Chtěla bych ti říct...

Klubíčko pocitů se rozpáralo?

13. června 2014 v 11:51 | Nobody
Víš, já Tě nechápu. Fakt. A vlastně celkově chlapy. Co jste vůbec zač.
Od první chvíle, co jsem tě viděla, jsem prostě věděla... Vážně. Od první chvíle co si během pěti sekund prošel místností mě to k tobě sakra táhlo.
Když ses semnou pak začal bavit, říkala jsem si, co je to sakra za omyl. Velkej omyl. Asi mu je mě líto. Jakože jsem tam zas jediná Češka, totálně v menšině. Nevěděl že jsem zvyklá. Neznal mně.
Bože, máš tak hezký oči.
A zuby.
TY ZUBY.
Když jsme pak vedle sebe seděli na tom karaoke, listovali v seznamu, znala jsem tě sotva hodinu a už mě z tebe šimralo v břiše. Doháje, co seš to za člověka.
A to všechno ostatní. Všechno.
Jak si mně vzal za ruku, předevšema. Jak si mě hladil po noze, předevšema.
Všechno to bylo asi až moc ideální.

Bože, je tak sladký jak miluješ děti. A jak se k nim chováš. Přistihla jsem se přemýšlet nad totálně idiotskejma věcma, když sem viděla jak se chováš ke svojí mladší sestřenici. A mladšímu bráchovi tvýho kámoše. A k malýmu kamarádovi bráchy tvýho kámoše. A k synovi sestry tvýho kámoše.
Nikdo se radši neptejte nad jakejma idiotskejma věcma jsem přemýšlela..

Ale bože, řekni mi, co to mělo znamenat.
"Mám tě rád, ale asi jen jako kamarádku"
oukej, to bych brala.
dokud si nezačal psát totální kraviny
ani ne dvě minuty po tom, cos napsal to předtim.

"chybíš mi"
"stýská se mi po tobě"
"chtěl bych teď s tebou být"
"přijeď zamnou, obejmu tě"
"brečim, protože jsem tě ztratil" (aneb můj volný překlad z vietnamštiny, nemusí to být doslovně)
"udělám všechno pro to, abys byla šťastná"
"já jsem tvůj medvídek, nepotřebuješ plyšovýho"
"nechápu, ale pořád na tebe musim myslet"

no tak. seš normální?
seš sakra sakra normální?
no tak seš normální?!!!

nejseš! nikdo neni! ždánej chlap neni normální!

proč vy chlapi pořád brečíte, že nechápete nás ženský, ale doháje, jsem snad nějak zakódovaná? chovám se snad málo upřímně? a tohle je podle vás doháje v pohodě?
tohle že má bejt v pohodě?
a já to mám jako chápat??

my ženský nejsme o nic horší než chlapi, ani o píď, jestli ještě někde uslyšim podobnou blbost, že nám holkám se nedá rozumnět, tak si prostě zkuste pořídit chlapa.
neni to asi žádná výhra.

Buon.. Buon lam.

