Říjen 2014

Trošku stresu pod vrstvou jogurtu

11. října 2014 v 14:13 | Nobody |  Milý deníčku...
Ahoj, možná už bylo na čase se ozvat. Hm. Ne, neumřela jsem.
Posledně jsem psala o střetu s mojí platonickou láskou, (víte co mě vždycky naštve? mám pocit, že se mi to stává častějc, než je normální - vždycky napíšu článek, kde je prostě uplně JASNÝ nějaký téma, o čem to bude, viz. tedy platonická láska a příští týden je to téma jako téma týdne? až po tom, co to mam prostě napsaný? GRRR, takže se opovažte zvolit na příští téma týdne něco jako hororová vedoucí, nebo tak) a od tý doby se v podstatě nic až tak úžasnýho nedělo, rozhodně se nedělo nic, čím bych vás měla nějak otravovat.
Ale tak, řekla jsem si, že si trošku postěžuju.

Našla jsem si totiž brigádu. Nejdřív jsem byla nadšená, konečně jsem si něco našla. Plánovala jsem si, jak se nebudu trápit kvuli těm debilním chlapům (pardon, jestli to nějací pánové čtete) a že se prostě začnu věnovat sama sobě, škole a práci.
Respektive škole, máminý práci a svojí nový práci. Na mě už tolik času nezbývalo, takže jsem vlastně přestala i cvičit i běhat. Bezva. A teď hezky po pořadě.

Nebudu tedy tak nějak zmiňovat kde jsem pracovala, aby si mě vedoucí nenašla a nezabila, ale jde se na věc.
Našla jsem si brigádu ve frozen yogurtu. (Co??) Jo. Zkrátka se po Praze začíná rozlejzat trend "Mražených jogurtů" a shánějí oběti, co půjdou za bar.

Když jsem jela na pohovor, bylo mi zle, byla jsem nervózní, až to nebylo normální, ale co, zatím nebylo moc co ztratit, přinejhorším tu práci prostě nedostanu. Čekala na mně velmi příjemná mladá slečna, díky níž nervozita trochu opadla a pohovor jsem přežila ve zdraví. No, vidíte, vzali mě.

Nechci psát o náplni práci.

Ale něco vám povim. Začala jsem nesnášet jogurt. Teda vůni bílýho jogurtu. Fuj. A začala jsem mít noční můry o tom podělanym místě. Každej večer. Každej večer se mi zdálo o tom posranym místě a aby toho nebylo málo, každej večer se do toho snu přimotal i bejvalej.
Začínala jsem bejt vystresovaná až nevíra, na okolí protivná chodící utahanná troska.
A proč? Protože vedouci. Jo. Protože vedouci. Tečka.
Větší čůzu jsem jaktiživ nepoznala. Nejvíc mě na tom štve, že je tak o dva roky starší než já. A vozí se po mě jakoby jí bylo aspoň 40 a měla důvod.

Nejdřív mi připadala docela v pohodě, prý jsem měla štěstí, zrovna měla nějakou dobrou náladu, říkaly holky. No, teror a stresování začalo v podstatě hned na zaškolení, kdy vedoucí odešla a já se omylem nějak doslechla že jedna ze slečen chce odejít a šla v pracovní době na pohovor jinam. Bezva, jsem štístko, celkem. Čekal mě telefonát, "Jestliže jí prej nechci něco říct, a jestli jsem si naprosto jistá, jestli neni něco, co by měla vědět a ještě 5x jestli jsem si NAPROSTO jistá, že jí něco nechci říct, a prej ať si neposeru důvěru hned ze začátku." Hm. Jsem si naprosto jistá, že to neni moje věc a že se do toho srát nebudu a jsem si naprosto jistá, že si to vyřešíš sama.
Následovnou směnu mi veoducí řekla, že ví, že to vim a nebyl to uplně příjemnej rozhovor, ale ještě se to dalo. Byla jsem poměrně čerstvý maso, asi by na mě ještě neřvala.

