Jak jsem se zbavila studu

6. června 2015 v 13:46 | Nobody |  Mimo mísu
Dneska jsem uvažovala nad tím, že jsem se vlastně z totální trémistky a slečny, co nerví každou chvíli, stala osobou, která není nervózní ani před pohovorem do nové práce, ze setkání s novou taneční skupinou, dokonce ani před tanečním vystoupením.
Jak se to stalo?
Myslela jsem, že je to asi normální, že asi dospívám a nervozita mě opouští.

Proč ale starší slečny nervózní byly? Proč ne já?

Donutilo mě to trošku přemýšlet nad tím, co bylo tím zlomem.



Moje první brigáda, do který jsem šla sama, aniž bych to měla přes známosti, nebo tam kohokoliv znala, byla v mražených jogurtech. Moje vedoucí byla o cca dva roky starší než já. A moc ráda dávala vědět o tom, že ONA je právě tou vedoucí.
Nevydržela jsem tam dlouho. Nikdo mi tam pořádně nic nevysvětlil a očekávalo se, že všechno budu umět, jako kdybych tam byla roky. Bylo mi 17 a na kase jsem nikdy před tím nedělala a nebyli schopní mi ani říct, kde a jak se mění kotouček, "protože to je přeci naprosto jasný." (jasný, neni na tom nic těžkýho, ale když ste to nikdy nedělali a nikdo vám neřekl ani kde se ten krám otvírá...)
Nezažila jsem setkání s "vedoucí," kdyby se nademnou nepovyšovala, neřvala na mě, neponižovala mě, nebo mi sprostě nenadávala.
Nebyl jediný den, kdybych se do práce těšila. Nevolnost, nervozita a strach z dalšího ponížení mě provázel každý den, byla jsem naprosto bezmocná.
Před každou směnou jsem přemýšlela, kdy se s mojí milovanou vedoucí setkám a jak se jí vyhnu. (Což zkrátka nebylo možné, ráda nás měla pod palcem.)
Přemýšlela jsem nad každou činností, i nad blbým sušením dřezu, aby v něm nezůstaly kapičky, "protože to nevypadá hezky," všechno muselo být jak si vedoucí přála. Ale nikdy nic nebylo dost dobrý.
V noci jsem měla noční můry o prostředí, kde jsem pracovala. O tom odpornym prosklenným výtahu, kterým jsem jezdila den co den, do toho odpornýho patra a do těch odpornejch garáží, kde jsme měli odpornej sklad. Absolutně se mi to tam zhnusilo. Kompletně celý obchodní centrum bych teď podpálila.

Den, kdy jsem odešla ze mě spadl obrovský balvan. Byla jsem tam měsíc a půl a byo toho na mě už prostě moc.

Tahle brigáda mě nesmírně zotužila. Musela jsem mít hroší kůži, abych vydržela stát a nechat se ponižovat. Bez možnosti otočit se a odejít. Bez možnosti vrazit tý svini jednu mezi oči.

Jen co jsem odešla (ve skutečnosti to bylo ještě než jsem odešla, ale odchod už byl jistý) , šla jsem na pohovor do svojí stávající brigády. Na pohovor tam ale přišla uplně jiná slečna, než ta, co šla na pohovor k jogurtům.
Byla jsem připravená na nejhorší zacházení.
Proto mě zaskočil neuvěřitelně přátelský přístup. Který trvá. I po třičtvrtě roce.

Nikomu nedělá problém vysvětlit mi něco klidně třikrát, když je potřeba. Nikdo mě za třičtvrtě roku neponížil, neurazil mě, nemluvil na mě sprostě, nepovyšoval se, natož aby mi někdo kvuli něčemu vynadal. Pokud si s někým nedomluvím tyání, všichni mi vykaj. Včetně vedoucích. Dospělých, velkých vedoucí. Ne nějaká mladá frnda. Vlastně - vykaj mi všichni - až na toho oslizlýho pána v ochrance. Fuj.
Každopádně hroší kůži mám pořád. Dívám se na věci už trošku jinak.

Co jsem si uvědomila? (a především můj mozek a žaludek!)

