Milý deníčku...

Otazníky

28. dubna 2016 v 23:05 | Nobody
Takže - po extrémně dlouhé době mě komentář zase donutil se ozvat - jinak bych se asi nedokopala cokoliv napsat.
Pokusím se to vzít zkrátka. A už předem jsem trošku smutná z toho, co se chystám napsat. Ale myslím si že nastal čas.
Ale k tomu až později.

Vezmu to fofrem - Michal z minulého článku - stále jsme spolu, už je to půl roku, všechno je téměř ideální a často mi kamarádky říkaly, že jsme takovej COUPLE GOAL. No, ne vždycky je všechno pohádkový a ideální, ale troufám si řct že nějakou dobu jsme vážně takoví byli. On byl jako princ z pohádky, nesmírně si mě vážil a stále váží a je to strašně krásnej pocit, vědět, alespoň pro jednou, že se objevil někdo, kdo to s váma myslí vážně a nebojí se vám to dát najevo.
Plánovali jsme cestu do Vietnamu, kde bych poznala jeho tatínka, vzhledem k okolnostem to ale neklaplo. Nevadí, jindy!

Dál? Maturuju. A mám toho teď tolik, že se vůbec neučim. Jednu část mám za sebou, doufám že úspěšně, dvě části ěm ještě čekají. Jedna asi tak za tři dny, a ne, stále jsem se na nic nepodívala. Tak doufejme, že alespoň na ty ústní se nějakým způsobem přiipravím.
Když já se prostě neumim učit.
Prostě ne.

Taky se v mém životě stala další věc, a musím říct, že život se mi radikálně začíná měnit. Alespoň si to myslím a vnímám to tak. Trošku. Žiju teď trošku jinak než dřív, pro jiný věci než dřív a troufám si říct, že náplň v mém kalendáři se také liší od náplně ostatních lidí.
A stejně tak se mi mění postoje k sobě samé.
A k lidem okolo.
A k tomu, co říkám, neříkám, a nebo píšu.
A že už asi není vhodné abych tolik psala.
A vypisovala se.
Ze svého osobního života.
Protože, ačkoliv byla snaha zůstat v anonymitě, neřekla bych, že se mi to nějak více dařilo.
A vzhledem k "radikální změně" v mém životě, ke změně lidí v mém okolí, činnosti které se věnuju a chtěla bych se jí věnovat do budoucna, asi nemůžu pokračovat.

Možná je to momentální stav. Možná mě to přejde. Možná se "radikální změna" změní zpátky v bývalý stereotyp.Protože třeba nejsem dost dobrá. A všechno bude zase dál fajn. Teď je taky všechno fajn. Jinak.

Je to hloupý? Co si myslíte.
Když já mám vážně takovej pocit. A zároveň strašně nechci, protože sem s tímhle blogem v podstatě vyrostla. A je tu téměř všechno, sice už "zcenzurováno" několikrát, protože jsem několikrát projížděla obsah celého blogu a mazala a mazala a přepisovala.. Ale stejně.

Achjo! Tolik bych se svěřila, a vypsala, a zároveň napsala brutálně motivační článek o dětských snech a o jejich naplnění a makání na nich a náhodách a o všem co zažívám, ale...
No nic.
Tak třeba zase za nějakou dobu ahoj.
Třeba.

Ne, tohle nemůže být konec!

Jak mi znovu narostly křídla

6. ledna 2016 v 21:40 | Nobody
Po delší době je zase asi na čase se ozvat. Zase se toho tóólik změnilo!

Je to zvláštní, po rozchodu s Tommym jsem měla pocit že končí svět, a nebo že svět jde dál, akorát na mě zapomněl. Blbla jsem, bavila jsem se a dělala všechno v domnění, že mi to pomůže zapomenout. Když jsem si myslela, že je všechno dobrý, ukázalo se, že jsem vedle jak ta jedla a zase jsem dokázala probrečet celou noc.
Trvalo to rok a půl? Možná trochu dýl? Musim říct, že ze začátku to byla fakt síla. Člověk je připravenej na ledacos, ale nakonec stejně nikdy netuší předem, jak moc to bude bolet.
Víte co? Po dvou letech blbnutí a seznamování se a bůhvíčeho, po menším citovém omylu s Opem (musela jsem být asi hodně naštvaná, když jsem mu dala přezdívku jako opičce) po snahách dát se konečně dohromady se to možná i povedlo.

Jednoho obyčejného dne si mě na facebooku přidal jeden vn chalan Michal. Neznala jsem ho osobně, jen od vidění, z fotek z akcí kam jsem chodila, byl to zkrátka kamarád mých "kamarádů". A vždycky jsem si myslela, že je to namyšlenej šmejd. (Tady je zase to moje souzení dle obalu.) Na fotkách všude vypadal strašně přísně a tak celkově, prostě vážně nebudil dojem žádného štěňátka. Když mi přišla žádost, hlava mi to nebrala a ze zvědavosti jsem ho potvrdila. Zajímalo mě, co takovej "bad boy" chce od holky jako jsem já. Ovšem jsem vážně nijak nečekala že napíše. Ale napsal a řekněme, že nezněl jako úplnej zmetek. Konverzace nám nevázla, zněl vážně mile, je strašný, jak člověk soudí předem jen podle vzhledu, fů.
Když to zjistila kamarádka, co se baví se stejnýma lidma jako já, její reakce byla .. hm. Dost .., Hnusná? Nedokázala jsem najít správný výraz :D Když to zjistila, že mi píše bylo to něco ve stylu - "ten kokot?" Lekla jsem se, že o něm ví ňáký šílenosti a že jsem se ve vzhledu nespletla, okamžitě jsem se zeptala o co jde, ale odpovědí mi bylo "já nevim, vypadá tak" - AHA. Takže žádnou radu nad zlato jsem nedostala, žádný drb jsem se nedozvěděla, tak jsem to radši dál už nerozebírala.
Dohodli jsme se s Michalem, že pudem ven. Já vlastně ani nevim, co jsem čekala, byla jsem pořád poměrně špatná po Opovi, a on se zdál být fajn, dalo se s nim povídat, tak jsem sia si řekla, že za to nic nedám.

Sešli jsme se v čajovně, kam jsem EEEHMMM přišla o půl hodiny později kvůli výše zmíněné kamarádce. Až mi ho bylo líto. Když sme se sešli, vypadal fakt neškodně, byl miloučkej a držel si odstup.
Bydlí kousek ode mě a tak jsme po čajovně zavolali taxíka. Když přijel, stala se neskutečná maličkost která mi šíleně změnila pohled na věc, jsem fakt divná. Při nástupu do taxíku mi podržel dveře. Já nevim, jsem asi fakt divná, že mě u mladýho kluka ohromí podobná "maličkost", ale já si nepamatuju, že by to někdo udělal tak spontánně prostě :D Je to fakt kravina :D Ale mě to šíleně pomohlo, protože to bylo na strmym kopci s obrovskejma kočičíma hlavama a já měla podpatky.
Zkrátka - od tý doby jsem se na něj zas koukala úplně jinýma očima, našla sem v něm sympatie.

Šíleně to protahuju. Pak jsme měli dohodnutý další sraz - o kterém už mě teda informoval, že by to mohlo být rande. Ani tak jsem neodmítla. Šli jsme jíst, a nevím, jaká ďábelská síla mě donutila objednat si špagety. První rande a já si objednala jídlo, u kterýho se dá těžko nezaprasit.
Další schůzka už byla u něj doma. Koupila jsem kyblík křidýlek (ten véélkej) a doma jsme koukali na ňákej béčkovej horor. Mezi náma byla asi metrova mezera, až když jsem se bála a schovávala jsem se tak sme se SKORO přiblížili. :D
Každopádně ten večer proběhla naše první pusa a od tý doby to teď bereme, že to asi začalo. (Kadopádně mě zezačátku štvalo, že to bylo tak rychlý, v tom oťukáváním se a nedočkavym čekáním je přece jen nějaký to kouzlo.)