23. srpna 2013 v 16:03 | An(N)dy
Nevim co to má bejt, vůbec se nevznám ve svojí vlastní hlavě, natož citech.. Jediný co vím a pomalu to zjišťuju je, že to bez tebe nezvládam, Tommíku, bez tebe je to všechno strašně... nevim, bez tebe se cítim osamělá.
Nevíš, jak strašně moc děkuju celýmu Vesmíru, že jsem tě mohla poznat. Že jsem sebrala odvahu ti napsat a že sme se spřátelili.. Tak moc. Od tý doby, co jsem tě prvně viděla si byl něco víc.. Někde ve skrytu duše jsem cítila, že Ty budeš Nová kapitola v celým mým životě. A já nechci připustit, že by ta kapitola měla skončit! Ikdyž je to moje chyba..
Říkám si, třeba seš taková kapitola, co skončí a zase začne, stejně tak jako tomu už bylo. Doufám v to z celýho srdce.
Seš nejlepší kalící partner. Seš nejlepší zlepšovač nálady. Seš nejlepší kamarád s výhodama.. Teda byl jsi..
Tak moc mi to chybí
Ty chvíle, časy, kdy sme si prostě psali, šli spolu jen tak do kina, nebo procházku centrem jako zamilovanej pár a všemu se tlemili jako nejlepší kámoši..
Nebo jak jsme odešli z Karlovek dřív a ještě za tmy sme šli na Karlův most, kde nebyla ani noha. Plivali sme z něj na paovuka a netrefili sme se.. A pak sme seděli vedle Karlova mostu hned u Vltavy, já ve tvém obětí o schůdek níž, aby mi nebyla zima..
Tenhle náš vztah byl tak strašně čistej a krásnej.. Až na to, že jsem měla přítele a ty svojí holku.. Přesto sme k sobě byli tak upřímní, tak strašně moc.
Nebo jak sme si plánovali výlet do Benátek.. S tvýma spolubydlícíma.. Naprosto vážně.. Společnej pokoj, výlet k moři, procházky po krásnejch Benátkách..
Ježiši tak strašně moc mi chybíš a já nevim co to je.. Co to vlastně cítim..
Když jsem odmítla dál se s tebou chovat jakobych byla nezadaná.
Dala jsem přednost přítelovi před kamarádem, který byl vším najednou. Nejlepším kamarádem, oporou, partnerem... Byla jsem šťastná na 99%.. To jedno procento bylo vědomí, že nejsem upřímná k příteli..ae měla jsem všechno.
Teď jsem taky šťastná, ale jen když jsem s přítelem a jen když se mi před očima neobjevíš ty, nebo nepříjde řeč na náramek co jsem ti vzala a nesundám ho, nebo nejdeme na místo, kde jsme naposledy byli spolu.. Nechci jít s přítelem na Karlův most, ani s nim nebudu procházet úzkou uličkou u Staromáku.. Protože jsem tam byla s tebou a já ty stopy nechci překrýt..
Jsem magor, nemůžu mít všechno, já to vim, ale prostě to nezvládám, nevim co mám dělat..
Doufám, že až si od sebe odpočinem, bude to jako předtim, protože jak říkám, historie se opakuje, ne?
Chci aby sme si napsali jen tak kvuli něčemu do školy a nakonec by z toho vzniklo že jdem společně kalit. Zezačátku si neměli co říct ale pak zjistili, že sme si strašně chyběli a po pár panácích si to užívali jako za starejch časů.

Já sem to cítila, Tommy, že to bylo upřímný.. Pamatuju si jak jsi to sám říkal, že nevíš co chceš a já to měla naprosto stejně..
A teď se cítim provinile, že jsem se rozhodla pro přítele ve chvíli, kdy ti nebylo dobře, kdy tě nechala holka a byl si osamělý.. Nebo tak to vnímam já. Strašně mě to mrzí a chybíš mi.
Prostě jen doufám, že se historie bude opakovat co nejdřív.
Chyběj mi ty naše konverzace o ničem, a ikdyž byly o ničem, nikdy nekončily.. Jak jsi najednou na facebooku v počtu zpráv začal předbíhat všechny "TOPkaře" z mýho seznamu.. Včetně přítele..
Bože, ani nevim jak to ukončit, pořád mám na srdci jen smutek a slova ja mi to strašně chybí....
Říkám si, že ten náramek na ruce mám neoprávněně, když už mě asi nemáš rád, ale nemám sílu na to, abych ho sundala...

Stačí jen věřit ne? Věřit že to bdue jako dřív.. Já věřim.. a věřit budu dokud se mi to nesplní..
Protože nebýt Tebe, nemám o vietnamský komunitě ani šajna.. Nebýt tebe, neznám lidi co znám teď a se kterejma se bavim..

Protože tys mi nevědomky změnil život.