Všichni jsme jen lidi. I když nejsme stejní, vlastně trochu jsme. Nikdo neřeší ostatní lidi víc, jak sám sebe. (Nemám teď na mysli pomlouvající a škodolibý štěnice, protože ty stejně nic neumí a snadno jim jejich útok můžete oplatit, jednoduše tím, že je budete pozorovat stejně pozorně, jako oni vás. Proto už se s nima nestresuju.) Každý myslí hlavně na to, aby se on sám neponížil, nebo něco nezkazil. Ostatní mu jsou naprosto jedno. A i když třeba cizí chybu zaregistruje, věřte mi, během dvou minut je to z hlavy fuč, rozhodně se vaší chybu nebude pamatovat do konce života a na smrtelný posteli si nebude mnout ruce nad tím, jak jste se přeřekli/zakopli a spadli na nos/vylili si oběd na kalhoty/COKOLIV.

A zase: Jsme JEN lidi. Chybovat je naprosto normální a přirozená věc. Jde jen o to chyby brát jako další schůdek k úspěchu! Vždyť nebýt vaší chyby právě teď, nebudete vědět jak to udělat správně a chybu uděláte dřív nebo později tak jako tak! Takže važme si svých chyb! Jedinou věc, kterou musíme udělat, abychom se vyhnuli skutečnému znemožnění, je se z chyby ponaučit. Když člověk udělá chybou poprvý - je to přirozená věc. Když chybu udělá podruhý, už je to jeho blbost.

Žiju momentem. Když trénuju na soutěž co je teprve předemnou, soustředím se jen a pouze na tréninky. Nemá absolutně žádný smysl stresovat se PŘEDEM, když se soutěž ještě ani nekoná! (Když se učím na obří test/maturitu - prostě se UČÍM a nestresuju se tím, že to nedám)
Těsně před soutěží jsem se soustředila jen a pouze na sebe a abych nedělala chyby. Proč se stresovat, když můžu trénovat? Když se otevřely dveře do sálu a já viděla osvícené pódium a porotu, byla jsem klidná. Až mě to smaotnou zaskočilo, protože moje vystoupení před pár lety probíhalo stylem že jsem se málem pozvracela. (A něco zkazila:D) Ale tak, jak je to teď se mi to líbí mnohem víc.

Na všem špatným je něco dobrého! (A naopak!) Přes reflektory jsem neviděla dál, než na naše pódium a matné obrysy porotců. Špatná stránka? Nevidim, sakra! Dobrá stránka? NEVIDIM - respektive, občas je možná lepší nevidět na publikum, ne? Aspoň se člověk tolik nestresuje že na něj kouká několik lidí.
Zůstala jsem klidná. Odtančila jsem naší sestavu a stiha jsem si jí užít! Na nervy nebyl čas. Jakto?
Jsou dvě možnosti toho, jak to dopadne - buď se nám vystoupení povede a postoupíme (což by znamenalo další možný stres a náročné tréninky, ALE zase možnou výhru a další zkušenosti), nebo se nám nepovede a nepostoupíme (což jsou další zkušenosti v kapse, plus už se nemusíme stresovat dál, ani dřít jak koně, ale prozměnu už není šance na výhru, ale zkušenosti získané letos nám zase můžou pomoci další rok!)
Proč se stresovat kvůli takovým prostým věcem? A že na nás koukají lidi? No a co? Představte si, že jse v publiku vy. Možná si řeknete - jo, to bylo hrozný, ale tím to hasne.

Byla naše volba přihlásit se a nikdo nás do ničeho nenutil. Proč se teď stresovat na základě vlastních přání a vlastích rozhodnutí? Proč se stresovat po soutěži, když čekáte na výsledky, když už to nejhorší máte za sebou a teď už vás čeká jen a pouze email?

Snažím se ze všeho brát něco pozitivního pro sebe samotnou. Neohížím se na ostatní lidi, co si oni myslí. Každý jen dělá svojí práci. Ze všeho se snažím se jakkoliv obohatit. Zkušenosti, pocity, zážitky. A vy by ste měli dělat to samé :)
Pohovor? Buď to výjde, nebo ne.
Soutěž? Buď to výjde nebo ne.
Za zkoušku nic nedáte. Proč se ale zbytečně stresovat, když daná situacec pro vás může být jen a pouze přínosná, a nic neztratíte?

Rande? Schůzka s někým novým? Tak budu sama sebou, buď to zaujme, nebo ne. Proč se přetvařovat? Chcete být s někým, komu se líbí někdo, kdo vlastně ani nejste vy? S někým, kdo nedostal šanci vás poznat?

Dřív jsem se styděla jíst před lidma. Proč? Vždyť je to naprosto přirozená věc! Teď už mě nikdo nevidí skoro jinak než s plnou pusou! Mňam!

Ukažte ostatním, že si umíte užít všeho, co vám život nabídne, aniž by ste měli zbytečně stažený žaludek!

 


Komentáře

1 Rose Rose | 7. června 2015 v 14:11 | Reagovat

Skvělý článkek! Jsem moc ráda, že ses posunula o takový krok ;)
Jo, taky se snažím co nejmíň stresovat a vždy si říct, co nejhoršího se může stát - a většinou to vlastně ani nijak strašný není. A život je tak mnohem pohodovější a jednodušší.
Mám za tebe fakt radost a přeju hodně štěstí s brigádou i taneční soutěží a ve všech tvých dalších aktivitách a snech ;)

2 Andy Andy | E-mail | Web | 8. června 2015 v 20:09 | Reagovat

[1]: soutěž nevyšla, takže žádný další stres ani dřina, jen leháro :-D :-D ale děkuju!
Jinak přála bych, aby se přes ten stres zvládli přenést všichni, možná by to tu bylo mnohem příjemnější, na Zemi hehe :-)

3 Narsis Narsis | E-mail | Web | 3. července 2015 v 10:29 | Reagovat

Já jsem na tom byla asi stejně jako ty. Bála jsem se smluvních cvičení před třídou a jakýchkoli jiných veřejných výstupů i komunikace s jinými lidmi kromě přátel a příbuzných. Ale jak šel čas, zlepšovala jsem se. Na gymplu jsem potkala mou současnou kamarádku a ty mi pomohla si uvědomit, že na tom tolik nesejde. Sice se ještě někdy stydím, ale věřím tomu, že se ještě zlepším. Jak ty jsi to měla s vystoupením, tak já s písemkami. Hrozně jsem.se.dřív stresovala, ale teď se jen dostatečně učím a přistupuji k ním tak, že to buď.dopadne nebo ne.

4 Renyu Renyu | E-mail | Web | 3. července 2015 v 11:32 | Reagovat

Boží článek >w< přesně takový potřebuji, snažím se své stydlivosti zbavit, minimálně tam, kde je naprosto zbytečná (mluvení před třídou atd). Takový článek..je úžasně motivační ^^

5 Alexander1918 Alexander1918 | Web | 3. července 2015 v 11:36 | Reagovat

Proč sa stresovat? Však aj když se něco přihodí, chleba levnější nebude, tož co. 8-)

6 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 3. července 2015 v 11:47 | Reagovat

Zbavovat se studu v tomhle počasí mi nepřijde jako šťastný nápad!:)

7 ✿Teri ✿Teri | Web | 3. července 2015 v 12:09 | Reagovat

Super článek! Já jako velký stresař si z tohohle, alespoň něco vezmu. SNAD!

8 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 3. července 2015 v 12:55 | Reagovat

Skvělý článek, gratuluju ti :) .. S tou brigádou to znám. Po dvou týdnech na jednom stánku, kdy se šéf choval velmi podobně, jak popisuješ onu slečnu. Naštěstí jsem byla pod křídly jedné slečny, která se mě ujala, protože jsem jí byla sympatická a pěkně toho syčáka seřvala. No, sc se tím nic nezměnilo, ale aspoň ten den už nepřišel -_- ...

9 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 3. července 2015 v 13:10 | Reagovat

Pěkný povedený a navíc pravdivý článek. S postupnými zkušenostmi se člověk zbavuje studu, aspoň jsem to tak vypozorovala u svých kamarádek. Když se člověk musí postarat sám o sebe, nic jiného mu nezbývá.
Já naštěstí s tímto nemám problém, protože jsem flegmatik :)

10 Allex Allex | E-mail | Web | 3. července 2015 v 13:48 | Reagovat

Nádherně napsané! :)) Přijde mi to hrozně motivující! :)) Snad si z toho něco vezmu, já bych se stydlivosti měla zbavit, dělá mi problém.. :))

11 dombabas dombabas | Web | 3. července 2015 v 14:25 | Reagovat

Nie je to ani týždeň čo som nám na súťaži pokazila útok (nie je dôležité na akej, nechcem zachádzať príliš do detailov) a strápnila sa pred všetkými ľuďmi vrátane báb a chalanov z týmu, nášich trénerov a všetkých ľudí, ktorí sa na mňa v tej chvíli pozerali (nebolo ich málo). Dokonca je to natočené a hodené na youtube (prečo nie, však?) Bola som kvôli tomu v generálnej depresii a vždy keď idem spať to mám pred očami a cítim sa hrozne. Každým dňom je to ale lepšie.
Zajtra je však ďalšia súťaž a ja sa budem musieť postaviť na štart pred všetkými tými ľuďmi.
Mám stres, pochopiteľne. Skúšala som už všeličo. A možno to neznie práve optimisticky, ale vždy mi tak nejak najviac pomohlo v krátkosti si predstaviť to, čo najhoršie sa môže stať. Je to síce trochu kruté, ale neskutočne mi to pomáha. A okrem toho čas.. Čas vylieči všetko.

12 Jana Jana | E-mail | Web | 3. července 2015 v 14:27 | Reagovat

Krásný a moc příjemně pozitivní článek! Souhlasím s názorem na pohovory :) Na soutěže mám názor malinko odlišný (Není důležité vyhrát, ale nasrat toho, kdo tě porazil :-D ) a rande je vždy fajn adrenalin :) Krásný článek!

13 Illumináti Illumináti | Web | 3. července 2015 v 18:34 | Reagovat

wow
      such stud
                    much tutorial
          8-)  8-)  8-)  8-)  8-)

14 Sue Sue | Web | 3. července 2015 v 19:45 | Reagovat

Krásný inspirativní článek!

15 natasas natasas | Web | 3. července 2015 v 20:05 | Reagovat

Já se před maturou stresovala opravdu hodně, ale v den maturity jsem byla jako vyměněná. V pohodě, s malinkými nervy a dokonce jsem byla schopná se i najíst. Ale když mám jít mezi nové, cizí lidi, mám příšernou sociální fobii. Je mi devatenáct a ještě jsem neměla brigádu. Bojím se se někde zeptat, jestli nepotřebují výpomoc. Dokonce ani přes email nejsem schopná si něco dohodnout. Ale je pravda, že byla doba, kdy jsem na tom byla mnohem hůř.

16 A. A. | E-mail | Web | 3. července 2015 v 23:13 | Reagovat

[3]: [4]: [5]: [6]: [7]: [8]: [9]: [10]: [12]: [14]:  jééžišmarjá, to jsem vůbec nečekala že se toho vůbec někdo chytne! děkuju moc, to potěší :-) budu všem držet palečky, ať se dokážete přes všechno povznést! :-)

[15]: héle, s tou brigádou jsem měla něco podobnýho. Vlastně jsem bývala neschopná si kamkoliv dojít sama,styděla jsem se i bavit s lidma sama, jít nakupovat nebo jíst někam sama? Bez šance. Ale představ si ten pocit,když se překonáš. Zkus si rozeslat e-maily, když si tě někam pozvou, riskni to, a uvidíš jak budeš pyšná! První brigáda asi bude u většiny lidí trochu oříšek, protože nejsou zvyklí pracovat, ale přes tuhle fázi se dá dostat :-)teďka máme taky brigádničku, 19 letá a je to její první brigáda, a hlavně, snaha se cení, ne? :-) Budeš na sebe pyšná aspoň žes to zkusila :-) a když to nevyjde,příště budeš určitě už trošku víc rozkoukaná a budeš mít zase trochu větší rozhled :-)

17 Anett Anett | E-mail | Web | 3. července 2015 v 23:18 | Reagovat

Pecka! :-) Já, která se stresuju z každé prkotiny, bych si měla vzít příklad z tvého/vašeho článku. :D :)
Ikdyž...stresuju se celý den, potom skončí schůzka, pohovor, cokoli...a říkám si, sakra proč se vlastně tak nervuju, vždyť je to zbytečný. Závidím, že jsi tak v klidu...taky toho chci jednou dosáhnout.
PS: Buď stejná jaká jsi, protože píšeš moc fajnově a určitě jsi fajn slečna. :)

18 slunecnyden slunecnyden | Web | 4. července 2015 v 13:26 | Reagovat

Skvělý článek, opravdu!

19 Ivik Ivik | E-mail | Web | 5. července 2015 v 1:10 | Reagovat

Úplne úžasný článok. Presne niečo také inšpirujúce som potrebovala. Trpím sociálnou fóbiou tak dúfam, že mi tvoj článok pomôže :-)

20 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 5. července 2015 v 12:18 | Reagovat

Pěkný a pravdivý článek, jen se naučit tím řídit :D

21 baruschkasf baruschkasf | E-mail | Web | 5. července 2015 v 13:16 | Reagovat

Moc pěkný článek :-)
Mě "nestresování" trvalo pětatřicet let :-)
Od malička jsem poslouchala maminku, které nebylo nic dobré, pro kterou já byla ta tlustá, nemotorná, úplně blbá a prostě nikdy ne dost dobrá a pak jsem tak vnímala sama sebe.
Až po třetím dítěti (a třetím tatínkovi) jsem si uvědomila, že nejsem nic, že jsem tvor, který dokázal minimálně porodit tři děti :-)
Strašně toužím po tom, aby mě měli lidi rádi, většinou chci vyniknout, být nejlepší (Naštěstí když už nejsem nejlepší třeba v šipkách, nesu svojí porážku tak, že moje okolí má pocit, že jsem nejsebevědomější člověk na světě a absolutní pohodář.)a prostě ukázat mámě, že neměla pravdu :-)
Asi je to přirozené, ale díky tomu, že si to uvědomuji, snažím se s tím bojovat :-) Nechci být pipka, co prostě vyhrát musí, jinak se zhroutí :-)
No a úplně nejvíc mi pomohl můj báječný chlap :-)
On moje nedostatky asi nevidí :-)
A když je nevidí on, tak proč bych měla já, že? :-)

22 Créatio Créatio | Web | 5. července 2015 v 15:33 | Reagovat

Tvoj článok je úžasný. A pre mňa veľmi prínosný, keďže väčšinu z týchto vecí som si uvedomila nedávno. No mladý človek potrebuje, aby ho niekto o pravde presvedčil, keďže sám ešte stále hľadá cestu... :D

Ďakujem Ti, pomohla si mi! :)
Prajem Ti veľa úspechov do budúcna, pretože si sa vybrala najlepšou cestou, aká pre človeka existuje (ale ty to vieš :)).

23 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 5. července 2015 v 20:16 | Reagovat

Naprosto perfektní článek se spoustou rad. :-)

24 silluety silluety | Web | 5. července 2015 v 21:50 | Reagovat

Super článek :) ale mě to asi nepomůže. Tohle si říkám už kolik let, že jsme jenom lidi a hledat na všem špatném něco dobrého (a vždy tam je!), a je to prostě pravda a řídím se tím, ale stále nic :/ snad tohle pomohlo někomu jinému :)

25 stuprum stuprum | Web | 6. července 2015 v 1:52 | Reagovat

Mně se líbí nesmělí lidi. :)

26 Mitsuki Mitsuki | Web | 6. července 2015 v 10:39 | Reagovat

A neberte život příliš vážně, stejně z něho nevyváznete živí :-D  Skvěle napsáno! :-)

27 majdajackson majdajackson | 6. července 2015 v 13:38 | Reagovat

Moc dobré.. se studem to mám stejně, ale řeším to přesně stejně jako ty... "buď to vyjde nebo ne" už jsem taky pochopila, že život je moc krátký na to být stále ve stresu, z nových lidí, z toho co dělám... ale můj žaludek to pořád moc nechce pochopit.. 8-) :-D

