, nevynikám andělskou tváří.
Jsem normální holka, co si od malička myslela, že je vysoká. Nechápu, jak se tenhle omyl stal, že jsem v prváku na střední škole zjistila, že jsem vlastně prcek. Jsem normální, extrémně zakomplexovaná holka, co ale zjistila jednu důležitou věc.

Po dlouhých letech, co jsem se veřejně shazovala a ponižovala, protože mi to přišlo bezpečnější, než kdyby někdo jiný shazoval mě, (aneb opakovaný vtip není vtipem, když se urazím sama, od druhýho už se to těžko dá brát urážka, ne?) jsem přišla na jednu věc. Začala jsem si vážit sebe samé. Aspoň trochu, znáte to.

Odjakživa jsem chrlila hlášky na můj nos a plochý hrudník. "Mám nos jak tukan, nos až do Mexika, prsa po tátovi, zatím ještě nejsem žena - ženy mají přece prsa," a tak dál a tak dál. Nezůstávala jsem samozřejmě jen u nosu a u prsou, trápí mě bambilion dalších věcí, říkám že jsem zakomplexovaný trdlo, ale tyhle dvě jsou tak nějak.. No, ty se nejvíc chytly.
Když jsem se odjakživa ponižovala, lidem okolo mě to přišlo potom přirozený, samozřejmě, vdžyť jsem jim neustále sama dokazovala, že je to normální. A horší je, že jsem všem těm věcem věřila. Těm co říkali oni, těm co jsem říkala já. Jak bych jim neměla věřit, když mě nějaký ubohý stvoření s pindíkem nazvalo v hádce NOSÁLEM, když už nemělo nic víc, čím argumentovat. Jak bych tomu neměla věřit, když si všímají všichni kolem mě?

"Líbíš se mi, ale vadí mi tvůj nos" - na to asi nikdy nezapomenu, no, co na to říct. Líbíš se mi, ale asi seš pičín z Pičína.
Upřímně, největší ubohost mi příjde urážet někoho pro vzhled, pro něco co nezmění. Možná to říkám, protože jsem to slyšela na sebe, možná to říkám, protože vím jak se na někom příroda dokáže vyřádit, ale říkám to především proto, že bych sama nikoho tímhle stylem nedokázala urazit. Nejsem svatá, ani nejhodnější či nejmoudřejší osoba, a když se s někým nemám ráda, šiju do všeho, v hlavě nebo s nějakým spojencem se klidně pustím do jeho vzhledu. Ale do obličeje bych to neřekla nikdy nikomu, protože ať je to sebevětší grázl, za svůj ksicht prostě nemůže a psychicky se dá člověk oddělat i jinak. :))))) (jk) Tohle je pod mojí úroveň.
Ale teď k tomu seriálu. Většinu času jsem tu sice psala o mém krásném nejmenším nosíku pod sluncem, a teď je čas na má obrovská prsa. JUCHŮ.
Jak už jsem říkala a jak jste už jistě pochopili, jsem extrémně zakomplexované dítko. Kvůli tak ňák nevyvinutému hrudníku jsem se styděla do plavek. A to si dovedete představit, jak jsem byla nešťastná když šlo o přítele. Každou chvíli jsem byla ve stresu že mě opustí pro nějakou prsatici. Blé.
Čemu je teď jinak? Myslíte že mi vyrostly prsa? Hahahaha. Ne.
Začala jsem sledovat Hru o trůny (dále jen GOT). Seriál plný nechutností od postelních hrátek, po sekání končetin, podřezávání hrdel a vyvrhnutých orgánů. Mňam.
Ovšem, v seriálu se téměř v každém díle objevují odhalené slečny. A já, jsem v podstatě doteď nějak neměla příležitost vidět NORMÁLNÍ ňadra NORMÁLNÍCH žen a dívek, prtože prostě mě to k holkám uplně neto, víte co, a tak jsem si asi myslela (nebo spíš můj mozek!!!!!!!) , že ty silikonový nádhery v časopisech a na tumblr jsou prostě ženský s NORMÁLNÍMA prsama.
V GOT se ovšem objevují skutečný normální holky. Ať už s prsama, nebo bez nich.
A víte co jsem zjistila? Zjistila jsem, že jsou i dospělejší a starší ženský s menšíma prsama, s divnějšími tvary a přesto jsou schopný je ukázat celýmu světu!! Dostaly zaplaceno určitě ooohromný prachy za prsa (i horší) s jakýma já se trápím! Wohoooo!!
Proč jsem se vlastně trápila? I kdybych neměla totálně žádný, moje dítě hlady neumře, i když nejsem prsatice, chlapa jsem schopná si najít, tak mi někdo řekněte, proč jsem se krucipísek trápila? Řekněte mi někdo, proč se takhle trápí stovky holek jako jsem já a proč nás média v našem trápení topí?
Ať už je člověk takový nebo makový, vždycky se najde někdo, komu se naše podivnosti budou líbit. A nebo je alespoň bude tolerovat. Proč se vlastně stresovat kvůli čemukoliv, když v seriálu ženský ukazují i to co nemaj? A chlapům pořád připadají atraktivní!