Pak jsme spolu šli na halloween, to bylo týden na to - kdy už jsme se spolu ukázali veřejně. Vypadlo z něj, že to semnou myslí vážně a že jsem jeho první Češka, což mě zarazilo, protože jsem byla doteď zvyklá asi zase na úplně jinej přístup aka "nikdo o nás nesmí vědět" a zároveň mě to šíleně zahřálo u srdíčka.
Svěřil se mi se vším, co se týkalo jeho minulosti a já jsem ho zděsila tou svojí, ani po tom to semnou nevzdal, důvěra mezi náma poněkud narostla.
Po halloweenu, kde jsem se teda poměrně dost nudila (vstup za 800, to se za nudu vyplatí co), jsme šli domů. Chudák se vzbudil vedle bývalý mořský víly, akorát šupiny se mi přes noc smazaly nejspíš do polštáře a zbylo mi zelený ucho, modrý obočí, polosmazaný linky a umělý řasy, který se už kráááásně odlepovaly. Ty řasy ho nejspíš nějak zlákaly a rozhodl se je mi sundat, akorát mi málem urval celý oční víčko, takže sem tam řvala jak želva. Společně s řasama mi sundal i velkou část linek takže jsem vypadala naprosto šíleně a do toho se mi udělalo špatně a na ňákou dobu jsem mu okupovala záchod.
Domů jsem se šla opláchnout a trochu upravit, měli jsme jít někam na oběd, bohužel - modrý oboči mi absolutně nešlo sundat, takže jsem mu dělala ostudu ještě takhle.

Nestěžoval si ani jednou, nic.

Teď jsou to už dva měsíce, a jeho spolubydlící už jsou na mě zvyklí, ví o mě jeho strejda, znám jeho sestřenici, všichni jeho kamarádi o mě taky vědí a absoltuně mu nevadí mít semnou fotku na facebooku, která se zobrazuje i u něj - tzn. zbytek rodiny se to buď už taky dozvěděl a nebo se to dozví velmi brzy.
Po Tommym docela rozdíl ne? (Třčitvrtě roku v naprostém utajení, zalhávání jeho kamarádům, a až po týhle době mě vzal mezi jednoho kamaráda a pár holek - ale k čemu to bylo, když jsme se pak stejně rozešli :))

Článek poměrně nezáživnej, jen zaznamenávám další obrovskou událost v mym životě.

Kluk co se za mě nestydí.

Co to zas...

9. října 2015 v 23:06 | Nobody
Poslední "deníčkový" zápisek je tu z 5. července... Za tu dobu se většinu času v podstatě nic nědělo. V podstatě. Ale něco přece jen. A skončilo to stejně jako vžycky. (Špatně.)

Během prázdnin jsem se klasicky věnovala práci a nic nedělání. V srpnu přijela milá návštěva. Můj bývalý přítel. Či co to je. Respektive ten klučina, se kterým to nevyšlo, protože se odstěhoval do Británie a já to na dálku prostě neumim. Možná proto, že jsem psychicky labilní trotl. Těžko říct.
Takže přijel. Vlastně jsme se rozešli na Silvestra, takže už to byl půl roku, co jsme se neviděli a ani neměli """"vztah"""" na dálku.
Šli jsme ven. Samozřejmě, že jsem mu skočila kolem pasu (dvoumetrovýmu se kolem krku skáče těžko). A na chvíli jsem si připadala jakoby se čas vrátil. Bylo to fajn. Byla jsem s človíčkem, se kterym mi bývalo dobře.
Nebudu vypisovat co všechno jsme dělali a kde jsme byli, řeknu jen to, že tu byl na tři dny a hned první den, večer mě políbil. Takže jsme byli zase o 30 kroků zpátky, ale mě v ten moment povalil takovej příliv... nevim vůbec co to bylo. Příliv.. vzpomínek? Že jsem se mu tam málem rozbrečela.
Zbylý dva dny pokračovaly ve stylu jakože pár. Sakra. Přesně to, co jsem nechtěla a co se stát nemělo. Ale byly skvělý. A bylo by to skvělý. Kdyby zůstal. Nebo se vrátil na trvalo. Klapalo nám to. Ty tři dny... Když odjel, další dny, možná spíš asi týdny byly ve stylu že je to všechno zase v prdeli, protože sme si chyběli a bla bla bla. Kecy.
Musím ale uznat, že po třech dnech s ním, jsem asi týden byla bez depresí, což byl vážně úspěch.

Potom začala škola. Moje deprese a prazvláštní psychický stavy se prohloubily. Na školu se vrátila moje bývalá nejlepší kamarádka, která mě vyměnila za spolužačku, kterou nedokážu vystát. Nesnáším všechny svoje spolužáky a představa že musím přežít ještě jeden rok mě absolutně potopila. Asi jsem byla doma permanentně protivná, protože na mě byli všichni hnusný a vyčítali mi, že se chovám strašně. Ale já prostě neměla náladu. Na ně, na mluvení, na smích, na nic. Pak jsem se jednoho dne absolutně složila kvuli ňáký kravině, kterou máma začala vyčítat, snad nádobí, nebo bordel, prostě kravina.
A máma pochopila že je asi něco špatně. A že prej jestli mám problémy, mám se jí svěřovat. Ale to já nechcí to já nedělám, protože se stydim a jsou to moje problémy. Nesmyslný kravinky, co se hromaděj a užraj mě.

Když jsem nějak překousla školu i bývalýho, věci se zase nějak uklidnily. A já stále chodila do práce.
Možná mnozí víte, že pracuju v knihkupectví v jednom obchodním centru. A ten rok, co tam dělám jsem dost často v jednom obchodě v centru vídala jakýhosi vietnamce. Nijak mě nezaujal, nic, jen když jse ho tam viděla, vzpomněla jsem si na svoje první překvapení. Vietnamec? A v tomhle obchoďe? Týýýýjo.
Jednu směnu za mnou přišel náš sekuriťák a ukázal mi fotku z časáku z toho jejich obchodu, kde dělá ten vietnamec. Na fotce byl můj kámoš. Říká mi: "Není tohle ta soutěž, který ste se účastnila, slečno??" A mě jen spadla čelist na zem a hned o pauze jsem utíkala do toho obchodu pro ten časopis.
Shodou náhod tam byl ten vietnamec. Předběhla jsem paní ve frontě vzala časák (zadarmo) mávla jim na něj, jako aby si neřekl "co to tady ta poťouchlá holka dělá" a běžela jsem zpátky do práce..
Večer, po práci mi na instagramu přišel komentář od pro mě neznámýho uživatele. "Nebyla sis dneska v Centru pro Časopis???"
A mě za ten den už podruhé spadla člist na zem, asi jsem si i vykoulela oči. A nějak jsme si začali psát.
A i když se mi nijak extrémně nelíbil, nezaujal mě, byl poměrně fajn. A psali sme si pořád. Zdálo se, že si rozumíme.
A že nemá rád hady.

