Milý deníčku...

Seznamovací týden?

16. března 2014 v 15:27 | Nobody
Sahám po diáři, abych si tak nějak vzpomněla co jsem kdy vlastně dělala.
Jak se ptala Hogreta, poslední dva dny jarních prázdnin už nic moc - za prvé, zapomněla jsem do diáře poznamenat co se dělo, za druhé si pamatuju jen, že jsme s Laurou chtěly vytisknout životopisy a jít obíhat OC, jestli někdo neshání brigánici a pracovnici. Samozřejmě k tomu vůbec nedošlo, a odhaduju, že byla sobota, protože jsem jí začala přemlouvat, ať jdeme na Sapu. (Soboty tam občas bývá Tommy, aneb bývalý přítel - ne, stále mi nejde od pusy slovo bývalý, fuj fuj fuj)
Přemluvila jsem jí a šly jsme tam. Bubble tea a nákup v Tamdě a najednou už je skoro 17 hodin a Sapa bude zavírat. Vůbec sme se nedostaly na místo, kam jsem chtěla, na místo, kde by třeba mohl být. Fňuk. Ale třeba to je jen dobře.
Každopádně už ztrácím přehled jaký soboty tam vlastně má být. Zezačátku jsem tak ještě tušila, ale jak jde týden za týdnem, vážně jsem trochu v koncích, nevim kdy jde týden, co jde pomáhat rodičům a nevím dky je týden co zůstává v Praze..
Asi bych to už měla přestat řešit.

Už v týdnu, kdy byly jarní prázdniny jsem měla dost potíže s močovým měchýřem a ke konci týdnu mě začaly strašně bolet záda v oblasti ledvin. Řekla jsem si, že to nějak přechodím, ale v pondělí ráno, ráno kdy jsem měla vstávat do školy (a taky jsem vstala) mě záda bolely tak strašně moc, až jsem měla slzy v očích, nemohla jsem se ani obout.
Šla jsem tedy po cestě do školy k doktorce. Nějak jsem počítala s tim, že mi řekne ať si koupim tudlenctu a támhlenctu mastičku a mažu si tim záda, popř. nějaká rehabilitace nebo cojávim. Poslala mě domů s předpisem na antibiotika a že prej se školou mám smůlu. Tak jsem šla domů.
Ikdyž jsem nesměla ven, práci se člověk nevykroutí snadno jako škole, takže pondělí a středu jsem šla uklízet. Argumentovala jsem, že když můžu ven do práce, tak můžu i ven s kamarády. Takže jsem vlastně jen brala prášky, nechodila do školy, jinak jsem si celkem dělala co jsem chtěla.
Jak už jsem řekla - pondělí práce.
Úterý mamka měla narozeniny, večer šla s přítelem někam a já šla s Laurou na kafe do coffee and cigars, kde byl jen tak mimochodem zase ten číšník co si na mě posledně bral facebook. A ne, už si nepíšem - po tom, co jsem mu neřekla svůj věk s tím, že chci být trochu tajemná. (Vlastně mi blo blbý říkat 17, když sme si tam objednaly celou flašku vína.)
Ve středu zase práce, plus jsem si zavolala doktorce o výsledky moči, neskutečné """překvapení""", žemám zánět močáku - to jsem skutečně nečekala.
Ve čtvrtek už mě bolest zad tak nějak polevila, tak jsem si zacvičila na zadek a na vnitřní stranu stehen a mám poznamenáno, že sem večer šla s Duyim. Bohužel už jsme se viděli tolikrát, že nemám zdání, co se dělo. Odhaduju, že mi něco uvařil. Klasicky. Myslim že něco na styl Bun cha..? Nevim, abych nekecala, ale nudle to byly určite.

V pátek jsem si zacvičila kardio + zase vnitřní strana stehen a měla jsem jít ven s jedním chlapcem. Jmenuje se Viet a shodou náhod je to kamarád Duyiho. Tomu jsem samozřejmě nic neřekla, protože jsem na něj byla uražená kvuli pitomosti tak jsem ho nechala podusit se. S Vietem jsme šli do čajovny, pak na kebab a pak jsme seděli venku na lavičce. Rozuměli jsme si, byl milej, pěknej, měl hezký zuby a pěknej hlas. Smáli jsme se, vážně to bylo šíleně na pohodu. Krom toho teda, že jsme v noci seděli venku na lavičce, já se svym močovym měchýřem - palec nahoru, vážně.
No, tam to začalo být takový divnější. Nějak se přibližoval, bla bla bla. Kdykoliv byl blízko nějak ještě blíž, než by měl, otočila jsem hlavu jakože týýbrďo, hele, někdo jde, nebo heele, to je pěknej pejsek, nebo nebyla to veverka? nikdy v životě jsem žádnou veverku neviděla!
Když už jsem uznala, že studená lavička, za studenýho večera s fajn klukem vedle mě není můj šálek kávy, a že mi to moc připomíná časy, ke kterým se vrátit nechci, protože jsem od nich s radostí utekla, protože mě sezení na lavičách vlastně přestalo bavit, navrhla jsem že bych šla domů. Koneckonců, byla jedna hodina ráno. Zvedli jsme se a ten efiugejsh mě políbil. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by při líbání vypadal takhle... vtipnostrašidelně?

No, ono je to celkem jedno. Neřešila jsem to, protože jsem nezadaná a dělám všechno, abych se myšlenkama a vlastně uplně vším odpoutala od Tommyho, a tohle bylo zajímavý rozptýlení.
Druhý den (v sobotu) jsem na něj od Duyiho zjistila že je to vlastně strašnej blbec, a sukničkář, takže jsem dalších pár dní hrála divadlo, že o ničem nevim, ale věděla jsem, že už s nim nikam nepůjdu.

V Neděli jsem měla vstávat nějak dřív, a jet k Duyimu na oběd, že zůstanu až do večeře. Ovšem se mi do toho vtěsnal plán brigády se Štěpánkou, takže jsem jela jen na oběd, pak jel semnou na Václavák na sraz s Štěpánkou a šly jsme "brigádničit". Byly jsme hostesky od luxusní restaurace, (na kterou jsme mimochodem s Tommym koukali na jeho narozeniny a bavili se o ní - ano, vážně máme spolu vzpomínky snad všude a na všechno) lákaly jsme lidi dovnitř. Mrzly jsme tam tři hodiny a nedostaly zaplaceno. Šéf byl sexoňskej arab, ale měl to moc chytře vymyšlený. nebudu dál rozebírat, prostě zajímavá zkušenost :D
Zmrzlá jsem jela zase za Duyim, udělal i čaj a večeři pak semnou šel domů.
Ráno k doktorce a pak hurá do školy. Pondělí, středa práce, ve čtvrtek zase s Duyim - zase uvařil + sme koukali na Planetu opic, nebo co.

