Jednorázovky

Duch Vánoc

15. prosince 2013 v 17:59 | Andy
Pozn. aut.: Dneska se mi v hlavě zrodil nápad, nechápu jak k tomu došlo, každopádně jsem to okamžitě z mysli vyhodila do wordu, snad se bude líbit.

ONA
Seděla jsem u okna, v ruce hrníček s horkou čokoládou a zamyšleně jsem pozorovala bílé vločky padající dolů, na stále spěchající lidi. Kam všichni asi jdou? Nakoupit dárky? Nebo už jdou z nákupů domů? Dají se vlastně někde 24. prosince ještě koupit dárky? A co třeba když jdou za svými milými?
Co bych asi tak dělala touhle dobou, kdyby se nic nestalo? Co asi tak dělá on? Je doma? Balí dárky pro svou novou slečnu? Nebo je s ní někde na večeři?
Nemohla jsem tam dál sedět a užírat se. Rychle jsem dopila už beztak vystydlou čokoládu, jen jsem přes sebe hodila bundu, nandala jsem si kapuci a v teplákách jsem vyrazila mrznout ven. Potřebovala jsem se odreagovat. Nevnímala jsem cestu, nevěděla jsem, kam jdu.
Najednou jsem procitla. Kde to jsem? Tady to znám.
Stála jsem téměř u něj před barákem. Nezbedný nohy, kam jste mě to jen zavedly! I přes svoje nadávky a vyčítání sama sobě, především svým nohám jsem tam chvíli stála a vzpomínala. Oči se mi zalily slzami. Zavřela jsem je a jen jsem se zhluboka nadechla, vdechla jsem chladný vzduch a snažila jsem se nasát atmosféru časů dávno minulých. Uslyšela jsem domovní dveře. Rychle jsem otevřela oči a v úleku jsem málem omdlela.
Byl to on. Křečovitě jsem se otočila zády, aby mě neviděl, ruce zaťala v pěst, nehty se mi zarývaly do dlaní, až to bolelo. "Arlen?" Kruci. Pomalu jsem se otočila. Oči směřovaly dolů, k zemi, nemohla jsem se mu podívat do obličeje, ne po tom všem. Přistoupil ke mně blíž. Měl nový boty. Mezi námi zavládlo ticho. Strašně mě zajímalo, jak se asi tváří, ale nemohla jsem zvednout oči, nešlo to. Jeho ruka konejšivě spočinula na mojí paži. Trhla jsem sebou. Co to dělá! "Nemluvíš semnou, to jsem mohl čekat," kousla jsem se do tváře, "jen bys měla vědět, že mi chybíš, vážně mi chybíš." V puse jsem ucítila krev, asi jsem si prokousla tvář. Oči se mi zalily slzami ještě rychleji než předtím, neměla jsem sílu. Podívala jsem se mu do očí, jen na vteřinu, nechala jsem na něm aby zjistil kolik smutku tam lze nalézt. Po nekonečné vteřině jsem se otočila a utíkala jsem pryč, pryč od něj, pryč z tohohle místa, pryč od vzpomínek, od bolesti.
Ledový vítr se mi zařezával do obličeje, bolelo to, štípalo to, slzy se mi koulely po tváři, sníh pod nohama klouzal, ale musela jsem pryč. Jak si vůbec dovoluje něco takovýho říkat, jak se opovažuje! Jakoby mi neublížil už tak dost! Plíce mě pálily a svaly bolely, cítila jsem, že mi tepou spánky.
Kéž bych zapomněla.