Dear daddy.. I miss you more than I can explain

5. srpna 2013 v 13:12 | An(N)dy
I had a dream, where you were here with me.
I wish you never left me here alone.
Čauky.. Nějak píšu.. protože jsem měla sen.. Ve kterym jsem furt brečela. A když jsem se vzbudila furt se mi chtělo brečet..
Zdálo se mi o tátovi. Blbost, ale .. bodlo mi to. Zdálo se mi, že se probudil, víte? Kravina, protože ve skutečnosti už vlastně neni nic víc, než popel, zavřenej v ošklivý dóze na hřbitově v Praze.. Zdálo se mi, že oživl. Že prostě po měsících (roce) smrti srdce začalo nějak fungovat. Nechápala jsem to ani ve snu, ale nemohla jsem se zeptat, protože bych se okamžitě rozbrečela. Běhali jsme po nějakym obřím skladišti, ještě s babičkou a nakupovali jsme.. A pak ve frontě jsem ho objala, pevně, jakoby to bylo naposled, a zase se mi po tváři začaly kutálet krokodýlí slzy..
Prodavačka a ženská ve frontě vedle nás začaly strašně nechápavě zírat. "Slečno, jste v pořádku?" "Nikdy mi nebylo líp"
Na jednu stranu tyhle sny mám vážně ráda, protože jsou živý a já v nich jsem s tátou. Ve všech snech si však uvědomuju co se stalo v realitě a proto se snažím nejvíc si ty chvíle s ním vtisknout do paměti a alespoň ho obejmout. Nebylo to poprvý, vlastně po několikátý, co si táta ve snu přišel pro obejmutí a jsem za to ráda, protože ho potřebuju víc než od kohokoliv jinýho..
Je to sice už rok, co odešel, ale kdykoliv si na něj vzpomenu, chce se mi srašně brečet. Nevím, ale asi je to lepší.. Lepší je cítit stesk a bolest, protože vám to připomíná, že tu byl, a jak byl skvělej.. Lepší než zapomenout.. To nikdy nechci..

Koukej, táto, jak jsem vyrostla
Už nemám s kym jezdit na kole..
A když jsem běžela naší stezku, chtělo se mi brečet, jakobys byl všude kolem mě..