Pátek jsem měla sraz s jiným chlapcem, kterýho mi dohazovala Laura. (Nutno podotknouti, chlapec nehledá vztah, nýbrž kamarádku s výhodama)
Hodně sme si rozuměli takže jsem vědomost toho, co hledá ignorovala, volali jsme si - vždycky na pár hodin a tak jsme prostě šli ven. Je to Jackie. A je fajn.
Šli jsme na jídlo - nesnášim z celýho srdce jíst před klukem, kord (jak se vlastně správně píše tohle divný slovo??!) když ho vidim poprvé v životě, musim si hodně zvyknout na toho druhýho, abych se v klidu najedla. Řekla jsem si ale, že to zvládnu.
Dala jsem si moje milovaný Bun cha. On dojedl dvakrát rychleji než já, takže měl pak strašně moc příležitostí smát se mi, jak zápasim s nudlema, jak jim a jak se stydim. Ale nasmáli jsme se. Po jídle jsme šli do cassína, kde jsme si dali kafe.
Pak bylo nějak zas už pozdě a už takhle sme spolu byli asi tři, čtyři hodiny. Řekl, že můžeme jít k němu, že tam je teta a tak. Jako upřímně, v ten moment, kdy to řekl jsem měla chut ho něčim praštit, ale nevim proč, vážně k němu mám důvěru, krom toho jsme se předtím bavili o tom, co nemáme rádi, a já po zkušenosti s Vietem nezapomněla zmínit to, že nemám ráda když mě někdo líbá na první schůzce :D Takže jsem nějak počítala s tím, že by si snad nedovolil ani tohle, natož něco víc.
Tak nějak jsem na to teda kývla - hlavně tam měla vážně být jeho teta, a před vietnamskými dospěláky by si snad nikdo nic nedovolil, vlastně jsem celkem zírala že mě hnedka bere tetě na oči.
Pozdravila jsem tetu vietnamsky, abych nebyla za tu nezdvořilou Češku. Byli jsme v obýváku, společně s tetou a tetinýma dětma, nááádhernou holčičkou a rozkošným chlapečkem.
Krásná princeznička na mě hnedka řvala Chi ơi, a mě to strašně potěšilo, protože mi Chi snad nikdy nikdo neřekl, prostě jsem všude Em. Asi se budu obklopovat vietnamskými dětmi, aby mi někdo říkal Chi a já se mohla cítit jednou starší :D
(Pro vysvětlení, ve vietnamštině máte několik možností, jak někoho oslovit, většinou oslovujete podle věku - starší, mladší, popř. podle "vážnosti", či postavení ve společnosti/rodině, nebudu to tu vysvětlovat, sama v tom mám trochu binec, ale Em je pro mladšího jak chlapce, tak slečnu a Chi je pro starší slečnu, nikoliv však pro někoho ve věku třeba vašich rodičů, + ơi je něco jako 6. pád u nás)
Koukali jsme na televizi, povídali si s Jackiem a teta s dětma pak šla spát. Přesunuli jsme se od stolu na gauč a pořád si o něčem povídali.
Řekla jsem si, že s nim počkám, až mu zavolá táta, měl jít překládat na nějakou schůzku, tak jsme tam tak byli, povídali si o celkem děsivejch věcech a při tom koukali na televizi, na videa na Ipadu a bylo to děsně fajn.
Neměla jsem pocit, jakobych ho viděla poprvé v životě, protože se mi svěřoval i s věcma, co neví ani Laura která nás v podstatě seznámila, a tak celkově jsme se bavili hodně otevřeně.
Vážně už bylo dost hodin, nemám zdání. Jedna ráno? Dvě ráno? Možná dokonce i tři! A přišel strejda. Něco s Jackiem řešili, tak jsem se přesunula do pokoje, sice jsem rozuměla asi tak jednomu slovu ze sta, ale bylo to slušnější.
Pak přišel Jackie a povídali jsme si už jen nad tabletem. Že prej se podíváme na ňákej horor.
V tu chvíli jsem ho nenáviděla, protože horory nesnášim a po našich strašdelných rozhovorech, duchařsých povídkách, zážitcích a celkově dost strašidelnými tématy jsem se vážně necítila, jakobych se chtěla ještě víc bát.
Zapnul SAW nevim kolik. Bylo to nechutný a nudný, tak mi pustil jen scénku z Hory mají oči (? myslím), kde chlápek čte nějaký zaklínadlo, co začíná slovem KUNDA. No tlemili jsme se jak idioti, žejo. Pak jsem odmítla sledovat jinej horor, protože už takhle jsem dost drtila peřinu, tak jsme si dali jen Zombieland.
Táta furt nevolal, už jsem byla dost unavená, bylo kolem čtvrtý hodiny ráno. Jackie mu zavolal a a zvedla to máma, že táta prej už spí. Fajn že se nám ozval. Nějak jsme dohodli, že je pozdě a že tam můžu zůstat přes noc, Jackie ráno šel do práce a já nesnášim noční cestování. A nabídka, že mi zavolá taxíka a zaplatí mi ho? Ne díky. To radši pudu pěšky, než aby mi platil ještě taxíka.
Každej sme měli jinou peřinu, on říkal že spát už nebude, že to nemá smysl. Já v tom případě taky spát nemohla, protože chrápu.:D
On měl tenkou přikrývku a já obrovskou tlustou peřinu, začal se trochu klepat zimou, navrhla jsem, že přežiju když budeme pod jednou peřinou, vážně byla dost velká. Tak sme leželi, mezi náma asi půl metru mezera a povídali jsme si. Pučil mi ňáký tričko na spaní a tepláky, připadala jsem si.. no strašně vtipně :D
Měla jsem pocit, jakoby jsme se znali roky, byli jsme spolu už asi 10 hodin v kuse. Nevim jak, najednou místo půl metru je mezi náma už asi jen dvacet centimetrů, ani jeden nevíme jestli se zmenšila postel, nebo kdo se probůh přibližoval. Začínáme se lechtat, jojo, srandy kopec, je lechtivej jak holka, brečim z něj smíchy. Furt se bavíme bavíme, soukromý věci, všechno co vás jen napadne, po asi stý lechtačce už k sobě máme fakt blízko a já padám do mldob, prostě usínám. Otáčí se ke mě zády a já rozespalá už nic neřešim, nemam peřinu na objímání, tak hodim ruku přes něj.
Otáčí se směrem ke mě, jsme k sobě fakt blízko, nic se neděje. Řikam ups, asi sem ho vyděsila. Ptá se jestli mě může obejmout, tiše kývam, dává mi ruku přes pas, já jemu, celej se klepe.
Skončí to tak, že mě vlastně políbí a my zjišťujeme, že si rozumíme snad ve šech směrech.
Odpouštim mu to, že mě políbil na poprvý, protože jsme spolu na první schůzce byli nějakých 13 hodin, takže jsme to v podstatě všechno asi nahnali během jednoho dne, místo několika pár hodinových schůzek. Pak se tak povalujeme, dál se bavíme, mě už se alespoň konečně nechce spát a zjišťuju, že je mi s nim strašně strašně hezky, že dokáže zaplnit tu díru, co zvyla po Tommym. (A vlastně má taky strašně pěknej hlas)
Ležíme v objetí, šeptá "Endy, víš, že nehledám vztah, viď" Neboj se, byla jsem obeznámena.. Kašlu na to, prostě si rozumíme, nehodlám nic řešit, hlavně, že se našel někdo, s kym nemam na Tommyho ani pomyšlení.
Krom toho všeho jsem zjistila, že se s Tommym zná, ehem a jsou si poměrně blízcí.
Svět je tak malej.
Za chvíli zvoní budík, sme vysmátí z toho, že jsme se krásně vyspali, oblíkáme se (každej když byl v pokoji sám), upravujeme se a vyrážíme - on do práce, já domů.