ON
Myslel jsem na ni, ležel jsem v posteli, vdechoval jsem vůni jejích vlasů, co ještě zůstala na polštáři. Uvědomil jsem si, o co jsem přišel, byla to největší chyba v mém životě. Jak jsem si mohl myslet, že ji tak snadno nahradí jiná? Proč jsem si to proboha jen myslel?
V hlavě se mi honilo nespočet otázek, nedokázal jsem už nic nedělat. Půjdu za ní. Řeknu jí, jak mi chybí a jakou chybu jsem udělal, že si to uvědomuju! Rychle jsem se oblékl, hodil přes sebe sako a přes sako ještě bundu. Vyšel jsem ven, padal sníh. Fuj to je hnus. Když jsem konečně odtrhl oči od sněhu na zemi, všiml jsem si jí.
Měla kapuci, vysoké kozačky, ale jak boty, tak bundu jsem důvěrně znal. Je to ona? To přeci nemůže být ona! "Arlen?" Přistupoval jsem k ní pomalým, nejistým krokem. Pomalu se otáčela, oči směřovaly k zemi. Proč se na mě nepodívá? Přišla až sem, určitě mi chce taky něco říct! Mlčela. Nevěděl jsem, co bych řekl, něžně a konejšivě jsem jí chytl za paži, celá sebou cukla. Stále nic neříkala. "Nemluvíš semnou, to jsem mohl čekat," cítil jsem se hrozně, poníženě, jako bych mluvil do zdi, "jen bys měla vědět, že mi chybíš, vážně mi chybíš." Doopravdy jsem to řekl? Poprvé za tu dobu se mi podívala do očí. Nikdy jsem v nich neviděl tolik bolesti, temnoty, smutku, opovržení. Pak se otočila, a jak rychle se tohle všechno událo, tak rychle byla pryč. Nechala mě tam stát. Stál jsem tam nekonečně dlouho, připadalo mi to jako věčnost, v tu chvíli mi byl sníh nejbližším přítelem.
Kéž bych jí nikdy neublížil.

DUCH VÁNOC
Jsem všude a jsem nikde. Sledoval jsem ty dva od časného rána, kdy se probudili, nikdy jsem na Štědrý den neviděl tolik smutku! Tak to přece být nemá. "Vážně mi chybíš." Cítil jsem v těch slovech stejně tak pravdy, jako v novorozeneckém smíchu. Trápili se, oba.
Jsou Vánoce a já jsem duch Vánoc, rozhodl jsem se proto, že jim splním jedno přání, co si skutečně od srdce přejí.
Kéž bych zapomněla.
Kéž bych jí nikdy neublížil.
Zítra se oba probudí a nebudou si nic pamatovat. Zapomenou na den, kdy se poznali, na den, kdy se poprvé políbili, na všechny společné chvíle, nebudou vědět o existenci toho druhého.
Jestliže k sobě patří, osud se postará o to, aby se znovu setkali. Dám jim na to rok, do příštích Vánoc, avšak jsem si jistý, že jejich nitky osudu se protnou dřív. Mnohem dřív.
Pokud se do sebe do příštích Vánoc zamilují, vrátím jim vzpomínky se špetkou odpuštění. Pokud se již nikdy nepotkají, vrátím jim pouze pocit, že ztratili něco, na čem jim záleželo.

Jsou přece Vánoce, kouzelný to den, den, kdy se přání mohou splnit, proto si dejte pozor na to co si přejete…

Půjdu za tebou (podruhé, ale zase jinak)

7. ledna 2013 v 13:23 | An(N)dy
No, měli jsme psát slohovku do školy na téma: strach má velké oči. Mám pocit, že jsem téma nedodržela tak uplně, profesorka bude muset možná trošku pátrat..
A hodněhodněhodně jsem se inspirovala ,,jednorázovkou'', co jsem už napsala, akorát tohle je prostě novější verze, zase je to trochu jiný a vůbec.. Hlavně doufam že si to někdo přečte a napíše smysluúplneý komentář, jinak..
(prosím, vážně budu ráda, když se najde někdo s mozkem, kdo si to přečte a napíše mi svůj názor, otevřeně, bez zábran. Díky!)

Půjdu za tebou

Všechno, co mi zbylo jsou jen střípky vzpomínek. Nic víc, než pouhá směs obrazů způsobující bolest tak velkou, jak slovy nelze popsat.

***

Byl to obyčejný listopadový den a zrovna jsem se vracela ze školy domů. Nastoupila jsem do autobusu a ve sluchátkách mi hrála písnička od Eda Shereena. Jo, pamatuji si to do detailu. Nevnímala jsem nic okolo, soustředila jsem se pouze na písničku, na to, abych se držela a nespadla a na to, abych nikomu nedopuštěním nešlápla na nohu.. Autobus se rozjel. Měla jsem sto chutí si pobrukovat a tancovat si do rytmů hudby, ale nutkání jsem radši zadržela a klidně jsem pozorovala krajinu za oknem, když v tom autobus prudce zabrzdil a někdo na mě spadnul.
Ztratila jsem rovnováhu a upadla jsem. Na temeni hlavy jsem ucítila prudkou bolest a z řidičovy kabinky se ozval řev: ,,Debile, kam čumíš, sakra, už si moh' bejt připláclej na silnici!" Než jsem si uvědomila, že ležím na zemi, už se ke mě natahoval nějaký mladík. Aha... To bude ten, co na mě spadnul. Bezva. Díval se na mě vykulenýma očima a pootevřenými ústy. Rukou se provinile chytnul za vlasy a hned mi pomohl zvednout se zpátky na nohy. ,,Ježiši promiň, tohle jsem nerad! Jseš v pohodě?" Povytáhla jsem obočí a ironicky jsem se na něj podívala. ,,Nech mě chvilku přemýšlet. Teď si nejsem tak úplně jistá, jestli ti mám jednu vrazit, nebo aspoň poděkovat, žes mě zvednul." ,,Klidně mi jednu vraž, měl jsem se pořádně držet, fakt promiň. Musela sis dát pořádnou ránu do hlavy o tu sedačku, fakt seš v pohodě?" Starostlivě se na mě podíval. ,,Hele, vidím to na bouli. To snad přežiju." Pousmál se, ale bylo na něm vidět, že se cítí trapně. Otočila jsem se a polovina lidí v autobuse na nás zírala. ,,Jsem v pohodě, jasný? Hleďte si svýho."
Poníženě jsem si nasazovala zpátky sluchátka, která mi asi při pádu z uší vypadla, když v tom ten kluk začal zase mluvit. Co zas proboha chce. ,,Mimochodem, já jsem Eric." Nevinně se na mě usmál. Byla jsem podrážděná a hlava mě pořád bolela. ,,Gratuluju.." ,,Hele, nemusíš na mě bejt hnusná, už jsem se omluvil. Jak se jmenuješ?" No úžasný. K bouli na hlavě přibejvá další otravná věc: Dotěrnej kluk. Dokonalá kombinace. ,,Já jsem Kora. Hele, nehlásili teď mojí zastávku? Určitě jo, měj se."
Ne, nebyla to moje zastávka, ale potřebovala jsem vypadnout.
Doma jsem si na hlavu přitiskla mraženou zeleninu a sedla jsem si k počítači. Přemýšlela jsem nad tím, co se v tom autobuse vlastně stalo. Do pokoje přišla mamka. ,,Co se ti stalo?" ,,Vůbec nic, mami, jen mi přišla lákavá mražená zelenina." ,,Víš, že pusu máš na druhý straně hlavy? A teď vážně." Ruce dala v bok a hlavu naklonila na stranu v očekávání. ,,O nic nejde, autobusák málem někoho přejel a ňákej primitiv na mě spadnul" ,,To musel bejt primitiv z kamene a musel spadnout z nebes, hm? Od kdy jezdíš ze školy vyhlídkovým autobusem bez střechy? A odkdy vlastně z nebes padají kameny?" mile se pousmála. ,,Mami. Spadla jsem na zem a praštila jsem se, asi o sedačkou nebo co, co já vim." Výraz v jejím obličeji se změnil. ,,Ukaž podívám se ti na to." Rukou se mi začala hrabat ve vlasech. ,,Au, mami, opatrně!" ,,Máš tam bouli jako blázen." ,,Jo, to jsem už taky stihla zjistit. Hele, bude to dobrý, boule splaskne. Potřebuju si dopsat úkoly, mohla bys prosím vrátit tu zeleninu do mrazáku? Díky." Vzala zeleninu a beze slova se vydala pryč z pokoje. ,,A zavři prosím!" křičela jsem na ní. Když zavřela dveře, položila jsem si hlavu na stůl a zavřela oči. Měl hnědý vlasy. A zelený oči. A tak sladce se usmál...Vlastně byl docela rozkošnej, nemusela jsem bejt tak hnusná.
Probudil mě zvuk telefonu. Neznámý číslo. Cože? Já jsem usnula? ,,Haló?" Ze sluchátka se kromě okolního ruchu ozval známý hlas.,,Čau Koro, tady Amy, volám od kámoše, můžeš ven?" ,,Jo, asi jo. Kam mám přijít?" ,,Přijď do Grillu." ,,Fajn, za deset jsem tam."
Zavěsila jsem a pohodlné tepláky jsem vyměnila za úzké džíny, k nim jsem si vzala šedivé tílko a přes to lehkou černou bundu Adidas. No co, nejdu na rande, co na tom sejde.
V Grillu jsem Amy našla celkem snadno. Seděla u okna a s ní nějaký kluk. No to snad ne. Jak je tohle možný, to nemůže bejt pravda. Mohla bych se otočit a odejít a říct, že jsem jí nenašla. Oh kruci, už mě vidí a mává na mě. Do háje. Rozpačitě jsem se usmála. ,,Čauky." ,,Řekla jsi, že tu budeš za deset minut, ne za půl hodiny!" ,,Zdržela mě mamka...." ,,No, to je fuk. Koro, Tohle je.." ,,Eric... já vím." Amy znejistila. Podezíravě přivřela oči a já skoro slyšela, jak přemýšlí. ,,Vy se znáte?" Eric se začal culit. ,,Jo, tak trochu. Menší nehodička v autobuse. Viď?" Uraženě jsem se na něj podívala. ,,No tak, už si sedni," pobízela mě Amy a Eric se stále usmíval.. ,,Dneska mám fakt blbej den," prohlásila jsem, "a co vy dva? Vy spolu chodíte?" S mrknutím jsem ukradla Ericovi z talíře okurku a kousla jsem do ní. ,,Ne, jsme jen kámoši," ozval se Eric jako první. ,,A odkaď se znáte?" Teď se slova ujala Amy. ,,Ze základky, známe se už roky." Strčila jsem do pusy poslední kousek okurky. Amy pokračovala. ,,Chtěla jsem vás seznámit." Okurka mi zaskočila v krku. Začala jsem kašlat. ,,Prosím? A to proč?" Amy se ke mně naklonila a začala horlivě šeptat. ,,Sakra Koro, jsi slepá? Je pěknej. Je volnej. Ty jsi taky volná. No tak, netvař se tak dotčeně." Zase se ode mě odtáhla. ,,Fajn, už se známe. Aby to bylo oficiální, nezapomeň mi, Erdo, poslat žádost o přátelství na facebooku," prohlásila jsem to tak ironicky, že by si to k srdci vzal fakt jen blázen. ,,Jo, to teda udělám" Panebože, proč je tak neodbytnej.

***

Bála jsem se. Krčila jsem se pod peřinou a v náručí jsem spolehlivě drtila polštář. ,,To je dobrý, Koro, je to jen film, uklidni se." ,,Ericu buď zticha, ty už jsi to viděl!" Chytnul mě za ruku. ,,Můžeš drtit klidně mě, pokud ti to pomůže." Nahnul se a dal mi pusu na tvář. Vždycky ví, jak mě uklidnit. Svým způsobem uklidnit. Ve filmu někdo zavřeštěl. ,,Hahahahahaha, vaše osudy jsou sečteny," ozvalo se z reproduktorů. ,,Tak a dost, na takhle blbej film jsem ještě nekoukala.." Šáhla jsem po ovladači a film jsem vypnula. Eric se na mě ublíženě podíval. ,,Co děláš? Zrovna je měl všechny zabít!" ,,Tak teď už to vím a nemusím se na to koukat." ,,Pane Bože, jestli tam někde jsi, připomeň mi, prosím, proč že jsem s touhle náfukou?" Vzala jsem polštář, co jsem do té doby objímala, a praštila jsem jím ho do hrudníku. ,,Protože jsem tak úžasná. A hodná. A vtipná. A prostě mě miluješ!" Nevinně jsem se usmála, opřená o jeho vypracované břicho. ,,Jo. Na tom něco bude." Chytnul mě za bradu a políbil mě.

***

Půjdu za tebou.

7. dubna 2012 v 20:41 | An(N)dy
Hvězdičky tady určují konec jedné části ''vyprávění'', přesunete se pryč do jiného času, do jiné vzpomínky, nebo reality, doufám, že vám nebude dělat problém se zorientovat. Užijte si příběh a doufám, že se bude líbit.:)

***
Všechno co mi zbylo, jsou jen střípky vzpomínek. Krásných a stejně tak i bolestivých.

***

Všechno to začalo toho dne, kdy jsem přijela k tetě z Oklahomy na farmu. Šla jsem uklidit sedlo, když v tom jsem uviděla nového zaměstnance. ,,Hej!'' zakřičela jsem se záměrem poznat ho. Znala jsem všechny pracovníky a tak jsem nechtěla, aby ani tenhle nebyl vyjímkou. Neměla jsem ani zdání, že až se otočí, zůstanu stát jak opařená a moje srdce začne bít takovou rychlostí, že se divím, že nevyskočilo ven. Nečekala jsem, že teta najme někoho, kdo by mohl být tak okouzlující. A nečekala bych, že někdo tak okouzlující bude mít zálibu v kydání hnoji a bude milovat koně.
Byl to mladík, tak kolem 19 let, snědé pleti a co na něm bylo nejkouzelnější - měl zelené oči. Vrtalo mi hlavou, jak černoch může mít zelený oči? Nešlo mi to vůbec, ale vůbec do hlavy.
Stála jsem tam, naproti němu, nebyla jsem schopná slova. Po chvíli zírání jsem pustila sedlo na zem, které mi těžce spadlo na nohu, což mě probralo. ,,Em.. Ahoj. Jsem Evelyn.. Moje teta vlastní tuhle farmu, a tak mě napadlo, že by neuškodilo znát tady všechny zaměstnance.. Ty jsi tady nový, že?'' koukal na mě, jako na blázna. ,,Jo, jsem tu nový, pracuju tu zatím jen měsíc, ale teď mě omluv, mám práci.. Jo.. a já jsem Samuel.'' usmál se a v jeho očích se objevila jiskra. Otočil se a šel k zadním boxům. Dál jsem tam stála, jakoby zbavená smyslů a v hlavě si rovnala, co se všechno v tuhle krátkou chvíli událo...
Zakřičela jsem na něj.. spadlo mi sedlo na nohu.. bolí to.. jmenuje se.. jakže se to jmenuje? Hm... Samuel?? Aaa. Samuel..
Po chvíli jsem si uvědomila, že jsem chtěla osedlat Blagdena a jet s ním na vyjížďku. Blagden byl můj kůň, na kterém jsem jezdila už od malička, ikdyž z Oklahomy nepocházím, ale jezdím jsem každé prázdniny a v roce jak to jde. Odjakživa jsem milovala koně. Milovala jsem farmu tetičky z Oklahomy.
Když jsem Blagdena hřebelcovala, přišel do stáje Samuel. Nevšimla jsem si ho, ale on mě ano. ,,Zrovna jsem se chtěl jít chystat na vyjížďku, ale neznám to tu tak dobře. Nejela bys semnou, nebo máš jinou práci?'' Když jsem uslyšela ten hlas, zase jsem málem omdlela. ,,Jo, ... myslim.. myslim že.. že by to bylo fajn...'' řekla jsem ,,moc fajn'' zašeptala jsem a dál se věnovala hřebelcování. ,,No, tak na tebe počkám před jízdárnou, co říkáš?'' ,,určitě, hned tam budu'' Jakmile Sam opustil stáj, podívala jsem se s rozpaky Blagdenovi do očí. ,,slyšels to?? slyšel jsi to? oo můj bože! Jedeme na vyjížďku se Samuelem. No neni to super? Ne že mě ztrapníš, pěkně se budeš snažit, ať uděláme dojem!'' Blagden na mě nechápavě koukal a vydechnul nozdrami vzduch ven, takže mě celou poprskal. ,,Jo, moc pěknej začátek.. moc pěknej''
Dojeli sme s Blagdenem - já už v sedle - před jízdárnu a Sam už tam čekal s osedlaným Fiskem. Vyjeli sme klusem a směřovali jsme k lesům. Poznávali jsme se víc a víc a bylo to strašně fajn. Smáli jsme se a zdálo se, že si rozumíme..