Smutek - level: expert

6. května 2013 v 15:50 | An(N)dy
páni, zrovna jsem chtěla psát na podobný téma a co nevidím..:) téma týdne, a naprosto se mi hodí.
Chtěla bych psát o něm. O tátovi. Protže mi chybí. Protože je to divný. Strašně moc. Protože kdykoliv na něj myslim, nebo o něm mluvim a píšu, hrnou se mi slzy do očí.
Dneska je to 319 dní. 319 dní, co umřel a mě to příjde jako měsíc. 319 dní...
Pořád nedokážu pochopit, že už ho nikdy neuvidim. Ten vysokánskej chlapák, s pupkem, kudrnatýma vlasama v culíku a vlídným obličejem. Oči chladné jako led avšak v odstínu šedi se ve výrazu skrývá i láska, nebo taky hněv. Chybí mi, tak moc. Neustále si říkám, jestli ho ještě někdy uvidím. Jestli budu mít příležitost ho znovu obejmout. A pokud jo - kdy? Protože sny mi nestačí. Ze snů se pokaždý probudím s ubrečenýma očima a pocitem, že to byl jen sen. Nevím, mám za ně být ráda, nebo se proklýnat? Uvidím ho, až umřu? Protože jestli jo, pak se smrti nebojím. Po každý, když čekám ve stanici na metro a slyším přijíždějící vlak, cítím závan chladného vzduchu a v tmavém tunelu se objevuje pruh světla, říkám si, kdybych skočila, bude to bolet? Jak rychle bych umřela?
Pamatuju si, jak měl táta bolesti. Bolesti tak silný, že nemohl v noci spát, bolesti tak silný, že žádnej blbej ibalgín mu nepomohl. Ležela jsem v noci v posteli a slyšela, jak je vzhůru. Cítila jsem se provinile. Tak strašně provinile, že já si můžu vklidu spát a on vedle v pokoji trpí bolestí. Zvedla jsem se a šla jsem k němu. Objala jsem ho a přála jsem si, abych alespoň část té bolesti přešla na mě. Podělili bychom se a oba bychom mohli spát. Kéžby to tak šlo.
Pamatuju si, když se táta vracel z vyšetření domů. Jakmile jsem slyšela klíče v zámku, už jsem stála mezi dveřma a čekala, co řekne. První, čeho jsem si všimla, byl strach.. Strach v jeho očích byl tak zřejmý, až se mi udělalo nevolno. Usmál se a řekl ,,je to nějakej nádor.. to bude dobrý." Avšak ten strach byl v očích dál.
Věřila jsem mu, i přes výraz v jeho očích. Rakovina. Debilní rakovina. Nedokázala jsem si představit, jak silnej je to soupeř.
"Vždyť je to můj táta, toho ňáká nemoc nepoloží.. Je to jenom nemoc. Nejsme ve filmu, všechno bude fajn."
Ikdyž už ten hnus byl v pokročilym stádiu, furt jsem to nebrala vážně. Věděla jse, že se vyléčí, věděla jsem to. Musí, všechno bude tak, jako dřív. Nezáleží na tom, za jak dlouho, ale bude. Ta moc jsem si to přála... Tak moc..
Pamatuju si můj sen. Plivala jsem v něm zuby.Svoje zuby. Všecny mi vypadaly.Ten sen mi přišel tak významný, že jsem si našla jeho význam.. Ten byl? Nemoc, smrt. Začala jsem brečet. Histericky jsem brečela, jako malý dítě, kvuli blbýmu snu. Avšak někdě hlouběji jsem věděla...
Pamatuju si můj další sen. Přístroj, na kterej byl táta připojenej a ukazoval životní funkce.. Čísla začaly klesat. Stála jsem tam a zírala jsem na ten přístroj. Detailně přesný. Čísla klesala, až klesla. Na všech třech řádcích se objevily jinak barevné nuly a přítroj začal pípat. Probudila jsem se a brečela jsem.. Brečela jsem kvuli blbýmu snu, výkladu nebylo třeba.
Pamatuju si den předtím. Dva dny předtím jsem s ním normálně mluvila. Všechno bylo fajn. Teď tam bezmocně ležel, oči směřovaly někam vzhůru a on, s otevřenými ústy chraplavě dýchal. Vypadalo to, jakoby dýchání byla ta nejtěžší věc na světě. Potil se. Vypadalo to, jakoby už ani nevnímal. ale on vnímal. Alespoň v to doufám. Pamatuju si, jak mi máma říkala, abych se nemalovala. Jenže já byla ten typ, co nebrečel. Nikdy jsem před nima nebrečela, já byla ta, co je chytrýma kecama držela nad vodou. ,,Mami, v pohodě, nestarej se." Pamatuju si jak jsem tam stála u zdí, černý slzy se mi kutálely po tváři a nemohla jsem přestat brečet. Prošla kolem mě sestra a pohladila mě po ruce. Viděla jsem jí v očích lítost. Ta mi ale nepomůže. A tátovi už vůbec ne.
Poslední den. 30.6. Přišly jsme tam. Kousala jsem se do jazyka. Nechtěla jsem brečet. V krku mě bolelo to, jak jsem se snažila zadržet brek. Stála jsem u zdi v tom hnusnym zelenym nemocničním hábitu. Bolely mě nohy. Máma se zvedla, ať si jdu sednout. Sedla jsem si na židli. Náhoda, že byla hned u toho hnusnýho přístroje s číslama. Sledovala jsem tátu střídavě s tou hnusnou mašinou. Čísla začaly divně skákat. V ten moment se mi vybavil můj sen.. Ne to ne. Když čísla klesly o víc jak 20 čísel, do pokoje vběhla sestra a vyhnala nás z pokoje. Začala jsem se hroutit, zřítila jsem se sestře na rameno.
Tak takhle vypadá konec. Problesklo mi hlavou.
Nemohla jsem stát na nohou, začala jsem se hroutit k zemi. Sestřička mi pomohla sednout si na židli a za chvíli přišla s práškem. Nechtěla jsem žádnej debilní prášek. I tak jsem ho spolkla. Do půl hodiny to začalo působit. Z histerickýho nekončícího breku se stal nepřítomný čumění do blba. Skoro jakobych byla někdo jinej a na celou situaci jsem se dívala z dálky, avšak jsem byla při smyslech. Bylo to, jakobych byla někdo cizí a vůbec se mě to netýkalo. Cítila jsem lítost, ale bylo to, jakoby šlo o někoho, koho jsem neznala a nestál mi za slzy. Bylo to, jakobych byla někdo cizí natolik, že se mě nedotklo, ani když smazali jeho jméno z tabule, jakoby šlo o vyřazený tým v nějaký sportovní hře. Sakra, ale tohle žádná hra neni.
Ten den se mi změnil život. Změnila jsem se já, avšak jsem nechtěla nikomu dát najevo, jak mi je. Neumím to, neumim dát najevo to, že je mi něco líto, že mě něco bolí. Tak jsem pokračovala dál v žití, tématu začínající na T, pokračující na Á a další T a další A jsemm se vyhýbala jak jen to šlo, avšak nikdo nevěděl, že každou noc usínam na studenym mokrym polštáři a nikdo nevěděl jak moc mi chyběl..
Jak moc mi chybí..