Doma leham, za hodinu mě budí telefon, volá mi Duy, máme jít do sapy na jídlo. Jsem nevyspaná, protivná, jeho narážka že prej BŮHVÍ co jsem dělala celou noc (zase jeho žárlivá narážka) mě vytáčí do nepříčetna, ať se jde bodnout, nikam nejdu. Šla jsem s Naty a utratila jsem zase všechny svoje peníze. gr.

Jarní prázdniny aneb poprvé co jsem neseděla doma na zadku

28. února 2014 v 16:19 | Nobody
Hmm. Stále jsem v procesu "koukej už laskavě zapomenout" a dělám všechno, jen abych v hlavě měla cokoliv jinýho. Mám týden jarních prázdnin a za tenhle týden jsem toho podnikla snad i víc, než jsem podnikla za celých krásně strávených 10 měsíců se svým přítelem. Ex přítelem, teda už asi.
Poslední školní pátek jsem se konečně vyspala. Celý týden jsem spala vždycky 3-4 hodiny, ale alespoň jsem měla bezesné noci. V pátek jsem spala hodin asi 13 s tím, že se mi snad všechny sny zdály o něm. Jak jinak.

V sobotu už jsem chtěa něco podniknout, prostě jsem nechtěla strávit celý týden doma s tím, že se budu nudit a myslet na to, jak krásý časy pominuly. Ozval se mi přítel Laury. Jestli prej s ní někam nechci jít, že on má nějakej "bussines" a nechce aby byla sama. Bezva, stejně jsem jí chtěla psát.
Šly jsme do Sapy na Phớ, vietnamský vývar s nudlemi, zeleninkou a masem, my měly "phớ gá", což je s kuřecím masem. Nějak jsme to tam prošly, koupily rybí omáčku a šly čekat na bus, přemýšlely jsme co budeme dělat dál. Skočily jsme k Lauře domů a pak jsme jely do centra, na Václavák do Starbucksu. Nebudu vypisovat co všechno se dělo, řeknu vám jen, že jsem s ní snad nikdy nebrečela smíchy tolik, jako když jsem jí půjčila makeup a ona si ho namatlaa víc než bylo třeba, vypadala jak stěna a nešlo to dolů. Ani jedna sme neměly kapesníčky, na záchodech nebyl toaleťák, makeup byl voděodolnej, o sto odstínů světlejší než je Laura a neměly jsme ani jedna tmavší makeup. Málem jsem umřela vám říkám. Nakradla jsem tam teda hromádku ubrousků aby to nějak sundala a šly jsme oběhnout pár drogerií, jestli nemají tmavší testery. Nakonec to trochu slezlo a bylo to v pohodě.
Pokračovaly jsme teda dál, šly jsme posedět do Coffee and cigars, což je lounge, taky na Václaváku. Objednaly jsme si celou flašku vína. Číšník tam tak běhal pořád se na mě usmíval. Když Lauře došly cigarety, musela běžet někam do trafiky, než jí zavřou, zůstala jsem tam sedět sama. Tak nějak jsem projížděla facebook, popíjela víno. V tom přišel číšník. "Jste na facebooku?" Ehhhhhh. "Jsem no" "Tak si mě přidejte" Podala jsem mu telefon, ať si to napíše radši sám a já nic nepokomolim a dál jsem si všímala svýho a on práce. Přišla Laura. Vymýšlely jsme, co budeme dělat dál, měly jsme asi 5 dalších možností. Buď Tony (vn) a následně klub M1. Nebo Petr(vn), co zrovna jel do Prahy. Nebo jeden Vietnamec ze slovenska co byl zrovna v Praze. Nebo Lauřin přítel a asi další 4 Vietnamci, co slavili narozeniny.

