Halloween a posthalloweenská žranice

28. listopadu 2014 v 11:01 | Nobody |  Milý deníčku...
Hm, tohle psaní mi poslední dobou dává pěkně zabrat. Ze školy lítám do práce a když neletim do jedný práce, tak letim do druhý a když neletim nikam tak spim a jsem totálně mrtvá a nebo lítám někde venku.. Takže milí zlatí, pokouším se to tu dát dohromady už na podruhý, tak tentokrát to snad dopíšu až do konce.

Nezmiňovala jsem se, ale jsem nově členkou jedné taneční skupiny, respektive, tančíme si víc pro sebe a chceme se zúčastnit k-pop contestu, co se bude konat, ale o tom psát nechci.

Sobota, 1. listopadu.
Vstávala jsem ráno, protože jsem šla na náš první tréning. Tedy - můj první tréning. Zbytek dne jsem nedělala nic zajímavýho.

Zmiňovala jsem někde, že mě Timi ignoroval ? Smazal si mě z přátel, přestal odepisovat. Nechápala jsem proč.. Byla jsem z toho špatná. Hodně špatná.
Vlastně jsem ho spamovala každou chvíli. Chvíli to byly výhružný, naštvaný zprávy, v další chvíli mě přemohly smutný emoce, pak nějaký ty rádoby smířlivý zprávy, pak bylo ještě pár etap, ani už nevim jakých.. až jsem to nakonec vzdala.
Všechno si zobrazil, neodepsal. Několik týdnů.
Kdo si pamatuje, Timi pro mě byl nějakou tu dobu fakt důležitá osůbka, hlavně když jsem byla čerstvě rozešlá, proto mě to vzalo.
Až prvního, se mi ozvala kamarádka, co znám přes něj, jsou ze stejný vesničky.. Že prej jeslti jdu s nima na halloween do sasazu. Haha. Jasně. Hm, sorry ne, Timi se semnou nebaví. Slečně prý taky přestal odepisovat, haha, funny.
Ovšem.
A pak mi napsal.
A že je prej v Praze. A že prej jestli ho chci vidět. Že prej mam jít s nima do Sasazu.
A já že prej se mi nechce. Že sem unavená. Že nemam kostým. Že mi je 18 až za měsíc. Že jeho bych fakt ráda viděla... ale do Sasazu nechci. Ale že prej pudu.. Pokud mě on CHCE vidět. Že jestli mě chce vidět, pudu kvuli němu...
Prej sem měla přijet. Dobře tedy..

Přijela jsem k Péťovi do restaurace, u stolu seděli všichni co jsem znala, v restaruarci bylo pár dalších hostů, z toho nějaké dvě vietnamky. Jen, co jsem vešla do dveří, Kien na mě zařval na celou restauraci "anh chao em!!", když sem odpověděla česky, vietnamsky mi vyhuboval, že jsem prý měla říct em chao anh, říkam že ho zdravim česky a že mu to bude muset stačit.

No a jelo se do Sasazu. A mě se tam fakt šíííleně nechtělo, protože mi je 18 až za několik týdnů.

Venku zima, scházeli jsme se s dalšíma lidma, a pak jsme udělali nálet na ochranku. A Timi u sebe neměl doklady. A mě bylo 18 až za měsíc.
Takže jak to dopadlo? Mě nepustili, i když jsem měla lístek (na jednu stranu chválim ochranku, konečně místo kam se nedostanou smráďata - jako já, haha, na jednu stranu děkuju protože jsem skutečně NEMĚLA náladu na paření a už vůbec ne na potkávání známých tváří jako například EX, na jednu stranu sem cítila výčitky vůči Timimu - kterýho mimochodem pustil, jen proto, že má prej vousy)
A Timi ? Tam nešel. Že prej bude semnou. Tak sme si šli dřepnout do auta. Vyřešili sme si to nějak mezi sebou. Bavili jsme se, konečně se mezi náma trochu pročistil vzduch. Skrz okýnka jsme sledovali lidi, topii jsme si a poslouchali hudbu. Je to divný, ale nikdy jsme se spolu nenasmái jako ten večer. Takže jsem za to fakt ráda. Chvílema sme i vytuhli, pak jsme jezdili po parkovišti. Prostě párty hadr v autě. :)
Museli sme počkat na ostatní, aby ste chápali.:D
Nakonec, k ránu, když už ostatní byli spokojení jsme jeli zase všichni společně k Péťovi přespat.