V práci jsem byla na pokladně, byl tam semnou zrovna poměrně striktní vedoucí. Zákazníci se vypařili. A najednou! Zákazník! Už jsem začínala svojí papouškovskou frázi "Dobrý den," ale v půlce slova jsem se zasekla vykulila oči, hlas se mi zlomil a já to dořekla jen tak aby si vedoucí neřekl že je to asi ňákej známej. Vietnamec z odchodu kousek vedle.. Říkejme mu třeba Op. Vykala jsem mu. Chtěl poradit, kde máme příručky o hadech. Haha, velmi vipné. Polila mě nervozita, naštěstí to máme v jiném patře, tak jsem ho poslala nahoru. Můj vedoucí, který ale ví, že mám slabost pro asiaty si do mě pak rejpnul "Můžete jít pána doprovodit, jestli chcecte," a šibalsky na mě mrknul. Musela jsem být rudá až za ušima.

Op nakonec o patro výš nešel, zasekl se u jiného regálu na našem patře. A vzhledem k tomu, že bylo mrtvo, nechala jsem vedoucího na pokladně a šla jsem za ním. Takže to byl asi náš oficiální první rozhovor. Ten den jsem končila v 9 a on v 10. Byli jsme domluvení, že půjdeme spolu. Skočila jsem tedy pro dvě kafíčka a zastavila jsem se u něj v práci. Zrovna jim tam nefungovala systém, tak tam nechal kolegu samotnýho a šli jsme na chvíli ven na vzduch.
Pak zavřeli krám a doprovodil mě PĚŠKY od obchoďáku až poblíž mýho baráku.
Milej klučina. Jojo...
Psaní pokračovalo a nabíralo zajímavý směry, smrdělo to jako zájem z obou stran.
Nakonec to skončilo, že mi venku "zahříval ruce" a už mě vlastně nepustil a nakonec to skončilo nějakym tim objetím a pusou. Pusama. Fň...
Musim říct, že si mě získal nějak strašně rychle. Hajzlík. Na pár jsem si vzpomněla co je to být šťastná. Je to šílený. Jeden týden a člověk je v tranzu. V práci jsem klidně jen stála a usmívala se, protože mi bylo fajn.

Jenže to nikdy nemůže mít delší trvání, samozřejmě :))))

Nechce mi ublížit, nechce vztah, a zmizí do austrálie.

Aneb další, co semnou vytřel podlahu.

EDIT prosinec 15: Abych zpětě vysvětlila, proč mě to všechno asi nějak víc vzalo - v článku jsem to sice nenapsala uplně jasně, a nejspíš to vyznělo, že jsem fakt náctiletá okruka, a že jsem se bezhlavě šíleně zakoukala MOC RYCHLE (to sama uznávám a zároveň nechápu) do někoho, koho jsem neznala (pravda), ale taky jsem nepopsala nijak zvlášť jeho chování ke mě - ze kterýho jsem zkrátka usuzovala že to vypadá dobře.
Odjakživa jsem byla zvyklá na kdejaký pecky a odmítání a nic moc si už nemaluju, ale zkrátka, když vám kluk píše přeslazený hovna, je na vás tak milej, až se vám z toho kazej zuby, líbá vás jak ďábel a píše vám ve dne v noci takový věci, o kterejch si každá single holka nechává zdát, zkrátka, měla jsem pocit, že po delší pauze přišlo to něco, na co jsem čekala.
Nepřišlo nic.
Tadá.

V zajetí démona

5. července 2015 v 12:39 | Nobody
Jo, mám za to, že takhle nějak se snad jmenuje nějaký horor, když já se takhle vážně cítím. Chvílema.
Jsou chvíle kdy jsem v pořádku a pak příjde moment, kdy mám pocit, že jsem dostala znovu kopačky. Je to už přes rok a půl, a mě neustále "navštěvují"mojí "staří známí".. Jak je nazvat... Nevím jestli jsou to deprese a nebo prostě jen výkyvy nálad, kdy začnu brečet a těžko se to zastavuje, ale už mě to vážně unavuje. Jako jsem já napsala článek o studu, nemáte náhodou někdo čánek o tom, jak se přes někoho přenést? Vážně by mi to bodlo.

Respektive, rady a porady stylu "zaměstávej mozek", "buď s přáteli", "najdi si někoho jinýho" - se smutkem musim říct, že všechno jakž takž provozuju celou dobu. Makám jak mezek, když mám volnou chvíli, ráda se s někym sejdu na kafe a dvakrát jsem se dokonce pokusila najít si někoho jinýho a pokaždý to skončilo stejně - já ublížila někomu dalšímu, protože jsem prostě hromádka neštěstí, co se nedokázala vyrovnat se svojí minulostí.
Takže to prej taky nic.. A navíc to odnesl za mě ještě někdo další.

Kdy tohle skončí?

Jak se přes tyhle hrůzy mám dostat? Mozek ví, že má jít dál a mozek taky dál je, jenže co ten blbej zbytek, co se prostě zašprajcnul na jednom místě?

Myslela jsem, že do roka to bude oukej.

K názvu článku. Nějak mě to napadlo, když jsem si v koupelně umývala obličej, abych do práce nepřišla rudá jako rajče. Vlastně to tak je. On je ten démon, co mě drží spoutanou a v podstatě mě kousek po kousíčku užírá. Vlastně je to možná trochu jinak. On nebyl nikdy ten špatnej. Ta jeho nová přítelkyně... Myslim že ona je ten démon. Ona prožívá ty momenty, po kterých jsem vždycky prahla já.
Jenže já byla ta utajovaná holka. Ne jako ona. Ona je dokonalá. Jeho rodina z ní musí bejt nadšená. Jeho sestra jí musí zbožňovat.
Ze mě by jeho rodinu klepla pepka. Sestra by mě možná ráda měla, ale nidky by mě nemohla respektovat protože vlastně není o tolik mladší než já. Pche.
Jeho přátelé by se mi vysmáli.

Chápu proč mě tajil. Prostě jsem nebyla dost dobrá.
Nidky nejsem.


Akce ve stylu Čajna. Zase.

8. března 2015 v 23:24 | Nobody
Hele? To je fakt hrozný, vždyť já už články nadepisuju převážně podle národností, který jsou v článcích obsažený! I think I need some help.

Jarní prázdniny, každý den práce, ale přesto jedno menší pondělní rozptýlení. Jelikož v úterý jsem měla mít jediný den odpolední směnu, a Číňan zmíněný v minulém článku mě neustále naháněl, rozhodli jsme se udělat slezinu a jít se trošku pobavit. Jo, v pondělí.
Já, vysokej číňan, číňan překladatel a vytáhla jsem ještě slečnu z minulý akce, která vzala kamarádku. Tři holky, dva kluci. Nemějte obavy, genderově se to později vyrovná.
Abych vám všechny trošku přiblížila a nepsala o nich později jako o vysokym číňanovi, a tak dále, možná by se hodilo švihnout jim nějaký jména, přezdívky. Teď asi improvizuju.
Vysokej číňan, dejme tomu... No, se svět nezboří. Jie.
Číňan překladatel, hm .. Dan ? (jak se mi to sakra poprvý představoval....)
Jedna slečna - T., druhá slečna K.
Haha a máme to.

Tak jo. Sraz byl nějak v jedenáct u koně, slečny jsme (samozřejmě) přišly všechny pozdě, i když to domluvený nebylo, kluci byli pěkně zmrzlí. Kam jsme šli? Na metrooo!
Když jsme čekali, než vlak přijede, bylo to chvílema trošku trapný. Jie a já jsme byli v podstatě za pár (eh), my neříkali ani ťuk, holky se s klukama taky neznaly, takže to bylo taky trošku slabší a z těch dvou čajnýs byl vlastně schopnej mluvit česky jen Dan. Jie čuměl furt do mobilu a my holky jsme se pokoušely nějakym způsobem bavit aspoň s Danem, tudíž konverzace mezi mnou a Jie - nic nic nic.
Po chvíli se na nás Dan dívá, jak stojíme vedle sebe, já zoufalej výraz stylu "ať neni podobná trapárna celý večer", Jie stále telefon v ruce... Sraz byl v podstatě kvuli NÁM, neobešlo se to bez poznámky "co je s váma, sakra". Hm.
A kam sme jeli? Na staroměstskou! A co tam? ZLATÝ STROM. Já nevim, kolik pražáků a nepražáků tohle bude číst, takže nevím kdo zná a kdo ne, tak aby bylo jasno, Zlatý strom je klub v podstatě hned naproti Karlovu mostu (ten už by měl znát každý, haha).
Ovšem než jsme se od metra dostali ke klubu, málem jsme zmrzli a když jsme tam došli, vypadali jsme pomalu jak vodníci. Chytnul nás menší deštík, naštěstí žádnej slejvák, ale když se zkombinoval s tim odpornym, silnym a ledovym větrem, byl to fakt boj.
Vešli jsme tam, já jsem tam byla jako jediná poprvé, všichni někam zmizeli, ovšem kontrola mých kabelek (jo, noste si dvě kabelky jak dementi - ve velký nahradní boty a malá kabelka, v malý kabelce zbytek, mám ve zvyku velkou kabelku dávat do šatny, hihi) a dál jsem nevěděla moc kudy kam. Dolů? Nebo rovně? Vzhledem k tomu, že život nikdy neni jednoduchý, bylo mi jasný, že asi budu muset nějak zvládnout ty schody dolů... S těma podpatkama co jsem měla, docela bojovka, ale tradá, zvládla jsem to, a když jsem sešla dolů, už to byla jen improvizace. Dalších několik možností kudy kam. Sakra. Zvolila jsem záchody. A zvolila jsem správně! Potkala jsem se tam s holkama a když jsme vyšli, vyšli i kluci. Uf. Neztratila jsem se.
Pak už to byla pohodička, všichni jsme se usadili, Jie, samozřejmě vedle mě a už to pomalu začínalo. Objednala se vodka. Flaška a redbully. Jo a K. si objednala čaj. V KLUBU SI OBJEDNALA ČAJ, to bylo taaaaaak roztomiloučkýýýý.
Hráli sme ňákou hru, nevim co to bylo zač, něco s rukama, na palici, ale co. Hrajeme, hrajeme a přichází Chen a tudíž už jsme genderově vyrovnaní. A Chen přináší novou hru a to karty a piráta v sudu do kterýho se strkaj nože. Komu pirát při zasunutí (oohohoh to zní tak.. no nic, pokračujeme) vyskočí, ten pije. Easy, ale nezabaví to na dlouho. Další flaška (a další čaj) je na stole a myslim, že už začínáme bejt všichni docela v pohodě, Jie už se tolik nestydí a dává mi ruku na koleno, je to docela prča, selfie sem, selfie tam.
Dál už nic záživnýho. Prostě sme chlastali, tančili, hráli karty a fotili se. Ve velkym.

Domů jsem dorazila asi tak. Fu já nevim. Ve čtyři ráno?
V práci mi bylo extrémně špatně a málem jsem tu směnu nepřežila. Vedoucí se mi smál, protože mu to bylo jasný a já do sebe lila na střídačku kolu s vodou. (Kolu páč jsem měla ňákou chuť na trochu sladkýho, a potřebovala jsem trochu tý energie, noo.)

PS, jak někdo může pít kolu na žízeň. Nic nechutnějšího snad neexistuje. Ble. Zlatá voda.

A vzhledem k tomu, že bych byla ráda, aby byl aspoň jeden článek tematicky sjedocenej, nebudu sem psát jaký další kraviny se děly a neděly zbylý dny, protože to stejnak neni nic záživnýho.
Dobrou s kobrou!

Trošku víc international

22. února 2015 v 22:45 | Nobody
Hola amigos! Dlouho jsem se neozvala - pekelně dlouho.. Ale má to jeden prostý důvod. Já jsem zkrátka od Novýho roku vůbec nikde nebyla a vůbec nic se nedělo, jen jeden obrovskej sterotyp: škola, práce, škola druhá práce, škola, skupina, práce práce práce práce práááce blééééé!
Takže asi tak.
Ale snad od ledna jsem věděla, že 21. února v Praze vystoupí další můj oblíbený zpěvák - Hoang Ton. Byla jsem od začátku domluvená s kámšem Linhem, že tam prostě na 100% půjdeme spolu. A tak jsem se podle toho taky zařizovala. Počítala jsem s tím večerem a těšila jsem se jak blecha. Nakoupila jsem si nový oblečení, kompletně nový outfit, zařídila jsem se podle toho v práci - musela jsem si zrušit nedělní ranní směnu a pak už jsem jen čekala, až ten večer příjde!
Tramtaradá, najednou je 21. února, odpoledne, já mám po tréningu a co se nestane? Linh neví, jestli půjde. Great. Začíná se nademnou tvořit černý mrak, padat na mě nálada a vraždění a co se neděje dál? Linh to ruší ! Paráda, můj vztek a zoufalost se mění v slzy, jsem jak malý mimčo, naprosto zoufalá, že příjdu o dalšího zpěváka, na kterýho jsem měla jít s Linhem. Haha, dobrý co ?
Uklidnila jsem se, skákla jsem do sprchy a řekla jsem si, že si večer užiju ještě víc. Konala se ještě jedna akce - od AsianStylu, kousek od mýho bydliště, navíc 100% že tam bude spousta lidí, co znám.
Dala jsem si záležet s makeupem, nasadila zvětšující čočky, dojela jsem si vybrat peníze a na mých nejúžasnějších podpatcích jsem razila směr klub RADOST. (Co bych si nevzala podpatky, když mě neomezuje výška žádnýho kluka, žejo)
Sebejistá jak nikdy, píše mi kamarád, že na mě počká u vchodu, ouky douky. Hned u vstupu kámoš co jsem dlouho neviděla. "Ahojky," zdravim ho. Pozdraví mě nejistě nazpátek.. Za tři vteřiny vyhrkne moje jméno. "Vůbec bych tě nepoznal!" Z tónu jakym to řekl a z jeho pohledu zkrátka usuzuju, že mi to sluší, usměju se, dostanu dárkový vouchery, dospěláckou pásku na ruku (poprvý od mých 18 jsem někde kde po mě chtěj občanku, huuuuu) a já jdu dál.

V šatně je pani příjemná jak střep zapíchnutej v zadku (podle čeho soudim? podle střepu zapíchnutýho v zadku, i s tim byla větší sranda, trust me) , ale ignoruju to, odkládam si bundu a kabelku s náhradní obuví, vytahuju menší krásnou kabelku tak akorát do klubu a jdu dál. Potkávám holky ze skupiny, seznamuju je s kámošem, kamarád mě zas seznamuje s jeho kamarádkama, objednávám si moje oblíbený pití - martini a mám v plánu se pěkně zlískat a večer si užít jak nikdy.
Přebíhám mezi kámošem K. a holkama ze skupiny, piju jednu skleničku za druhou, seznamuju se s kamarádkama od holek a kňouram, jak tam nejsou žádný hezký kluci.
Piju dál, klub se začíná zalidňovat. Kolem mě projde Duy, dva Kyrgyzstánci co znám už strašnou dobu, jeden číňan co jsem asi před rokem omylem vytáhla s náma mezi vietnamce, vietnamec Michal co znám ze Silvestra, Jackie, Ozzy, Toan, Tuan, JJ, Roman, Viet, přichází koreec Yoon s korejcem se kterým mě seznámil posledně, a pozor - shnilá třešnička na dortu: LeiLei.
Se všema se zdravim, objímám, pusa na tvář, úsměv sem, úměv tam, mam super náladu, sluší mi to, tancuju si, Yoon mě zve na drink, hned vedle mě si stoupá Viet, snad nejhezčí Vietnamec co jsem kdy potkala, říká, že posledně jsem mu připadala nižší, a já si uvědomuju,že mam ty ohromný podpatky a on neni oproti mě nijak menší nýbrž je tak akorát, slintam, nenápadně abych neurazila Yoona vedle, zatim vysvětluju změnu výšky odminula, holt, 11 centimetrů dělá divy, snažim se koukat na obě strany a jsem trochu bezradná. Na(ne?)štěstí Viet odchází a já se dál bavim s Korejcem co umí česky a s krejcem co česky neumí. Seznamuju je s holčinou ze skupiny, třeba se jim bude líbit, navíc ovládá krejštinu.