Asi v tom trochu plavu

19. února 2014 v 17:24 | Nobody
Achjo. Už je to týden a tři dny. Furt se cejtim pěkně na houby. Nemůžu spát. Kňouram. Fňukam. Je to semnou k nevydržení. Prej sem zhubla..
S Duyim jsme se jen hádali. Masakr hádky.
V takový chvíle, kdy se s kamarádem hádám víc, než jsem se hádala s přítelem si říkám - proč že jsme se vlastně rozešli?
Trápim se jak zvířátko polapený v kleci. A nejde s tim nic dělat.
I když bych se moc ráda tak nějak přenesla, zároveň nechci, protože - co kdyby náhodou.. Jo, haha, co kdyby náhodou ty sračky co říkal byly pravda a nebylo všem dnům konec, co kdyby mě měl třeba fakt pořád rád a stýskalo se mu..
Hahaha, my holky máme asi v povaze být naivní, žejo?
Dneska jsem poprvé našla odvahu, abych se podívala na naše zprávy...
Jenže ono je pak těžký nebýt naivní, když vy chlapi napíšete něco takovýdleho.
Jak se na to tak koukám. Chceš mít klid. Netušila jsem, že tě tak moc obtěžuju.. Horší výmluvu sis nemohl vymyslet..
Prostě nevim.
S Duyim jsem tak nějak asi přestala komunikovat. Byli jsme k sobě zkrátka několik dní jak psi, já byla protivná právem, on byl protivnej ze mě, pak si to všechno začal lepšit ještě tim, že do toho začal být chladnej a zkrátka hnusnej. Tak to pokračovalo dalších pár dní. Několik dalších hádek, řekla jsem si, že už mu na to jebu, beztak je mi to všechno tak nějak jedno, protože mě trápí jen jedna jediná věc a Duy to skutečně neni, i kdyby o mě říkal největší hnusárny, na jisto mi to bude uplně jedno, stejně jako je mi jedno všechno..
Jenže on se omluvil. A já byla dál chladná. Je mi ho na jednu stranu líto. Protože vim, že mě má rád. A mě tak strašně mrzí, že se musím chovat tak, jak se chovám, protože není východisko, ubližovalo by mu jak komunikace semnou, tak ta nekomunikace.
Když by jsme se spou bavili, nemůžu jít prostě dál, zasekla jsem se u kapitoly ehehehehehehem "Přítel" a i když bych tomu v životě nevěřila, najednou nemám žaludek, ani sílu jít dál, mluvim jen tak zčista jasna jen o Přítelovi, prostě tohle nepřeju Duyimu poslouchat.. Řekla jsem si, možná bude lepší když se nebudeme bavit? Nebudu mu ubližovat kecama o Tommym, nýbrž ""jen"" tím jaká k němu budu, tím pádem se mu zhnusím já a problém je vyřešen.
I když je divný nepsat si s nim, dny jsou takový smutnější, ještě víc osamělý, protože najednou tu neni vážně nikdo, s kým bych klábosila hodiny a hodiny..
Ikdyž..
Díky instagramu jsem se seznámila s jedním Vietnamcem, náhodou stejným jménem jako byl Přítel, Sơn.. Znamená to hora.. Doteď, přes ten týden mě nebavilo psát si s nikým, přísahám bohu, všechno pro mě bylo nudný, dokonce mě to až obtěžovalo..
Ale jen když vidím, že mi napsal Sơn číslo dvě, usmívám se, i když o nic nejde. Vůbec o nic nejde. Ale zkrátka mi dělá šílenou radost psát si s nim, je to zvláštní ale Hora 2 je kromě jména a národnosti podobný Hoře 1 taky tou pohodovostí.
Ale haha, netřeba se radovat nějak víc, Hora 2 už půl roku nežije v České republice, ale alespoň někdo, kdo mi dokáže vykouzlit upřímný úsměv na tváři. Za tohle jsem ráda. Moc.
Hm. Další věc. Nějaký ty deprese mě dostaly do stavu, kdy jsem se zkrátka v sobotu ožrala jak čuně. Na to, že nepiju, celkem slušný no.. Ale alespoň jsem se jeden další den "bavila".
Začalo to vodkou s Martinou a jejim kamarádem Markem, u kostela. Když už jsme byli ve fajn náladě, kolem šli dva krásní Vietnamci, haha, prošli, koukali jsme na sebe, přešli nás.
Pak se otočili, vrátili se, zeptali se, jak se dostanou tam a tam. Šli zas dál. Zase se otočili. "Helééé, nejseš ty Endy?" Skutečně by mě nenapadlo že ty dva krasoně budu znát, ale hmm, asi už znám dost Vietnamců na to, aby se podobný náhody děly. Přidali se k nám, nevěřili jsme tý náhodě, a všichni jsme styděli, že jsme se nepoznali, ale co, neviděli jsme se rok a dva/tři měsíce.
Kdože tito dva byli? Když jsem se poprvé dostala mezi Vietnamskou společnost, s Tommíkem, ten mě bral na byt za kamarádama, pamatujete? Byt byl u Tonyho. Ano, jeden z nich byl Tony.. A ten druhej byl Michal, kterýho jsem raději ani v článku nezmínila, haha, ale se Štěpánkou se nám oboum líbil.
No, nebudu popisovat celou sobotu. Tihle dva pak zas odešli, pak se k nám přidali nějací dva Slováci, furt sme pili, pili, pili, pak jsme se od kostela přesunuli do nějakýho klubu, ten rozkošnej Slovák mi koupil víno a tím podepsal můj blicí ortel.
Víno se smíchalo s pivem, co jsem exovala kvuli debilní challenge na facebook, s nemalým množstvím vodky a tak nějak to udělalo pořádnou paseku. Ani si nepamatuju, jak jsem se dostala domů.
Jen to, že jsem něco dělala na telefonu, vůbec jsem na to neviděla, potácela jsem se na podpatcích ze strany na stranu.. Najednou jsem doma, brečim, jak uplnej magor, máma je ze mě na prášky, přesto se o mě stará.
Ráno smska od Tommyho - "Ty jsi mi vcera volala ve 3h ? :)) jsi nekde zas parila ne :§" No, záhada vyřešena, už víme co jsem dělala s telefonem, bohužel PROČ jsem to dělala se asi už nedozvíme.
Celou neděli jsem prozvracela. Mňam. Zvracela jsem snad každých 20 minut, nemohla jsem nic sníst, nic vypít, umírala jsem žízní. (To bylo radosti, když jsem v devět večer konečně mohla pít a podařilo se mi do sebe nacpai i pár piškotů!)
Všechno kvuli debilnímu klukovi, no chápete to:)
nenene, smutek už teda zapíjet nebudu, radši ho třeba zajim, nebo tak.
No, to je vlastně asi tak všechno, chtěla jsem se zase jen vypsat, protože se nemám komu svěřovat..

buồn lắm

Otevřený konec taky konec

14. února 2014 v 15:38 | Nobody
Tenhle nadpisek jsem vlastně vůbec nechtěla dávat. Teda chtěla. A pak zas nechtěla. Ale jinej jsem prostě nevymyslela. Takže v něm možná trochu kecam. Já nevim.

Nevím, jak začít tenle článek, netušim jak to všechno podat. Mohla bych to napsat ve dvou větách a uplně by to stačilo.
V minulém článku jste se dočetli o pauze. Hmm.
Nejsem v takovýhle věcech nijak zkušená, v podstatě to byla má první pauza. Netušila, jak dlouho taková pauza trvá, neměla jsem zdání co se smí a co ne - ovšem, to bylo uplně jedno, protože jsem za prvé na nic náladu neměla a za druhé jsem marodila doma, ale co jsem tušila bylo to, že pauza je většinou zkrátka jen "jemnější rozchod".. Ikdyž mě osobně to příjde mnohem víc drastický a morbidní, než kdyby jsme se rozešli rovnou. Zbtyečný protahování, čekání, spoustu nervů, falešný naděje..
Měla jsem v plánu vydržet do Valentýna. Do dneška. Jsem šťastná, že jsem to neudělala, napsala jsem mu týden po naší pauze, tedy v neděli. Kdybych mu napsala na Valentýna, byla bych odsouzená k tomu, abych tenhle svátek nesnášela z celého srdce, protože to, co přišlo nebylo vůbec romantický.
Zkrátka. "Chce být zrovna chvíli sám", ale "stále jsem ZLATÍ a není všem dnům konec."
Nevim. Po počátečním šoku jsem ze sebe dostala emoce a po chvíli mi to přišlo až vtipný. Teda on. Protože je uplně stejnej jako všichni ostatní, uplně stejný kecy, uplně stejný výmluvy. Celkem jsem se uklidnila, až na nepopsatelně divnej pocit - jakože spolu vážně už nejsme? Vážně to nedokážu popsat.
Netušila jsem najednou, co budu dělat dál. Cítila jsem strašnou prázdnotu, strašnou, ale na druhou stranu mi bylo o hodně líp, než během pauzy, protože jsem konečně věděla, na čem skutečně jsem.
Chtěla jsem to zachránit, strašně moc, ale proč, když on už byl rozhodnutý. Škemrat a prosit o druhou šanci? Já? K čemu, když on už to tak nechce?
Máma mě ten večer viděla poprvé brečet kvuli někomu jinýmu, než členovi rodiny. Kvuli tátovi mě viděla brečet, ona mě kolikrát rozbrečela, sestra taky, ale nikdy jsem nebyla ta "ubrečená holka". Když táta umíral, byla jsem to já ta, co se celou dobu snažila mít strašně chytrý kecy. Nakonec jsem to ale byla já ta, co se nejvíc složila.. Hm. Chválila mě, že jsem tak tvrdá a netrápim se kvuli nějakýmu klukovi. Vlastně řekla blbci, ale to je jedno. A taky řekla, že takových blbců bude ještě spoustu. Kupodivu jí tentokrát věřim. Akorát že teď prostě žádnýho jinýho nechci.
Hned druhý den jsem šla do školy, pro jistotu - představa, že bych dál byla doma, asi bych se zbláznila. Nebudu popisovat jak probíhaly moje další dny, zkrátka jsem se trápila. Ale snažila jsem se dělat cokoliv, jen abych nebyla doma. V pondělí práce, v úterý Duy, ve středu práce - a po práci..
Přišla jsem domů, celkově jsem se cítila smutně, ale nehodlala jsem se v tom nějak nimrat, zhoršovat si to. Zavolal mi Tony. Vzala jsem to, klasicky jsme si povídali, volá mi celkem často.
"Tak co, jak ty dopadla s pžítel?" "No, už spolu nejsme.." "To je dobře, víš, já nechtěl ti to žíkat, když ty byla s nim jo, alee alee. On nebyl dobrej. On nechoval tak jak má, ale já nechtěl kazit váš vztah. Já ho dneska viděl s jiná holka, Vietnamka." Nevěřili by ste mi, jak strašně se mi udělalo špatně. Po tom, co jsem asi tak stokrát zopakovala něco ve smyslu ježiši, to si děláš srandu, cože, ježiši, cože, au, nemohla jsem mluvit. Vedle v pokoji byla máma, nechtěla jsem brečet. Ale tohle. To prostě bolelo. Chce bejt sám? Klasika..
Robrečela jsem se Tonymu do telefonu. "Nee, nebleč, notak.. Neplakej ju? Mam pžijet? Já pžijedu jo?"
Tímto dnem jsem oficiálně začala mít alergii i na něj. Měla jsem celkem radost, že to je někdo, kdo v mym životě znamenal něco víc a nakonec se mi z něj nedělalo špatně. Vážně. Ale po tomhle... Pomyšlení na něj a měla jsem chuť vraždit.
Takže ano, takhle dál pokračovalo mé trápení, druhý den po tomto úžasném rozhovoru jsem po škole jela ke Kačce, jejíž Vietnamský tatínek prý říkal, že jsem milá, sympatická a mám je navštěvovat častěji. (Tatínek úžasně vaří, klidně je navštěvovat častěji budu, ale všechno jim snim, mňam) Nádherný rozptýlení, až na to, že jsem při projíždění fotek v jejím telefonu narazila na fotky, kdy jsme my všichni byli společně na party. Ugh. Mám radost. Na jedný fotce vypadá příšerně. Na tu druhý bohužel vypadá příšerně vtipnosexy. Chm. Nemáme společnou fotku. Nechtěla jsem se fotit. Teď mě to štve. Myslela jsem, že budeme mít víc takových příležitostí. Neměli jsme. Moje blbost.
Naštěstí se Kačce povedlo mě znovu dostat do fajnový nálady. Je skvělá.

Nejhorší je, že na něj už zase měnim názor. Přece jen to "není všem dnům konec" Grrrrrrrrrrr nesnášim ho, bastard jeden, takový falešný naděje, co mě teď brzděj, grrr.
Anyways. Dva dny po telefonátu už mi neni zas tak mizerně, jen nemůžu spát. Nemůžu usnout. Furt se budim. Asi tak každou hodinu. Ale to je celkem fuk.
Proces "getting over him" jede na plný obrátky, někdy příští týden bych měla jít ven s jedním miloučkým Vietnamským chlapcem, dále s Tonym, a ještě na kafe s jedním Čechem, se kterým jsem vlastně už podnikla cestu do strip klubu.

Mám neustále pubertální choutky spamovat facebook různejma kravinama, o kterých vim, že dá "To se mi líbí", protože to je něco, co pro nás bylo typický. Nikdy mi nic nelajkoval, téměř, až na věci (když sme byly spolu), co jsem přidala když mě naštval, a on věděl že jsou na něj, taky až na věci, co se mu ve skutečnosti nelíbí (třeba fotka mě a Tonyho, video kde mě Filip ze soboty bere na záda apod.) a dál - asi věci, co ví, že způsobil on, viz. včerejší postnutý obrázek "everything turns to shit" - nevim proč to lajknul. Má to společný, nebo se mu jen líbí že se všechno hroutí mě?

Třeba ta Vietnamka byla jen klientka......... Třeba...

Jo, a poznala jsem jeho klona. Je strašně hezkej - jako on, ale je to taky strašnej kretén. Achjo.

Jdu dál kňourat, je přeci Valentýn, tak se zatím mějte.

A ne, i když bych mohla, se Duyim dneska nemůžu jít, nemůžu dopustit, aby si to jeden z nás vyložil špatně (já bych to nejspíš nebyla), jen kvuli tomu, že je Valentýn. Mám ho ráda, ale nechci riskovat, že by prostě došlo k nedorozumění.
Radši pudu spát.. Třeba.. (Vypila jsem už dvě kafe a stále usínám, možná to je obrana mýho organismu proti nějakýmm depresím nebo tak haha, koukejte jak mám chytrý tělíčko.)

Tak jak to tedy vlastně bylo..

9. února 2014 v 1:20 | Nobody
Celou neděli mi bylo špatně. Přišla jsem domů a okamžitě jsem znovu zahučela do postele. Když jsem se probudila, přibližně za dvě hodiny, furt jsem byla mrtvá, ale nemohla jsem prospat celý den. Nějak jsem se flákala, snažila se nedělat rychlý pohyby, vzala jsem si prášek proti bolesti hlavy a byla jsem nervózní z večera, co měl přijít.
Nevěděla jsem, zda-li náš sraz s Tommym aka "Promluvíme si o tom" vůbec platí..
Napsala jsem mu.. "Zrovna jsem ti chtěl psát.." Hm, zase jsem byla první já - jak jinak.
Sraz platil.. Bylo mi furt strašně špatně, celý den jsem nejedla. Furt jsem měla nějaký čas, tak jsem si napustila vanu, kde jsem se aspoň půl hodiny válela.
Opičky nemají rády vodu, ta moje opička proto asi rychle utekla, po vaně mi bylo skvěle, až na ten hlad.
"Jen mi řekni, jestli se mám najíst než přijedeš, nebo se najíme spolu, protože jinak umřu hlady."
"Počkej na mě, vezu závitky i bun"
Budeme spolu jíst? No tak je to mezi náma asi v pohodě, ne?
Trochu ze mě opadla nevozita..
Jela jsem tam, myslela jsem že je všechno v pohodě.
Před barákem mě nechal vymrznout, naše poslední dvě zprávy? Já poslala sněhuláka. "Už běžim!"
Well.
Otevřel mi. Klasický napětí mezi náma, stejně tak jako pokaždý, když se na něčem neshodnem, nebo se trochu rafnem. Pusu jsme se nedali, jen jsme se na sebe tak usmívali..
Začal dělat jídlo.. Bylo mi chladno..
Když stál u plotny a šikovně obracel závitky, měla jsem strašnou chuť k něu přijít, obejmout ho zezadu a dát mu pusu na krk, tak jak to klasicky dělám. Místo toho jsem zůstala jako přikovaná stát mezi dveřma opřená o práh. Sakra.
Když bylo všechno připravený, klasicky jsme to dali na stůl, připravili jsme náš seriál - American Horor Story a začali jsme jíst. Naneštěstí se seriál sekal.. Tak jsme dojedli při sledování sportu..
Seriál pak stále nešel..
Trapný ticho.
Uklidili jsme talíře.
Další trapný ticho.
Jsem nervózní.
On si sedá jako při pohovoru, dává nohu přes nohu, kříží ruce na prsou: "taak, chceš si o tom promluvit?" je vidět, že je taky nervózní, já mam žaludek až v krku, přesto se usmívam jak tele, ten trapnej moment, kdy je něco tak vážný, přesto se na sebe usmíváte, takovej ten úsměv sakra přestaň se usmívat ty hloupá puso, tohle přece není vůbec úsměvný, a když se vám podaří se neusmívat, tak se vám prozměnu chce brečet a říkáte si proč už se nejde usmívat a proč vám vlhnou oči..