Mohla jsi být stále mezi námi.. !!

23. srpna 2012 v 22:12 | An(N)dy
Vůbec nezáleželo na tom, jestli by trvalo dostat tě zpátky třeba ještě měsíc, nebo už jen pár dní. Já bych to zvládla, ježiši!
Nemusela sis brát život, všechno mohlo bejt fajn. Nechalas tady dvě děti.. Nechalas tady člověka, co tě bezprostředně miloval. A nechalas tady kamarádku..
A to všechno jen pro něco, co se dalo zvládnout. Všechno se dá zvládnout, kruci!
M. to k tobě nestihl dostatečně rychle. Už bylo pozdě..
Slíbilas, že to už nikdy neuděláš! Slíbilas to nám všem. Proč ti to muselo vyjít zrovna teď...Už si mohla bejt zbalená, skoro na cestě do Čech..

Tyhle prázdniny stojej krutě za hovno, vážně. Jsme v situaci, ze který jen tak levou zadní nevyklouznem, ještě do toho všichni kolem umíraj. Kurva práce, to neni fér.

Proč jsme se s M. museli kruci usmířit až po takovýhle hnusný věci. Poč se mu sakra rozsvítilo takhle pozdě..

Koukám na Kačky ikonku na facebooku a říkám si, ještě před pár dny sme si spolu vesele psaly. Ale teď už nikdy nenapíše...

Z. byl za Kaččinýma rodičema, aby jim řekl, že je Kačka mrtvá. V 16ti Kačku vyhodili na ulici, protože otěhotněla.. Ale i tak jejich reakce byla.. odporná. ,,Kačka je pro nás mrtvá už dávno.'' Z. na ně začal řvát. Skončilo to tak, že fotrovi rozbil držku. Dobře mu tak šmejdovi zasranýmu, do plynu s nima, sráči! Takhle se zachovat ke svýmu dítěti.. nechutný. Jestli je ještě někdo takovejhle na týhle planetě, zabila bych je, všechny, sakra! Nechutnost odporná, je mi z těch lidí na blití, zmrdi zasraný!!!!!
Sakra pardon, sem nechutně sprostá.

proč mi pořád vrtáš hlavou, M.

Fotka neni nijak tématická, snad jen, že je focená na hřbitově, když jsem byla u táty.... :(

Sedíš v místnosti vedle, a já ti píšu..

21. prosince 2011 v 0:00 | An(N)dy
Tatínku. Chtěla jsem Ti jen říct, že ať se stalo, nebo děje cokoliv, strašně si tě vážim. Nevíš, jak moc hysterickej záchvat teď mám. Seš vedle v pokoji, já se snažim pláčem nepozvracet a brečet co nejpotišeji. Na stole se mi hromadí hromádka černejch a mokrejch kapesníčků od slz a řasenky, mám uplně mokrý brejle a pálí mě oko.

Předtím jsem furt tu naději měla. Fakt jo. Měla jsem jí strašně moc. A prostě jsem byla přesvědčená, že tě ňáká podělaná rakovina nemůže dostat. Co když jsem se ale mýlila? Ne, nedělám ukvapený závěry.

Víš. Strašně moc ráda vzpomínám na to, když jsem byla malá a chodívali sme spolu na kolo. A nebo na pouť v Domažlicích. Nebo jak sme spolu zpívali s kytarou.. A jak jsi mě učil na kytaru. Jak jsem se vzteky rozbrečela nad matikou, když jsem to od tebe prostě nechápala. Teď mi to příjde tak strašně směšný... Tak strašně.. Proč se nedokážu usmát?
Jak jsi byl ještě chvílí před tím, než se to všechno zjistilo koncertovat se skupinou ve Švédsku. S jakou nepopsatelnou radostí si mi to všechno popisoval... Tvoje kudrantý vlasy až na ramena, cos nosíval v culíku když jsem byla malá a pak ses nechal ostříhat kvuli nový práci na krátko.

Potom, jak ti bylo strašně blbě a nikdo sme nevěřili, že by to mohlo bejt.. vážný. Potom... jak když jsi přišel z nemocnice ses tak strašně zvláštně usmál a já viděla, že máš v očích strach. ''Je to nějakej nádor.'' Prohlásil jsi. Ještě donedávna jsem to prostě nebrala vůbec.. v potaz.
Musí to bejt přece v pořádku, je to můj táta! A nikdo mi ho nemůže vzít.. nikdo.

Protože ty víš všechno a já nevim nic,

5. dubna 2011 v 21:32 | An(N)dy
Není to fér. Všechno jsem ti řekla a nezáleží na tom, v jakym sem zrovna byla stavu, protože to byla poravda. A ty to víš.
Řekla jsem ti uplně všechno, ale tys mi neřekl vůbec nic. Vůbec nic.
Pořád jsem bezhlavě zamilovaná do tvýho hlasu a každou chvíli ho slyšim v hlavě. Jednotlivý fráze, co jsem tě kdy slyšela říkat.
Dovol mi tě políbit.
To jsem neřekl.
Ale záleží mi na tobě.
Krásně líbáš. Tyjo. Ty fakt krásně líbáš.

A další a další a další a další. Pamatuju si jich hory, pamatuju si jich prostě strašně moc.
Tak strašně ráda bych chtěla pokračovat, ale už by to prostě nedávalo smysl, navíc, akorát bych ještě víc poukázala na to, že mu na mě nijak nezáleží.
Jo, možná mi to řekl, ale bylo to jen, že mě uklidňoval, protože sem začala hystericky brečet.
Nobody knows why. Nobody knows what happend..
Strašně moc mi chybíš. Moc, chci tě strašně vidět, chci zase slyšet tvůj hlas, chci se ti zase podívat do očí, chci vrátit zpět všechno, čim sem to posrala.

Ničí mě představa, že teď se ti musím delší dobu vyhýbat, ignorovat tě, neozývat se ti, jen abych vygumovala všechno, co jsem ti na Petříně řekla. Tohle je jediná šance, jak změnit tvůj názor. I když pravděpodobnost, že to vyjde, je sakra malá. Spíš nulová. Ale musim to zkusit, nic mi nezbejvá.
Pořád tak nějak doufám, že to bude jako s odloženou knížkou.

Odložím knížku a až knížka začne nadávat, že jí nikdo nečte, tak jí vezmu zpět a opráším a začnu číst odznova. Chci, aby to tak bylo. Přeju si to, strašně moc.

I miss you.
 
 

Reklama