Další překvápka ze strany vedoucí už byly míň příjemný. Aneb když si začala vymejšlet. Prostě záminka, aby na mě mohla řvát. Bezva. "Ráno jsem přišla a byla po tobě umatlaná váha." Zajímavý, že váhu jsem prostě drhla, než jsem odcházela. "Ráno jsem přišla a bylo tady naťapkáno." Aneb pak mi slečny řekly, že ty ťapky prostě vytřít nejdou.

Už jsem tam byla několikátou směnu a dostala jsem do dvojice novou slečnu. Pořád ale byly věci, co jsem nevěděla, protože mi to nikdo neřekl. Například kam vozej zboží. Samozřejmě, že zrovna den, kdy jsem tam s novou holkou mi zavolal pán, že prej přiveze zboží na zásobovacího tentononce, už ani nevim jak se to jmenovalo, bože. PARÁDA.
Píšu jedný slečně, kam to přiveze - neodpovídá. Volám pánovi zpátky - obsazeno. (Aby ste chápali, volání vedoucí jsem se snažila vyhnout jako čert kříži) Nezbylo mi, než zavolat vedoucí. Nezvedá to. PARÁDA. Slečna semnou ve dvojici je ve skladu, jsem na baru sama, přichází nával lidí, vedoucí volá zpátky.
Odbíhám, zvednu jí to.. A násladně na mě 5 minut (bohužel nepřehánim) řve, jakto, že jí to sakra zvedám. Pardón, kdyby mi někdo někdy řekl, že jí to zvedat nemáme, tak bych to nezvedla. Volám jí ze služebáku zpátky, STÁLE na mě řve, proč sem jí to doháje zvedla, já začínám bejt na nervy, u pokladny se hromadí lidi a nemá je kdo obsloužit a my se stále nedostali k problému KAM mam doháje jít pro to posraný zboží!
Jsem na nervy, už jsem protivná, říkám jí, že mi to prostě nikdo neřekl a že je to jedno, potřebuju vědět ... Přerušuje mě histerickej řev, že už jsem jí to jednou takhle zvedla a že si to moc dobře pamatuje - a teď se podržte vážení, služebák jsem u sebe měla poprvé, takže jsem jí to zvednout nikdy n-e-m-o-h-l-a. Díky bohu, holčina se vrací ze skladu, mávam na ní ať jde OKAMŽITĚ na kasu a nechávám na sebe dál řvát. Prej co se opovažuju s vedoucí takhle mluvit. Kdyby věděla, že mě zdržuje od kasírování, třeba by ztichla. Hm a třeba taky ne. Dalších 5 minut na mě řvala, jaktože sakra nevim kam vozej zboží.

Taky jsme vedly jednou véélice příjemný rozhovor o tom, že ONA tvoří team a že záleží NA NÍ, jestli se do tý práce budu těšit, nebo ne. A v podstatě mě během toho rozhovoru naváděla k donášení. Haha. tak určitě.

Zkrátka a jistě. Mám tohodle všeho tak nějak už plný zuby.

Tohle není zdaleka všechno, ZDALEKA ne, ale nebudu vás tim zatěžovat a sebe už taky ne. Nechci na to místo a na ní myslet víc, než je třeba, nebudu se stresovat ještě víc a zbytečně.
Takže končim.
Můj plán aneb "Vydělám si na telefon" se bude muset trošku odložit, zkrátka ze sebe nenechám dělat idiota ňákou můrou (velmi slušně zvolené slovo) který teče po bradě stále ještě mateřský mlíko, stejně jako mě.

Co vy? Máte zkušenosti s vedoucí, co si z vás dělá poskoky? S vedoucí co si vymýšlí, aby na vás mohla řvát? Nebo zkušenosti s něčim jinym ? Pochlubte se, aspoň nebudu mít pocit, že jsem v tom sama.
ilustrační obrázek: zdroj