Milý deníčku...

Young girl, don't cry ..

19. června 2014 v 15:52 | Nobody
Young girl don'r cry, I'll be right here when your world starts to fall.
-Christina Aguilera

Sleduju, že neřešim nic jinýho. Vážně. Furt řešim jen ty dementní chlapy.
Když já si nemůžu pomoct.
Asi mě nic jinýho nebaví.
Nebo nevim.
Možná bych někam do záhlaví měla napsat výrazný varování, že tu nepíšu o ničem jinym, než o svých všemožných pletkách. Gr.

No, ale abych se dostala k tomu, k čemu jsem chtěla.

Včera jsme si po pár měsících psali s Tommym. Ačkoliv jsem se poslední dva měsíce cítila jako vyměněná, bezstarostná, možná nově zakoukaná, a ve spojitosti s Tommym mě téměř nerozházela ani osmiminutová písnička od Justina Timberlakea - Mirrors, na kterou jsme se kdysi prvně políbili, ale být v kontaktu s nim, když jsem se naučila žít bez něj - bylo to divný.
Sakra, sakra divný.

Vlastně jsem si za to mohla sama. Po třech probrečených měsících přesvědčování samy sebe, že je mi jedno a po pokusech hodit všechno za hlavu se mi to nejspíš povedlo, přesvědčila jsem samu sebe natolik, že jsem tomu dva, až tři měsíce věřila, ale byla to všechno pravda? Nenalhávala jsem si to jen? Já nevim. Ale cítila jsem se skvěle, to je hlavní, ne?

No, jak už jsem řekla, mohla jsem si za to sama. A kde jinde se všechno odehrálo, než klasicky na facebooku. Kam postnul video nějakýho strašně zamilovanýho páru s vietnamským popiskem "Kdy tohle budu mít já." Nebyla jsem rozčílená. Ani smutná, ani nštvaná, že se semnou rozešel a zase brečí na facebooku že nemá to, co mít mohl. Vůbec. Smála jsem se. Přísahám. A neodolala jsem si komentář "khong bao gio" a nějaký ty vysmátý smajlíky, což v překladu znamená "nikdy", krom toho jsem se taky chtěla vytáhnout s vietnmštinou, jakože, koukej co jsem se bez tebe naučila. Jeho reakce "its not funny" nebyla nijak zajímavá, o to míň zajímavá byla moje reakce "nepovídej". Na to mi odepsal něco ve smyslu "long story," a já stále za monitorem vysmátá, jsem si řekla, proč mu vlastně nenapsat, vždyť je mi tak dobře, jsem připravená, co by se mi mohlo stát.

Nic moc.

Kromě tý nevolnosti.
A přílivu slz.
Haha. Ale předbíhám.

Víkendování v Praze i mimo ní

8. června 2014 v 16:51 | Nobody
Tenhle článek bych chtěla věnovat předchozímu a tomuhle víkendu, který jsem oba strávila z větší části s Timim.
Krom toho, že Leilei se mi tak nějak neozval, se nic nedělo, takže jsem aspoň měla "čisto v hlavě", když sem jela za Timim.

Minulou sobotu byl předem očekávaný den - aneb, měla jsem za nim přijet. Sešla jsem se proto s Petrem a Banhem (v překladu zn. Bucha :D), a jeli jsme autobusem přes Chomutov do Jirkova, kde bydlel další náš kamarád Kája. Na chvíli jsme čli k nim domů, kde měl prarodiče. Po tom, co jsem je vietnamsky pozdravila mi se smíchem řekli, že prej si ejdnou vemu Vietnamce. Hm :D Z Jirkova jsme jeli už autem do Chomutova na oběd, pak na minigolf něco zařídit, odtamtud jsme jeli už autem do vesničky, kde Timi bydlí a kde už bylo víc lidí.
Večer se grilovalo, asi by to bylo fajn, kdybych uměla Vietnamsky. Takhle to tam pro mě bylo trochu utrpení, protože spousta lidí tam ani Česky neumělo, haha. Po nekonečnym grilování jsme jeli do Karlových Varů na karaoke, který bylo mimochodem asi 10x levnější než v Praze. (Praha jsme platili 13 000, tady jen nějakých 1 500!) Po karaoke jsme jeli do Jindřichova, kde má Timiho strýček barák a tam jsme přespali. Ale ještě než jsme šli vůbec spát jsme hodili jednu vietnamku domů do Aše, což byla hodina a půl cesty navíc. V autě už sem umírala!:D
S Timim jsme zase spali v pokoji sami. (Je hezký, že se ostatní nasáčkujou do pidi prostoru, aby to bylo možný.) Bylo to strašně roztomilý - jen jsme se drželi za ruce a okamžitě sme usli, nunu.

Po probuzení jsme se všichni tak nějak ještě váleli, už nás bylo míň. Kája musel odjet v noci, protože ráno měl v Praze zápas, takže jsem zůstala jen já, Timi, Péťa, Banh a Tien, jeli jsme zase do Karlových Varů na obědosnídani - Phở. Z Varů jsme jeli k Chebu na motokáry, ale měli až od večera, tak jsme jeli do Chebu do čajovny, pak jsme se chvíli v Chebu, toulali, Kien tam nakonec zůstal a my pak zase na ty motokáry.
Od rána mě nějak bolela hlava abylo mi zle, asi že jsem málo spala furt někam jezdila, tak jsem jen hlídala klukům věci a koukala jak jezděj, protože představa jak si sednu do něčeho, co neumim řídit a budu si to drandit na ňáký dráze mě uváděla do stavu "chce se mi zvracet". Pak jsme jeli zase do Varů a honem jsme sháněli lístky pro mě a pro Péťu do Prahy. Všechny busy byly plný (!!), naštěstí nás ještě nacpali do Student Agency, ale už jsme neseděli spolu. V buse jsem upadla do stavu "spim, dokud mi nezačne padat hlava, pak zas usnu", bylo mi pěkně ZLE a už jsem se těšila strašně do postýlky! Cesta byla nekonečná, pak jsem ještě nekonečnou dobu čekala v Praze na městskej bus. V rozpoložení "všechno je mi jedno" a s tričkem s vietnamskou vlajkou jsem si kamsi sedla. Ke komusi. Podívam se. Je to nějaká vietnamka. Ta nějaká vietnamka je máma mojí kamarádky. Ježiši. Musela jsem vypadat jako totální freak, když jsem si s vietnamskou vlajkou na triku sedla vedle vietnamky. Jo, to bylo trochu divný. Přijela jsem domů v nějakých půl desátý večer a šla jsem OKAMŽITĚ spát, ráno jsem vstávala do školy.

Tenhle víkend měl v pátek vietnamský zpěvák Tuấn Hưng, v Duplexu, což je klub na Václaváku. Šla jsem za Péťou do restaurace, kde jsem čekala na Timiho, až přijede do Prahy. Přijel s Tienem a dvěma vietnamkama celkem dost pozdě, asi v půl jedenáctý večer. Všichni už jsme byli trochu nervózní, aby sme nezaplatili 500 za vstup a pak nezjistili, že TH už ani nebude zpívat. Došli jsme před Duplex. A tam fronta skoro až na silnici. Tak jsme se šli prostě najíst. A pak jsme šli zase stát před Duplex. Nikomu z nás se tam už moc nechtělo. Mě se tam chtělo jen z jedinýho důvodu - a to byl důvod, že jsem chtěla potkat Tommyho. Ale za jedno potkání nemusim dávat 500, žejo, tak jsem se kousla do jazyka a šli jsme jinam. Teda plánovali jsme to. Ve skutečnosti jsme asi do 3. do rána chodili po Praze a vždycky, když jsme někam došli, jsme si to rozmysleli. Skončili jsme u Péti v restauraci, kde sme si uvařili a nad kartama vypili flašku vodky. Srandy kopec, tentokráte jsem měla v kartách díkybohu štěstí a nakonec na mě padlo amximálně nějakých 5 panáků, což se dalo ještě rozchodit. Za to Timi a Kája, ti vypili pomalu každej čtvrtku flašky, haha. Pak jsme šli spát k Péťovi, kde jsme se všichni (bylo nás 7) namáčknout do jednoho pokoje. Péťa roztáhl gauč, přinesl dvě matrace, který dal na zem a šlo se spát. I v obležení lidí jsme s Timim leželi spolu. Vážně, vážně na tohle chování nejsem zvyklá. Nejsem zvyklá, že se ke mě někdo hlásí i mezi svými kamarády, kord když je to Vietnamec mezi Vietnamcema a já jsem Češka. Ale jo, pomalu už si zvykám, alespoň mě to už nepřekvapuje.

V sobotu k večeru měla jedna Vietnamka svatbu, tak jsme všichni jeli na oběd na Sapu, (kde jsem Timimu na mobilu viděla, že mu píše nějaká holka, hm, trochu mě to vzalo, ale co.) Timi mě pak hodil domů, sám jel pro Banh do Hradce a zase zpátky na Sapu. Já si doma konečně vyndala čočky, vykoupala jsem se a šla jsem odpočívat.
Počítala jsem s tim, že Timiho uvidim až za sto let.. Jenže mi napsal, že zůstane ještě jednu noc, že prej jestli s nima nechci večer ještě někam. I kdyby potřeboval překydat hnůj, tak bych šla, protože sem s nim chtěla být co nejdýl, navíc - aspoň jsem se ho mohla zeptat na tu holku..

Banh, Kája a Timi pro mě přijeli autem před barák. (Vlastně stáli za rohem)
Když jsem vylezla z baráku, kolem procházel můj bývalý spolužák. "jeee, ahojj", normálně se vždycky zkecáme, "hele promiň já bych si strašně ráda povídala, ale trochu spěchámm," ani jsem to nedořekla, skáče mi do řeči "..nečekaj tam na tebe ňáký,..." nedořekne to, ukazuje směrem kde kluci parkujou.
Jasný. Člověk vidí Vietnamce v okolí našeho baráku a hned je jasný za kym jdou :D Celkem mě to pobavilo, nedokážu to napsat, jak to bylo podaný, ale prostě jsem už trochu provařená.
Jelo se do Nebe. Před Nebem jsme se sešli ještě s dalšíma Vietnamcema, co byli na svatbě, šli jsme dovnitř.
Timi mě chytal kolem pasu, za ruku, objímal, ťuťuňuňu, Vietnamci nevietnamci. Jak tam bylo tolik Vietnamců, všimla jsem si, že je mi jeden trochu povědomej.. Trochu víc. Odkud ho jen znáám.
Když byl Timi tancovat, zůstala jsem tam jen s Kájou, přišel zamnou onen brýlatý Vietnamec. "Hele, nejseš ty Andy?" Hmmm, "Jsemmm," ale pořád jsem nevěděla kdo je on, ovšem už bylo jasný, že se asi známe, hm, hm, hm, objal mě, dal mi pusu na tvář, tak sem trochu improvizovala, abych ho neztrapnila. Jen co odešel, ptám se Káji, kdo to sakra byl, a chytáme záchvat smíchu. (Po chvíli jsem si vzpomněla, znala jsem ho přes Duyiho, ale jméno jsem si musela ujistit podle facebooku:D)
Pak zamnou přišel znovu. Timi znova tancoval, nebo kde to byl. Seděla jsem na barový stoličce, Kája zase vedle mě. Přišel se skleničkou vodky s redbullem, nutil mě, ať jdu tancovat, nebo ať s nim vypiju půlku obsahu skleničky. Když semnou mluvil, nesmírě se na mě lepil... Všim se na mě strašně lepil. brrrrrr.
Když sem si ucucla ze skleničky, jakože aby si dal pohov, odešel, s Kájou jsme si vyměnili nechápavý výraz.
Když přišel Timi, moc hezky mu Kája předvedl jak se na mě T. lepil rozkrokem když semnou mluvil.:D Zasmáli jsme se dobrý, šli jsme dát B52. Všichni, nejen my 3. Ještě jeden Vietnamec co vždycky ze srandy odstrčil Timiho ode mě, jakože jsem jeho, ani nevim jak se jmenuje, ale bylo to vtipný a pak další hromada Vnmců, co ani neznám.
U vedlejšího stolu tančili nějací gagyové, vypadali trochu jako taliáni, nebo portugalci, nebo cojávim, něco takhle šmrnclýho. Všichni byli strašně milí, pořád se na mě a na timiho usmívali. Jeden pak za Timim přišel, že prej ho zve na pivo. Směju se, odcházim směrem k Tienovi, když mě někdo chytá za ruku a řiká "a tebe zvu taky!" (jo, uměl trochu česky, bylo to celkem roztomilý)
Baví se s Timim. "Takže ty nejseš čech, odkud seš, z Vietnamu?", Timi nevim proč, ale srandy kopec, odpovídá "nene, jsem z Francie," když v tom na něj začne ten gay(?) mluvit plynule Francouzsky, v ten moment propukám smíchu, až mi tečou slzy. Tak to chapec nevychytal :D
Pak se Timmiho ještě ptal, jestli jsem jeho přítelkyně.. Jeho odpověď "Jo" mi vyrazila dech. Neříkala jsem nic, jen jsem se pořádně napila toho hnusnýho piva.
Když sme nějak končili v tý naší konverzaci, resp. Timmi trochu nezdvořile utekl, mě vzal s sebou, do ucha mi ten chlapík řekl, prejť ať se vezmem.
Jasný.

Prostě to bylo celkem fajn, když T. (brýlat vn) uviděl, že tam jsem v objetí nějakýho jinýho Vietnamce, pomalu se na mě už ani nepodíval, natož aby ke mě přišel a něco na mě lepil :D

Pak sme šli všichni domů. Timi mi řekl, kdo je ta holka, co mu psala (a píše), to jsem nějak přežila. Ale když mě nechal přečíst i, jak si píšou, to už mě úsměv přešel. Nevim moc, co si o něm myslet, ale byla jsem z toho docela smutná. Přestala jsem se tam s nim bavit, nepodívala jsem se mu pomalu ani do očí, tak jsem se bavila s Kájou. Šlo se spát zase ke Kájovi, už všichni nějak počítli že asi budu v pokoji s Timim, hm, jenže já sem se s nim nebavila. A ta postel byla zase tak strašně mrňavá. gr. Timi si lehnul, já mu seděla u nohou na kraji postele, čuměla jsem do mobilu. Pak přišel Kája, vzal mě do náručí a položil mě vedle Timiho. Achjo, on je tak hodňoučkej.. ale. hm. Zvedla jsem se a šla jsem se radši napít..
Pak jsem si už lehla sama, byla jsem unavená, ale zády k Timimu, na miniaturní posteli jsme se ani nedotýkali, nechápu jaktože jsme nespadli.

Dál si ni nepamatuju a probouzim se v jeho objetí. No tak výborný :D Ze spaní sme se asi nějak propletli, achjo nebo nevim.
Dopoledne jsem odmítla nechat se hodit domů autem, hezky jsem si počkala na tramvaj. Takže jsem se s klukama rozloučila, Káju jsem objala, Timiho pak taky, dali sme si pusu a už se sto let nemusíme vidět. Gr.

Setkání s "problémovým sochařem"

29. května 2014 v 20:54 | Nobody
Dneska se mi po cestě ze školy stala zajímavá věc. Vlastně je to celkem maličkost, ale nestává se to denně. (haha)

Jen, co jsem opustila budovu školy, opět bez deštníku (tak nějak jsem si už zvykla), všechno mi přišlo hrozně divný. Ani nevim proč. Počasí hnusný, ale lidi kolem mě se na mě jen usmívali a byli milí. Proč? Nechápala jsem to. Na zastávce mě s úsměvem mladší pán pustil první do tramvaje. Ani nevim proč, ale zaskočilo mě to, že jsem ani nestihla odpovědět, jen jsem tak kvíkla.
Vystoupila jsem z tramvaje a omylem jsem se zamotala pod nohy dalšímu pánovi. Byla to jasná moje chyba. Usmál se na mě a omluvil se!
Kam se poděly všechny ty kyselý tváře? Jsem vůbec v Praze?

Nastoupila jsem do autobusu, sedla jsem si k okýnku, místo vedle mě zůstalo prázdný. Po chvíli přišel sympatický, postarší pán v klobouku. Zeptal se, zda si může sednout. Coby ne. Měla jsem dobou náladu, s úsměvem na tváři odpovídám "Určitě!"
Periferním viděním jsem se na něj jen tak podívala, vypadal vážně sympaticky. Dál mu nevěnuju pozornost, ztrácím nervy se svým zasekaným telefonem a autobus se rozjíždí.
Když se už potřetí zastaví na stejném semaforu, pán vedle mě začne něco bručet a dává se semnou do řeči. Hlavně být milá a netvářit se otráveně. Zjišťuju, že je to upovídaný, charismatický muž s šedým vousem a modrýma očima.
Něčim mi strašně připomínal mýho tátu, říkám si, kolik mu asi tak je. Asi jako tátovi. Ale moment, táta nebyl takhle šedivej... Ikdyž dneska by vlastně už asi taky byl.

Ptá se, jak často jezdím touhle trasou, odpovídám, že denně, on nasadí chápavý výraz "Aha, tak proto vás ty semafory nechávají klidnou," "Jojo, už jsem si zvykla," odpovídám. Povídáme si dál, ptá se, kde studuju, odpovídám, že na obchodní akademii a on na to, že by si přál, aby kdysi taky studoval něco užitečnějšího, než studoval on sám. Je mi sympatický, je to milý pán, říkám si, že starší lidi si prostě chtěj povídat, nehledám za tím nic víc. Říká, že studoval sochařství, začínám vnímat víc. Mluví o svýh dílech, klientech a pak i o sobě. Že prý je jeden z docela profláklých sochařů, že žil v New Yorku a něco o nějaký kauze. Říkám si, hm, tak ze sebe dělá něco víc, nevadí, stejně je milej, oni ti umělci bývaj trochu švihlí.
Ptám se, jestli nezná nějaký skláře, že můj táta byl kameraman a že je natáčel společně s jejich díly, on odpovídá, že zná a dobře, přemýšlím, že bych se zeptala, jestli třeba nezná mýho tátu, ale něco mě zastaví, ani nevim co to bylo.
Blíží se jeho zastávka, hledá vizitku, podává mi jí, třese mi rukou, "Já jsem Pavel," "Andrea", že prej mam určitě zavolat a můžem nezávazně na kafe, co kdyby nědy potřeboval moje "know how" co se obchodů týče. (Jo, a taky že se mu líbim.)
Haha.
Kývu, že ""zavolám"", červenám se, on mi mezi dveřma autobusu mává a autobus se rozjíždí. Rázem na mě polovina autobusu kouká, zbytek cesty se na mě vyloženě směje pán s delšími hnědými vlasy.
Hm.

Dojdu domů, okamžitě to říkám mámě. Říkám jméno, co čtu na vizitce. "Hmmmm, to jméno je mi nějaký povědomý," říká mi. Okamžitě sedám k internetu, zadávám jeho jméno do vyhledávače a nestačím zírat, s kýmže jsem se to vlastně měla tu čest.
Nadpisek článku "Sochař Pavel Opočenský: Miluji vagíny a mladé holky" mě sráží na kolena. Nevim, jestli se smát, nebo křičet. Čtu si postupně celý rozhovor, který poskytnul Reflexu a společně s mamkou brečíme smíchy nad tím, jaký jsem magnet na zvláštní lidi.

Krom toho se dozvídám pár zajímavostí o pánovi, co seděl vedle mě: že prý v sebeobraně před lety zabil 17 letého skina a seděl ve vězení za 'zneužívání' nezletilých slečen.
Hmm.

Asi odteď budu vždy přemýšlet nad lidmi, co si sednou vedle mě. Můžou vypadat sebelíp, sebepříjemněji, ale jaká je jejich minulost? Jací doopravdi jsou? Nejsou nijak zvrhlí? Co když si právě vedle vás sedl kriminálník? Vrah? Nebo prostě "jen" úchyl?

Nechci tu nijak špinit jeho jméno, jsem si jistá, že je to moc milý, charismatický a inteligentní muž, 'jen' zkrátka miluje ženy a dívky. Jinak doporučuji vygooglit si pár článků o něm, je to vážně zajímavé počtení. Každý článek ve vás vyvolá naprosto jiný pocity a dojmy. Z rozhovoru s Reflexem mi stávaly chloupky na zádech a říkala jsem si, bože, s jakým perverzákem jsem to mluvila, kdežto článek na idnesu už není zas až tak strašně děsivý, naopak v něm pan Opočenský působí jako starostlivý muž téměř s otcovskými pudy.. Nebo jak to říct. (A vážně jen téměř)

(PS, všimli jste si, že vážně většina umělců je trochu zvláštních, nebo něčím vyčnívají? Picasso byl taky milovníkem žen!)

Kdo si počká, ten se dočká

27. května 2014 v 15:00 | Nobody
Takže přeci jen k tomu došlo. Hm. Tenhle víkend pro mě byl tak nějak trochu.. rušný. Snad se ani nebudu chlubit, jak se za sebe stydim. Nojo.

Minulý týden jsem byla se školou na sportovním kurzu. Krom toho, že jsem si tam spálila nos, pěšinku na hlavě a ruce včetně ramen, jsem se taky usmířila s Tommíkem. Pravidelnější čtenáři asi vědí, pokud už v tom teda nemají bordel, což by bylo víc než pochopitelný. Ale je to... No, měla jsem z toho radost. Fakt. Ale vidim, že co se týče jeho prostě jsem vždyck byla uplně blbá a blbá budu nadále. Prostě skáču jak on píská a to i po tom, co jsme se rok nebavili. No děsný. Ale zkrátka z toho mám radost.. Že to naše "přátelství" uplně nezmizelo. Akorát že si ho neudržíme. Protože nás to k sobě táhne. A on má přítelyni. Se kterou to myslí vážně. A já si hledam ženicha se kterym bych to taky mohla myslet vážně. A teď zas nejsem uplně vážná, ale to je jedno. Můžete nám držet palečky, ale už do toho nedávám moc nadějí. Bylo to zajímavých pět dní, to tedy ano..

Zpáty do Prahy se přijelo v pátek odpoledne, a já, i když jsem byla po sportovním týdnu a spánku na nepohodlný posteli, mrznoucí ve spacáku sice totálně vyčerpaná, i tak jsem ale šla večer do čajovny. Protože mi psal ten milej Vietnamec Giang. No a totálně se všechno zvrtlo, protože kluci měli v čajovně snad tří litrovou vodku a hráli jsme ňákou hru, ve který se za trest pilo. A všichni se proti mě spikli. Největší utrpení pro mě bylo, když jedna vietnamka dala ve hře pravidlo (na základě vytažené karty podle který může určit pravidlo, za jehož porušení se co jiného než pije), že se nesmí mluvit česky. Udělala to naschvál kvuli mě. Protože jsem upozornila na chybu kvuli který musela pít. A já jakožto jediná Česka mezi Vietnamcema jsem byla zase v nevýhodě. To bylo fakt podpás.
NO, takže se jim povedlo solidně mě opít, solidně se přespávalo v něčí bytě kousek od čajky a solidně o tom večeru neřeknu už ani slovo, protože se za to normálně stydim. Fuj.

V sobotu ráno mi bylo blbě, probudila jsem se sama v cizim bytě. Nojo, vždyť oni všichni jeli do Plzně. Když jsem vystrčila hlavu do kuchyně, naštěstí tam někdo byl. Pavel. Hm. Smál se mi za předchozí večer. Prima, díky. Ale byl fajn. Dal mi vodu a banán. A ještě mi nabízel šunku a sýr, a vlastně i jídlo, ale bylo mi zle, tak jsem zůstala jen u vody a banánu. Br.
To ráno jsem se zapřísáhla, že už nikdy nebudu hrát žádnou hru, ve který se pije.
No hádejte co.
Večer jsem šla ven s LeiLeiem.. a hráli sme hru ve který se pilo. Ti Asiati jsou fakt děsní. Naštěstí s Leileiem už to nebyla vodka, nýbrž nejprve piva, pak šampaňský a pak martini. (Tyybrďo, teď si řikam že sme pili celkem dost, ale nic extra silnýho a všechno běhm večera pomalu vyprchalo)


K tomuhle jsem se chtěla dostat. Za prvé - můj článek na hlavní stránce - moc děkuju, strašně moc reakcí, to je úžasný, díky tomu jsem objevila spoustu dalších skvělých blogů, kam se budu ráda vracet.

Ale co je hlavní, všechno už je vyvráceno, Leilei gay skutečně neni.
A prostě. Awh
No konečně mě políbil.
Teď, když to všechno řeknu jak to bylo, vlastně to bude znít uplně DĚSNĚ.. ale. achjo. no nic.
Zkrátka, protože se vyboural na motorce, zlomil si rameno, nemůže řídit - bydlí kus za Prahou, tak si rezervoval hotel, aby nemusel řešit, kdy a jak se dostane domů. A protože je napůl chromý (haha.) a naprosto sebekontrolovaný mladý muž, co se mě ani nedotkl, tak jsem si řekla, proč nejít s nim. Hlavně jsme jeli taxíkem a jel rovnou do hotelu. Sice vybral hotel 10 minut pěšky od mýho bytu, ale vážně se mi nechtělo do prudkýho kopce přes park.. Tak jsem šla s nim. Nojo.
Ježiši, jen to slovo HOTEL zí tak lacině a negentlemansky, achjoo uplně mi to celý kazí.
Bože, to je jedno. Zrátka jsem vážně NIC nečekala. Ikdyž bych to rozhodně uvítala, aspoň tu pusu.
Která přišla v moment, kdy jsem to absolutně, ale absolutně nečekala.
Vlastně jsem si řekla, že už na to kašlu, nebudu nic čekat, zavřela jsem oči že prostě jdu spát. Když v tom mi jí vlepil. Pusu samozřejmě. A já se rázem probudila.

Z toho večera (nebo vlastně spíš už rána no) mě nesmírně, ale nesmírně šimrá břicho.

A já teď nevim co bude dál.
Nejen co se týče Leileie. Tenhle víkend mám jet konečně za Timim. Ten další víkend je v praze zpěvák Tuan Hung. Timi počítá že půjdu s ním. Já s tim taky počítám. Jenže Leilei se zmínil, že by klidně taky šel. A já prej s nim.
Ugggh. Moc komplikovaný, doufám jen, že se mu prostě nebude chtít jako Číňanovi mezi Vietnamce. Krom toho odhaduju že toho zpěváka v životě neslyšel.. A já vážně nestojim aby mu dal někdo přes čumák.

No, uvidíme.
uvidíme uvidíme..

Uspěchaná generace?

12. května 2014 v 0:12 | Nobody
Právě jsem přišla domů a nemůžu přestat přemýšlet. Kolik je vlastně normální počet schůzek, než kluk dá holce aspoň normální pusu? Nebo jí políbí? Jsem už zkažená dnešní dobou a jsem zvyklá se všim moc pospíchat? Nejsme už všichni součástí uspěchaný generace?
Chválila jsem si bývalýho přítele, a byla jsem ráda, že to vzal "pomalu". Ale jeho "pomalu" je o proti tomuhle pomalu vážně fofr. Nebo se mu nelíbim? Proč by mě ale pořád někam zval?
Abych byla přesnější, mluvím o LeiLeiovi. Psala jsem minulý článek, že jsme byli na party. Od tý doby jsme se doteď viděli ještě několikrát a já už jsem prostě nervózní. S Tommym to kdysi bylo jednoduchý. První schůzka nic, druhá schůzka obejmutí, třetí schůzka pusa na rty, čtvrtá schůzka polibek a doučování z matiky a tradá, vztah byl na světě.
Ale teď? První schůzka pusa na tvář. Druhá 'schůzka' nic. Třetí schůzka, kde jsme jeli na Pražský Hrad do Starbucksu ještě s jeho kamarádem, potom do posilovny a potom ještě s dalšíma Číňanama na večeři, rozloučení - pusa na tvář. Čtvrtá schůzka, šli jsme do čajovny, prostředí uplně svádějící k ČEMUKOLIV, tma, intimčo. Nic. Rozloučení, pusa na tvář. Pátá schůzka, šli jsme k Vltavě, pak na jídlo do Vietnamský restaurace (mimochodem, dneska Vietnamský pochod proti Číně a já blbá táhnu Číňana do Vietnamský restaurace. Trochu koukali no...) a pak ještě do čajovny na čaj. Šel semnou před barák. Pusa na tvář.
Bože, halóó. Neni gay? Neni, vždyť sme se o tom bavili!
Vážně jsem tak zkažená a uspěchaná? V jednom filmu říkali, že sex povolenej až od pátýho rande. Hm. Silly american movies. Tady se počítá i s hloupou pusou na rty asi až zjistí všechny moje negativní, skrytý, temný stránky? Nebo co.
Jo, asi jsem zkažená. A uspěchaná. Určitě to ocenim. Jednou.. Jestli bude jednou co ocenit.. Jestli nezjistí jak jsem hrozná ještě než mi dá obyčejnou pusu. Haha.
Achjo.

No nic, řekněte mi prosimvás někdo, že to je prostě uplně normální a jen že já jsem moc osamělá a uspěchaná zkažená slečna.
Díky.

Víkend tentokráte ala Čína

27. dubna 2014 v 22:12 | Nobody
Poslední dobou se toho děje nějak strašně moc.. A všechno je šíleně komplikovaný. Fakt moc.

Psala jsem, že jsem poznala jednoho číňana.

Pátek jsem byla doma, nechtěla jsem to s tim "pařenim" nějak přehánět. V sobotu se mi ozvala Laura, šly jsme na kafe. A pak jsem se měla sejít s tim číňanem, jménem Leilei. Řekla jsem si, že to bude jen tak, trochu líp se poznáme, ale nečekala jsem, že budu mít takovej problém se všim.
Z CoffeeAndCigars jsem šla za Leileiem, končil v práci. Čekala jsem na něj 20 minut! Když ale přišel, te jeho úžasnej úsměv s nádhernejma zubama všechno vyžehlil. Nastoupili jsme do jeho parádního auta, jeli natankotvat a přemýšleli kam pudem. Jako vždy, nechala jsem volbu na něm s tim, že jsem nechtěla jít na jídlo, protože jim jako prase a prostě se stydim.
Neprošlo mi to a rovnou jel do TGI Fridays. (Tam jedno jídlo stojí 300-500 korun)
Byla jsem strašně nervózní. Když nám přinesli cheesburgery, držela jsem nůž, kterej jsem musela "nenápadně" opírat o ten obrovskej cheesburger, jak se mi klepala ruka tak to bylo vidět na noži. No fuj.
Strašně sme se přejedli, bylo mi špatně, a on byl strašně moc krásnej. Strašně moc. Vážně.
Náherný zuby. Vysokej. Strašně hezkej obličej. Chování bezva. Pomalu jsem z něj nemohla spustit oči, mohla bych se na něj dívat donekonečna. Po jídle jsme jeli do FRIENDS, gay baru, kde jsme se potkali prvně, hihi. zalarmovala jsem svoje gay kamarády, ale nepřišli.
Kolem 12tý jsme z FRIENDS jeli do TopGearu pro jeho kamarády. Další číňan, a ňácí běloši. Z Top gearu jsme jeli do Hangaru. Leilei mi všude kupoval drinky. Z Hangaru jsme šli do Jamese Deana. Už jsem byla v náladě. Všichni jsme se bavili, povídali si, popíjeli, byla sranda. Nebudu to vypisovat. On je prostě krásnej, gentleman, je skvělej, milej, nevim co všechno.
Nevim, kolik je najednou hodin, kolem třetí ráno, asi, Leilei se zvedá, bere mě, že odvezem toho Číňana domů. Řikam oukej, mě je to fuk. Odvezem ho a jedem zpátky do centra. Zjišťujem, že nejsme unavený, nechci domů, je mi s nim fajn, tak sháníme místo, kde by sme to ještě na chvíli zakempili. Skončíme zase ve friends, barman si nás pamatuje, je to slaaaďoučkej gay. Dáváme B52 a pak už jen vody, protože já alkohol pociťuju a nechci, aby on pil ještě víc, protože řídí.
Najednou je nějakých 5, friends zavírá, tak jdem do auta. Nevim co bude dál. Sedíme v autě, asi 15 minut, on hledá nějakej hotel. Řikam si what the fuck, ale neříkám nic. Za celej večer se mě ani nedotkl, nemám žádnou obavu. Jedem objet pár hotelů, jestli tam maj místo, protože nechce jet až domů (kus za Prahu), protože za pár hodin by jel zase zpátky do práce.
Objíždíme hotely, když najednou blik, policajti, dobrý den, doklady, dejte nám dejchnout, a sakra.
Nadejcháno, jasněže, problém je na světě, nebudu říkat jakým stylem se to vyřešilo.
Oběhne hotely poblíž, jedem kousek dál, konečně najde hotel, kde maj místo, vrací se ke mě do auta.
"Pudeš tam semnou?" Okamžitě odpovídám, že ne, v žádnym případě. Být lhostejná ke všemu, klidně jdu, ale je nějakých 6 ráno, mamka vstává do práce a já jsem prostě hodná holka a zlobit nebudu.
Sedíme nějakých dalších 10 minut v autě, aby z něj trochu ten alkohol "vyčuchnul" a jede mě hodit domů. Hodí mě skoro před barák a teď loučení. Nevim jak se s nim rozloučit po tom, co za večer semnou utratil s klidem nějakých 5 tisíc plus benzín. Naklánim se k němu, necham to na něm.
Pusa na tvář.
Byla to pusa na tvář.
Respektive na obě tváře.
Naprosto, ale NAPROSTO vyjukaná, okouzlená tímto mladým gentlemanem odcházim domů, kde píšu Timimu, že jdu spát. Ten se následně uráží, jaktože jsem se vůbec opovážila jít pařit do rána.
Aha.

Spala jsem dvě hodiny, bylo mi zle, ke mě domů dojela Laura a pak jsme šly k Leileiovi do restaurace, jakože na jídlo. Já to navrhla jen tak ze srandy, on to ale odkejval, tak co by ne. Představuju ho Lauře, která mi po chvíli co odejde sděluje, že je hodně podobnej Tommymu. BEZVA.
Během večera jsem si už všímala podobných gest, co dělával Tommy, akorát že Leilei byl prostě víc sexy. Ale teď, když to řekla Laura, byla jsem z toho v háji. Je stejně vysokej. Má stejnou postavu jako on. Ale prej je hezčí v obličeji. No to je výborný. Takže teď v něm budu hledat další části Tommyho.

Takže tady máme ten hlavní problém.
Nádhernej slaďoulinkej Vietnamec. Nádherný zuby, hlas, věk akorát (22), všechno perfektní, jsem z něj strašně moc mimo, můžu na něm oči nechat, píšem si jako nějakej pár. Jenže je z Varů.
Dále sakra nádhernej a hrozně sexy Číňan. Zuby taky jak z reklamy na zubní pastu, hlas strašně příjemnej, věk akorát (22), všechno perfektní, jsem z něj strašně moc mimo, můžu na něm oči nechat. V Praze je denně.
Tak a co teď jako. Oba maj auto, maj prachy, ale o to mi vůbec nejde. Jen to píšu proto, abych ukázala, jak moc jsou ve všem stejní! Povahově určitě ne, ale neměla jsem tolik času, abych zjistila kdo jaký je. Takže z prvních dojmů jsou oba stejně úžasní, akorát Timi je kousek nižší než já a je to Vietnamec a bydlí daleko a Leilei je vyšší než já, v Praze je denně a je to Číňan.
Což je další věc, protože čínštinu neovládám, neznám ani základy, neznám nic, nevim jak to chodí u nich u čínskejch chlapů, co se očekává od čínských holek, kdežto vietnamštinu zvládám všelijaký fráze, rozumím jednoduchým větám, mám představu o tom, co to obnáší bý ve vztahu s Vietnamcem.

Co mám pro boha živýho asi teď dělat.

Jinak Tommy ať se jde sakra bodnout, slyšela jsem od toho druhýho číňana, že nemá dobrou pověst. Už ho nechci. Ani náhodou. Ne a ne a ne.
Jsem už někde uplně jinde.. a ikdyž je to komplikovaný, je to mnohem víc zajímavý..
Ikdyž to ty začátky bejvaj.


Omlouvám se za tenhle článek, vůbec nevim jak jsem to napsala, do toho všeho jsem se hádala s Timim, prostě bordel hadr.

Čajaroke

22. dubna 2014 v 19:54 | Nobody
Snad si moc netroufám, když přiřadím tento článek jako TT Tóny písně, jelikož karaoke k tomu vlastně i trochu sedí. Ale nebudu předbíhat!

Pátek 18. dubna byl (nejen) mnou straašně moc očekávaný den. Proč? Protože měl v Pražskym klubu HanyBany vystoupit Vietnamský zpěvák Noo Phước Thịnh.
Byla jsem domluvená s Vietnamcem Ducem co jsem poznala o týden dřív, že předem dojdu k němu do čajky a pak půjdeme všichni jako grupa. Když se zjistilo, že máme společnýho kamaráda Tonyho (aneb můj vážně prima kamarád), bylo jasný, že půjdeme všichni společně. Co se ovšem bohužel nestalo, náš oblíbený zpěvák prej omdlel a je v nemocnici, to znamená, že koncert ani párty kde bych zaručeně potkala Tommyho se konat nebude. Zjišťuju, kam jde Viet, prej SAPA karaoke nebo co, překecávám jeho bratra ať jde s náma, že prej mi večer zavolá, chci jít taky na SAPU, protože Viet je jedinej můj objev na blízku.
Dojdu do čajky, znám tam ""líp"" jen Duca, od vidění další Vietnamec, jo, to je ten jak se minulej týden cicmal s Mei, další Vietnamec kterej prozměnu balil Kačku a Pavel (jakýs takýs asiat - netuším jaké národnosti) ten, který se minulý týden spároval se Sabčou. Celkem vtipný, jen ten "můj" (vyhlídnutej, aby bylo jasno, hihi) do páru tam nebyl.
Sedám si, Duc mi dělá Vietnamský ledový čaj, je to fakt mňamka, povídáme si, a hurá hurá, přichází Tony! Duc přináší vodnici, dolejvá čaj, když přicházej Tonyho kámoši. Tony má zarezervovaný karaoke nebo co, jenže ehem v hostivaři a ne na Sapě. Jak všichni procházej dveřma, dvakrát jsem zatajila dech. Dvakrát. Na první pohled jsem měla jasno.
Jeden vysokej pohlednej Vietnamec, kérka na krku, fešák jako řemen, ale je víc sexy než aby byl nějak hezkej. A pak ten druhej. Malej, ale sakra sladkej, krásnej v obličeji. Přichází zamnou Tony, že mě chce s těma lidma seznámit. Zacházíme do salonku. Představuje mi všechny. Počínaje vysokým potetovaným fešákem. Tak tohle je ** (ani jméno si nepamatuju) a tohle je jeho přítelkyně. AHA, tak jo, vysokej fešák ze hry ven! Ale ten druhej v salonku nebyl, někam odešel, asi někam jel, nevim. Postupně přichází další a další lidi, vietnamci, vietnamky, salónek už je nacpanej, chudák Duc furt donáší čaje, připravuje vodnice, když si na chvíli dáchne, sedá si vedle mě a uchichotaný Vietnamky se mě ptaj, jestli prej spolu chodíme. No, to tak.
Ani nevim kdy a jak, ale najednou je v salónku i ten cuteo, jak se mi líbil od první chvíle, co jsem ho viděla.
Blíží se půlnoc, vyrážíme, směr auta a jede se na karaoke. Ten andělsky nádhernej Vn se mě ptá, jestli jedu s nima, aneb hoho, začal konverzaci on. Když se rozdělujeme na tři skupinky do tří aut, k jeho autu se žene moc lidí, říká mi "No tak asi budeš muset jet tim druhym," řikám v pohodě, vždyť ježiši, já chci jet s někym koho znám, fakt nepojedu autem kde neznám ani nohu.
Cupitam za Ducem a nastupujeme do většího auta, je nás tam 6 a jede se. Po strašný době konečně dojedeme na místo určení a já nevim co očekávat. Je to něco jako cassíno. Postupujeme do místnosti určený pro karaoke. Je to tam pěkný. Sedám si, na stolech je už předpřipravený občerstvení. Z jedný strany vedle mě sedí Duc a z druhý ten slaďoušek (později zjišťuju, že se jmenuje Timi, abych furt nepsala zdlouhavě slaďoušek apod.).
Všichni si tak nějak povídáme, všechno dobrý, mám radost že se spolu bavíme, je strašně hezkej, nunununu. Pak začínáme listovat seznamem karaoke písniček, hledáme ňákou co známe, 90% z nich jsou vietnamský, kniha je z poloviny položená na mojí noze a z druhý poloviny na tý jeho, když se dotkne mýho stehna, normálně mě zašimralo v břiše, fuu. Proč se semnou tak krásnej kluk vůbec baví?
Najednou začíná hrát moje oblíbená písička, text znám skoro navzpaměť a všichni mě nutěj ať to zpívám, cpou mi do ruky mikrofon. Ale mám vítr zpívat vietnamsky mezi vietnamcema, tak to jebu, mizim z místnosti pryč do "mezi místnosti", kde si sedám na gauč a odpočívám. (karaoke místnost, po ní byla nějaká místnost s gauči a až pak cassino, všude dvojitý dveře) Po chvíli přichází Timi. Sedá si ke mě. Chvíli předtim jsem Tonymu říkala, že se mi strašně líbí. Povídáme si, po chvíli přichází Tony. Povídaj si Vietnamsky ale hnedka zase mizí se slovy (vietnamsky) "že prej nás nechá o samotě", že já jsem mu něco říkala, lol.
Po bůhví kolika hodinách karaoke jsou tak 3, 4 ráno, přemýšlíme kam půjdem, nechce se nám domů. Stojíme už u baru, když v tom zaslechnu částku na placení za karaoke a chytám infarkt. "Tak to bude 13 380 korun" Musela jsem asi uplně zezelenat, jen stojim, kulim oči, řikam si ZA CO se proboha platí taková pálka? Timi je hned u mě, dívá se na mě, usmívá se, vytahuje peníze a ptá se mě s naprostym klidem že prej "coje." Vůbec niic, až na to, že za pár hodin karaoke se platí 13 tisíc, všechno je vlastně v pořádku. Dál tam už jen tak jsme, Timi sedí na barový stoličce, já stojim hned u něj, když mě chytá kolem pasu. Tybrďo, on mě chytá kolem pasu, vždyť to uviděj ostatní, jemu to nevadí? Šimrá mě v břiše, motá se mi z toho všeho strašně palice a že prej se jede do retra. Řikam hm bezva, tak tam mě nepustěj, ale aspoň bydlim kousek. Tentokrát už jedu autem s Timim, vepředu leží polomrtvej Tony, asi to přehnal s vodkou a jede se do Retra. Mam nervy, protože vim, že kontrolujou a mě je 18 až v prosinci. Dojdem tam, holky projdou s klidem, jen u mě se to seklo, haha, jak nečekané. Tak stojim před vchodem v tom průchodu, holky u mě, přicházej kluci z druhýho auta, pak i Timi, že se mu už povedlo zaparkovat. Tak tam stojíme, přemýšlíme kam teda jinam, když vidim nejlepšího kámoše Tommyho. Podívá se mi do očí a honem honem odvrací hlavu nahoru a dělá že mě nevidí, bože, pitomec jeden :D
Stojíme tam dál, najednou přichází Ozzy a za nim Duy. Řikam proboha to snad neni možný. Duy ke mě přichází, objímá mě, zase se tulí, achjo, kousek ode mě stojí Timi, jen se od něj trochu odtahuju. Vyčítá mi, že prej se za něj stydim? "nee, nestydim, bože můj, prostě je mi to nepříjemný," "Takže ty tady někoho máš?" Jen tak mlčim, on se dívá po klucích co stojej kousek ode mě. "Ježiši vždyť tu neni nikdo hezkej, vyčítá mi," vztekám se, že teda je a že to vůbec neni jeho věc.
Naše grupa odchází a jede se do M1, yahoo. Stojíme frontu asi 15 minut, mrznem jak blázni, my holky máme věci v autě, Timi přeze mě hází bundu, drží mě za ruku. Nunununu. Vevnitř je lidí až to neni pěkný, nedá se tam hnout, natož tančit, strašně se tlemíme tomu, jak je to o nervy, s Timim tančíme sem tam dost u sebe, sem tam normálně s ostatníma, sem tam mě drží za ruce a sem tam je na mě nalepenej jak izolepou. A vůbec mu nevadí že nás ostatní viděj.
Mizíme radši s parketu, přesouváme se k baru, kupujeme si jeden drink napůl, on nemůže moc pít, protože řídí, sedí na židli, pobízí mě ať si mu sednu na klín. Rudá až za ušima neodmítám, i když jsou všichni od nás poblíž.
(Jo, zapomněla jsem zmínit, že mrtvej Tony spí furt v autě a nešel s náma haha)
Po dvou hodinách v m1 končíme, za půl hodiny bude 6 ráno, m1 bude zavírat, a my prej jedeme zase do čajovny! Honem jdeme s Timim ještě pro do šatny, kde mě poprvý políbil. Uuu.
Dojedem do čajky, všichni si tam sedáme, Duc zase připravuje čaje, ostatní hrajou flašku na úkoly a my s Timim jen usínáme vedle sebe. Nejdřív on mě na rameni, držíme se zase předevšema za ruce, pak se probouzí, já usínám na jeho hrudníku, ovšem pořád sleduju reakce ostatních na nás.
Nejsem na něco podobnýho mezi Vietnamcema zvyklá. Vůbec vůbec vůbec.
Prej se bude přespávat u Skipera, už máme ale jen jedno auto, řídí zase Timi, jedu v první várce s Tonym a ehem jednim dalšim jehož jméno si nepamatuju plus Skipem, kterej nás pouští do bytu a jede pro druhou várku s Timim zpátky do čajky. Mezitim, co jsou pryč jdu konečně hurá čůrat, trochu se upravuju a otravuju Tonyho, aby neusnul, než příjdou.
Všichni to vymysleli tak, aby sme měli pokoj sami s Timim, hahaha, jak milé. Rudá až za ušima s nim odcházim úúplně dozadu do bytu, do pokoje kde je snad nejmenší postel na světě.
"To si děláš srandu, tak malá postel?" děsim se.. Podívá se na mě, usměje se "to stačí".
Oi troi oi, naštěstí jsme ani jeden nějak extrémně nepili, jsem naprosto střízlivá, on si lehá, v čistym oblečení, navoněnej, krásňoučkej, já smradlavá od kouře, fuj tajbl humus, omlouvam se mu že smrdim po klubu, on že prej mu to nevadí. Hm.
Je tak strašně hezkej bože.
Jak je vám známo, sem tam na party se věci zvrtnou, obzvláště MĚ ale tentokrát POTLESK PROSÍM! Nic se nezvrtlo, krom toho že jsem ani nemohla dovolit cokoliv zvrtnout, tak jsem vážně nechtěla. Ne. Ne. On je někdo, kdo se mi líbí víc, než je zdrávo. A hned napoprvé nechat cokoliv zvrtnout? Jasnej konec. To jsem nechtěla. Takže ano, tulili jsme se. Ne, nic víc.
Krom toho na mě v tý posteli působil tak strašně... ani nevim jak to říct, ale měla jsem z něj vážně strach. Tak strašně moc mi přišlo, že se mu nelíbim a hrozně jsem se styděla sama za sebe, protože jsem musela vypadat příšerně a ještě když mě viděl tak z blízka. A jeho oslovení "Češko," který vyslovil s takovym strašidelnym tónem, normálně mě zamrazilo a nenapadlo mě nic lepšího než mu "Vietnamče". (což zní mimochodem pěkně divně)
Vlastně doteď nechápu, co to vlastně doháje mělo znamenat, leda tak to, že v soukromí bude asi pořádnej samec, co má rád hodně hodně navrch. Ale nic neni jistý, protože jsem s nim vážně nespala :D Jen teda co se spaní jako spaní týče.
Nakonec jsme na chvíli přeci jen usli, on měl ode mě pokousaný strašně ruce a když jsem se po probuzení podívala do zrcadla, styděla jsem se za sebe ještě mnohem víc! Honem jsem smývala rozmazaný oči a domalovávala odloupaný linky a všechny tyhle příšernosti.
Pak jsme šli všichni, co jsme tam přespávali na oběd. Tony, Timi, Já, Skiper, ten jeden Vn a jedna Vietnamka.
Objednali jsme tři velký jídla pro všechny (2x 1600g grilovanýho masa a jednou 800g masa). U stolu jsme seděli s Timim vedle sebe, resp. prvně jsem seděla vedle toho jehož jméno neznám, ale Timi ho poprosil ať se přesune a seděli jsme pak u sebe. Nunu. How cute is that huh? Přinesli obrovský hory jídla, jedli jsme jako čuňata a ani jsme to nesnědli. Po jídle jsem měla mastný ruce jako dobytek, co šlo, to jsem utřela do ubrousků, ale furt to nebylo ono a i po jídle a po párty mě Timi v restauraci předevšema chytá za ruku.
Oh my gosh, uplně se v tom ztrácim, většinou co se stane na párty už se pakuje buď jen na párty, nebo nikdy, ale nikdy ne druhej den! Nechápu to, nechápu, ale sakra, užívám si to, jak jen to jde.
Hodil mě autem až domů, pak dojemnej pohled z očí do očí skrz přední okno a to je všechno.
Neni z Prahy, takže se uvidíme asi za sto let, ale abych pravdu řekla, stýská se mi po něm, ne že ne.
Píšeme si. Prej se mu taky stýská. Oi troi oi.. Takovej krásnej klučina...
Jsem jeho em yêu.

Co se týče Tommyho, teď je mi ho vážně líto haha. On mě opustil a našel si tak straaaaašně ošklivou holku a já si ještě přilepšila. Jsem hnusná, že o tom takhle přemýšlim. Ale on si nezaslouží, abych se kvuli němu dál trápila. Přenést se mi pomohly dva skvělý víkendy.. Bylo to snažší než jsem čekala.
Ale stejně si mě nezaslouží)

Party po Vietnamsku, eeee

13. dubna 2014 v 17:02 | Nobody
Zničilo mě to. Strašně moc. Když mi zavolal Tony, že s nim byl před týdnem kalit. Neměla jsem se ptát.
"No a má někoho?"
"Má"
Kozatou vietnamku.
Nestála jsem mu ani za debilní tři měsíce aby byl sám.
Ne, našel si hnedka někoho novýho a všechny moje naděje tim pohřbil.
"Stále si zlatí, není všem dnům konec," bože za tohle bych mu dala do hlavy něčim strašně strašně tvrdym..
Dělá se mi z něj špatně.
Ale jo, teď už je to na správný cestě. Už nehrozí, že bych doufala, že se k sobě vrátíme, protože nehrozí že by sme se k sobě vážně vrátili. Protože se tahá s ňákou vietnamskou kozatou ošklivou nánou. Bože jak je mi z něj špatně.. Jen ta představa....

Včera byla asianstyle party. Těšila jsem se tam moc, ale co jsem se dozvěděla, že si už někoho našel, když já sama mám pořád odpornej blok, přešla mě chuť jít. I přesto jsem ale šla. A rozhodla jsem se, že si to užiju.
Bože, tahle šílená noc mi moc pomohla.

Vzala jsem si sukni, nadkolenky,průhlednou košili a vyžehlila jsem si vlasy.. Už jen skutečnost, že jsem si kvuli tomu žehlila vlasy muselo znamenat, že to musí stát za to, jinak bych se vztekla, když už víc jak čtvrt roku používám jen bio kosmetiku abych ty svoje spálený vlasy aspoň trochu zachránila..
Ve čtvrt na deset sme měly sraz s Kačkou a jely jsme na místo určení. Lee, její vietnamský kamarád měl modro-fialový vlasy, moc mu to slušelo, objevilo se tam strašně moc dalších lidí co jsme znaly.
Včetně Duyiho. Duy tak trochu už namol, bohužel znal fotografa a stále ho obtěžoval, ať nás fotí. Když jsem se bránia, opilecky mi vyčítal, že se za něj stydim. Pfch.
Tančilo se, přišel nějakej Koreec, vzal si na mě facebook. Tančilo se dál, srandy kopec a Duy začínal být víc.. hm, no začínal mít víc napito, takže se ke mě tulil víc a víc a upřímně, ne, nebylo mi to nejpříjemnější, ještě takhle mezi lidma, brr.
Koupila jsem si panáka vodky, aby se líp tančilo a s Kačkou, Leem a dalšíma lidma jsme trsali, připojil se i číňan JJ (jay jay), přes kterého jsem poznala dalšího veeelice pohlednýho číňana. No málem mě z něj kleplo jak byl pěknej, fuuu :) (chtěl mě pak hodit domů autem ale nějak sme se sobě ztratili, hij, snad někdy příště)
Trsá se dál, pomalu se to vylidňuje kpop fanoušky a do klubu přichází gayové, stále tam však je spoustu asiatů a lidí, co se rozhodlo trsat dál.
Nevim jak, ale najednou tančim na stupínku s JJem, Marou, Kačka je poblíž nás, další kamarádi taky ale taky skupina nějakých Vietnamců pobíhajících kolem nás s flaškou vodky.

