Říjen 2015

Co to zas...

9. října 2015 v 23:06 | Nobody |  Milý deníčku...
Poslední "deníčkový" zápisek je tu z 5. července... Za tu dobu se většinu času v podstatě nic nědělo. V podstatě. Ale něco přece jen. A skončilo to stejně jako vžycky. (Špatně.)

Během prázdnin jsem se klasicky věnovala práci a nic nedělání. V srpnu přijela milá návštěva. Můj bývalý přítel. Či co to je. Respektive ten klučina, se kterým to nevyšlo, protože se odstěhoval do Británie a já to na dálku prostě neumim. Možná proto, že jsem psychicky labilní trotl. Těžko říct.
Takže přijel. Vlastně jsme se rozešli na Silvestra, takže už to byl půl roku, co jsme se neviděli a ani neměli """"vztah"""" na dálku.
Šli jsme ven. Samozřejmě, že jsem mu skočila kolem pasu (dvoumetrovýmu se kolem krku skáče těžko). A na chvíli jsem si připadala jakoby se čas vrátil. Bylo to fajn. Byla jsem s človíčkem, se kterym mi bývalo dobře.
Nebudu vypisovat co všechno jsme dělali a kde jsme byli, řeknu jen to, že tu byl na tři dny a hned první den, večer mě políbil. Takže jsme byli zase o 30 kroků zpátky, ale mě v ten moment povalil takovej příliv... nevim vůbec co to bylo. Příliv.. vzpomínek? Že jsem se mu tam málem rozbrečela.
Zbylý dva dny pokračovaly ve stylu jakože pár. Sakra. Přesně to, co jsem nechtěla a co se stát nemělo. Ale byly skvělý. A bylo by to skvělý. Kdyby zůstal. Nebo se vrátil na trvalo. Klapalo nám to. Ty tři dny... Když odjel, další dny, možná spíš asi týdny byly ve stylu že je to všechno zase v prdeli, protože sme si chyběli a bla bla bla. Kecy.
Musím ale uznat, že po třech dnech s ním, jsem asi týden byla bez depresí, což byl vážně úspěch.

Potom začala škola. Moje deprese a prazvláštní psychický stavy se prohloubily. Na školu se vrátila moje bývalá nejlepší kamarádka, která mě vyměnila za spolužačku, kterou nedokážu vystát. Nesnáším všechny svoje spolužáky a představa že musím přežít ještě jeden rok mě absolutně potopila. Asi jsem byla doma permanentně protivná, protože na mě byli všichni hnusný a vyčítali mi, že se chovám strašně. Ale já prostě neměla náladu. Na ně, na mluvení, na smích, na nic. Pak jsem se jednoho dne absolutně složila kvuli ňáký kravině, kterou máma začala vyčítat, snad nádobí, nebo bordel, prostě kravina.
A máma pochopila že je asi něco špatně. A že prej jestli mám problémy, mám se jí svěřovat. Ale to já nechcí to já nedělám, protože se stydim a jsou to moje problémy. Nesmyslný kravinky, co se hromaděj a užraj mě.

Když jsem nějak překousla školu i bývalýho, věci se zase nějak uklidnily. A já stále chodila do práce.
Možná mnozí víte, že pracuju v knihkupectví v jednom obchodním centru. A ten rok, co tam dělám jsem dost často v jednom obchodě v centru vídala jakýhosi vietnamce. Nijak mě nezaujal, nic, jen když jse ho tam viděla, vzpomněla jsem si na svoje první překvapení. Vietnamec? A v tomhle obchoďe? Týýýýjo.
Jednu směnu za mnou přišel náš sekuriťák a ukázal mi fotku z časáku z toho jejich obchodu, kde dělá ten vietnamec. Na fotce byl můj kámoš. Říká mi: "Není tohle ta soutěž, který ste se účastnila, slečno??" A mě jen spadla čelist na zem a hned o pauze jsem utíkala do toho obchodu pro ten časopis.
Shodou náhod tam byl ten vietnamec. Předběhla jsem paní ve frontě vzala časák (zadarmo) mávla jim na něj, jako aby si neřekl "co to tady ta poťouchlá holka dělá" a běžela jsem zpátky do práce..
Večer, po práci mi na instagramu přišel komentář od pro mě neznámýho uživatele. "Nebyla sis dneska v Centru pro Časopis???"
A mě za ten den už podruhé spadla člist na zem, asi jsem si i vykoulela oči. A nějak jsme si začali psát.
A i když se mi nijak extrémně nelíbil, nezaujal mě, byl poměrně fajn. A psali sme si pořád. Zdálo se, že si rozumíme.
A že nemá rád hady.

V práci jsem byla na pokladně, byl tam semnou zrovna poměrně striktní vedoucí. Zákazníci se vypařili. A najednou! Zákazník! Už jsem začínala svojí papouškovskou frázi "Dobrý den," ale v půlce slova jsem se zasekla vykulila oči, hlas se mi zlomil a já to dořekla jen tak aby si vedoucí neřekl že je to asi ňákej známej. Vietnamec z odchodu kousek vedle.. Říkejme mu třeba Op. Vykala jsem mu. Chtěl poradit, kde máme příručky o hadech. Haha, velmi vipné. Polila mě nervozita, naštěstí to máme v jiném patře, tak jsem ho poslala nahoru. Můj vedoucí, který ale ví, že mám slabost pro asiaty si do mě pak rejpnul "Můžete jít pána doprovodit, jestli chcecte," a šibalsky na mě mrknul. Musela jsem být rudá až za ušima.

Op nakonec o patro výš nešel, zasekl se u jiného regálu na našem patře. A vzhledem k tomu, že bylo mrtvo, nechala jsem vedoucího na pokladně a šla jsem za ním. Takže to byl asi náš oficiální první rozhovor. Ten den jsem končila v 9 a on v 10. Byli jsme domluvení, že půjdeme spolu. Skočila jsem tedy pro dvě kafíčka a zastavila jsem se u něj v práci. Zrovna jim tam nefungovala systém, tak tam nechal kolegu samotnýho a šli jsme na chvíli ven na vzduch.
Pak zavřeli krám a doprovodil mě PĚŠKY od obchoďáku až poblíž mýho baráku.
Milej klučina. Jojo...
Psaní pokračovalo a nabíralo zajímavý směry, smrdělo to jako zájem z obou stran.
Nakonec to skončilo, že mi venku "zahříval ruce" a už mě vlastně nepustil a nakonec to skončilo nějakym tim objetím a pusou. Pusama. Fň...
Musim říct, že si mě získal nějak strašně rychle. Hajzlík. Na pár jsem si vzpomněla co je to být šťastná. Je to šílený. Jeden týden a člověk je v tranzu. V práci jsem klidně jen stála a usmívala se, protože mi bylo fajn.

Jenže to nikdy nemůže mít delší trvání, samozřejmě :))))

Nechce mi ublížit, nechce vztah, a zmizí do austrálie.

Aneb další, co semnou vytřel podlahu.

EDIT prosinec 15: Abych zpětě vysvětlila, proč mě to všechno asi nějak víc vzalo - v článku jsem to sice nenapsala uplně jasně, a nejspíš to vyznělo, že jsem fakt náctiletá okruka, a že jsem se bezhlavě šíleně zakoukala MOC RYCHLE (to sama uznávám a zároveň nechápu) do někoho, koho jsem neznala (pravda), ale taky jsem nepopsala nijak zvlášť jeho chování ke mě - ze kterýho jsem zkrátka usuzovala že to vypadá dobře.
Odjakživa jsem byla zvyklá na kdejaký pecky a odmítání a nic moc si už nemaluju, ale zkrátka, když vám kluk píše přeslazený hovna, je na vás tak milej, až se vám z toho kazej zuby, líbá vás jak ďábel a píše vám ve dne v noci takový věci, o kterejch si každá single holka nechává zdát, zkrátka, měla jsem pocit, že po delší pauze přišlo to něco, na co jsem čekala.
Nepřišlo nic.
Tadá.