Holky mi vyčítaj že všechny znám, já kňouram že tam je LeiLei, ale přes to všechno se úžasně bavim, jsem na parketu s Yoonem a jeho kámošem, přichází Viet a Mei, pak se začíná projevovat namol ožralej Duy, co nejdřív netuší kdo sem, tak po tom, co jsem mu řekla že je ožralej blbec a že jsem jeho máma mě začal objímat a kňourat že se mu nikdy neozvu a že se za něj stydim, pak mě kompletně celou zleje pivem, znovu mu řikam že je to blbec, vietnamci kolem se strašně chlámou jak jsem z něj na nervy a nakonec to vyvrcholí tim že mě dotáhne silou na parket, kde chce předvádět svojí úžasnou sílu, kterou sice má, ale je ožralej, takže mě zvedne a spadne semnou. Ostatní Vietnamci mě zvedaj, a já se snažim zmizet Duyimu z dohledu a jdu si sušit vlasy.
Přezouvám se do svých tenisek, už mě bolej tlapky..
Celej večer kolem mě chodil ooobrovksej, tak 190 cm vysokej pěknej asiat. Oční kontakt byl pokaždý, pokaždý hodil sexy/cute face, pokaždý pokaždý pokaždý, blééé. Pak jsem se šla mrknout jen kdo sedí ve vedlejší místnosti, nahoře sedí právě onen vysoký, pohledný, roztomilý a sympatický asiat, mává směrem ke mě. Mam posunutu čočku, blbě vidim, nevim jestli mává na mě, ale mávám mu taky a mizim pro jistotu, že by mával někomu vedlě mě.
Za chvíli ke mě příjde on s ještě jednim klučinou.

"Můj kamarád se ptá, jestli bys s nim nešla tancovat, ale neumí moc česky." Můj sebejistý look je uplně v háji, já jsem rudá až na zadku, culim se a jsem v koncích. Vysoukala jsem ze sebe ahoj na kamaráda a Ni hao na vysokýho hezouna, a řekla jsem, že teď se mi tancovat nechce, že jsem byla a že pudu za chvíli. Kamarád, jménem Dan to hezounovi překládá do čínštiny. Ajaj. To vypadá na zajímavej večer, protože se zdálo, že neumí česky ani PRD. Odkývali to a berou mě teda ke svojí Číský partě. Začínám bejt nervní, mezi číňanama jsem byla naposledy s Leileiem a moje čínský znalosti jsou furt na nule. (když teda nepočítám tu větu "chce se mi zvracet")

Díkybohu si všímám že u stolu je ještě jedna češka, je to slečna se kterou jsem se bavila na záchodech a vlastně se trochu známe už od minulý akce. UF. Tak tam tak sedim, vedle vysokýho hezouna a vedle brejlatýho Dana, kterej byl tak laskav a překládal nám. Vysokej hezoun mi donese džus a pak tam tak sedim a jsem fakt v háji. My si povídat nějak nejsme schopní, naštěstí číňani kolem česky uměli.
Nakonec teda s hezounem končíme na tom parketě, aby se neřeklo, JJ už na mě hází face s kolika klukama že se tam jak hodlám bavit.
Bohužel, bohudík jsem z 95% absolutně střízlivá, takže veškerý jeho pokusy o nějaký to líbání provokativně odmítám, ale naknec si přece jen malou hubičku ulovil. Ale když říkám malou hubičku, mám na mysli malou hubičku, žádný voblizování mandlí, blé.
Táhne mě za ruku zase do tý "čínský části," ovšem malá změna, tentokrát je tam i Leilei. A oni se znaj.
Mam chuť se propadnout, zastřelit jeho i sebe a zmizet. Grr.

Nebudu to protahovat. S holkama jsme dostaly další nabídky na vystupování, mě si teď na faceboku a na WeChatu (kterej jsem simusela stáhnout vzhledem k hezounovejm jazykovejm kombům - aka může psát čínsky a mě se to přeloží a já píšu česky a jemu se to taky přeloží. super věcička.) přidávaj samí číňani a už se v tom fakt fakt ztrácim.

Prohlídla jsem si voucher co jsem dostala a je na něm Leilei a jeho nová restaurace - BEZVA, fakt mi musí lézt furt na oči.

Večer mi psal bývalej, Tommy. Že prej jak je možný že mě nevidí na party. Mojí odpovědí bylo selfiečko s hezounem a nazdar bazar.
Dneska jsem zjistila, že prej tam šel, aby mě překvapil.

Fňuk.






***OHMYFUCKINGOSH-právě.mi.napsal.leilei..........

Prosincové shrnutí

1. ledna 2015 v 16:16 | Nobody
Zdravíčko, tak se ozývám po delší době, kompletně celý prosinec jsem byla (zdá se) pěká lenóra a k nějakýmu psaní jsem se nedokopala ani náhodou. Pokusím se shrnout tedy několik událostí za prosinec.

4.12.2014 čtvrtek
Po škole jsem měla směnu v práci, a věděla jsem, že do Prahy přijeli dva chlapci ze Singapuru, byla možnost, že se setkáme. Skončila jsem v práci a měla jsem zprávu na telefonu, že už za mnou vyráží. Byli to číňani, bratři. Znala jsem jen jednoho přes facebook z nějaký tý skupiny stylu asian males white females, ale nikdy jsme si moc nepsali, takže jsem měla stres že se nebudeme mít vůbec o čem bavit, a nebo hůř, že to bude nějakej úchylák a ukradne mě a pošle do Sigapuru na orgány. Byl to docela risk. Ale jsem ráda, že jsem to zkusila. Čekala jsem na ně unavená po škole a po práci půl hodiny, tak sem si dřepla do Starbucksu. Přišli dva krásní sladcí hošánci. Nejdřív na mě vybalil něco anglicky a já nějak ztratila půdu pod nohama, ale rychle jsem se zase našla a zbytek večera nebyl v naší konverzaci skoro žádý problém. A když jo, brali jsme to všechno s humorem a vždycky jsme se nějak domluvili. Byl to vážně úžasný večer, kdy jsem po šestihodinový směně na nohou prochodila snad celou Prahu. Jsem strašně šťastná že jsem kluky mohla poznat, oni zažili trochu nevšední večerní prohlídku Prahy, málem jsme se jednou ztratili, obdivovali jsme (společně, protože jsem to viděla prvně) um něco.. politickýho. U občanský plovárny, prostě, omlouvam se, sem fakt kretén ale už zas nevim co to bylo. :D Bavili jsme se, jakoby jsme se znali léta a opravdu jsem si to náramně užila. Doufám že se brzy rozhodnou Prahu navštívit zas a že se s nima brzy budu ít možnost zase potkat !
5.12. v pátek jsem jela do Domažlic, kde jsem byla do neděle.

12.12.2014 pátek
Den po mých narozeninách, takže jsem již plnoletá. Přijel do Prahy Timi. Tak jsem jela k Péťovi do restaurace, kde jsme měli sraz, tam jsme nějakou dou pobyli a pak jsme jeli společně do čajovny, kde jsem Timimu vytuhla na rameni. Přespávali jsme všichni u Petra, přišli jsme pozdě a já tak po dvou hodinách spánku musela vstát a jela jsem na tréning. Fuj.

20.12.2014 sobota
Konala se jakási asijská akce v KU baru. Měl přijet Timi, měla jsem tam jít s ním. Malovala jsem se, když mi zavolal kamarád Linh, že pro mě jede, že je prej za půl u mě a že jdeme do čajovny, jíst a pak do KU baru. Řikam že nemůžu, ale smůla. Za půl hodiny na mě čekal před barákem s autem a ještě nějakym kámošem, jeli jsme do tý samý čajovny, kde jsem byla týden před tim s Timim, už tam na mě čuměj že jsem tam pokaždý s někym jinym, no divná situace hadr, ale nevadí. Pak jdeme k jeho kamarádce na byt, kde je zároveň i jeho sestřenice a její přítel a spoustu dalších lidí, koná se hromadná žranice a mě se do rukou, do hůlek, do pusy po roce zase dostává chobotnička, tentokráte už jsem nemusela tolik bojovat se strachem. Uf. Po desátý hodině jsem měla mít sraz s lidma od Timiho, že půjdeme společně do KU, ale nestíhám to ani náhodou, tak Timimu píšu že se opozdim a že se potkáme tam.
Jedeme s Linhem, jeho sestřenicí a jejím přítelem taxíkem do KU, jdeme do šaten a hned potkávám Lauru.
V KU znám strašně moc lidí, přelítávám od jednoho stolu ke druhýmu, nevim kam dřív. Od Linha k Timimu, od Timiho k Lauře, od Laury k Duyimu, pozdravim se s nově příchozíma známýma a jedu další kolečko. Všude mi cpou ňáký pití, je to hektický a najednou vidim svýho korejskýho kamaráda, co znám už léta. Zdravíme se, objímá mě, zároveň mě seznamuje asi s pěti jeho dalšími korejskými kamarády. No UFF, moc lidí, moc jmen, nemám zdání. Duy mě představuje asi 4 vietnamským kámošům a najednou, hele Leilei, tak to je gól. Pozdravili jsme se, usmáli se na sebe, bylo to ok. Bože, je pořád tak handsome. I přes to všechno jak mě zklamal a ublížil mi bych si snad nechala ublížit znovu... Brr.
Odcházim se skupinou Timiho, přesouváme se do Nebe, kde potkávám další známý tváře a hned u šaten mě odchytl nějaký asiat z Paříže že se seznámíme. Uff. MOC handsome, vám povím, škoda že nemám kontakt. :)) Do Paříže bych se znovu ráda jela podívat. V Nebi jsme chvíli, jedna slečna moc přepila a bylo jí zle, tak jsme to všichni zabalili a jelo se domů. Přespávali jsme u Káji.
Ráno jsem vstávala po hodině spánku, abych vyzvedla maso co přivezla sestra (nemá klíč od bytu) a taky svůj novej telefon na kterej jsem si konečně našetřila ! YES !

31.12.2014 středa
Poslední den v roce, tentokráte už nemůžu říct že bych byla mezi Vietnamcema, takže článek typu Silvestr mezi Vietnamci po třetí se konat nebude. Byla jsem u Laury, byl tam její Vietnamský přítel, jeden kámoš Vietnamec a jeden slovák. Nic moc párty hard, ale aspoň jsem nebyla doma, bylo to ok.

Slaboch slabochem zůstává

30. listopadu 2014 v 14:09 | Nobody
Další novinky? Mám novou brigádu. Žádný stresování u jogurtů, dělám hezky v knihkupectví. Míň peněz, ale baví mě to, jsem spokojená, lidi jsou báječní. Trávim tam dost času, no co, Vánoce se blíží. ( A já už cci novej telefon ! )
Jak už jsem psala v minulém článku. Ze školy do práce, nebo do druhý práce a tak no. Málo času, málo spánku, málo zábavy. Ale co. Peníze jsou peníze.

Ale abych jen nekňourala, stíhám samozřejmě všechno.

Jednou v práci, byla jsem tam po škole až do večera, celou směnu jsem si říkala, jak jen co příjdu domů, musim si honem rychle umýt vlasy a pudu spát, protože jsem mrtvá. Samozřejmě, osud tomu nechtěl, aneb když si něco naplánujete, tak to zkrátka nikdy nemůže vyjít.
Shodou náhod to byl den, kdy byl Timi v Praze od rána do večera a my se nemohli vidět kvuli škole a mojí brigádě. Smůla, že ? Byla jsem nějak smířená.
Konečně se mi blížil konec směny a když přišel, oblíkla jsem se a vystřelila jsem z obchodu.

Dobrý den, pane Náhodo, jen co jsem vyšla z krámu, kolem prochází Timi s celou partou.
Občas si říkám, že mě tam nahoře má někdo fakt asi rád, haha.
Okamžitě mě nabrali do auta, že prej se jede na chvilku k Chienovi (aka Kája) a pak že chtěj do kina. Řikam fajn, k Chienovi s váma pudu, ale do kina ne. Chtěli na Hunger Games 3, já neviděla ani jeden předchozí díl a trochu jsem to odsuzovala.
Jen co jsem přišla k Chienovi, umyla jsem si tam hlavu, haha, musela jsem využít volný chvíle, abych nešla druhý den do školy a do práce jako umaštěnec, fuj.
No a víte co, stejně mě do toho kina dotáhli. Takže jsem nevěděla uplně o co gou, bylo fakt extrémně pozdě, film začínal tak v 23 hodin, všichni jsme tam polospali, začala mě bolet hlava a fakt jsem netušila, jak sakra ráno vstanu v 6 hodin.
Hned po filmu mě hodili domů a já se vyčerpaná do postýlky dostala tak ve 2 hodiny ráno. Ale byla jsem mega ráda, že jsem je viděla. Nemám páru, jak jsem to druhý den zvládla ve škole a v práci..

Ovšem hned druhý den, jen co mi začala směna, tramtaradá, najednou tam příjde jakýs takýs Číňan. Házíme na sebe face, jakože "whatttt" a potom "no počkattt" a pak jen chytáme výtlem, protože se vlastně ""známe"".. Tedy jen přes facebook, do té chvíle. K mému překvapení jde ke mě, objímá mě a asi hodina ze směny mi utekla o trochu rychlejc a zábavnějc než obvykle.

No a teď zlatý hřeb článku, Česko-Vietnamský večírek v Sapě. (27.11.2014)

Původně jsem nechtěla jít. Řekla jsem si, že se vyspim. Konečně jednou. No, prdlačky, však už jsem psala, že plány nikdy nevychází.

Měla jsem sraz s klučinou Linhem, kterýho jsem znala vlastně jen přes facebook. Už pár měsíců, byly doby kdy jsme si psali víc, pak jsme si nepsali skoro vůbec. Že prej ať jdu s nim na ten "večírek".. Že mě vezme na phở. Já nenažranec strašnej řikam tak dobře, ale nejspíš se jen najíme, ale na večírek nepudu.
Dali jsme se Bún bò huể, a pak přišla jeho vietnamská kamarádka s nějaým vietnamcem. Musim říct, konečně po dlouhý dobe ÚŽASNÁ Vietnamka !! Žádná namyšlená nevim co. Sem ráda, že jsem měla možnost poznat jí.
No a víte vy co? Nakonec i na ten večírek podělanej mě dotáhli. Odehrávalo se to v Hoang Thanh restauraci na sapě. (kde jinde že:D)
Ale zezačátku tam byla fakt nuda. A tak že pudeme ještě někam jinam. Tak jsme šli do 999 restaurace, kousek od Hoang Thanh. A šla s náma teď už i Linhova sestřenice a její bílý přítel, oni si dali jídlo a my s Linhem už po jídle jsme si dali kafe a karamelový zákusek, což byl prostě obyčejnej pudink. Moje chutě na sladký to teda nezahnalo.

A jak si tam tak sedíme, zavibroval mi telefon. Že si bejvalej změnil profilovou fotku. A já blbá na to klikla..
A málem jsem se složila. S úlekem jsem odhodila telefon na stůl. Všichni na mě zírali co se děje. Zakrývám ústa, dejcham. V hlavě proběhla myšlenka "zvedni se a běž na záchody".. Okamžitě jsem tu svinskou myšlenku nakopala do zadku. Potože se mi chtělo brečet už u stolu s lidma. Na záchodě bych se rozbrečela totálně. A už bych se nedala dohromady. Nemůžu jim zkazit večer.

Halloween a posthalloweenská žranice

28. listopadu 2014 v 11:01 | Nobody
Hm, tohle psaní mi poslední dobou dává pěkně zabrat. Ze školy lítám do práce a když neletim do jedný práce, tak letim do druhý a když neletim nikam tak spim a jsem totálně mrtvá a nebo lítám někde venku.. Takže milí zlatí, pokouším se to tu dát dohromady už na podruhý, tak tentokrát to snad dopíšu až do konce.

Nezmiňovala jsem se, ale jsem nově členkou jedné taneční skupiny, respektive, tančíme si víc pro sebe a chceme se zúčastnit k-pop contestu, co se bude konat, ale o tom psát nechci.

Sobota, 1. listopadu.
Vstávala jsem ráno, protože jsem šla na náš první tréning. Tedy - můj první tréning. Zbytek dne jsem nedělala nic zajímavýho.

Zmiňovala jsem někde, že mě Timi ignoroval ? Smazal si mě z přátel, přestal odepisovat. Nechápala jsem proč.. Byla jsem z toho špatná. Hodně špatná.
Vlastně jsem ho spamovala každou chvíli. Chvíli to byly výhružný, naštvaný zprávy, v další chvíli mě přemohly smutný emoce, pak nějaký ty rádoby smířlivý zprávy, pak bylo ještě pár etap, ani už nevim jakých.. až jsem to nakonec vzdala.
Všechno si zobrazil, neodepsal. Několik týdnů.
Kdo si pamatuje, Timi pro mě byl nějakou tu dobu fakt důležitá osůbka, hlavně když jsem byla čerstvě rozešlá, proto mě to vzalo.
Až prvního, se mi ozvala kamarádka, co znám přes něj, jsou ze stejný vesničky.. Že prej jeslti jdu s nima na halloween do sasazu. Haha. Jasně. Hm, sorry ne, Timi se semnou nebaví. Slečně prý taky přestal odepisovat, haha, funny.
Ovšem.
A pak mi napsal.
A že je prej v Praze. A že prej jestli ho chci vidět. Že prej mam jít s nima do Sasazu.
A já že prej se mi nechce. Že sem unavená. Že nemam kostým. Že mi je 18 až za měsíc. Že jeho bych fakt ráda viděla... ale do Sasazu nechci. Ale že prej pudu.. Pokud mě on CHCE vidět. Že jestli mě chce vidět, pudu kvuli němu...
Prej sem měla přijet. Dobře tedy..

Přijela jsem k Péťovi do restaurace, u stolu seděli všichni co jsem znala, v restaruarci bylo pár dalších hostů, z toho nějaké dvě vietnamky. Jen, co jsem vešla do dveří, Kien na mě zařval na celou restauraci "anh chao em!!", když sem odpověděla česky, vietnamsky mi vyhuboval, že jsem prý měla říct em chao anh, říkam že ho zdravim česky a že mu to bude muset stačit.

No a jelo se do Sasazu. A mě se tam fakt šíííleně nechtělo, protože mi je 18 až za několik týdnů.

Venku zima, scházeli jsme se s dalšíma lidma, a pak jsme udělali nálet na ochranku. A Timi u sebe neměl doklady. A mě bylo 18 až za měsíc.
Takže jak to dopadlo? Mě nepustili, i když jsem měla lístek (na jednu stranu chválim ochranku, konečně místo kam se nedostanou smráďata - jako já, haha, na jednu stranu děkuju protože jsem skutečně NEMĚLA náladu na paření a už vůbec ne na potkávání známých tváří jako například EX, na jednu stranu sem cítila výčitky vůči Timimu - kterýho mimochodem pustil, jen proto, že má prej vousy)
A Timi ? Tam nešel. Že prej bude semnou. Tak sme si šli dřepnout do auta. Vyřešili sme si to nějak mezi sebou. Bavili jsme se, konečně se mezi náma trochu pročistil vzduch. Skrz okýnka jsme sledovali lidi, topii jsme si a poslouchali hudbu. Je to divný, ale nikdy jsme se spolu nenasmái jako ten večer. Takže jsem za to fakt ráda. Chvílema sme i vytuhli, pak jsme jezdili po parkovišti. Prostě párty hadr v autě. :)
Museli sme počkat na ostatní, aby ste chápali.:D
Nakonec, k ránu, když už ostatní byli spokojení jsme jeli zase všichni společně k Péťovi přespat.

Druhý den jsme se vykopali z postelí, gaučů, madrací a taky ze země a jeli jsme se v počtu asi 10 lidí nadlábnout do Sapy. Jee, jak já mam ráda tyhle post"party" žranice !

Měli jsme bún cá, což je polívka, něco jako phở (v podstatě) akorát že s rybím masem a příloha je takovej.... mastnej zakroucenej.. rohlík. Kterej je mimochodem fakt skvělej, když si ho v tom hezky vymáčíte.
Po bún cá jsme ještě lítali po Sapě, sháněli jsme chè thập cẩm, což je vietnamský sladký dezert s fazolema, a dalšíma věcma. Pro Čechy to může být docela odrazující pochutina, protože fazole nejsou uplně nejoblíbenější ingrediencí, krom toho, že dezert celkově nevypadá úplně vábně... ještě se to celý lepká a ... brr. No na pohled to žádná sláva neni, vlastně občas to vypadá jako kdyby to bylo z nějakých hlenů... Ale znáte mě, já sežeru všechno. :D Někteří si místo chè dali obyč bubble tea, což už určitě popisovat nemusím :)
Po týhle sladký rádoby tečce jsme se ještě vrhli na bánh trôi což jee... já nevim ani co to byo uvnitř.. Asi Cukr ? V takovym leeepkavym těstíčku, nalepí se vám to všude po puse, ale neni to vůbec špatný, další sladká pochutina a já už byla skutečně , tedy pěěěkně přecpaná.
No a ve finále bánh mì což je vietnamská bageta, kterou si ale všichni už nechali dát s sebou, protože pochybuju že by jí do sebe někdo ještě narval. :)

Domů jsem se dostala až večer, za tmy, a protože jsem měla čočky dva dny v kuse, měla jsem pak úžasný zánět spojivek...
Asi třikrát. :D

Ale stálo to za to. Není party jako party .))


a nebojte, rovnou jsem napsala i další článek a už čeká v rozepsaných jen na správnou chvíli :) takže jen co bude nějaká odezva, bude nový článek. tak zatim čauky !

Vietnamský underground v Praze..

2. listopadu 2014 v 22:41 | Nobody
... aneb jsem se zúčastnila další akce, kde byli hlavními hosty 4 vietnamské hvězdy, a to BigDaddy, JustaTee, Hạnh Sino a Emily. Pokud je tu nějaký fanda vietamský moderní hudby, jsem si téměř jistá, že jméno JustaTee vám někde přelítlo přes noc, BigDaddy určitě taky, pokud jste fanoušky rapu a pokud jste fanoušky BigDaddyho tak určitě znáte i Hạnh Sino, protože jejich společnej song Nóng je prostě největší pecka na světě, kdežto Emily byla téměř neznámá i mě. Hihi. No co.

Tentokráte jsem nešla se skupinkou, jak mi bylo zvykem, aka Timi a další, protože téměř nikdo na akci nejel do Prahy, šla jsem s klučinou, co má krámek kousek od nás, Thái.

Byla to sobota (25.10./14) , měla jsem svojí předposlední směnu na brigádě, kde jsem skončila nějak odpoledne a hnedka jsem mazala domů se připravit, umýt si vlasy, vyhrabat něaký oblečení, nalíčit a všechny tyhle věci. V půl jedenáctý už jsem stála připravená před obchodem Tháie, šli jsme k němu domů, aby se i on připravil (mezitím co on ze sebe dělal fešáka, já jsem byla na noťasu) a pak jsme jen zavolali taxíka, vyzvedli jeho kámoše a jel se změr opět Hany Bany.
Po dlouhý době mě fakt mezi Vietnamcema popadla trošku úzkost, protože jsem tam znala jen Tháie a všichni ostatní pro mě byly nový tváře a jakmile se Thái začal bavit s někym jinym, trošku jsem osiřela.. Nepříjemný.
Ze začátku byla extrémní nuda. Písničky interpretů spíš na uspání, ne do klubu na párty, klub poloprázdnej, neměla jsem se pomalu s kym bavit. Ani nevim kdy přišel ten zlom. Asi když jsem tam potkala svojí vietnamskou kámošku Darinku haha a s Tháiem a všema ostatníma klukama, co jsem neznala jsme si ulovili stůl..
A pak se objevili další Vietnamci. A já ty tváře znala. A byly semnou u stolu. Ovšem jsem neznala jména...
Ježiši, ten vysokej, vždyť u toho jsem si kupovala lístek na minulou akci... A tenhle, ten byl na Miss Vietnam..a tenhle je mi taky povědomej, ...
A přinesla se jedna flaška, je s námi u stolu i vn slečna, co jsem neznala. Asi už opilá, čert ví. Pije se, já tak decentně, blabla. Najednou Thái vietnamskou slečnu uklidňuje, protože je v záchvatu breku, takže je upně jasný, že musí bejt opilá jak duha a zanedlouho slečnu na obrovských podpatcích táhnu na záchod, aby nepřišla o svou hrdost kvůli blití na veřejnosti.
Další flaška a KONEČNĚ přichází na pódium BigDaddy s Hạnh Sino a jejich písničkou Nóng ! Okamžitě jsem letěla blíž, tančila jsem, zpívala jsem, bylo to naprosto boží, strašně bych chtěla ten song slyšet naživo ještě aspoň jednou !

No a pak si zase tak dřepim u stolu, najednou vidim část z "naší" party co nemohla přijet do Prahy, takže tak lítam sem a tam, mezi známýma lidma a Tháiem a neznámýma lidma.
Zrovna si tak odpočívám na pohovce, kousek ode mě sed ten vysokej vietnamec od kterýho jsem si kupovala lístek. Na sračky. Přisune se ke mě.
"Si nemusela platit vstup, já bych ti dal free!" Haha, jasný. Tak prej příště. A prej si mě pamatuje jak jsem si u něj kupovla lístek na MTP. Přišla k nám ňáká Vietnamka, objal mě kolem krku, řiká, "Koukej, tohle je moje holka!", protáčim oči, mávám rukou, nojo. Trošku sme se bavili, nakonec docela v pohodě kluk.
Šla jsem zase mezi svoje známý, mezi kterými je i Quang, fotíme ňáký selfies, jeho bratr, kterýho vidim poprvé v životě semnou chce taky hnedka fotku a najednou...... kolem nás prošel Big Daddy.
A zastavil se kousek od nás. Normálně mezi lidma, žádný otravný bodyguardi. Ochotně se se všema fotil.
AAAAAaaaa, mam fotku s BigDaddym !!
Smutnější ovšem je, že nevim kdo to fotil. Takže existuje.... ale vlastně jí nemam. T.T
(to už je druhá smůla ohledně mýho idolu, jako važně ?!)

Pak mě ještě pobavilo, když jsem šla s Quangem a Darinkou a ještě jednou vietnamskou slečnou, co jsem poznala, tančit, najednou se kolem mě udělal kruh asi 10 cizích kluků, jeden mi pořád anglicky říkal že sem prej strašně hot a strašně bjůtiful, tahali mě doprostřed kruhu, prej ať tancuju a vůbec sem tam měla ňákej fanklub, haha.

Zbytek večera jsem se starala o blijícího kámoše toho od těch lístků a zároveň to byl kámoš Tháie. Neustále mi děkoval, že sem na něj tak hodná, bylo mi ho fakt líto.

A to je vlastně všechno z párty. Když to tam skončilo, zajeli jsme s Tháiem na Burrito Loco, kompletně celý sem si to vykydala na bundu a na kabelku, pak jsme zašli na vodnici a čaj a jeli jsme domů.

Přemlouval mě ať prej jdu spát k němu, ale. ehm. Ne. :D
Doprovodil mě teda ty 2 minuty od něj ke mě domů a šel zpátky.

Ovšem druhý den, nepříjemná situace. Sedim odlíčená doma, v pyžamu, nemam čočky, vypadam fakt příšerně a ze srandy si píšu s Tháiem, řiká, že prej má závitky (nêm rán), a prej jestli je chci přinést. Nějak mě opravdu nenapadlo, že by to mogl myslet vážně, s vysmátými smajlíky píšu, že jasně že chci, bože, vždyť mňam... jenže co jsem doopravdy nečekala... za půl hodiny mi volá.. pokládám to, píšu ptam se proč volá...
prej je uplně zmrzlej, že čeká už dobu u mě před barákem a ať sakra dělam...
doprdele..

No bylo to zkrátka velice ale velice trapný, ale měla jsem super večeři. :D


Jinak, já poslední dobou moc nepíšu, vlastně mi najednou příjde strašně divný psát všechno pro mně zajímavý, co se mi stane, říkám si, jak to musí pro vás bejt otravný číst takovouhle horu informací plnou jmen a věcí co můžete okamžitě vypustit z hlavy.. ale pak si vlastně uvědomim, že si to píšu především proto, abych potom, až jednou budu vzpomínat, abych si mohla přečíst jak jsem to vnímala v tý době, co se to dělo, protože časem se to v tý hlavě může pomotat, můžou se pozměnit informace, některý třeba roztomilý vtipný ale nepotřečbný detaily zmizej... pak je hezký si to připomenout..
Příští článek bude asi.. brzo ? o další rádoby "párty" i když to vůbec párty nebyla, alespoň pro mě tedy ne, hihi.

tak zatial
 
 

Reklama


Rubriky