28 sarushef sarushef | Web | 6. července 2015 v 15:09 | Reagovat

Amen. Máš pravdu, kočko!:)

29 Adrijo Adrijo | Web | 6. července 2015 v 18:54 | Reagovat

Ten článek je dokonalý! :D

30 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 7. července 2015 v 9:47 | Reagovat

Je to dobře napsané. Já jsem se přestala přetvařovat před nedávnem, v mém životě už existují věci, které mě nevykolejí z každodenního života. Setkávám se tedy s dost velkým odporem, ale co se dá dělat. Do školy chodím kvůli studiu a ne kolektivu, na výlety jezdím kvůli zážitkům a ne kvůli svým spolužákům, přátele si hledám podle toho jak moc mě obohatí a nestydím se to říct nahlas, protože tak to děláme vlastně všichni. Ukázala jsem světu, že být samotářem není nic špatného a že je to náhodou super být nad věcí, ale ne všichni to dokážou přežvýkat. 8-)
Někdy se obávám, že žiju šťastnější život než mé okolí, protože ne všechno si připouštím k tělu.

31 Kika Kika | Web | 7. července 2015 v 11:41 | Reagovat

najlepšie je keď ťa práca baví a ešte sa ti v nej aj páči :-) snáď je to aj tak v tvojom prípade

32 A. A. | E-mail | Web | 9. července 2015 v 20:59 | Reagovat

[17]: aww, děkuju moc :-)

[18]: [19]: [20]: děkuju moc, vůbec jsem nedoufala v tak pozitivní ohlasy :-)

[21]: to je škoda, žes na to nepřišla dřív, že? :/ Jinak s maminkou mě to mrzí, u mě je to podobný, i když to neni tak horký, nikdy mě sice v ničem nepodporovala, když jsem byla mladší, hodně mě ten její přístup odrazoval a ovlivňoval. Ale s příchozí dospělostí jsem chtěla změnit co nejvíc věcí a tak na tom dělám! :-)

[22]: aww děkuji a um ty asi ani neděkuj, ne? :D :-)

[23]: děkuju moc :)

[24]: mě to taky nešlo. Prostě když se člověk cítí mizerně, těžko se hledá něco pozitivního, já taky taková nejsem uplně ve všech směrech, i když bych moc ráda, pořád jsou tu situace se kterýma se vypořádat nejsem schopná, ani po déle jak roce... Tak snad se nám to někdy povede :-)

[25]: může to být i roztomilý :-) jak jsem psala, dřív jsem nebyla schopná ani jíst před lidma. S přítelem jsem začala jíst až po půl roce vztahu. A rozhodně jsem teď šťastnější :-) a o pár kilo těžší, to je fakt :-D

[26]: sakra, to bych měla dopsat haha! pravda pravdoucí! :-D :-D děkuju :-)

[27]: domluv mu! snad to žaludek brzy pochopí :-D

[28]: [29]: děkujii

[30]: s tím samotářstvím a minimálně i tou školou to máme naprosto stejně. Co se týče spolužáků, trpím každý den a nevím, jak vydržím ještě jeden ok bez toho, aniž bych tam někoho brutálně zavraždila (:-D), jak mě rozčilují. Ale holt, studium je studium a na školu jsem nešla kvuli lidem. Máš absolutní pravdu :-)

[31]: Je to nejlepší :-) tedy , bylo by to úplně nejlepší, kdyby to bylo i lépe finančně ohodnoceno, ale to už bych toho asi chtěla moc :-) :D

33 Holoubek Holoubek | E-mail | Web | 15. srpna 2015 v 18:11 | Reagovat

Pravdivé, moc pravdivé.
My lidé od divadla jsme na určitou míru trémy zvyklí a máme ji rádi, protože je potřebná k dobrému výkonu. Takže aspoň v malém množství je dobré si trému hýčkat. Ale jen trochu. :)

34 Nobody Nobody | E-mail | Web | 20. srpna 2015 v 22:42 | Reagovat

[33]: ooo, to je pro mě novinka! Budu teda 'vám lidem od divadla' plně důvěřovat, přeci jen, já se v tom nepohybuji denně :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama