Milý deníčku...

Trošku stresu pod vrstvou jogurtu

11. října 2014 v 14:13 | Nobody
Ahoj, možná už bylo na čase se ozvat. Hm. Ne, neumřela jsem.
Posledně jsem psala o střetu s mojí platonickou láskou, (víte co mě vždycky naštve? mám pocit, že se mi to stává častějc, než je normální - vždycky napíšu článek, kde je prostě uplně JASNÝ nějaký téma, o čem to bude, viz. tedy platonická láska a příští týden je to téma jako téma týdne? až po tom, co to mam prostě napsaný? GRRR, takže se opovažte zvolit na příští téma týdne něco jako hororová vedoucí, nebo tak) a od tý doby se v podstatě nic až tak úžasnýho nedělo, rozhodně se nedělo nic, čím bych vás měla nějak otravovat.
Ale tak, řekla jsem si, že si trošku postěžuju.

Našla jsem si totiž brigádu. Nejdřív jsem byla nadšená, konečně jsem si něco našla. Plánovala jsem si, jak se nebudu trápit kvuli těm debilním chlapům (pardon, jestli to nějací pánové čtete) a že se prostě začnu věnovat sama sobě, škole a práci.
Respektive škole, máminý práci a svojí nový práci. Na mě už tolik času nezbývalo, takže jsem vlastně přestala i cvičit i běhat. Bezva. A teď hezky po pořadě.

Nebudu tedy tak nějak zmiňovat kde jsem pracovala, aby si mě vedoucí nenašla a nezabila, ale jde se na věc.
Našla jsem si brigádu ve frozen yogurtu. (Co??) Jo. Zkrátka se po Praze začíná rozlejzat trend "Mražených jogurtů" a shánějí oběti, co půjdou za bar.

Když jsem jela na pohovor, bylo mi zle, byla jsem nervózní, až to nebylo normální, ale co, zatím nebylo moc co ztratit, přinejhorším tu práci prostě nedostanu. Čekala na mně velmi příjemná mladá slečna, díky níž nervozita trochu opadla a pohovor jsem přežila ve zdraví. No, vidíte, vzali mě.

Nechci psát o náplni práci.

Ale něco vám povim. Začala jsem nesnášet jogurt. Teda vůni bílýho jogurtu. Fuj. A začala jsem mít noční můry o tom podělanym místě. Každej večer. Každej večer se mi zdálo o tom posranym místě a aby toho nebylo málo, každej večer se do toho snu přimotal i bejvalej.
Začínala jsem bejt vystresovaná až nevíra, na okolí protivná chodící utahanná troska.
A proč? Protože vedouci. Jo. Protože vedouci. Tečka.
Větší čůzu jsem jaktiživ nepoznala. Nejvíc mě na tom štve, že je tak o dva roky starší než já. A vozí se po mě jakoby jí bylo aspoň 40 a měla důvod.

Nejdřív mi připadala docela v pohodě, prý jsem měla štěstí, zrovna měla nějakou dobrou náladu, říkaly holky. No, teror a stresování začalo v podstatě hned na zaškolení, kdy vedoucí odešla a já se omylem nějak doslechla že jedna ze slečen chce odejít a šla v pracovní době na pohovor jinam. Bezva, jsem štístko, celkem. Čekal mě telefonát, "Jestliže jí prej nechci něco říct, a jestli jsem si naprosto jistá, jestli neni něco, co by měla vědět a ještě 5x jestli jsem si NAPROSTO jistá, že jí něco nechci říct, a prej ať si neposeru důvěru hned ze začátku." Hm. Jsem si naprosto jistá, že to neni moje věc a že se do toho srát nebudu a jsem si naprosto jistá, že si to vyřešíš sama.
Následovnou směnu mi veoducí řekla, že ví, že to vim a nebyl to uplně příjemnej rozhovor, ale ještě se to dalo. Byla jsem poměrně čerstvý maso, asi by na mě ještě neřvala.

Další překvápka ze strany vedoucí už byly míň příjemný. Aneb když si začala vymejšlet. Prostě záminka, aby na mě mohla řvát. Bezva. "Ráno jsem přišla a byla po tobě umatlaná váha." Zajímavý, že váhu jsem prostě drhla, než jsem odcházela. "Ráno jsem přišla a bylo tady naťapkáno." Aneb pak mi slečny řekly, že ty ťapky prostě vytřít nejdou.

Už jsem tam byla několikátou směnu a dostala jsem do dvojice novou slečnu. Pořád ale byly věci, co jsem nevěděla, protože mi to nikdo neřekl. Například kam vozej zboží. Samozřejmě, že zrovna den, kdy jsem tam s novou holkou mi zavolal pán, že prej přiveze zboží na zásobovacího tentononce, už ani nevim jak se to jmenovalo, bože. PARÁDA.
Píšu jedný slečně, kam to přiveze - neodpovídá. Volám pánovi zpátky - obsazeno. (Aby ste chápali, volání vedoucí jsem se snažila vyhnout jako čert kříži) Nezbylo mi, než zavolat vedoucí. Nezvedá to. PARÁDA. Slečna semnou ve dvojici je ve skladu, jsem na baru sama, přichází nával lidí, vedoucí volá zpátky.
Odbíhám, zvednu jí to.. A násladně na mě 5 minut (bohužel nepřehánim) řve, jakto, že jí to sakra zvedám. Pardón, kdyby mi někdo někdy řekl, že jí to zvedat nemáme, tak bych to nezvedla. Volám jí ze služebáku zpátky, STÁLE na mě řve, proč sem jí to doháje zvedla, já začínám bejt na nervy, u pokladny se hromadí lidi a nemá je kdo obsloužit a my se stále nedostali k problému KAM mam doháje jít pro to posraný zboží!
Jsem na nervy, už jsem protivná, říkám jí, že mi to prostě nikdo neřekl a že je to jedno, potřebuju vědět ... Přerušuje mě histerickej řev, že už jsem jí to jednou takhle zvedla a že si to moc dobře pamatuje - a teď se podržte vážení, služebák jsem u sebe měla poprvé, takže jsem jí to zvednout nikdy n-e-m-o-h-l-a. Díky bohu, holčina se vrací ze skladu, mávam na ní ať jde OKAMŽITĚ na kasu a nechávám na sebe dál řvát. Prej co se opovažuju s vedoucí takhle mluvit. Kdyby věděla, že mě zdržuje od kasírování, třeba by ztichla. Hm a třeba taky ne. Dalších 5 minut na mě řvala, jaktože sakra nevim kam vozej zboží.

Taky jsme vedly jednou véélice příjemný rozhovor o tom, že ONA tvoří team a že záleží NA NÍ, jestli se do tý práce budu těšit, nebo ne. A v podstatě mě během toho rozhovoru naváděla k donášení. Haha. tak určitě.