Trsáme, trsáme, a pak mě skupina Vietnamských chlapců překecala k vodce, lili jí do mě na vteřiny, zezačátku většinou 5, pokaždý mě uplně celou polili, ještě že vodka neni barevná, byla bych jak chodící flek, lili vodku i do Kačky, mě to je jedno, jsem nezadaná, Vietnamce mam ráda (dobře se s nima paří haha), nebránim se seznámení, tak trsáme, Duy se dlouho nikde neobjevil.
Přicupital ke mě jakýs takýs gay, tančím s gayem, je miloučkej, nununu, furt mi říká jak jsem krásná, že by chtěl být heterák, ale moc se ožere a pak dostane chuť zjistit jak líbam, když se bránim, na stupínku před očima všech mě celkem brutálně chytá za vlasy, padá mi náušnice a najednou se objevil Duy, vystartoval na něj a málem před očima všech zmlátil opilýho gaye. Hm. Nepříjmný zvrat. A ta naušnice mě fakticky štve.
Prdim na ní, dál se tančí se skupinou neznámých vietnamců, netušej že jsem češka, mluvěj na mě anglicky (vokurky), začínám bejt přiopilá, tak na ně začínam mluvit vietnamsky. Všichni jsou strašně překvapený, jakoby stoupla moje hodnota, paří se dál, konečně zvrat a začínaj mluvit česko vietnamsky.
Najednou jsou asi 3 ráno, vypilo se bůhví kolik flašek, z toho aspoň čtvrtina jedný flašky byla na mojí košili a kabelce, a Vietnamci najednou příjdou s tim, jestli nechcem do M1.
Jsem dost v náladě, dlouho jsem tam nebyla, proč ne, jak už jsem řekla, s Vietnamcema se dobře paří. Beru Kačku, co tam ještě nikdy nebyla, slibuju jí že na ní dám pozor a jdeme všichni ven, pošéfit jak a kdo bude řídit. Venku čumim, přišel jeden Vietnamec, tybrďo, vždyť já ho znám, s tim už sem přece jednou pařila, jojojo, je to on, byli sme v M1, zná se s Tommíkem, bože, ten svět je tak malej. Ten blbec na mě ještě ke všemu vůbec nemluví česky, jen vietnamsky, rozumim jen kousky, naštěstí se mě držel Vn chlapec jménem Duc, co mi překládal o jsem potřebovala, hihihi.
S řízením je trošku problém, všichni jsou dost připitý tak jedem taxíkem, samozřejmě to vyšlo tak blbě a s Kačkou jedem každá jinym, ale uklidňuju se myšlenkou, že toho jednoho znam, takže to neni zas až takovej risk, všechno dobrý, dojeli jsme v pohodě, v M1 ani nekontrolovali občanky a jdeme tam a najednou máme i stůl a další flašku vodky na stole. (Fakt by mě zajímalo kdo to platil, protože v M1 to neni zrovna levná záležitost, flaška a ještě k tomu stůl). Pije se, tančí se, fakt děsná sranda, říkám si jak mi chyběly podobný akce a jsem ve svym živlu, vůbec neznám ničí jména, vůbec mě to nezajímá, a najednou, bože, co nevidim, KIM? ůj nejvíc sexy gay kamarád na světě? Přelejzam všechny u stolu, všichni mi museli vidět pod sukni, nezájem, vrhám se mu kolem krku, stojíme tam jak jantaří, objímáme se a říkáme si a tlemíme se jak je to strašně hustý, pak po chvíli jdem tančit, sem fakt ňáká ožralá, tančíme tělo na tělo, oh můj krásný Kim, byla jsem do nějk blázen když jsem ho poznala, uhhh, on jde pak zas za svýma kámošema a já za svýma, totálně vypleskaná z toho, jak jsou všechny tyhle akce vydařený.
Když M1 končí, Duc říká že má čajku a že má klíče, tak jedem všichni do čajky, v čajovně už bylo pár lidí co bylo na asianstyle party, respektive slečna se kterou jsem měla problém a její nejlepší kamarádka, děláme jakože nic, všechno dobrý, někdo udělal litry Tuaregu, připravila se vodní dýmka, najednou svítá.
Vůbec nejsem unavená, všichni usínaj, já chci ještě pařit.
Leju do sebe čaj jak blázen, je výbornej a úžasně příjemně teploučkej na moje bolavý uřvaný hlasivky.
Už je asi 9 ráno, když ten hezkej, co se mi líbil mi říká ať s nim jdu pro KFC, řikam oukej, Kačka jde s námi, že prej pude domů. Hezounek řídil, je sladkej, vyhodil Kačku na zastávce, kde si řekla a my objížděli snad celou Prahu, protože nikde ke KFCčku nemohl sehnat cigarety.
Vracíme se do čajovny, všichni spěj, tahá mě někam do zadu, hele, je tam Sabča, ta se kterou sme se dost neshodly (už je to dýl), vstává do práce, tak kecáme, děláme jakože se nic nestalo a najednou sem v tom salónku sama s tim hezoučkym Vietnamcem, ani neznam jeho jméno, vlastně je mi to jedno.
Bere mě, a pokládá si mě na jeho hrudník, že jdeme spát. Řikam, ooo, oukej, sice nevim jak se jmeuješ, ale nevadíí, jméno vlastně neni vůbec podstatná věc. Po chvíli se na mě vrhá, začíná mě líbat, brutálně mi trhá silonky, usmívá se, já se směju, co to do něj vjelo, nenenenene, tytyty, styď se, nic nebude.
Nehodlala jsem spát s Vietnamcem, jehož jméno neznám, v čajovně, kde jsem poprvé, ani tam nejsou dveře, jen pofiderní závěs, kam každou chvíli někdo může vlézt.
Lepší když to semnou nebude mít tak lehký, protože si o mě nebude muset myslet jak jsem levná češka, že tohlencto a támhlencto. Kašlem na to, jdu si povídat s Ducem, ptám se na jména všech, povídáme si, zpíváme si vietnamskou písničku Len noc nha la bat con ga, jejíž slova znam líp než on a všechno je fajn.
Přichází do salonku další Vietnamec, myslim že Tony, nebo Tommy, nebo nevim, ptá se jestli chci hodit domů, řikam že sakra jo, mam roztrhaný silonky jak ňáká coura, vypadam příšerně, tak že prostě domů hodit chci.
Řídí brácha toho hezkýho, hezkej jsem zjistila že se jmenuje Viet, bráchu jsem buď zapomněla a nebo je to taky Duc, nemam zdání, ale ten se ke mě měl v prvním klubu. Vyhazujou mě kousek od místa kde bydlim, děkuju, lupnu Vietovi pusu na tvář, lupla bych jí i těm vepředu, ale asi by to bylo divný protože jsem se s nima skoro nebavila, tak radši mizim, než si uvědomim jak trapný to bylo.

Příjdu domů, je půl jedenáctý a mamka klepe řízky.

party hadr.

Černá díra

3. dubna 2014 v 19:54 | Nobody
Nejhorší je te pocit, kdy seš úplně na dně a není nic, co by ti mohlo pomoct.
Jen co ty zůstaneš o samotě, obě tvoje sestry mají najednou přítele. Jedna si lítá z vesela po Indonésii, druhá, ta, co bydlí semnou a s mamkou zas je celý dny s nim a když neni s nim, tak mluví jen o něm. Máma je buď v práci, nebo se svym přítelem. Nejlepší kamarádka, co tu pro tebe vždycky byla najednou má taky přítele.
A všichni se od tebe vzdalujou ještě víc.
Ironie, no ne?

Ať jdu ven s kymkoliv, kamkoliv, ať je to sebehezčí kluk s nejhezčíma zubama a krásnym hlasem, bože, proč to nepomáhá jako nějaká náplast, nebo tak, vždyť já jen vyplňuju svoje prázdný dny, který můžu s klidem trávit u seriálů a výsledek bude stejnej.

A ještě horší je, že nad sebou fut kňouram. A nad svym životem.
Proboha, vždyť sem mladá, tak kde je problém.

Myslim, že jsem na to přišla. Já se asi nechci přenést. Ikdyž to tak strašně bolí. Bolí to tolik, že cítim téměř hmatatelnou bolest na hrudi. Ze stresu mi na ksichtu vyskákaly rudý pupínky. No vypadám náramně.
Jenže ta bolest a ta odporná, příšerná, nechutná prázdnota je vlastně jediná věc, co mi připomíná, že jsem si nic z toho co bylo nevymyslela.
Je to zvláštní. Proč jsem si to uvědomila jen tak moc pozdě? Proč jsem si uvědomila tak moc pozdě, kým vším pro mně byl a co všechno pro mně znamenal? Nebo si tohle všechno jen teď vymýšlím, protože se cítím ublíženě, stejně jako když děcku seberete jeho hračku?

Až zmizí ta bolest, budu vědět definitivně, že je konec.
ale já to nechci
nechi konec

Máma mi říká (a tak nějak to tušim i bez ní), že to, co cítím teď, že to příjde ještě tolikrát.
Ale já říkám, bože, jestli tohle budu muset prožívat ještě někdy, radši si hlavou nechám proletět kulku.
Nechci střídat kluky a nechci pár jakž takž vážných vztahů, ježiši, já chci jednu jedinou osobu, se kterou budu šťastná, klidně jako v pohádkách - navždy!!
Bože můj.
Existuje něco takovýho vůbec?

Nikdy jsem po ničem podobnym nesnila. Ale teď, když vidim.. cítím jak to bolí.. Už to nechci znovu zažít.

Co bude dál? Když není nikdo, kdo by dokázal probudit můj zájem? Když telefonát s (nejspíš) milym klukem mě svádí k tomu proskočit oknem, protože mi slovem business už mi vrtá díru do hlavy? (Ani se neptejte, byl to horší telefonát, než když otravuje telemarketing.)

Je vůbec nějaká šance, že by sme se k sobě vrátili? A i kdyby jsme se k sobě vrátili - mohl by to být stejný jako předtim? Nebo dokonce lepší? Mělo by to vůbec nějaký smysl?
Kdyby jsme se k sobě vrátili a pak by přišel konec znovu, nejsem si jistá, jestli bych to zvládla.
Nejsem si jistá jestli to zvládnu teď.

Včera to byly dva měsíce co jsme se viděli naposledy.
Dva měsíce! Jak je možný že to uteklo tak odporně rychle?
Proč mě to fut nepřešlo?

Bože, MÍT RÁD, to je strašnej hnůj.
Ne, nepoužiju slovo milovat.
Tímhle slovem se moc plýtvá.

Bože, pomoz mi z týhle šlamastiky.

Když jsem šla z úklidu, kousek hořelo. Šla jsem se juknout. Pohledný cápek od Nehod mi ukázal video, hodil nás s mamkou domů, vzal si na mě číslo.
Hm. Vsadim se, že bude volat, až budu mít bloklou simku a já budu za tu lhářku, co mu nadiktovala schválně špatný číslo..
Byl to Čech. Takže je to stejně jedno, z mojí strany žádná jiskra. Chm.

Em không quan tâm.

28. března 2014 v 15:32 | Nobody
e không quan tâm - i don't care
*díky za upozornění na špatný znamínko Hogretě!

Je to zvláštní, jak čas plyne, všechno by se mělo zlepšovat, ale proč mám pocit, že na mě to působí všechno hůř a hůř?
Nebo se k tomu všemu jen nedokážu postavit?
Už jsem měla pocit, že se všechno tak nějak zlepšuje, zaměstnávala jsem se, pořád jsem někde s někým lítala, jenže se ukázalo, že jsem asi uplně narušenej trotl zralej na doktora.

Co se týče Jackieho, kterého jsem zmiňovala v minulém článku.. Všechno šlo tak strašně rychle, až je mi to divný popisovat. První schůzku, co měla dohromady cca 13 hodin jsem už popisovala. Na podruhý jsme šli do kina. Nehledejte za ničím randění, všechno bylo čistě kamarádský s možnými vedlejšími úmysly. Film jsem vybarala já, 300 vzestup říše. Respektive mě to osobně ani tolik nezjímalo, jen jsem si myslela že by ho to mohlo bavit, protože jsme se o tomhle filmu bavili s bývalým přítelem.. Když film začal, vlastně jsme oba zjistili, že nás to vůbec nezajímá a tak jsme se všemu smáli jak strašní puberťáci. S nim mě nic netrápí, je tak stršně příjemný jen se prostě smát všem hovadinám, protože vám příjde hláška ve smyslu "Kolikrát už jsme spolu smočili kordy, bratře?" tak strašně vtipná, až vás celý kino nenávidí, protože se furt jen smějete a házíte po sobě popcornem.
(Kterej jsem taky vybrala já a pak jsem zjistila že šunko-sýrovej nejí, ehm)
Už jen z těhle dvou věcí - film a popcorn můžete usoudit, že je to strašně hodnej kluk, žejo. A taky že je. Jedinej, co mi dokázal pomoct. Aspoň na chvíli.

Naše třetí schůzka byla tak nějak plánovaná i s přespáním. Ne že by se na něco spěchalo, vůbec ne, ale během dvou schůzek a nespočet provolaných hodin a nonstop smskama a viber zprávama jsme měli možnost se dost poznat. On důvěřoval mě a já jemu. Říkal mi věci co neříká všem, stejně tak já se s nim mohla bavit o čem jsem chtěla, o čem jsem potřebovala..
Ten den nespal u "sebe doma" - u tety a u strejdy, nýbrž u jeho šéfa, či co (?), kde měl možnost zůstat dýl, protože život s tetičkou prý nebyl zrovna med.

Vzal mě do toho bytu, jakoby se nechumelilo. Přijeli jsme na sídliště a šli jsme do krámu pro klíče. Už venku mě upozornil, že mám normálně vietnamsky pozdravit Em chào anh.
Hm. Vietnamsky zdravím, jen když mám zrovna hodně dobrou náladu, nebo neznám nikoho poblíž, jindy se vážně tak nějak stydim. Ale neměla jsem na výběr. Stejně tak jako jsem neměla na výběr celý zbytek večera. Pozdravila jsem, všechno dobrý, šlo se do bytu.
Přišli jsme tam, na gauči seděl další vietnamec. Znovu vietnamský pozdrav. Zaujalo mě, že nikoho vlastně skoro vůbec nezajímalo, že si tam Jackie přivedl cizí holku, ještě Češku, všichni se chovali jakoby bylo na denním pořádku mít doma cizí lidi. To se mi líbí.
Zakempili jsme to na posteli (ve stejném pokoji jako starší Vn), opírai se o zeď a čučeli jsme na film. Mezi tím do bytu přišlo snad dalších 10 vietnamců asi na pětkrát, takže jsem se vážně málem "uzdravila".
Krom toho tam přišel jeden vietnamec - zástupce Jackieho šéfa, se kterým jsem mluvila po telefonu.
(Jednou jsme si volali když byl Jackie v práci a Jackie ze srandy předal k telefonu pro mě uplně cizího Vietnamce, který po mě chtěl Ca phao, nebo ca phai, nebo jak to vlastně bylo - což měl na myslí něco víc než jen kafe. Takže hovor to byl úsměvný, to jo, až směšný, tekly mi slzy smíchem. Sranda byla)
Když mi Jackie oznámil, že to je on, musela jsem zrudnout snad až na zadku. Všichni jsme se začali smát.
Pak se všichni ještě smáli, když jsem z jejich konverzace slyšela jediný slovo co jsem znala - Chim.
,,Co? Chim?" ptám se, Jackie se se zubatým úsměvem ptá jestli vim co to znamená. Směju se, odpovídám že jo. (Chim = pánské přirození, Con chim = pták - zvíře) ,,No, on říkal Con chim."" brání Jackie toho, kdo zrovna mluvil - což byl shodou náhod ten se kterým jsem telefonovala. (Budu mu říkat Zástupce šéfa, třeba, neznám jméno). Směju se, říkám, že jsem žádný Con neslyšela. Jackie se jen směje.
Pak jsem jen slyšela, že tomu zástupci šéfa překládá náš rozhovor. (Jsem na sebe vážně pyšná, pozoruju pokroky ve Vietnamštině, už jsem čas od času schopná odhadnout o čem se bavilo, sice neznám pár slov, ale všechno si to nějak spojím a vím o čem se bavilo)

Pak jsme šli na krám/stánek navrtat ceduli. Tak jsem podávala šrouby, držela žebřík a poslouchala ten fascinující jazyk. Pokaždý, když jsem rozuměla se mi zvedla ještě víc nálada.
Když jsem byla už náležitě zmrzlá, šli jsme s Jackiem na byt, kde byl Vn již zmíněný (Vn1). Stolovali jsme - tedy spíš. No. Jedli jsme na zemi, takže se nedá říct, že by jsme stolovali, protože chyběl ten stůl. Byla jsem poučená, že rýže se má nabýrat do misky vždy alespoň dvakrát (dvě naběračky), že jedna se prý dává jen na pohřbech. Takže zase se mi zvedla trochu nálada, že jsem poznala něco novýho.
No, už přestanu všechno popisovat. Pak jsme s Jackiem koukali na další film, mezitím tam přišli všichni Vietnamci, plus i nějaká Vietnamka, těhule, od pohledu strašně příjemná.
No, nakonec jsem tam vážně přespávala, protože to bylo uplně někde strašně daleko od centra a dostala bych se domů snad za sto let.

No.. Tak nevim, k tomu asi nic moc říkat nebudu, jen že jsem se strašně krásně vyspala, po dlouhý době.. Bylo strašně příjemný usínat po boku s někym, s kym mě nic netrápí. Dokonce mi psal Duy, že je zrovna v klubu a objevil se tam můj ex Tommy. Asi tak 30 vteřin smutku, než na mě Jackie promluvil a mě se Tommy uplně vypařil z hlavy. Proč nemají takovýhle účinky všichni v mém okolí? No, zkrátka, krásně se mi spalo, v objetí někoho tak fajn.

Náš bod důvěry už byl na takovém stupni, že mi dal peníze, až pojedu do centra že je mám předat nějakýmu jeho kámošovi. Pěkný pěkný.

Od Jackieho jsem jela honem domů, umýt se, upravit a měla jsem sraz se Sonym, jistým chlapcem kterého jsem poznala díky instagramu. Strašně moc hodný kluk, ale nemá pěkný zuby, což u mě poslední dobou hraje strašně velkou roli, fňuk. Ale to je fuk, protože stejně žije ve Francii. Ale byl fajn, jsem moc ráda že jsem měla možnost poznat ho osobně, než se vrátil zpátky do Francie.

Pak přišel den, kdy jsem měla strašnou depresi. Nevim proč, ale všechno na mě prostě dolehlo. Jackie měl jet za bývalkou za Prahu a večer se měl vrátit a měli jsme jít do čajky. Počítala jsem s tím, takže jsem nesháněla nikoho jinýho, protože doma jsem byla sama a no bylo mi na umření. Dlouho mi nebylo takhle zle. Byla jsem uplně na dně. Brečela jsem stejně intenzivně, jako když mi před očima umřel táta. Měla jsem tak strašnou depresi, až jsem se za sebe styděla. Nevim, proč to na mě všechno tak dolehlo. Možná jsem si neměla číst konverzaci s Tommym. Asi.. Uvědomila jsem si, že to že jsme se rozešli je vlastě moje chyba, že jsem se chovala příšerně a že ho naprosto chápu. A představa, že kdybych se chovala víc normálně, mohli by sme spolu třeba ještě být, no totálně mě to s prominutím dojebalo.
Skončilo to tak, že jsem udělala to, co jsem řekla, že už bych nikdy neudělala.
Žiletka se i stala blízkým přítelem.
A Jackie stále neodepisoval.
A já byla sama.
A už byl večer.
A já furt byla sama.
A druhý den se taky neozval.
A já byla stále uplně sama.
A byla jsem pěkně uražená.

Už první večer, kdy mi neodepsal mi bylo jasný, že to dali s bývalkou dohromady, nebyla jsem uražená kvuli tomu, vůbec ne, naopak mu to moc přeju, ale vážně jsem potřebovala hodně oporu a když jsem jí nejvíc potřebovala, tak jsem jí v něm nenašla. Respektive jsem nebrala fakt, že mi nemohl ani napsat, že do Prahy nakonec nepřijede a já bych si včas vymyslela jiný plány..
Napsal až v noci ze druhýho dne na třetí, ale šla jsem radši spát brzy, takže jsem si to přečetla až třetí den.
No, pak jsme se bavili už zas normálně, všechno jsme si vyjasnili, bla bla bla bla ale já zjišťuju, že tu pro mě vůbec nikdo neni.

Nejlepší kamarádka ze třídy teďka věnuje svojí pozornost naší další spolužačce, a mimoškolní čas tráví se svým novým přítelem. Hm.
Jackie se vrátil k bývalce.
Duy si zrušil facebook a přestali jsme spolu v podstatě tak nějak komunikovat - což byl tedy vlastně můj plán, protože se to mezi námi všechno začalo vyvíjet takovými směry, kde mě to sice nemohlo ublížit a bylo mi to uplně jedno, ale jemu by to ublížit mohlo, takže jsem to chtěla utnout. A asi utla.
Tony se bude stěhovat do Německa - jo, včera sme byli v kině ale to je asi tak na posledy co se vidíme. (Hm, což mi připomíná, že mě donutil sníst McDonalds od kterýho úspěšně abstinuju rok a půl. Bylo mi špatně z pomyšlení že jsem něco takovýho snědla a že to teď mám v žaludku a měla jsem chuť jít na záchod a strčit si prst do krku, jenže to už byla doopravdickej psychouš, ne? Ale chuťově to chutná asi tak jako podrážka s kečupem plus je to super nezdravý. Nechápu proč to lidi žerou. Fuj. - Ale tak, tohle je pravé přátelství, kdy kvuli kamarádovi porušíte rok a půl abstinence, jen aby se neurazil :D)
Moji gay kamarádi maj teď taky všichni přítele.

A vlastně mě nikdo jinej nezajímá. Téměř nikomu na facebooku neodepisuju, s nikým si nepíšu.

Nevim jak se posunout dál
myslim že to sama nezvládnu
jenže tu pro mě už nikdo neni..
 
 

Reklama


Rubriky