Sobotní narozeninová oslava

7. února 2014 v 13:09 | Andy
Říkala jsem, že si to užiju, říkala jsem, že mi to bude slušet, říkala jsem to! Vykašlat se na následky, svědomí zakopat hluboko pod zem, jako bych tušila, že budu litovat, když si ten večer neužiju.
A měla jsem pravdu. Jsem strašně ráda, že jsem si ten večer užila, je to jeden z mála světlých momentů v mojí mysli, protože hned druhý den nastala doba Temna. Hm, nějak jsem si vzpomněla na naší češtinářku ze základky, čím to bude.
V podstatě celý den jsem se připravovala. Maska na obličej, vykoupat se, umýt si vlasy, udělat nehty.. Na nic jsem nezapomněla, stoprocentní péče, musela jsem vypadat skvěle a HLAVNĚ se cítit skvěle, protože zjišťuju, že čím líp se cítíte, tím víc ste přitažliví. A to byl můj účel. Klidně bejt ta nejvíc pomlouvaná češka, no a co. Hlavně že se budu cítit skvěle!

Přišel večer a já se začala malovat. Z chladu mám nad levým okem, pod levým okem a nad rtem vyrážku. Nesnášim zimu. Po nalíčení jsem začala šílet. Nikdy ta vyrážka nebyla horší, než v den, kdy mám vypadat skvěle! Okamžitě jsem nanesla tunu kokosovýho oleje a čekala, až se vsákne, hlavně zachovat klid.
Nějakým způsobem - netuším jak, jsem to pošéfila a razila jsem.
Jela jsem za Štěpánkou, co mi měla půjčit náhrdelník. Jely jsme k ní, kde jsme prohrabaly celej její šatník a jak jí je zvykem mi půjčila něco jinýho na sebe, místo mýho bílýho trička. Andílek. Půjčila mi černý tílko, společně se sukní to vypadalo jako šaty, chtěla mi hodit ještě něco přes to, ale mě se to líbilo. K tomu krásnej náhrdelník a jela jsem k Tonymu.

Černý silonky, nadkolenky sahající poměrně vysoko na stehna, černá krátká upnutá sukýnka, černý tílko, nádhernej náhrdelník, perličkový náušnice a voňavka Chanel. První dojem fajn, ne? (Jo, tu chanelku jsem štípla mamce z její poličky dávné slávy, aneb polička, kde má samý úžasný drahý parfémy z dob, kdy měla zazobaný frajírky, hihi, snad si nikdy nevšimne kolik jsem tý chanelky použila!- doznávám se, půjčila jsem si jí už asi podruhé.. Ostuda ostudná jsem.)
Čekala jsem před vchodem. Je to správný vchod? Proč už nikdo nejde? Pamatuju si to správně? Ale z okna jsem slyšela vietnamskou hudbu, musela jsem být správně.

Střípky z mojí hlavy

4. února 2014 v 15:43 | Andy
Myšlenky zapisovány během včerejška, dneška, nevim, chtěla jsem se prostě vyzpovídat, klasicky.

Nikdy jsem se necítila trapněji. Sama před sebou. Před ostatníma. Najednou je ze mě hromádka neštěstí, nemam sílu ani energii na nic, všechnu energii utápim v slzách. Nekonečná bolest hlavy, rudej frňák, jsem nechutná, nemůžu se na sebe ani podívat.

Nevěřim slovu pauza. Ikdyž bych strašně ráda.
A to, že měl v očích slzy vůbec nic neznamená.
Protože si najde někoho jinýho. A tohle vyšumí.
Bude to konec.
Nedovedu si to představit.
Nechci to zahodit.

Přála bych si, abych mu mohla jakkoliv vzkázat, že chápu, že semnou nechce být, že mi jen nechtěl ublížit, tak navrhl pauzu, přála bych si, aby to mohl vyvrátit, nemůžu být takhle, v naději, co když je falešná? Budu čekat, abych zjistila, že jsem čekala zbytečně?

When I left I realized that when you were quite after I asked you if you want it like this, it meant "yes I do". At first I didnt want to believe it but then... I know that break does not mean a break. There is few things i think about it: You really need a break as you said.. Or you just like somebody else and you didnt want to hurt me. Or you just dont want to be with me and didnt want to hurt me either. I dont want to wait like crazy in hope, that we will be together one day again. If we will, just tell me, that you need some time, i agree with it. If you dont want to ever come back, dont be *selfish motherfucker and tell me, I dont want to suffer in hope, it would be a bigger shock then for me, than now. Just say it untill it's too late for me. Dont be selfish. I still believe in us. Do you?
*díky M. za opravu

Začínám vážně věřit, že je zdraví člověka z hodně velké míry ovlivněno jeho psychickým stavem. Doteď jsem byla zdravá jako rybička, neskolilo mě vůbec nic. Máma byla doma se sestrou nemocný ve stejnej moment, neustále byly v jednom pokoji semnou. Nic. Uf. On.. On když měl opar.. Taky nic. Když se se vídala se Duyim, měl angínu, nic. Spolužačka od který piju - nemocná. Nic! Nic, nic, nic! Zatraceně! A od tý doby.. Hned druhej den co sme si o tom promluvili. Nastydlá jak prase. Dneska už jsem nešla ani do školy. Bezva.

Tybláho. Už i na bakalářích mi ho všechno pčipomíná. Včerejší rozvrh? Ex, ex, ex, ex. Běžte k čertu. Proč je to exkurze a ne výlet? Vý vý vý vý by vypadalo mnohem líp!

Pořád je tu ta blbá naděje, proboha, jak jí jen zavraždit, abych pak nebyla ještě víc zklamaná.

Moje brečící období ovlivnilo kompletně moje celý tělo. Fň.

Najednou jsem to zase já, ta malá holčička, uplně si tak připadam, "ano mamí," "jasně, mamí," miloučká, smutňoučká, přírodní, neschovávám se za žádnou masku, teď jsem to nejvíc já, nehraju si na nic, nedokážu ani předstírat, že je všechno v pohodě, prostě je mi nonstop zle.

Jdu se projít. Je mi jedno, že mi je strašně blbě, že jsem nemocná až za hrob, prostě se jdu projít po Praze, třeba ho někde potkám, na schůzce s klienty, nebo tak.. Třeba mi ledovej, špinavej Pražskej vzduch pomůže pročistit hlavu, možná mi i protáhne nos. Wish me good luck.
Možná pak bych mohla napsat o sobotním večeru, alespoň něco pozitivního.

"Možná bychom si měli dát pauzu."

31. ledna 2014 v 14:39 | Andy
Mam odřený prsty do krve. Uklidňovalo mě to. Neměla jsem sice na mysli nic jinýho, než obsah pracího prášku, a co všechno způsobuje jak lidskýmu tělu, tak přírodě, aniž by o tom většina lidí měla potuchy. Přesto jsem drhla, drhla, byla to činnost, co mě uklidňovala, nebrečela jsem při ní, jen se mi začaly hromadit slzy od bolesti, co pocházela z mých prstů na rukou. Strhla jsem si kůži a opakujícími se pohyby, při kterých jsem si prala prádlo jsem si do kůže dobrovolně vmasírovávala všechny sajrajty obsažený v pracích prášcích, všechny ty hnusný enzimy, změkčovadla vody… Ale nemyslela jsem na nic jinýho, než na bolest v rukou, nemusela jsem myslet na nic jinýho. Na jednu stranu to bylo osvobozující.

Dostala jsem vysvědčení. Byla jsem šťastná, nadšená, pyšná, měla jsem ze sebe radost! Jedna ze čtyř nelepších ve třídě. Karta se obrátila, od loňska jsem se prostě začala snažit. Pár minut na to mi ale radost překazil.
"Možná by sme si měli dát pauzu."
Takovej ten pocit, jakoby's dostal ránu do břicha, ten pocit, když víš, že se ti chce brečet, ale nemůžeš, protože jsou kolem tebe lidi. Jak Štěpánka, kterou nejvíc zbožňuješ, tak jiný holky. Štěpánka šla za tim svým. Zůstala jsem sama. Slzy jsem potlačila, zvládla jsem sejít tři patra dolů, aniž bych si rozbrečela. U skříněk to na mě přišlo, okamžitě jsem utekla na záchod. Byly tam holky. Otočila jsem se ke zdi.
Nesnášim když nedokážu potlačit svoje emoce, nesnášim když mě někdo vidí brečet, není nic víc ponižujícího.
Přišla Štěpánka.
Objala mě.
"Víš, že tě vidim poprvý brečet? Je to trochu divný, ty, co se vždycky hlídáš."
Nádech, výdech. Bude to dobrý, o nic nejde. Zase musela za tim svým. U skříněk jsem se oblíkla. Čekala na mě před školou.
"Ty svině, jaktože vůbec nevypadá žes brečela?" "Už mam paxi."
Chvíli po tom, co jsme se rozloučily to na mě zase přišlo. Nenášim, když nedokážu potlačit slzy, prostě si ty potvory samy vylezou z oka, kutálej se po tváři a všichni v MHD na mě koukaj zvědavym pohledem. Jakoby nikdy neviděli nikoho brečet.

Jen co jsem přišla domů, s myšlenkou, že už jsem uklidněná a že na to nebudu myslet mě chytl záchvat. Vyřvala jsem se. Za chvíli mi bylo skoro dobře. A vrhla jsem se na praní.

Úterý. Sestra ráno přišla domů opilá. Jen co máma odešla do práce, porvaly jsme se. Nikdy na mě nevztáhla ruku. Nadávala mi, do vzhledu, do toho že se tahám s Vietnamcema. Dala jsem jí facku. Začaly sme se rvát. Nervy mě přemohly, rozbrečela jsem se, nemohla jsem přestat, nemohla jsem se ani namalovat. Po cestě do školy mi teklo jak z očí, tak z nosu. Bus byl narvanej, nebyla jsem schopná ani smrkat.
Duy mi píše ať vystoupim u něj. Nechci. Nebo jo? Proč sem mu vlastně psala? Jaktože je vzhůru?
Vystoupila jsem. Sedla jsem si a začala jsem smrkat. Duy nikde. To je dobře. Pak přišel. Nic neříkal a prostě mě objal. Cítila jsem se trapně, ošklivě, trapně, trapně. Vzal mě domů. Uklidnila jsem se u něj. Zkulturnila jsem se u něj. Zatáhla jsem matiku. Dorazila jsem na druhou hodinu, zkulturněná, jakoby se nic nestalo.
Středa. Po škole přišla máma nasraná domů. Začala mi nadávat. Nic jsem neříkala. Posledních pár dní jsem psychicky trochu v hajzlu. Nic jsem neříkala, poslouchala jsem, jak jsem neschopnej kretén, jak má zkaženej život. Do očí se mi vedraly slzy. Klasicky. Když viděla, že pokorně držim hubu a jen mi tečou slzy, přestala, pak se začala chovat jako vždycky, jakoby se nic nestalo. Funny, jak pokaždý, když vidí, že něco přehnala, začne jí to mrzet.
Šly jsme do práce. Minule jsem si tam zničila sluchátka, zasekly se mi u skříň a pak jedno přestalo hrát. Byla jsem fakt naštvaná. Tenhle den jsem navíc vynášela koše. Měla jsem svoje nejoblíbenější nejnovější džíny. Když jsem se dostala do kuchyňský části, při vysypávání z koše se mi na kalhoty vylilo kafe.
"Krávy zkurvený, jakou vymaštěnou dylinu napadne vyhodit do odpadkovýho koše nedopitý kafe, doprdele, to jsou čupky!"
Vzteky sem neviděla, POLILA JSEM SI SVOJE MILOVANÝ DŽÍNY! Máma se začala smát.
"Haha, už taky nadáváš."
Jojo, moc funny.
Čtvrtek. "Možná by sme si měli dát pauzu."
Promluvíme si o tom v neděli, až dojede do Prahy, odmítla jsem něco podobnýho řešit přes facebook. Už mi neni 13. Možná jsem doufala, že naživo nedokáže bejt tak tvrdej. Jen jedna zpráva od něj byla srdcedrásající, mluvil ke mně formálně, jako k zasranýmu klientovi, oslovil mě jménem. Vědědla jsem že je to v háji. Hned další zpráva ale byla lepší. "Ale já tě mam rád zlatí.." Hm.
We will see.
Nemůžu psát o Duyim. Nemůžu, když bych ráda, protože by ste mi všichni říkali jak strašně si protiřečim. Článek o něm. Měla jsem takovou radost, že mě nechce, že chce jinou slečnu, že se mi svěřuje, já jemu, že toleruje že jsem zadaná a chováme se k sobě jako nejlepší kámoši.
Asi jsem moc úžasná, na to, abych měla kámoše, co není gay. (Haha, já jsem tak strašně vtipná, co.) Začal mě mít rád. Moc. Víc než rád. Fuck this shit. Nemůžu o něm psát, prostě nemůžu.
Hm. Kdyby nám to s přítelem neklaplo, třeba by mi s Duyim bylo líp, proč ho jen nedokážu mít tak ráda, jako mám přítele? Chová se o tolik líp. Vždycky když příjdu, všude jsou svíčky. Uvaříno. Ráno kvuli mě nespal, aby semnou šel do školy, do tašky mi narval násilim svačinu. Je stršně pozornej, ví přesně, po čem ženský srdíčko touží. Když jsem berečla, nic neříkal, jen mě objal, nedíval se na mě jak na odpornou šeredu, byla jsem celá opuchlá, odlíčená, no fuj. Nic neřekl, když jsem se začala schovávat, pomalu mi vynadal. Vzteká se, že mu příjde že mám radši jeho rybičku, než jeho. Já tu rybičku prostě zbožňuju. On je na můj vkus možná moc ukňouranej. Asi bych ho nedokázala mít víc ráda.

Poslouchám nesmyslný elektro, ale mám pocit, že mi pomáhá. Veselý, jakoby mi rozproudilo trochu krev v žilách.
Zejtra jdu na oslavu Tonyho. Budu tam jediná Češka, mezi samýma Vietnamcema. Bude tam jeden Čech, jejich spolubydlící. Těšim se.
Bude mi to zatraceně slušit a zatraceně si to užiju.
Navážu nový známosti a když se na náš vztah, kterej šel poslední dobou trochu do kopru s přítelem vyserem, budu mít nový známosti, což Duyho nepotěší, ani trochu. Ale budu ještě víc bezcitná než teď, protože zjišťuju, že jinak mi to přináší jen bolest.


Tak, jen do mě.

Byla bych ráda, kdybych byla schopná přestat přemýšlet.

26. ledna 2014 v 17:16 | Andy
Mám téměř nekončící pocit, že mám o čem napsat, že mám něco na srdci, mám co nabídnout tomuhle rádoby listu, blogu kam chodí jen pár stálých návštěvníků a tajně mě odsuzuje za moje činy.
我希望能够停止思考。
Kdykoliv však otevřu prázdnou stránku wordu, či jen nový článek blogu, jakobych tím spustila nějaký zázračný tlačítko u mě v mozku, napojený na srdce a všechno se to vyplo. Žádný pocity, žádný myšlenky, žádnej nápad, jak navázat na ty úžasný kousavý myšlenky co mě hlodaly když jsem šla domů. Jen vědomost, že to někam zmizelo. (Ale kam?)
V tý samý ulici, proč tam mám nejlepší úvahy, nejlépe zformulované myšlenky, ale jen co zahnu za roh a v kabelce začnu lovit klíče a dobývat se do baráku s odhodláním znovu zdolat 4 patra schodů, všechny tyhle myšlenky, úvahy, nápady se prostě vypařej? Vypotím je snad při drápání se nahorů? Když začnu jezdit výtahem a poruším tím své novoroční předsevzetí, změní se tím něco?
Mrzí mě, že už ani tady nemůžu být svá a musím se přetvařovat tak, jako všude jinde. Marně se snažím vymyslet jiné místo, jiné řešení, díky kterému bych se mohla cítit líp, aniž bych něco pomlčovala.
V počítači mám rozepsaný dokument ve wordu. Věci, co už se neodvážím zveřejnit na blog. Na blog, kam jsem se původně chtěla vypsat ze všeho co mě trápí, tíží, těší. Všechny radosti a strasti mého živote, nehledě na to, jestli jsou špatný, nebo ne. Proč proboha jen nejsem v anonymitě, proč proboha přesunutí blogu je tak strašně komplikovaný, jsem ztracená, cítím se příšerně že už i ke svýmu blogu mám tajemství. Proč jen blog nemůže být na heslo, či jen na potvrzení indentity čtenáře, co by směl číst až po schválení autora? Já nevim, co to melu, vždyť je to jedno.
Přemýšlím, jak to udělat. Tak, aby mě nikdo neodsoudil, abych nebyla za tu šíleně špatnou, i když vím, že jiná, než špatná nejsem.
Stydím se sama za sebe.

Nečekané přátelství

12. ledna 2014 v 22:50 | Andy
Není to tak dávno, co jsem přes ask.fm poznala jistého Vietnamce. Liknul mi jednu mojí odpověď. Přišlo mi slušný poděkovat, a vzhledem k tomu, že nevypadalo že by věnoval nějakou pozornost svému profilu na asku, poděkovala jsem mu na facebook do zpráv.
Začali jsme si hodně psát, svěřovat se, lámat rekordy a stoupat po žebříčku v počtu odeslaných zpráv. Měsíc je pryč a já jsem u něj na prvním místě.
Začali sme se nazývat "bráchou" a "ségrou" a věděli jsme o sobě první poslední.
Pak jsme se rozhodli jít ven. Ve čtvrtek. 9.1./14
Sešli jsme se a šli jsme hledat restauraci Hanoi. I přes to, že jsme si hodně rozuměli po zprávích a po telefonu, pořád byla možnost, že naživo to nebude ono. Ale bylo to v pohodě! ^^
Bála jsem se, že s mým "postižením", aneb stydlivostí jíst před klukem nebudu moct jíst, kord na první schůzce! S přítelem mi trvalo měsíce, než jsem si zvykla před ním jíst.
A s D.? Zvládla jsem to hned napoprvé, hihi!
Strašně jsme se nasmáli a strašně sme se přežrali!
Dali jsme si pikantní polívku, pak zapečené závitky a pak ještě hlavní chod. Já klasicky bun cha a on nějakou kachnu s rýží.
Vážně jsem si nepřipadala, jakobychom se viděli poprvé v životě, cítila sem se s nim jakoby sme se znali léta.
A krom toho má uplně stejný gesta jako Tommík! Z čehož mi začíná hrabat, jakobych byla zároveň s Tommíkem a zároveň s D. hihi. Z restaurace sme se prošli do centra, pak do mekáče na kafe a pak sme běželi snad půl kilometru na autobus, což mě s pěti kily v žaludku a třemi kily v kabelce málem zabilo.
V pátek jsem šla nakupovat. Žádná kamarádka semnou nešla, nikdo neměl čas a kluka s tímhle prostě obtěžovat nedokážu, tak jsem šla sama. Nebudu tu vypisovat co jsem si koupila, to můžete vidět zde :)
Když jsem šla z HMka do dalšího obchodu, přiskočil přede mě nějaký asiat, že prý jsem strašně roztomilá a že chce můj kontakt, haha, pak jsem se dál usmívala jako pako.
Nakupuju si, nakupuju, když mi volá D., kde jsem, říkám že v Reserved a jakože se sejdem. Přinesl dárek pro S. počkal venku, já ho S. předala (pokladní v jednom obchodě, proč ho nepředal sám je složité a rozepisovat to nebudu) a pak sme šli spolu do Palladia. Ještě jsem skočila do jednoho obchodu, kam jsem ho táhla sebou, on šel ochotně semnou a ani neremcal. Dali jsme si bubble tea a pak šli zase na autobus.
Když jsme procházeli kolem Boulevardu, vzpomněla jsem si, že sem chtěla vyzkoušet chilli čokoládu co tam dělají, už sem běžela k pokladně, že konečně zaplatim já a slečna za pokladnou přeskočila od pokladny kde jsem stála já k tý, kam si stoupnul on, grr. Takže zase platil on, achjo.
Dali sme si čokoládu, pak ještě bagetu napůl a pak jeli domů.

Vážně je mi s nim strašně fajn, byli jsme venku zrovna, když jsme s přítelem byli zase ve válečné zóně, takže mi to dost pomohlo.
 
 

Reklama


Rubriky