Zkrátka a jistě. Mám tohodle všeho tak nějak už plný zuby.

Tohle není zdaleka všechno, ZDALEKA ne, ale nebudu vás tim zatěžovat a sebe už taky ne. Nechci na to místo a na ní myslet víc, než je třeba, nebudu se stresovat ještě víc a zbytečně.
Takže končim.
Můj plán aneb "Vydělám si na telefon" se bude muset trošku odložit, zkrátka ze sebe nenechám dělat idiota ňákou můrou (velmi slušně zvolené slovo) který teče po bradě stále ještě mateřský mlíko, stejně jako mě.

Co vy? Máte zkušenosti s vedoucí, co si z vás dělá poskoky? S vedoucí co si vymýšlí, aby na vás mohla řvát? Nebo zkušenosti s něčim jinym ? Pochlubte se, aspoň nebudu mít pocit, že jsem v tom sama.
ilustrační obrázek: zdroj

Jaký to je být na blízku jedný z vašich největších platonických lásek ?

8. září 2014 v 21:27 | Nobody
Mám toho na srdci tak strašně odporně moc a vůbec nevím, jak to napsat.
V sobotu se mi naskytla příležitost splnit si takový menší sen a dostat se do blízkosti svojí platonické lásky. Aneb Vietnamský zpěvák Sơn Tùng. Ah.


V sobotu ráno jsem se probudila, plná nadšení, očekávání, ale i nervozity. Vzbudila jsem se kolem devátý ráno, nemohla jsem už ani spát, jak jsem se těšila! Psal mi můj kamarád Tony, že mu je špatně, že prej předešlý den pil a že má hlad, ať mu jedu uvařit. Nejdřív jsem si říkala, že se snad zbláznil, a navíc neumim vařit, ale nakonec jsem stejně jela nakoupit a volala jsem mámě co mu mám uvařit. Řekla mi, jak dělá špagety. Brala jsem to tak, že se aspoň něco málo naučim vařit a hlavně se s Tonym uvidíme dřív, než večer na party. Takže jsem mu uvařila špagety, on mi na oplátku krásně nalakoval nehty a já jela domů, abych se připravila na večer.

Ovšem jen co jsem si doma umyla vlasy a odlíčila se (měla jsem snad nejhorší pleť na světě, jak naschvál), zjistila jsem, že jsem si celou kosmetickou taštičku zapomněla u Tonyho!! S panickým záchvatem strachu že večer půjdu jako obluda volám Tonymu a domluvili jsme se že teda dorazim k němu a připravim se u něj. Tak jsem jen vybrala doma co na sebe a jela jsem s plnou taškou za Tonym. Na sobě jsem měla legíny, černý tílko a košili, na nohou tenisky a v kabelce vysokánský podpatky a tričko co se hodí víc na party.
U Tonyho jsem si vyžehlila vlasy, odlíčila se úplně a znovu nalíčila a pak se čekalo až se připravili všichni jeho spolubydlící a jeli jsme do čajky, kde byl hromadný sraz ještě před party.

Dali jsme pár vodnic, ledový vietnamský čaje a když jsme byli všichni, nasáčkovali jsme se do pár aut a jelo se do Hany Bany. Byla jsem nedočkavá až nevíra !!!

Když už jsme byli skoro u vchodu, uvidim někoho, kdo vypadá moje sestra.. (34 let, Vietnam jí nezajímá ani náhodou, nešlo mi do hlavy co dělá na místě, kde se vstup platí 500Kč a Čechů tam bude tolik, že by se to dalo spočítat na jedný ruce)
Víte vy co? Řekla mi že její přítel Jirka tam dělal ochranku !! Okamžitě mě přešel stres a konečně jsem se trošku uvolnila ! Jen co mě Jirka uviděl, začal zdravit, oba jsme se smáli, povídali si.

Vevnitř narváno, všude samí Vietnamci a Vietnamky, já na podpatcích jsem měla 176 cm, byla jsem vyšší než většina, ti šťastnější byli alespoň přibližně stejně velcí jak já, někteří vedle mě vypadali jak děťátka. Bylo mi to jedno, cítila jsem se dobře, sebevědomě a byla jsem nepřehlídnutelná!

Konečně přišla chvíle, na kterou všichni čekali. Sơn Tùng začal zpívat. Tedy.. "Zpívat".. Byl to playback jako vyšitej, ale překvapilo mě, jak je na živo krásnej! Líbí se mi ještě mnohem víc než ve všech videích a fotografiích! A ty jeho pohyby mě naprosto dostávaly, ahh. Roplývala jsem se v davu lidí, zpívala s nim, bavily mě překvapený pohledy některých Vietnamců a držela jsem se nejvyššího Vietnamce z naší skupiny, abych nevypadala jako sněhurka mezi trpaslíkama, byl díky bohu stejně vysokej jako já na podptacích.
Čas plynul, já jsem se úžasně bavila. Byl tam bývalej Tommy, pořád se na mě usmíval a mrkal na mě, ale já se cítila tak úžasně, že jsem ani nestíhala myslet na nějaký kraviny a kazit si náladu.

Seznámila jsem se se spoustou lidí, spoustu známých jsem potkala, ze zpěváka jsem umírala, bavila jsem se s Jirkou, kterej na mně zároveň dával i pozor, bylo to strašně STRAŠNĚ fajn a nějakou dobu jsem byla přesvědčená že to byla nejlepší akce, na který jsem byla.

Kolem půl třetí jsme naše parta jela na karaoke na Sapu. Šíleně se mi nechtělo opouštět klub, měla jsem už trochu připito, ale úžasně jsem se bavila a prostě jsem strašně chtěla zůstat, ale na druhou stranu bych se musela předčasně rozloučit třeba s takovym Timim, kterej je z Varů a já ho viděla snad po 2 měsících, což jsem taky nechtěla, a tak jsem se prostě dokopala do toho posranýho auta a odjela jsem na tu dementní sapu.
Teď zpátečně si za to nadávám, byla to neskutečná chyba...

Đến đễ, đi đễ aneb easy come, easy go

30. srpna 2014 v 16:59 | Nobody
Asi to bylo moc fajn na to, aby to mohlo pokračovat...

I když jsem ze začátku nebrala nic kolem Martina nijak vážně, i když mě sem tam přepadla depka z Tommyho, nakonec jsem se do toho nějak zamotala, asi přece jen nejsem tak odolná, jak jsem si myslela, vůči milejm, roztomilejm, hodnejm klukům.
Původně bych se asi vypisovala tady do rubriky "Chtěla bych ti říct".. jenže už jsem se vypsala jemu. Na 2 A4ky, všechny svoje pocity, myšlenky. A ano, dala jsem mu to přečíst. Stejně tak, jako on mě. Byly to naše dopisy na rozloučenou.
Protože jsem ho začala mít vážně ráda. A on je asi tak první, co měl rád mě.
Najednou nechápu svůj roční vztah. Bylo to krásný. Ale bože, je to zvláští bylo to takový... Hm. Ani to nedokážu popsat. Asi mě neměl rád dost. Řekla bych, že ani on, ani já jsme neuměli dávat najevo city, pokud teda ke mně nějaký choval.
Ale zpátky k Martinovi. Už se vážně stydim, jak se mi to všechno mění. Pamatuju si, jak jsem ho měla jen ráda, ale nedovedla jsem si představit, že by sme šli po městě, ruku v ruce, nebo bok po boku a já se prostě necítila divně. Kdy se to vlastně změnilo? Kdy se změnilo, že mi to začalo připadat neskutečně přirozený a přestala jsem se ohlížet na minulost?

Nebyla jsem zvyklá slýchat lichotky, nebyla jsem zvyklá slyšet někoho říkat, že mě má rád, nebyla jsem zvyklá to někomu říkat, protože s Tommym to asi bylo tabu. Já ani nevim.

Nechci se nijak rozepisovat, je to zbytečný, psát vám co všechno sme zažili, jak jsme se spolu nasmáli a jak jsme si v některých věcěch podobní.
(Viz. naše alergie :D Kolik lidí je alergickej na jablka? A i přesto vzpomínám jak stojíme v jablečnym sadu a já se cpu jednim jablkem za druhym, protože byly tak výborný, kyselý, že jsem jim nedokázala odolat ani přes moji alergii)


Neskutečně jsem si zvykla trávit s nim spoustu svýho času a najednou tu byl náš poslední týden, co jsme mohli strávit spolu. Začínala jsem po nocích ronit slzy jen při představě jak odjíždí pryč. A ten den se blížil tak odporně rychle.
Začali jsme si víc vážit přítomnosti toho druhýho a trávili jsme spolu TOLIK času, kolik bylo možný. Ale vzhledem k práci jeho i mojí, vzhledem k jeho bydlišti to bylo trochu komplikovanější.
Když přišel čas na měnění korun za libry, došlo mi, jak moc moc se jeho odjezd blíží, a že to je doopravdický. Málem jsem se ve směnárně rozbrečela.

A najednou je čtvrtek 28., budík mě budí v půl devátý ráno a mě je tak strašně zle od žaludku.
Místo klasických linek si maluju jen jemně horní řasy, protože tuším, že oči nezůstanou suchý. Beru ty obří podpatky co mi koupil jako dárek, do kabelky házim pár balíčků kapesíčků a vyrážim. Volá mi, že zaspal a že přijede o 20 min později, ať mu koupim jídlo a pití na cestu. Táhnu se s tim jak vůl, jsem zpocená jako prase, je mi zle.

Stojíme před busem, seznamuje mě se svym kámošem, se kterym společně odjížděj za vidinou lepší práce. Je mi fajn, nechce se mi brečet. Podívám se na čas. Odjezd za 10 minut a kluci se pokoušej narvat bágly do kufru. Sedim sama na lavičce, klepu se strachy, jsem nervózní, je mi zle a už přichází pocit breku. Koušu se do tváře, rychle to zahánim, nechci aby až ke mě Martin příjde, já byla ubrečená neschopná jedinýho slova.
Objímáme se, mačkáme ze sebe duši, všímám si pána, co sedí v autobuse a kouká na mě, celou dobu na mě čuměl, asi čekal kdy se rozbrečim. Poslední polibek a zalezl do autobusu. První slza. Druhá. Koušu se do jazyka. Pán na mě furt kouká, tak se přece dočkal. Autobus se pomalu rozjíždí a já už nemám sílu zadržet ty slzy. Rozbrečim se tam jako malej ukňouranej trotl. A on to viděl. O ne.
Autobus je pryč a já tam furt sedim, brečim, smrkam, zase brečim, zase smrkam, když to konečně dokážu zastavit, utírám slzy i nos a jdu domů. Všichni na mě koukaj a já přemýšlím kolik lidí tam takhle denně brečí, k tomu vzpomínám jak jsem takhle ubrečená jela tim samym autobusem, když jsme se s Tommym domluvili na pauze.

Haha. Mám pořád stejný brečící trasy.

Nevim co bude dál, s Martinem se neuvidíme minimálně rok. Píšeme si jak jen to jde. Ale já se znám )

Navíc 6. září v Praze vystoupí jeden z mých absolutně nejoblíbenějších vietnamských zpěváků, a to sladký Son Tung aka M-TP. To znamená že přijede i Timi. Lol.

Je toho na mě nějak moc.

V každém případě se držím. A zůstávám silná. Věřim, že co se má stát se stane.


Průjemná naděje

19. srpna 2014 v 14:57 | Nobody
ne, skutečně mě nezajímá že slovo průjemná asi ani neexistuje
Dneska jsem neměla klidný spaní. Ačkoliv jsem si myslela, že už ho neřešim a většinu času to tak vážně bylo, od pěti od rána, do nějakých osmi jsem jen tak dřímala a i přesto se mi zvládal zdát sen (nebo spíše noční můra).
Byl tam on, s tou čubkou, chvíli to vypadalo dobrý pro mě, byl to fajn pocit na chvíli bejt v jeho objetí, i když ne doopravdy, a pak se mi ta svině vysmála do obličeje a i když jsem věděla, že to je předem prohraná bitva, pořád jsem jí nějak nevěřila, protože jsem byla ta první, proč by měl odejít s ní, ježiši a jak se mi ten její koňskej ksicht smál do obličeje a vysmíval, zoufalství ve mě rostlo. A nakonec odjel. A semnou ne.
Tak jsem si od barmana objednala koktejl, prej ať mi namíchá ňákou novinku a pojmenuje jí "Kill that bitch". Proč si dávat sex on the beach, když můžeš aspoň v hlavě zabít jednu bitch. (nápaditá i ve snech, no ne?)

No, ani nevim, proč to píšu, ten sen mě tak dokonale nasral a ještě víc mě dokonale nasralo oznámení - no hádejte kdo má narozeniny, chtělo by to další drink Kill that bitch, říkám vám, něco takovýho vymyslim, i kdybych to měla umíchat doma z mycích prostředků. Hm, to bych udělala jen v případě, že bych jí ten drink mohla podat.

Ne proboha, proč jsem tak zlá. Vždyť je to jedno. Ona mě nezajímá většinu času, sem tam zakroutim hlavou jak je hloupá a jeho už taky neřešim, co mi tak nějak došlo, že mě využil a teď dělá mrtvýho brouka.
Takže jsem naštvaná na svojí hlavu proč se rozhodla mě takhle nervovat, když už se normálně nervuju z jinejch věcí. (No proč????)

Víte, ale tenhle sen (nejen) mě tak nějak donutil k zamyšlení.
Ta naděje, to je vlastně strašná coura. Ne nadarmo se říká, že naděje umírá poslední, ale poslední půl rok tak nějak zjišťuju, že naděje je vlastně pěkná svině, co tě dokáže držet pozadu a nenechá tě jít dál. Jasný, pro sportovce a bůhví koho dokáže být naděje fajn, do tý doby, než prohrajete furt doufáte že vyhrajete, haha.
Ale v životě, no neni to trochu na nic? Ne vážně.
Je sice krásný, že naděje umírá poslední, ale nebylo by snažší, kdyby prostě chcípla hned a nechala nás jít dál? Aniž by jsme doufali v něco, co prostě i nejhloupější buňka našeho těla ví, že se už nemůže stát?
A není lepší věřit i nejhloupějším buňkám našeho těla a zkrátka dát na to, co VÍME do morku kostí, než čekat léta a léta na něco, co se nestane?
A když se to vezme z tý lepší stránky. Není zkrátka pohodlnější smířit se s tim horšim, vzdát se toho lepšího a ve finále, když by se nakonec přece jen stalo nemožný (jen uvažuju, nepleťte si to s nadějí), není pak fajn bejt mile překvapenej a shazovat to třeba na zázrak?
Ono když budete doufat vůbec nezmění jestli se konec posere a nebo to všechno dopadne dobře...

A nebo mám už prostě jen moc pesimistickej pohled, hm?
Když on ten rozchod je celkem dobrej pan učitel.
(Jen se snažim hledat něco pozitivního aby ste neřekli že všechno beru moc černě)

Jsem jediná s kym dokáže sen tak zamávat že ho to donutí přemýšlet a uvažovat ?

Aneb když se minulost rozhodne dohnat vás v jeden jedinej večer se všim všudy.

11. srpna 2014 v 14:13 | Nobody
Um.. No jako. Já jsem zmatená jak lesní včela. Strašně moc. O bože to je hrůza..

Včera byla Asianstyle party. Zase. Neměla jsem nějak v plánu tam jít, protože k-pop mě vážně poslední dobou moc nebere, ale co jsem se dozvěděla, že tam bude Martinova ex, co na mě prý žárlí, tak mi to nedalo a rozhodla jsem se, že se tam skočim mrknout. Padesát korun za vstup mě nezabije.
Co jsem ale nečekala bylo, že Martin tam chtěl jít semnou. Jakože. semnou semnou. Asi aby se jí předvedl, nebo prostě jen tak, cojávim.
Jenže já jsem se od bývalýho naučila a přivykla si jedný věci - a to, že na veřejnosti moc nikdo nevidí a neví ke komu patřim a bla bla bla. A tohle pro mě byl.. trochu nezvyk. Krom toho se nechci chodit ukazovat někam s někym, kdo je sice strašně skvělej, ale odjede a nebude to mít moc dlouhý trvání. Ale tak budiž. Co nadělám.

Přišli jsme tam, všude crazy faoušci k-popu a já se rozhlížim, kde koho znám. Hele Duy, hele Lee, hele Sabča, hele Mei. Ok. Not bad. Dáváme si s Martinem drink a stojíme na takovym balkónku, pozorujeme, co se děje pod náma. Hele JJ, hele Lee2, hele moje spolužačka ze základky. Um. Ok. Cejtim se trochu jako celebrita (haha, tak určitě), je směšný, že tam znam tolik lidí. Honem dopíjim drink, volá mi kámoš, co jsem sice nikdy neměla tu čest poznat, ale hoho, je v Praze a míří si to na Asianstyle party a neví kudy kam, běžim pro něj teda na zastávku, je milej, baví mě používat slovo šalina místo naší tramvaje, na to, že se vidíme prvně, je to fakt chill. Najs. Mezitim, co jsem s timhle Tomim (je, to je náhoda, co, Tomášů jsem kdy zmínila málo:D) , Martin se mi uplně ztratil. A telefon? No nedovolala jsem se mu. Oukej, nevadí. Bavim se dál s Tomim, dokud nepříjde Martin, že si prej byl koupit lístek.

Na jeho přání si beru podpatky, stejně je asi tak o kilometr větší než já a já zjišťuju, že si na vysokých botách už nejsem tak jistá, jako kdysi, trochu mě to znervózňuje, ale rozhodnu se chvíli to risknout. (Kdo je tady pán, boty nebo já?! JÁ!)
Vevnitř je přímo sauna, jdeme proto s Martinem na vzduch, balancuju na 11 centimetrech a když procházim kolem baru... Šok. Chytám se za pusu a s vykulenýma očima prchám ven. (A nakopla jsem si palec, jau)
Stojim u zábradlí, rozdejchávám to, vlastně ani nevim co, ale tohle jsem nečekala. Martin ze mě tahá co se děje, cejtim se trapně, že jsem tam s nim a že semnou zacloumá pár vteřin co vidim jinýho kluka.. Leilei... To jsem prostě nečekala.
Najednou mám v hlavě jen to, jak to máme s Leileiem nedořešený, asi, nebo si to jen namlouvám, že je to nedořešený a je to dořešený a dvakrát podtržený, pro něj, třeba, ale pro mě prostě ne. A tohle se mi silně nehodilo. Fakt silně.
Jsem otevřenej člověk, rozhodla jsem se, že nebudu Martinovi nic zalhávat, tak jsem mu všechno vyklopila. Bez detailů, bez podrobností, ale hrubou pravdu, bez přikrášlování. Netuim co se mu honilo hlavou, ale nevypadal, že by ho to nějak vzalo. Fajn, tim líp pro něj. Říkám, že potřebuju jít okamžitě najít JJe, říct mu, že tam je Leilei... A tak Martin čeká venku a já zacházim do sauny.. Sama. (Ještě jsem se stihla přezout zpátky do tenisek) Rozhlížim se z balkónku, kde je JJ. Tančí. A Leilei je u baru dole. Bezva. Netušila jsem jak projít kolem Leileie nepozorovaně až k JJovi. Ale řekla jsem si, že to risknu.
Procházim davem, blížim se k území "pozor Leilei" když v tom se davy prostě asi domluvily, že mě dostrkaj přímo před nos jemu. Eh. A přichází na scénu ten jeho nádhernej náááádhernej úsměv s těma nááádhernýma zubama. A já se tvářim jako smutnej kakabus. Prohodíme pár slov a já prchám pryč, JJ je uprostřed parketu, fakt nemam sílu odkopat všechny tanečníky jen abych mu řekla tu 'úžasnou' novinku.
Tak jdu za Duyim, sedám si k němu a přichází náš asi hodinovej pokec. Je mi trochu líto Martina, nechci aby si myslel, že jsem skončila někde s Leileiem jakože, strašně šťastný shledání, tak se po něm jdu mrknout ven.. A on nikde.
Jaj.
Nechávám to bejt, určitě se někdo vyrojí. Povídáme si se Duyíkem, pijeme nealko pití když v tom do klubu vejde Jackie.

Říkám vám, už toho mám plný kecky, nevěřim svejm očím, ještě by mohl přijít třeba Tommy a kluci z čajovny a bylo by to kompletní! Já nevim, ti kluci, se kterýma jsem kdy něco -... oni se domluvili, nebo co jako?

Máváme si, objetí, pusa na obě tváře. Ale jeee, jsem tak ráda že ho vidim. Domlouváme se na příští týden. aww. no jo, přece jen to byl taky něco jako můj nejlepší kámoš a nesmírně moc mi pomohl.
Zas volám Martinovi, že prej je v mekáči a za chvíli jde za mnou. Tssssssse. On mě nechá hledat ho aspoň třičtvrtě hodiny a nemůže mi to ani napsat. odcházim zase dovnitř, ať si hledá on mě.
Přišel Martin. A chvíli na to, no neuvěříte, kdo se tam objevil. Kluci z čajovny. Oukej, už to neni vtipný, halo vy tam nahoře, opovažte se sem poslat mýho bývalýho!
(Bývalýho naštěstí ne, ale jeho nejlepšího kámoše jo)

No, pak už v podstatě nic moc zajímavýho, seznámila jsem Martina se Duyim, s Leem, JJ na mě a na něj házel pobavený ksichtíky jako "haha, boyfriend joo?", Lee2 s tim jsme na sebe házeli ksichtíky nonstop, Sabča mi říká "Tyjo, co to tu máš za boyfrienda, říkám si, docela pěknej vysokej asiat, hmm, podívam se blíž a TY! Jsem na tebe pyšnááá," a pak jsem jí viděla, jak nabaluje Leileie a málem mě z toho švihlo, a nakonec.. Leilei už se s ní nebaví, zase je tam jen s kámošema... Pokaždý, když procházel kolem mě, usmíval se, strašně krásně, pozdravil, zamával.. pokaždý.
A pak. Viděl, že má Martin ruku kolem mých ramen... když procházel znovu, ani se na mě nepodíval. Nic.
Nechápu to sakrblé. A jsem z toho trochu špatná. Potřebovala bych si to všechno vyřešit. Ale nevim jak.

Takže moji milí drazí zlatí, vůbec jsem se nezměnila, stále nevim co chci. A řeknu vám stojí to za prd. Potřebovala bych se rozkrájet! Jeden kousek by byl zaujatej jenom Leileiem, jeden jenom Timim, Dva kousky pro nejlepší kámoše, jeden pro bývalýho.. Já nevim, mám se kouskovat i pro Martina?

Kouzelník versus Makléř

5. srpna 2014 v 13:57 | Nobody
Tybrďo, já nemám už pomalu ani žaludek psát. Protože t je furt o někom jinym. A pořád do kola melu blbosti o EX. A přitom píšu i jinejch. Proč. pročproč jsem taková... Ale tak.. co mám dělat.


Dvoumetrový asiat, aka Martin - vypadá to že mě má rád. Fakt. Vypadá to, že se naprosto zbláznil.
A nezáleží jak strašně moc je fajn, nezáleží na tom, že mi pokaždý přinese růži a říká věci, který jsem neslyšela za rok vztahu. Protože pořád cítim jakýs závazek vůči Tommymu? Nebo co to vlastně cítim?
V každym případě, ne, jasně že jsem dlouhánovi nedala kopačky, je mi s nim skvěle, jen mu zkrátka nemůžu nabídnout všechno. Nemůžu mu dát 100%, nemůžu mu dát to, co se on snaží dávat mě. Je to zvláštní, jak rychle se to semlelo, i mě to příjde divný, ale jemu asi ne.

Psal si s mojí kamarádkou Ngoc. Um. Abych to objasnila. Viděl že si s ní píšu já, tak jí "strašně tajně" poslal moje fotky, ať mi je pošle ona. Nebudu říkat, že to nezabralo, byla jsem zmatená jak lesní včela a myslela jsem že to je nějakej error. Kde by přece ona vzala fotky, co dneska fotil on. No v každym případě jsem je prokoukla. A psal jí o mě hezký věci. A ona mi poslala screeny a on to ani neví, že to vim. Neví, že vim, že jí psal, že chce abych byla šťastná, že si to zasloužim, že chce udělat všechno pro to, abych byla nejšťastnější, že jsem ho naprosto očarovala, a kecy kecy kecy.

Když já nevim. Mě tohle příjde strašně divný. On ukončil vztah před 3 měsíci a už říká takovýhle věci mě. Já před půl rokem a nedokážu mít někoho stejně ráda, jako jsem měla Tommyho. Příjde mi to všechno neupřímný, divný. Nechápu, jak někdo může mít víc vztahů po sobě. Já vim, že je to přirozený, vždyť já vim. Ale mě to prostě příjde .. divný.
To se jako někdo může fakt zamilovat do více lidí? Jak se to sakra stane?

Jak se sakra stane, že budu mít někoho stejně ráda, jako jsem měla jeho, jak se sakra stane, že přestanu všechny porovnávat s nim a jak se sakra stane, že mi nebude připadat sprostý nahradit ho, i když už tu pro mě vlastně dávno neni? Jak mám někomu dát 100% ze sebe, když už jsem všech těch 100% a možná ještě víc, dala někomu jinýmu?

Chápe mě tu někdo, nebo jsem v tomhle uplně sama?

Jo a víte co? Dneska má narozeniny. Jsem zvědavá jestli je obrečim. Obrečela jsem narozeniny mojí kamarádky co se na mě s radostí vyprdla, obrečela jsem narozeniny Leileie, obrečim i jeho narozeniny? Nebo už jsem naprosto přijala fakt, že brečet je zbytečný?
Jinak zase mi nezapomněl poděkovat a použít při tom jeho oblíbený "HUN". Už mi to nedalo. Ptam se hun? Jasně, jeho odpověd - stále seš hun. Agrrrr, vidle na tebe!

Možná mi pomáhá Martin, je to možný, neni mi s nim smutno. Ale nenazývala bych to vztahem. Protože vztah je pro mě něco, co má dlouhý trvání, něco co je doopravdický. My oba máme spotřební lhůtu. A to.. Hm řekla bych měsíc.
On za měsíc odjede, takže pro mě neni jedinej důvod, proč bych to měla bát nějak vážnějc.
I když je to fakt slaďouš.

Ale já ani nevim, jestli bych do toho šla, kdybych věděla, že to bude mít delší trvání.
Stejně jsem strašně zvědavá, co bude v tom dopisu, co mi chce napsat. Jeho myšlenky nebo duševní pochody nebo co já sakra vim, o tom jeho odjezdu. Prej mi prostě napíše dopis. Oukej. Pro mě za mě.

Hergot co to vyvádim, chtěla jsem napsat článek, kde bych psala co všechno jsme s Martinem zažili a zase to zkazim Tommym a svejma stále stejnýma pochmurnýma myšlenkama
Víte vy co.
Já na to kašlu
Adios.

Mládí žije z nadějí, stáří ze vzpomínek.

27. července 2014 v 14:37 | Nobody
Co to mam zase za stavy. K čertu. Všechno se nějak strašně rychle mění a já si připadam fakt děsně.


Jednu chvíli píšu o Leileiovi, jak jsem z něj paf, v druhou chvíli na mě Leilei totálně jebe (stále, btw) a já umíram z Timiho, brečim že je daleko, další chvíli brečim celou noc kvuli podělanýmu bejvalýmu a celou dobu se ženu za něčim, co si myslim že chci, že potřebuju, hledám někoho kdo mě bude mít rád a já jeho, chci vybudovat něco, co jsem měla předtim s Tommym, ale doháje, doháje...
Jop, psala jsem si s Tommym asi 5 dní a bylo to fakt divný.. Skoro jakoby sme spolu byli, až na ty hrozný narážky (většinou z mojí strany) na to, že už spolu vlastně nejsme. Tyjo. První den psaní s nim - pak jsem brečela celou noc, dalších pár dní jsem si už nějak zvyklo a bylo mi fajn. Bylo srašně fajn mluvit s nim. Bavili jsme se uplně o všem. I když nebudu lhát, že jsem usínala s myšlenkama, jaký by to mohlo bejt, kdyby... (Tohle je mi nějaký povědomý, nepsala jsem to už?)


Do toho jsem z nudy používala někdy dřív nový lidé. (Pěkně na shit vám povim) Poznala jsem tam shodou náhod jednoho milýho sympatickýho asiata. Chvíli jsme si psali i na fb, ale pak z toho nějak sešlo.
A jednoho dne přidal ňákou svojí novou selfie. A mě to donutilo projet mu snad všechny fotky. A byl to celkem kus (whatt) a vůbec neivm proč, ani co mě to napadlo.. Ale jen tak sem mu napsala, bez pozdravu. Že je tyvole docela pěknej.. A pak prejže kolik měří. A on že 190 cm (waaaaaaattttt). A shodou náhod jsme ještě ten den šli ven. (Nemohla jsem nechat dvoumetrovýho asiata aniž bych ho nepoznala, to by nešlo!) A na to, že jsme si aspoň měsíc nepsali a vlastně jsme se skoro neznali, jsme furt měli o čem mluvit. A já byla tak strašně malinká. A blo to strašně hustý. A hrozně jsem se styděla a bylo přímo odporný vedro a já byla nervózní a pořád jsem se smála a on mi připomínal mýho strašně sexy gay kamaráda. Obličejem a smíchem. No strašně . what.

A shodou náhod o týden později stojíme v půl pátý ráno u mě před barákem a líbáme se a mě se točí hlava a nestačí se mi prokrvovat mozek, protože mě dokáže strašně znervóznit jen svojí blízkosti a tohle byla sakra hrozně velká blízkost. Stojim na špičkách jak baletka, snažim se nespadnout, on je stejně asi tak o kilometr větší, řikam si, jestli mu neupadne krk, nebo záda, nebo tak ale. Tybrďo. Tybrďo.

Usínam, představuju si tuhle scénku, šimrá mě v břiše.... a pak se mi vybaví jak jsem před barákem stála s Tommym. A jak jsme se vášnivě líbali spolu. A jak to s nim bylo všechno krásný. A pak se mi zas vybaví dvoumetrový asiat (Um. Martin) A že je to fajn. A Pak zase Tommy. A Martin. Tommy. Martin. Tommy. Martin. Prolínaj se mi líbací scény u vchodových dvěří jak v ňákym podělanym filmu.

Jenže Martin neni Tommy. A já si k čertu najednou nedovedu představit že bych měla chodit po městě ruku v ruce s dvoumetrovym asiatem a ne s Tommym a přemazat každym krokem s nim všechny vzpomínky, co jsem tam vytvořila s Tommym. A nezáleží na tom, jak si s Martinem rozumíme a jak je to fajn. Protože jsem asi postižená, nebo já fakt nevim.

A vono to je jedno, vlastně. Martin se chce přestěhovat na konci prázdnin do Bitánie. Takže pokud se mu nelíbim nějak moc (což si myslim skutečně nehrozí), tak tohle vůbec nemusim hrotit a můžu pořád tvrdohlavě lpět na vzpomínkách, který už obnovit nelze.

Můj Vietnamský cover

10. července 2014 v 23:21 | Nobody
Jsou prázdniny, všichni moji kamarádi jsou buď ve Vietnamu, nebo někde na výletě se svýma polovičkama a já jsem tu, sama samotinká, tři čtvrtiny času v depresi ze všeho možnýho, hlavně z bývalýho (ze kterýho jsem byla vyléčená než mi to překazil) sportuju, běhám, cvičím, válím se a nebo prostě projíždim jeden blog za druhým a dneska jsem jen tak z nudy.. zkusila nahrát písničku. Vážně jen z nudy. Vietnamskou písničku.

Ani jsem jí neznala tak dobře, s textem jsem zápasila jako blázen, protože jsem ho neměla urytý v paměti a nenaskakoval mi automaticky, no a rychlejší části, to byl teprve boj.

Ale na to, že jsem to nahrála jen tak prostě z nudy, než jsem se dokopala jít do drogérky... tak se mi to povedlo.
A to tak, že to během několika pár hodin má téměř 500 shlédnutí. A 3 stažení. (waatt?!!)

Bohužel jsem neměla nervy to hodit do .avi formátu, tak jsem nahrála jen na soundcloud, ale.. musím se pochlubit. prostě jo. i když to znamená že vlastně odkryju svojí totožnost.
jednou to snad nebude vadit. snad ne.

Budu strašně ráda, když si to poslechnete, vyjádříte svůj názor, popř. liknete/budete sdílet dál.
Děkuju moc za jakýkoliv ohlas.


EDIT: tak jsem se dokopala a nahrála jsem to na youtube, protože soudcloud sem nejde vloži a musíte klikat na odkaz, takže aby ste to měli jednodušší, enjoy! Máte to i s textem. Za like, komentáře, sdílení, cokoliv budu strašně ráda.
(Na youtube minimum shlédnutí, narozdíl od soundcloud:/)
PS: soundcloud už přes 600 shlédnutí a 4 stažení, díky díky <3

Vaříme bún chả

4. července 2014 v 14:13 | Nobody
Nic moc se neděje. Ale rozhodla jsem se, že svojí rodině uvařim vietnamský pokrm bún chả.
Vlastně mě napadlo, že bych se měla naučit vařit (především, ale nejen) vietnamská jídla někdy čerstvě po rozchodu, kdy mě chytla totální mánie "nauč se být správnou ženou vietnamskému muži," což je vlastně totální ironie, protože žádnej vietnamskej muž, ženich, či co ani nehrozí. Nevim co mi to přeletělo přes nos. Ale rozhodně to nebylo na škodu.

Vydala jsem se proto do sapy nakoupit potraviny, co jsem na jídlo potřebovala a doma mi chyběly. Rybí omáčka, rýžový nudle a zelenina, všechno ostatní jsem měla. Šla jsem do TAMDY, což je skvělej velkoobchod, kde vás sice nákup bude stát hodně hodně hodně nervů, možná vám někdo přejede nohu vozíkem, možná do vás někdo vrazí, ale ceny jsou nižší než v běžných obchodech. (Takže jsem vážně nešla jen pro rybí omáčku a nudle, ale táhla jsem domů asi stokilovej nákup)
Vážně jsem tam z těch lidí na prášky. Nejen z lidí, co tam nakupují ve velkém do svých krámků, ale dokonce i z těch co tam pracujou. Málokdy vám tam někdo řekne s dvolenim, pardon, nebo vás pustí projít, prostě do vás nabourá obrovskym vozejkem plnym krabic, nebo vám zkrátka zatarasí cestu. Hlavně dýchat a usmívat se.
Už mě polejvalo horko, začínala jsem bejt vzteklá a vedrem jsem pomalu neviděla, nákupní košík těžkej jak hrom, když mě někdo pozdraví. Ježiši. Vážně musim pokaždý někoho potkat? Jasný.. Můj kamarád Q. tam dělá a já o tom ani nevěděla. Ale potěšilo mě, že mě pozdravil, musela jsem vypadat hodně překvapeně, spadla mi čelist, vykulila jsem oči, pozdravila zpátky a honem honem do jinýho regálu. Nojo.
Dotáhla jsem nákup domů, blabla.

Včera jsem se na to vaření vrhla. Upřímně jsem měla strašný nervy den předem, moje rodina neni taková že se do všeho hrne jako já a já jsem se bála, že všechna moje snaha a hlavně všechny vyhozený peníze (hlavně za to maso) příjdou vniveč, protože jim to nebude chutnat, nebo to zkazim..
Omáčka se mi povedla, naštěstí jsem množství všeho tipla dobře. (Akorát to teda bylo trochu ostřejší, hehe..)
Nudle uvařit taky nebyl takovej problém.
Ale to zpropadený maso... to byl boj.
Nechápu, jaktože jsem to přežila ve zdraví. Celou mě to popálilo, poprskalo, no hrůza. Maso jsem otáčela ve svetru s dlouym rukávem, i když bylo horko a obličej jsem si kryla pokličkou. (stejně mě to nezachránilo) Navíc celej byt smrděl po rybí omáčce, takže vyděšený výrazy sestry a mámy mě vážně moc neutěšovaly (mámin přítel naštěstí nemá čuch, takže s tim to bylo v klidu:D).

Nakonec jsem to přežila ve zdraví, spáleniny od agresivního zlýho oleje nejsou vidět a rodina jídlo přežila.
Mamky příteli chutnalo moc, omáčku z misky vypil, horší bylo, když se mu v krku zasekla chilli paprička, jeje. Mamka to do sebe taky nějak dostala, já jsem se klasicky mohla utlouct, normálka, ale sestra omáčku ani neochutnala.
Dala si na talíř suchý nudle, maso a jedla to příborem.
Trochu mě zklamala, trochu mě naštvala, ale tak co, je to její věc.
Hlavně že se všechno snědlo (teda ještě dneska dojim zbytek:D) a všichni jsme to přežili ^^

Někdy příště možná zkusim phở :D
A takhle to vypadalo ^^

Jak jsme se po půl roce setkali.

28. června 2014 v 20:59 | Nobody
Everytime you are not around
I'm slowly drifting, drifting away
and it feels like im drowning.
I wish i could make it easy, easy to love me
i'm stuck here in between,
i'm looking for the right words to say.
- Mr. Probz

A tak se to stalo. Potkali jsme se. Po půl roce jsem ho viděla naživo. Na pát vteřin. Než jsem utekla.


Dneska na Sapě probíhal konkurz na Miss Vietnam České republiky (a Evropy). Jedna vélice příjená 13ti letá slečna, se kterou si poslední dobou píšu (poznala jsem jí díky asku) a dost si rozumíme, má starší sestru, která se přihlásila jako soutěžící. A díky tomu se zmíněná skvělá "třináctka" dostala do Prahy, tak proč jí nepoznat osobně.
Vážně mě tohle hodně překvapuje, protože já jsem upřímně často dost jedovatá a uzavřená vůči mladším lidem, často si z nich utahuju "nojó, třináctka, blabla", ale Ngoc je prostě skvělá. Nevim jestli se ona chová dospělejc, nebo já se s ní chovám jako totální ale totální střevo (asi spíš to druhý), ale je prostě výborná, takže kašlu na to, jestli je jí o 5 let míň, nebo ne.

Jela jsem tedy za ní a za její sestrou na Sapu. Jen co jsme se s Ngoc sešly, jí překvapilo, že prej jsem "malá" (165 cm, gr) a ušly jsme tři kroky a koho nevidim? Kien? (taky zmíněný jako Banh) Tak jsem za nim šla, pozdravili jsme se, prohodili pár slov a s Ngoc jsme šly do restaurace. Vejdem do restaurace a koho nevidim u jednoho stolu? Lee? Jako vážně? Příjdu k němu, prohodíme pár slov a zase se vracim za mladičkou Ngoc, chodíme furt sem a tam, nahoru dolů, všichni na mě zase čuměj, hlavně Vietnamci, nojo, ne že bych nebyla zvyklá. S Ngoc se bavíme jakobysme se znaly strašnou dobu, je to děsně fajn, její sestra je taky miloučká. Pak koukáme na missky, jak se promenádují po "mole", předvádí libovolné disciplíny, spolu s Ngoc i její sestrou se smějeme strašně ošklivý rádoby budoucí missce s křečovitým falešným úsměvem a nacvičenou řečí.

Blabla, čas běží, sem tam zamnou příjde Lee, aneb fotograf a po chvíli vidim, že do sálu přišel další kamarád, co znám. Ngoc si o mě asi musí myslet, že znám celou Sapu, ale prostě, náhoda jak blbec, nic víc. Měla jsem ve 3 být na Václaváku, sraz s JJem (jinej číňan, ne Leilei - pozor *díky JJovi jsem poznala LeiLeie), hups, najednou jsou 4 a já jsem furt v Sapě, ale sraz byl v Bubble Tea, tak tam snad neni sám, píše mi že prej kde jsem, řikam že na Sapě a on že prej přijede... (Ještě mě chtěl seznámit s jeho vietnamskym kamarádem, hihi)
Se všema se v restauraci loučim, s Leem se domlouváme na společnou návštěvu oční (originální schůzka, co?), Ngoc objímám, ráda jsem jí poznala a honem upaluju za JJem a jeho kamarádem. Kamarád se jmenuje Tomáš (jaké překvapení, vážně) je mu 18 a je celkem roztomilej, ale hlavně strašně milej.

Touláme se po sapě, hledáme restauraci, kde by sme si mohli dát bủn chá, usazujeme se, jíme jen já a JJ, jíme, jíme, když příjde přítel sestry (L.) od Ngoc. Usmějeme se na sebe, všichni pokračujeme v jídle. Zase se na sebe s přítelem od L. podíváme a říká "Hele, já tě odněkud znám!" S plnou pusou nudlí se pokusim usmát, ukážu směrem kde se odehrával casting na miss. "Ještě odjinud, nebyla si na ňáký korejský párty? Bylo tam sushi a tak." Polknu, odpovídám, že na K-food party jsem nebyla.. "Tak potom?" "Myslíš asianstyle party? Jo, no tam už jsem byla. Myslíš tu ve Friends?" Kejve. "Tak tam jsem byla," "ahaa, ta odtamtud tě znám!" Každej se zase dál věnujeme svýmu jídlu.

Pak jsme s JJem a Tomem zase chodili po sapě... a chodíme.. a chodíme. Kluci že se podívaj po ňáký náušnici. Šli jsme k takovejm těm.. neumim to popsat prostě """""kontejnerům"""""""" ve kterejch prodávaj (:DDD prostě obří krabice, nejsou to ani budovy) a hele, zase Kien, máváme si, JJ a Tomáš už si o mě taky myslej že znám uplně celou sapu, smějou se tomu.

Hledali jsme určitej obchod. A toulali se v tom obrovskym bludišti. Jen co jsme vešli, procházeli jsme kolem mladejch Vietnamců, všichni kolem tipuju dvaceti. Jeden se na mě kouká jen co jsem vešla, když procházim kolem něj, říká "Ahoj," jen se usmívám, neodpovídám, nepotřebuju působit jako laciná holka co se chytne na všechno - i když byl hezkej.. JJ se už se smíchem ptá "Další kámoš?" a směje se ještě víc, když odpovídám, že jsem ho v životě neviděla.
Chodíme dál, totálně jsme se tam zamotali, když procházim kolem jednoho Vietnamce... Chvíli přemejšlim, ježiši vždyť já ho znám, bože, to je nejlepší kámoš Tommyho. Otáčim se, debilně na sebe čumíme, nikdy jsem ho neměla ráda, pokračuju dál s nepříjemnym pocitem v žaludku...

Když jsme se ale už totálně ztratili a měli jsme pocit, že jsme všude byli aspoň třikrát, dostáváme se do úseku, kde jsme ještě nebyli..

Procházíme.. a já si to ani neuvědomuju, ale najednou stojim na místě, jako zkoprněná a čumim do obličeje někoho, kdo mi býval kdysi tak blízký. Myšlenky se mi totálně, ale totálně vyply a já prostě jen stojim. Mam pocit, že jsem ve snu, jenom zíram. To nemůže bejt skutečný. To nemůže bejt pravda. To nemůže bejt on. A stojim dál. A čumim. A on taky stojí. A čumí. A oba tam jen stojíme jako totální debilové, čumíme na sebe s otevřenou pusou (jo, on taky.) a já mam pocit, že se na těch pár vteřin uplně zastavil čas. Když mi došlo, že asi s otevřenou pusou asi nevypadam uplně esteticky, zavírám pusu, tak nějak mu zamávám i když stojí asi metr a půl odemně, ale prostě s knedlíkem v krku mluvit nemůžu, a s totálně roztřesenýma kolenama pokračuju hodně hodně rychle dál uličkou, Tomáše strkám před sebou, JJ se s nim zatim zdraví a já prostě jen.. mizim.

Jen co jsem zmizela z dohledu, nohy se mi rozklepaly ještě víc, nemohla jsem chodit, dávám JJovi sáhnout, jak strašně mi buší srdce, (žádný úchylnosti, bylo to cítit na hrudníku až uplně u krku) bože, asi to semnou sekne, snažim se dělat jakože nic, směju se a sama jsem slyšela jak zoufale ten smích zní, spíš jakobych brečela.. JJ pochopí, obejme mě a pokračujeme dál v hledání debilní naušnice, o uličku dál přímo přebíhám místo, odkud mě Tommy mohl vidět (a já jeho) a zase jsme se totálně ztratili v bludišti plnym oblečení a všeho možnýho.

Dál už to neni podstatný, ten obchůdek sme prostě nenašli, tak si kluci našli něco jinýho, jo a Hogreto, jestli tohle čteš, poprvé jsem v Sapě narazila na Číňanku! :D Měla krámek ve kterym si JJ koupil řetízek! :D

Pak jsme se nějak rozešli a jeli jsme všichni domů s ti, že nás to chození po Sapě uplně unavilo.

Co jsem ale zapoměla zmínit bylo to, že jsem dneska dopoledne Tommymu psala. Protože jsem vůbec nevěděla kde najdu tu restauraci kam jsem měla jít za Ngoc. A na status mi odpověděli všichni uplný kraviny. A on by to mohl vědět. Tak jsem mu prostě napsala.. A on mi vysvětlil cestu.

A oslovil mě hun. HUN! V moment, kdy mi to napsal, uplně mě zamrazilo, zírala jsem na monitor, jestli čtu správně.
Co si to dovoluje oslovovat mě šmudla a HUN, když semnou sakra sakra sakra neni a nechce bejt, proč to dělá, doháje, jak ho nesnášim.
 
 

Reklama


Rubriky