***

Byli jsme spolu za kůlnou, blízko u sebe. Tak blízko, až sme cítili dech toho druhého na svých rtech. Jemně mě přitisknul ke zdi, stále jsme u sebe byli tak blízko. Topila jsem se v těch jeho zelených očích, které s jeho kůží kontrastovaly jako černá na bílém. Rukou jsem mu sjela do vlasů a on mě políbil. Byli jsme tam, já opřená o zeď a nevnímali jsme svět. Čas jakoby v ten moment neexistoval. Jen já a on. Vznášeli jsme se v našem vlastním vesmíru, kde nebylo nic. Nic kromě všech těch pocitů, které jsme měli. Přestal, zase se mi zahleděl do očí a já se klepala vzrušením. Měla jsem pocit, jakobych jen snila a tohle se nedělo, nemohla jsem tomu uvěřit.. A v tom šeptem pronesl ty dvě kouzelná slova, co mi navždy změnila život. ,,Miluju tě''

***

Zrovna jsem četla zaujatě knížku, ležela na sluncem vyhřívané louce a on vedle mě. Leželi jsme tam, já na břiše, on na zádech a snažili jsme se vsáknout co nejvíc atmosféry tohodle dne. ,,Představ si, tak on nakonec umře, no věřil bys tomu? Četla jsem pět knih z týhle série, jen abych se dozvěděla, že na konec umře? No nenaštvalo by tě to?'' Prohlásila jsem se zaklapnutím knížky. Sam ležel na zádech, ruka za hlavu a v puse přežvykoval stéblo trávy. Pootevřel očko a podíval se na mě. ,,Něco bych k tomu řekl, ale za boha mě nic nenapadá'' prohlásil a ukázal ten jeho nejúžasnější úsměv, co jsem kdy viděla. ,,Tak nic neříkej'' ,,To není tak špatný nápad.'' hlavu jsem si mu položila na hruď, on mě hladil po zádech a dál jsme si užívali slunečného dne a toho, že jsme spolu.

***

Tak tohle je můj byt. Thomas přešel k nástěnce plné společných fotek mých, se Samuelem, na koních a tak podobně. Nebyla tam jediná fotka, na které by Sam nebyl. ,,Páni, kdo je to?'' ,,To.. '' podívala jsem se do země a zpět na Thomase.. ,,to je Samuel.'' Odmlčela jsem se.. ,,To byl Samuel.'' a můj pohled zase zůstal na koberci. ,,A kdo to byl? Proč je s ním plná nástěnka? Víš, promiň že se tak ptám, jsem prostě zvědavý.'' ,,Samuel byl nový pracovník u tety v Oklahomě, na její farmě. Zamilovali jsme se do sebe a trávili spolu co nejvíce času, co to jen šlo.'' ,,a teď už ho spolu netrávíte, protože ty si v New Yorku a on tam?'' ,,Ne, Thomasi, kéž by tomu tak bylo.'' podíval se na mě naprosto nechápavým výrazem. Thomas byl můj fajn kamarád, byl to sice gay a meterosexuál, ale rozumu moc nepobral.
,,Jednou, když jsme spolu jeli na vyjížďku do lesa, někde ne blízko, ale ani ne daleko - dřevorubci začali sekat stromy. Fisko - Samyho kůň to uslyšel lekl se a splašil se. Postavil se na zadní a Sam se neudržel...'' odmlčela jsem se a oči se mi zalily slzami... ,,spadnul a rozbil si hlavu o kámen.. Fisko utekl, ale to mě nezajímalo. Seskočila jsem a utíkala k Samovi... Ležel tam na zemi, na lesní cestě rozvířené prachem v kaluži jeho vlastní krve. Byl mrtvý... a já s tím nemohla nic dělat.'' Thomas na mě zíral a ukápla mu slza. ,,Promiň, víš, nevěděl jsem že..'' ,,To je dobrý.. minulost se vrací každému z nás, ať chceme, nebo ne..'' ,,Zkoušela jsi zapomenout? Kolik kluků od té doby jsi měla?'' ''Ty to nechápeš.. já nechci zapomenout.'' Cítila jsem se tak strašně, že jsem nevěděla jak dál. Dva roky.. Dva roky nežiju... Dva roky jen přežívám a pořád se ubíjím myšlenkou na něj, jak tam jeho tělo leží v kaluži krvi a já u něj klečím, pláču a naříkám. Pokládám si jednu zásadní otázku.. Proč.. Otočila jsem se k oknu, abych Thomasovi neubližovala ještě víc tím, že se cítím strašně.
,,Thomasi? Promiň.. asi. asi dneska nikam nejdu.. dole bude odemčeno.. Mám tě ráda.'' ,,Fajn, dobře.. Taky tě mám rád, drž se.. A promiň.'' Když jsem slyšela, že vchodové dveře se zavřely, udělala jsem krok kupředu k otevřenému oknu. Zavřela jsem oči, krok nahoru, zhuboka se nadechla.. a udělala krok vpřed. Necítila jsem strach z pádu, ani z dopadu. Chvíli jsem o sobě prostě věděla a pak.. pak už byla jen tma.

***

Probudila jsem se a všude kolem bylo strašně moc světla. Zastínila jsem si oči, než jsem se rozkoukala. Zvedla jsem se a uviděla jsem, jak se ke mě blíží nějaká postava.. ,,Samueli'' vzdychla jsem.

Poslední naděje

16. března 2011 v 17:50 | An(N)dy
Všude se o tom mluví. Apokalypsa. Má přijít i k nám.
Když mamka a táta koukali na televizi, já jsem to cítila v kostech, že se to blíží a hodně rychle. Rychle jsem si zabalila nejdůležitější věci a utíkala za rodiči, aby udělali okamžitě to samý. Při tom všem jsem neustále z oken sledovala východ.
Byla tmavá noc a já myslela, že vidím padat hvězdu. Přála jsem si něco. Jenže pak. Další a další! Byly to mrňavý meteority, co rozpoutaly oheň. A tak blízko!

Seznamte se: tohle je Amerika!

18. listopadu 2010 v 23:57 | An(N)dy
No, tak tohle je nová rubrika, kam budu přispívat svoje dílka. Literární. Někdy to o něčem bude, někdy to bude jen popis děje.. Uvidíme.
Mimochodem. Psala jsem to několik hodin a zároveň to i vymýšlela. Takže to neni dokonalý, a omlouvám se i za dýlku, ale přesto doufám, že si to někdo přečte a zhodnotí, protože je to u mě novinka a nejsem si vůbec jistá tím, na jaký úrovni se to asi tak pohybuje.
Je to dlouhý, hodně věci okecávám, a děj asi taky nic moc, ale to zhodnoťte sami:

***
 
 

Reklama