Jsem zase o drobeček spokojenější.
Jestli to takhle pude dál, asi se ze mě stane mnich.

Bi chamd khairtai? Te amo? Ne a ne a ne!

24. srpna 2015 v 11:36 | Nobody
Miluji tě. Të dua. Ja ciabe kakhaju*. T'estimo. Wǒ ài nǐ. Ich liibe-dich. Mahal kita. Je t'aime. Ti amo. Suki desu. Sarang hae. Te amo. Tiako ianao. Ngiyakuthanda. Ke a go rata. Ndinokuda. Em/anh yêu anh/em. Nadxiie lii. Bi chamd khairtai. ...

*strašně se omlouvám ale doprkýnka, to zní tak vtipně!! :D Kakhajuuu, weehehe.


Poměrně hodně často se zamýšlím nad těmito dvěma frázemi (sakra, dala jsem ty slova do správnýho tvaru? Brr jak je ta čeština zrádná!), spíše nad tím, co vlastně znamená milovat a jak to člověk pozná?
Příjde mi hodně k zamyšlení, jak touhle frázičkou "Miluju tě" dokáží někteří jedinci plýtvat jak vodou. (Mimochodem, plýtvání vodou je další věc k zamylšení, když už jsme u toho.) A ještě víc k zamyšlení, když to použijou náctileté děti.
Já osobně nedokážu říct o nikom, že bych ho někdy milovala. Nevím, jestli je to čistě mé ego, nebo to prostě nepoznám a nebo to láska nebyla, ale já rozlišuji "zamilovanost" od "lásky" respektive fáze, kdy se podle mého jedině hodí "miluji tě". (A NEBO, to prostě neumím, v tom případě by byl zbytek článku absolutně o ničem.)

Není silnějších slov než těchto, a mnozí si to, očividně, vůbec neuvědomují.
Troufám si říct, že vztah, který jsem měla rok, nebyla láska. Nevím jak on mne, ale já ho měla pouze velice ráda. Asi. Čert to vem. Každopádně mi na tom nepříjde vůbec nic špatnho.
Nikdy jsem nikomu neřekla, že ho miluju a nikdy jsem to zatím od nikoho neočekávala, protože jsem nikdy nebyla v takové fázi, kde by to bylo vhodné.
Je mi 18 let a myslím, že pro můj věk a zkušenosti zatím víc, než bohatě stačí "mám tě rád/a" a i to dokáže zahřát u srdíčka, když je to myšleno vážně. Naopak, někdo mi teď říct, že mě miluje, asi se mu vysměju a řeknu, že je to maximálně zakoukanost. Pro takovou fázi se možná i více hodí "jsem do tebe blázen," ne? Hehe.

Milovat někoho? Proč já mám za to, že to je něco, co se musí pěstovat roky? Kde jsem tohle přesvědčení vzala? Nepřidávám slovům "miluju tě" větší hodnotu, než skutečně mají? Nebo se jim vyhýbám záměrně, protože mám strach a nechci si nic namlouvat?


Každopádně, jak už jsem psala, dle mého se láska pěstuje roky. Není to něco, co se jen tak zčistajasna objeví, rozklepe vám kolena a v břiše roztančí motýly. To je zamilovanost. Ta taky pěkně rychle dokáže vyprchat. Ale láska je jako pěstovaná květina, ze začátku možná není ani vidět, ale s péči vyroste v něco krásného, obdivuhodného, jen tak nevyprchá. Láska prostě je.
Zapomeňme teď na pyl, a že existuje nějaká alergie, a na brouky co se kolem květin motají, protože nepříjemnosti a těžkosti jsou vždycky a vždycky budou.

Jako lásku si opravdu nepředstavuju "vztahy" na pár týdnů, měsíců. To jsou možná chabý pokusy a kdo během těchto chabých pokusů vypustil z úst i několikrát "Miluji tě", tfuj!
Jako lásku si představuju něco, co se pěstuje roky. Klidně desítky let. Zní to téměř nemožně, ale něco, co prostě nezmizí. Nikdy nic není ideální a já jsem moc mladá, abych si něco takovho dovedla představit. Můžu jen hádat, co nám život připravuje za nástrahy a proč je tolik rozvodů.

Můj mladý mozek je na to asi ještě nezralý. Až mi bdue 80, možná budu schopná vám o lásce povědět trochu něco víc. :))) Každopádně, já si ty dvě slovíčka šetřím pro někoho speciálního. .)

Co si o tom myslíte vy?


Don't judge challenge?

9. července 2015 v 20:42 | Nobody
Určitě nejsem jediná, co si v posledních pár dnech všimla virálních videí, co se šířej po facebooku a dalších sociálních sítích.
Všechny můžete najít pod hashtagem #dontjudgechallenge.
Když jsem viděla první, ještě jsem nějak nevěděla o čem "challenge" je a přišlo mi to jako poměrně zajímavý video. Když se mi ale na zdi začalo objevovat jedno takovýhle video za druhým, řekněme že mě to poměrně znudilo, ale nebrala jsem to ještě nijak vážnějc, než jsem to viděla i u nějaké češky.

Pochopila jsem, že v challengi by mělo jít o jakous takous podporu chudších, popř. méně atraktivnějších jedinců. (??) Možná jsem to pochopila uplně špatně, pokud ano, budu velmi ráda, když mi to někdo přiblížíte, třeba challenge sama o sobě smysl má.

Ve videích se většinou atraktivní jedinci zmalují na "hnusáky" - akné, černý zuby, srostlý obočí, rtěnka všude možně.. Ve druhé části videa se z káčátek vyklubou krásná labuťátka - slečny se krásně namalují, chalani vystylují vlasy a nakrucují se před objektivem jak modelky. (nezapomínejme na špulení!! nesmí chybět!)

Mě osobně to příjde jako extrémně narcistická kravina, co by se vůbec šířit neměla, protože věřte mi - nám ne tak krásným, co nemáme potřebu tyhle videa dělat to vážně nijak nepomůže.

To má být podpora? Když si namalujou akné a začerní zuby, nevkusně spojí obočí a vyvedou psí kusy se rtěnkou? Jako by tím říkali: "Vy ste hnusní, jeden Brežněv vedle druhýho, neumíte si namalovat ani rtěnku, jste asi mentálové a tohle je moje podpora, sem teď jako vy!"
Po odkrytí v další části videa se nám ukážou z tý krásnější stránky. Další podpora za všechny prachy. "Já jsem teď krásnej, ale ty seš furt hovno, ale můžeš zkusit odmazat to svoje akné, třeba makeupem schováš i svůj nepovedenj nos a křivý zuby:))))"

Myslim, že si přes všechen svůj narcismus lidi vůbec neuvědomili, že tím spíš někoho shodí, než aby ho podpořili.

Ovšem - co by pro lajky správnej narcis neudělal, že.


PS: Pokud se skutečně najde někdo kdo chce podpořit chudou studentku, můžete mi zaplatit třeba zubaře ;D To beru jako dostatečnou podporu!

Co na challenge říkáte vy? Setkali jste se s ní už někde, nebo patříte mezi šťastlivce kterým se tenhle virus vyhýbá?

Jak jsem se zbavila studu

6. června 2015 v 13:46 | Nobody
Dneska jsem uvažovala nad tím, že jsem se vlastně z totální trémistky a slečny, co nerví každou chvíli, stala osobou, která není nervózní ani před pohovorem do nové práce, ze setkání s novou taneční skupinou, dokonce ani před tanečním vystoupením.
Jak se to stalo?
Myslela jsem, že je to asi normální, že asi dospívám a nervozita mě opouští.

Proč ale starší slečny nervózní byly? Proč ne já?

Donutilo mě to trošku přemýšlet nad tím, co bylo tím zlomem.


Instagram a já

28. března 2015 v 21:26 | Nobody
Instagram, jedna z mnoha dalších sociálních sítí.
Jak tak koukám, má své příznivce, ale i odprůrce

Sociální sít plná hipsterů, dámičky co mají potřebu ukazovat svůj dokonalý život, klučínci co fotěj svoje těžce vymakaný 'svaly', jedinci, co fotěj vešekrou svojí stravu,hele starbucks, jedna značka, druhá značka, hash tag sem, hash tag tam a tak dále, že.
Nejhorší an tom je, že to je vlastně pravda.
Možná se zaměřím na konkrétnější části.

Hromady naprosto ZBYTEČNÝCH selfieček, fotek, co ve skutečnosti nikoho nezajímaj. #dailylook #outfitoftheday #style #beautiful COTOSAKRA? Tohle je část, co asi úplně nepochopím. Už. Byly časy, kdy selfiečka byly moje, ale teď zpátečně vlastně nechápu - proč sakra? Dnešní generace je vlastně samej narcis, co se zbožňuje natolik, aby se každej den fotil, a svejma selfiečkama zahrnoval všechny své sledující. Naštěstí mi to nějak došlo, svoje narcistický fotky jsem promazala, ovšem ne všechny, asi budu pořád trochu narcis, co se dá holt dělat. Ale hastagům typu #semfaktsexytakmělajkuj se snažím vyhýbat.

Hromady jídla. Ok. Tohle je část, kterou asi nedokážu uplně pomluvit. Sama jsem jídlu a pořádnejm žranicím trochu podlehla, moje stehna a zadek by vám o tom mohly povídat. Fotky jídla mě nedokážou rozčílit, narozdíl od některých selfiček, obzvláště těch polonahých, nejlépe když je autorkou dvanáctiletá slečna.
Takový #foodporn to je prostě moje. Na druhou stranu, fotky pořádnýho dlabance dokážou člověka docela potrápit.
Podobně jsou na tom fotky kafíček a bůhví čeho. Já osobně jsem fanda kaváren, a kafe nebo čaje obecně, podobný fotky dokážou být docela pastva pro oči. A že si každej fotí starbucks - nojo, co se dá dělat. Kafe tam nejlepší nedělaj, ale značka je značka a já sama tam občas zajdu, a rozhodně to není proto, abych si to vyfotila na instagram. (I když mám dojem že pár sbx fotek se u mě na instagramu taky dá vyhrabat:D)

Fitness - pozoruju, že poslední dobou se vážně rozjel trend budování a udržování fyzičky, a s tím i spooousty účtů, jejichž majitelé se posilování, či jinému druhu #healthylifestylu věnují. Na podobný účty se dobře kouká, člověk si říká, že už by měl něco začít sakra dělat, vždyť na tom instagramu to vypadá tak snadno.

Ale končím se škatulkováním, a chtěla bych se dostat k tomu, co bylo vlastně původní myšlenkou.
Ti co mě trošku znají, možná vědí, že jsem trošku stalker. Ti co to nevědí buď zjistí a nebo si to teď přečetli a věří mi, hihi.
A zjistila jsem, že právě Instagram je úžasnej způsob, kde můžete stalkovat všechny možný narcisy, ze kterejch se vám podlamujou kolena! Haleluja!
Kdyby jste šli na můj účet a podívali se koho sleduju, řeknete si, že jsem uplně trefená. (možná jsem, já nevim)
Nějakých 80% účtů, co sleduju, jsou vlastně strašně sexy asiati, buď postující právě fotky a videa z posilovny, což znamená spoustu odhaleých, svalnatých a upocených tělíček, mňam mňam, spoustu svých přátel vlastně sleduju jen ze "slušnosti", protože se instagram stal sítí, kde se můžu pořádně vyslintat a vyblbnut v šíleném házení tlačítka "to se mi líbí," cože na facebooku rozhodně neprovozuju v takové míře.

Ale je to pro mě i trochu víc. Kromě toho, že jsem schopná stalkováním na instagramu (a hledáním nových objektů ke sledování, samozřejmě) ztratit klidně pár hodin svýho života v kuse, kolikrát dokud to baterka vydrží, ale osvědčil se mi i jako úžasná seznamka.
Vážně PERFEKTNÍ. Je to tak jednoduchý.
Stačí najít idola ze kterýho se vám podlamujou kolena, hodit mu sledování, projet mu profil a ke každý fotce u který vám ukápne slina tam švihnout like a dál už jen čekat. Buď si toho vašeho hroznýho spamování všimne a řekne si kdo je proboha ten magor co mi projel všechny fotky a začne zkoumat na oplátku váš profil, v tom případě máte půlku za sebou! (Ovšem další věc je, aby z toho jeho podívání na váš profil něco bylo, popř. aby nebyl z druhý části zeměkoule, haha) V horším případě váš spam přejde s tím, že má lajky a víc ho to zajímat nebude, což je určitě jen namyšlenej narcis a nemá smysl se tím zabývat, haha.
Berte mě trošku s rezervou.

Ale já jsem zjistila, že Instagram prostě miluju. ""Seznámila"" jsem se díky společnýmu spamování (achbože, dřív to byly zamilovaný dopisy, dneska se lidi spamujou na instagramu, to je teda pokrok) už se spoustou sympatických, roztomilých až SEXY kluků.
Většinou to začalo mým znuděným spamováním, pokračovalo jeho spamováním, dál už to bylo oboustraný, až si druhá strana řekla o viber (páč nic jinýho nevedu). Nepříjde mi, že by se mi to na instagramu stávalo často, ani o to vlastně tolik nestojím, další kontakt dostanou vážně jen "alfa samci" u kterých za boha nechápu, proč po mě chtějí další kontakt.

Ale vlastně jsem nikdy nečekala, že by to mohlo dojít ještě dál, než je "blbý chatování," protože na instagramu je vážně už téměř celej svět a lidi, co sleduju jsou z různých koutů světa, povětšinou od Prahy a celkově České republiky poměrně daleko.
Uplně takový můj první "omyl" byl jeden vietnamec, na Instagramu samý perfektní fotky, člověk si říkal jakej má dokonalej život, ono to tak fakt působí a věřím že to tak i je. Narazili jsme na sebe, začali si psát, zjistila jsem, že je sice z Čech, ale že už žije ve Francii, říkala jsem si jakej je to smolík. Ale brzy přijel a šli jsme ven. No, ve skutečnosti už vlastně tak perfektní nebyl, to je riziko instagramu, ale byl strašně moc fajn a já měla šílenou radost, že nás v podstatě Instagram seznámil. Aspoň trošku origiálnější, než ňákej facebook, ne?

Z Instagramu jsem měla možnost osobně poznat ještě jednoho človíčka. A to už Čech zdaleka nebyl, vlastně to byl Finskej Vietnamec, co teď tak nějak cestuje. Když jsme se na instagramu "poznali" (stejný způsob, spam sem, spam tam), byl zrovna v Německu. Začali jsme si psát, ovšem to bylo trošku stylem, kdy jsme asi oba počítali s tím, že se nikdy neuvidíme. Stylem "zahřál bych tě" kecy sem kecy tam, nic brutálního.
Ovšem další věc, co mi sdělil je, že se bude stěhovat do Prahy, což byl teda fakt gól. Myslela jsem, že to bude za dlouho, že do tý doby už si dávno psát nebudeme, ztratíme kontakt (což je v dnešní době téměř nemožný) nebo podobná 'tragédie.'
Pár měsíců na to, co jsme si začali psát i mimo instgram, ovšem jsme si dávno nepsali každý den, jsem si všimla, že začal přidávat fotky z Prahy. Dafuk?
A on že prej už je tady. Styl psaní jsme najednou změnili hodně velkým stylem, nepřekvapilo mě to, ani mě to nezklamalo, psali jsme si prostě trochu míň že nám je zima :D
Pomáhala jsem mu s češtinou, a všechno možný, co by vlastně mohl potřebovat, naše počáteční nadšení ze seznámení bylo dávno fuč a nějak jsem si nemyslela, že by jsme se fakt někdy sešli.
Ale sešli. Domluvili jsme se asi týden dopředu, což u mě bývá zlo, protože mám hodně času na to, abych schůzku z nervozity zrušila.. Ale já to výjmečně neudělala. Řekla jsem si, že to risknu.
Co horšího se může stát, než že to bude trapárna, že si nebudeme rozumět, že zapomenu jak se mluví anglicky..? Vlastně je spoustu horších věcí co by se mohly stát, mohl by to bejt ňákej úchyl, to je další věc, ale tak nějak jsem spoléhala na to, že na podobný věci už mám čmuch, což asi nemá nikdo. Zkátka jsem to riskla.

Přišel rozkošnej drobňoučkej vietnamčík, naprosto k poňuchňání! Nebudu psát o tom, jak jsme prošli celou Prahu a že to bylo překvapivě fajn, na to že jsme se viděli prvně a každej ovládá naposto jiný jazyky, ani jeden neni rodilej anglickej mluvčí, nic, nic, nic. Bylo to fajn. Kombinovali jsme všechny možný jazyky, od angličtiny, přes češtinu, vietnamštinu až po španělštinu nebo korejský pozdrav haha.
Já jsem umírala z jeho sladký češtiny, on nemohl z mojí vietamštiny, vzájemně jsme si pomáhali s výslovností, bylo to fajn.

Chtěla jsem vlastně jen říct, že na každý stránce je něco, co může být vážně bezva. V dneční době je svět provázanej neuvěřitelným způsobem a není problém, aby ste tady v český republice měli přehled o tom, jaký jídla jedl támhle Korejec v Jižní koreji a co zrovna dělá. A taky není problém, aby ste se seznámili s Českým Vietnamcem žijícím ve Francii, nebo Finským Vietnamcem co cestuje po světě a jak naschvál jeho cílem je vaše město!
Instagram je na jednu stranu vážně skvělej. Plný příležitostí. Nemám na mysli příležitostí na vztah, tak naivní doufejme nikdo není, i když, nějakým lidem to zajisté vyjde, ale příležitostí na seznámení s novými kamarády. Já nevím jak vy, já osobně se zastávám názoru, že mít mezináodní přátele ja vlastně skvělá věc, nehledě na to, že je to parádní způsob jak se naučit mluvit cizím jazykem, můžete se dozvědět spoustu věcí a užít si spoustu srandy.

PS, podařilo se mi nějakým způsobem "klovnout" na instagramu německýho modela. Vietnamce, samozřejmě... hihi. Když mi dal like k fotce, málem mě klepla pepka, jak puberťačka - dovedete si představit co to bylo za povyk, když mi okomentoval fotku, ať prej si ho přidam na facebooku - a když to nešlo protože měl strašně moc žádostí, musel si mě přidat on, ufff, no říkám, málem mrtvička. V každím případě plánuje během několika týdnů do Prahy, tak že by? :)))))

Já nevim, jak to máte s Instagramem vy? Souhlasím se všemi možnými kritikami instagramu, ale vážně jsem ho začala využívat jako trochu větší úchyl převážně jen ke stalkování. (Kdybych byla chlap tak tam budu mít určitě samý poloahý olky v plavkách) Používáte někdo instagram taky ke slintání? Seznámili jste se s někým přes instagram?
 
 

Reklama