Druhý den jsme se vykopali z postelí, gaučů, madrací a taky ze země a jeli jsme se v počtu asi 10 lidí nadlábnout do Sapy. Jee, jak já mam ráda tyhle post"party" žranice !

Měli jsme bún cá, což je polívka, něco jako phở (v podstatě) akorát že s rybím masem a příloha je takovej.... mastnej zakroucenej.. rohlík. Kterej je mimochodem fakt skvělej, když si ho v tom hezky vymáčíte.
Po bún cá jsme ještě lítali po Sapě, sháněli jsme chè thập cẩm, což je vietnamský sladký dezert s fazolema, a dalšíma věcma. Pro Čechy to může být docela odrazující pochutina, protože fazole nejsou uplně nejoblíbenější ingrediencí, krom toho, že dezert celkově nevypadá úplně vábně... ještě se to celý lepká a ... brr. No na pohled to žádná sláva neni, vlastně občas to vypadá jako kdyby to bylo z nějakých hlenů... Ale znáte mě, já sežeru všechno. :D Někteří si místo chè dali obyč bubble tea, což už určitě popisovat nemusím :)
Po týhle sladký rádoby tečce jsme se ještě vrhli na bánh trôi což jee... já nevim ani co to byo uvnitř.. Asi Cukr ? V takovym leeepkavym těstíčku, nalepí se vám to všude po puse, ale neni to vůbec špatný, další sladká pochutina a já už byla skutečně , tedy pěěěkně přecpaná.
No a ve finále bánh mì což je vietnamská bageta, kterou si ale všichni už nechali dát s sebou, protože pochybuju že by jí do sebe někdo ještě narval. :)

Domů jsem se dostala až večer, za tmy, a protože jsem měla čočky dva dny v kuse, měla jsem pak úžasný zánět spojivek...
Asi třikrát. :D

Ale stálo to za to. Není party jako party .))


a nebojte, rovnou jsem napsala i další článek a už čeká v rozepsaných jen na správnou chvíli :) takže jen co bude nějaká odezva, bude nový článek. tak zatim čauky !
 


Komentáře

1 Rose Rose | 28. listopadu 2014 v 21:16 | Reagovat

Hezká party. :D Ale je fakt super, že jste si to mezi sebou vyřešili. ;) A ty vietnamský jídla zní fakt zajímavě!

2 hogreta hogreta | E-mail | Web | 28. listopadu 2014 v 23:16 | Reagovat

Téda, a vysvětlil ti aspoň, proč se s tebou tak z ničeho nic přestal bavit a ignoroval tě? O_O Tak hlavně, že jste si to vyjasnili.

Já ti strašně závidím, že žiješ v Praze a máš Sapu tak dostupnou:). Tady v Ostravě je prd - jako jo, je tady jeden vn fast food (Ngochan), ale tam raději nejedí ani samotní Vietnamci :-D. Pak jsou tady ještě dvě vn restaurace, ale to jsou prostě klasické asijské restaurace, musíš si objednávat, stojí to jako v klasické restauraci, ... Prostě tam nejen není takové to správné "pouliční jídlo", ale ani ta atmosféra. A do Sapy se dostanu tak jednou max dvakrát do roka, takže opravdu žádná sláva. Jediné místo, kde si tak užiju vn jídla a atmosféry, je u přítele doma, když se třeba koná nějaká oslava. Ale to taky nebývá nějak zvlášť často, navíc musím pomáhat v kuchyni (a při servírování, nošení jídla atd.) a jsem vždycky trošku nervózní, že něco udělám špatně (a nebo že si při práci s nožem třeba uřežu prst, to se mi málem minule taky stalo, neštěstí se v tu chvíli všichni dívali jinam, takže si toho, jak mi ten nůž hezky ujel, nikdo nevšiml:-D). Takže ti fakt závidím, že vlastně můžeš jít kdykoli na pho:).

A tu rybí polévku miluju!

A taky zdravím už ze zásady česky :-D.

3 Andy Andy | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 14:03 | Reagovat

[1]: určitě doporučuju ochutnat ty vietnamský jídla :-)

[2]: no já jsem na tom vysvětlení přestala nějak lpět, když jsem viděla jak se zatvářil když jsem se ho prvně zeptala... prostě jsme to zametli pod koberec, radši... to je jedno :-) třeba se to dozvím časem :-)
helee, já jsem taky ráda, že jsem v Praze, protože jinde bych se asi unudila, nemít tyhle možnosti ! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama