Srpen 2015

Jak seriál vyléčil zakomplexovanou příšerku

31. srpna 2015 v 21:18 | Nobody |  Mimo mísu
Říkáte si, bože, zas nějaká další poťouchlá fanynka. Ne. Nezamilovala jsem se do žádnýho idola. Ani jsem se nerozhodla že si vezmu krále a stanu se královnou. Ani že vychovám draky. Ani prd!
Jsem obyčejný zakomplexovaný stvořeníčko. Naprosto nevýjmečná osoba, šedá myš, co tak nějak zapadá do davu kolem ní. Neumim se nijak zvlášť oblíkat, nevynikám andělskou tváří.
Jsem normální holka, co si od malička myslela, že je vysoká. Nechápu, jak se tenhle omyl stal, že jsem v prváku na střední škole zjistila, že jsem vlastně prcek. Jsem normální, extrémně zakomplexovaná holka, co ale zjistila jednu důležitou věc.

Po dlouhých letech, co jsem se veřejně shazovala a ponižovala, protože mi to přišlo bezpečnější, než kdyby někdo jiný shazoval mě, (aneb opakovaný vtip není vtipem, když se urazím sama, od druhýho už se to těžko dá brát urážka, ne?) jsem přišla na jednu věc. Začala jsem si vážit sebe samé. Aspoň trochu, znáte to.

Odjakživa jsem chrlila hlášky na můj nos a plochý hrudník. "Mám nos jak tukan, nos až do Mexika, prsa po tátovi, zatím ještě nejsem žena - ženy mají přece prsa," a tak dál a tak dál. Nezůstávala jsem samozřejmě jen u nosu a u prsou, trápí mě bambilion dalších věcí, říkám že jsem zakomplexovaný trdlo, ale tyhle dvě jsou tak nějak.. No, ty se nejvíc chytly.
Když jsem se odjakživa ponižovala, lidem okolo mě to přišlo potom přirozený, samozřejmě, vdžyť jsem jim neustále sama dokazovala, že je to normální. A horší je, že jsem všem těm věcem věřila. Těm co říkali oni, těm co jsem říkala já. Jak bych jim neměla věřit, když mě nějaký ubohý stvoření s pindíkem nazvalo v hádce NOSÁLEM, když už nemělo nic víc, čím argumentovat. Jak bych tomu neměla věřit, když si všímají všichni kolem mě?

"Líbíš se mi, ale vadí mi tvůj nos" - na to asi nikdy nezapomenu, no, co na to říct. Líbíš se mi, ale asi seš pičín z Pičína.
Upřímně, největší ubohost mi příjde urážet někoho pro vzhled, pro něco co nezmění. Možná to říkám, protože jsem to slyšela na sebe, možná to říkám, protože vím jak se na někom příroda dokáže vyřádit, ale říkám to především proto, že bych sama nikoho tímhle stylem nedokázala urazit. Nejsem svatá, ani nejhodnější či nejmoudřejší osoba, a když se s někým nemám ráda, šiju do všeho, v hlavě nebo s nějakým spojencem se klidně pustím do jeho vzhledu. Ale do obličeje bych to neřekla nikdy nikomu, protože ať je to sebevětší grázl, za svůj ksicht prostě nemůže a psychicky se dá člověk oddělat i jinak. :))))) (jk) Tohle je pod mojí úroveň.
Ale teď k tomu seriálu. Většinu času jsem tu sice psala o mém krásném nejmenším nosíku pod sluncem, a teď je čas na má obrovská prsa. JUCHŮ.
Jak už jsem říkala a jak jste už jistě pochopili, jsem extrémně zakomplexované dítko. Kvůli tak ňák nevyvinutému hrudníku jsem se styděla do plavek. A to si dovedete představit, jak jsem byla nešťastná když šlo o přítele. Každou chvíli jsem byla ve stresu že mě opustí pro nějakou prsatici. Blé.
Čemu je teď jinak? Myslíte že mi vyrostly prsa? Hahahaha. Ne.
Začala jsem sledovat Hru o trůny (dále jen GOT). Seriál plný nechutností od postelních hrátek, po sekání končetin, podřezávání hrdel a vyvrhnutých orgánů. Mňam.
Ovšem, v seriálu se téměř v každém díle objevují odhalené slečny. A já, jsem v podstatě doteď nějak neměla příležitost vidět NORMÁLNÍ ňadra NORMÁLNÍCH žen a dívek, prtože prostě mě to k holkám uplně neto, víte co, a tak jsem si asi myslela (nebo spíš můj mozek!!!!!!!) , že ty silikonový nádhery v časopisech a na tumblr jsou prostě ženský s NORMÁLNÍMA prsama.
V GOT se ovšem objevují skutečný normální holky. Ať už s prsama, nebo bez nich.
A víte co jsem zjistila? Zjistila jsem, že jsou i dospělejší a starší ženský s menšíma prsama, s divnějšími tvary a přesto jsou schopný je ukázat celýmu světu!! Dostaly zaplaceno určitě ooohromný prachy za prsa (i horší) s jakýma já se trápím! Wohoooo!!
Proč jsem se vlastně trápila? I kdybych neměla totálně žádný, moje dítě hlady neumře, i když nejsem prsatice, chlapa jsem schopná si najít, tak mi někdo řekněte, proč jsem se krucipísek trápila? Řekněte mi někdo, proč se takhle trápí stovky holek jako jsem já a proč nás média v našem trápení topí?
Ať už je člověk takový nebo makový, vždycky se najde někdo, komu se naše podivnosti budou líbit. A nebo je alespoň bude tolerovat. Proč se vlastně stresovat kvůli čemukoliv, když v seriálu ženský ukazují i to co nemaj? A chlapům pořád připadají atraktivní!


Jsem zase o drobeček spokojenější.
Jestli to takhle pude dál, asi se ze mě stane mnich.

Bi chamd khairtai? Te amo? Ne a ne a ne!

24. srpna 2015 v 11:36 | Nobody |  Mimo mísu
Miluji tě. Të dua. Ja ciabe kakhaju*. T'estimo. Wǒ ài nǐ. Ich liibe-dich. Mahal kita. Je t'aime. Ti amo. Suki desu. Sarang hae. Te amo. Tiako ianao. Ngiyakuthanda. Ke a go rata. Ndinokuda. Em/anh yêu anh/em. Nadxiie lii. Bi chamd khairtai. ...

*strašně se omlouvám ale doprkýnka, to zní tak vtipně!! :D Kakhajuuu, weehehe.


Poměrně hodně často se zamýšlím nad těmito dvěma frázemi (sakra, dala jsem ty slova do správnýho tvaru? Brr jak je ta čeština zrádná!), spíše nad tím, co vlastně znamená milovat a jak to člověk pozná?
Příjde mi hodně k zamyšlení, jak touhle frázičkou "Miluju tě" dokáží někteří jedinci plýtvat jak vodou. (Mimochodem, plýtvání vodou je další věc k zamylšení, když už jsme u toho.) A ještě víc k zamyšlení, když to použijou náctileté děti.
Já osobně nedokážu říct o nikom, že bych ho někdy milovala. Nevím, jestli je to čistě mé ego, nebo to prostě nepoznám a nebo to láska nebyla, ale já rozlišuji "zamilovanost" od "lásky" respektive fáze, kdy se podle mého jedině hodí "miluji tě". (A NEBO, to prostě neumím, v tom případě by byl zbytek článku absolutně o ničem.)

Není silnějších slov než těchto, a mnozí si to, očividně, vůbec neuvědomují.
Troufám si říct, že vztah, který jsem měla rok, nebyla láska. Nevím jak on mne, ale já ho měla pouze velice ráda. Asi. Čert to vem. Každopádně mi na tom nepříjde vůbec nic špatnho.
Nikdy jsem nikomu neřekla, že ho miluju a nikdy jsem to zatím od nikoho neočekávala, protože jsem nikdy nebyla v takové fázi, kde by to bylo vhodné.
Je mi 18 let a myslím, že pro můj věk a zkušenosti zatím víc, než bohatě stačí "mám tě rád/a" a i to dokáže zahřát u srdíčka, když je to myšleno vážně. Naopak, někdo mi teď říct, že mě miluje, asi se mu vysměju a řeknu, že je to maximálně zakoukanost. Pro takovou fázi se možná i více hodí "jsem do tebe blázen," ne? Hehe.

Milovat někoho? Proč já mám za to, že to je něco, co se musí pěstovat roky? Kde jsem tohle přesvědčení vzala? Nepřidávám slovům "miluju tě" větší hodnotu, než skutečně mají? Nebo se jim vyhýbám záměrně, protože mám strach a nechci si nic namlouvat?


Každopádně, jak už jsem psala, dle mého se láska pěstuje roky. Není to něco, co se jen tak zčistajasna objeví, rozklepe vám kolena a v břiše roztančí motýly. To je zamilovanost. Ta taky pěkně rychle dokáže vyprchat. Ale láska je jako pěstovaná květina, ze začátku možná není ani vidět, ale s péči vyroste v něco krásného, obdivuhodného, jen tak nevyprchá. Láska prostě je.
Zapomeňme teď na pyl, a že existuje nějaká alergie, a na brouky co se kolem květin motají, protože nepříjemnosti a těžkosti jsou vždycky a vždycky budou.

Jako lásku si opravdu nepředstavuju "vztahy" na pár týdnů, měsíců. To jsou možná chabý pokusy a kdo během těchto chabých pokusů vypustil z úst i několikrát "Miluji tě", tfuj!
Jako lásku si představuju něco, co se pěstuje roky. Klidně desítky let. Zní to téměř nemožně, ale něco, co prostě nezmizí. Nikdy nic není ideální a já jsem moc mladá, abych si něco takovho dovedla představit. Můžu jen hádat, co nám život připravuje za nástrahy a proč je tolik rozvodů.

Můj mladý mozek je na to asi ještě nezralý. Až mi bdue 80, možná budu schopná vám o lásce povědět trochu něco víc. :))) Každopádně, já si ty dvě slovíčka šetřím pro někoho speciálního. .)

Co si o tom myslíte vy?