Đến đễ, đi đễ aneb easy come, easy go

30. srpna 2014 v 16:59 | Nobody |  Milý deníčku...
Asi to bylo moc fajn na to, aby to mohlo pokračovat...

I když jsem ze začátku nebrala nic kolem Martina nijak vážně, i když mě sem tam přepadla depka z Tommyho, nakonec jsem se do toho nějak zamotala, asi přece jen nejsem tak odolná, jak jsem si myslela, vůči milejm, roztomilejm, hodnejm klukům.
Původně bych se asi vypisovala tady do rubriky "Chtěla bych ti říct".. jenže už jsem se vypsala jemu. Na 2 A4ky, všechny svoje pocity, myšlenky. A ano, dala jsem mu to přečíst. Stejně tak, jako on mě. Byly to naše dopisy na rozloučenou.
Protože jsem ho začala mít vážně ráda. A on je asi tak první, co měl rád mě.
Najednou nechápu svůj roční vztah. Bylo to krásný. Ale bože, je to zvláští bylo to takový... Hm. Ani to nedokážu popsat. Asi mě neměl rád dost. Řekla bych, že ani on, ani já jsme neuměli dávat najevo city, pokud teda ke mně nějaký choval.
Ale zpátky k Martinovi. Už se vážně stydim, jak se mi to všechno mění. Pamatuju si, jak jsem ho měla jen ráda, ale nedovedla jsem si představit, že by sme šli po městě, ruku v ruce, nebo bok po boku a já se prostě necítila divně. Kdy se to vlastně změnilo? Kdy se změnilo, že mi to začalo připadat neskutečně přirozený a přestala jsem se ohlížet na minulost?

Nebyla jsem zvyklá slýchat lichotky, nebyla jsem zvyklá slyšet někoho říkat, že mě má rád, nebyla jsem zvyklá to někomu říkat, protože s Tommym to asi bylo tabu. Já ani nevim.

Nechci se nijak rozepisovat, je to zbytečný, psát vám co všechno sme zažili, jak jsme se spolu nasmáli a jak jsme si v některých věcěch podobní.
(Viz. naše alergie :D Kolik lidí je alergickej na jablka? A i přesto vzpomínám jak stojíme v jablečnym sadu a já se cpu jednim jablkem za druhym, protože byly tak výborný, kyselý, že jsem jim nedokázala odolat ani přes moji alergii)


Neskutečně jsem si zvykla trávit s nim spoustu svýho času a najednou tu byl náš poslední týden, co jsme mohli strávit spolu. Začínala jsem po nocích ronit slzy jen při představě jak odjíždí pryč. A ten den se blížil tak odporně rychle.
Začali jsme si víc vážit přítomnosti toho druhýho a trávili jsme spolu TOLIK času, kolik bylo možný. Ale vzhledem k práci jeho i mojí, vzhledem k jeho bydlišti to bylo trochu komplikovanější.
Když přišel čas na měnění korun za libry, došlo mi, jak moc moc se jeho odjezd blíží, a že to je doopravdický. Málem jsem se ve směnárně rozbrečela.

A najednou je čtvrtek 28., budík mě budí v půl devátý ráno a mě je tak strašně zle od žaludku.
Místo klasických linek si maluju jen jemně horní řasy, protože tuším, že oči nezůstanou suchý. Beru ty obří podpatky co mi koupil jako dárek, do kabelky házim pár balíčků kapesíčků a vyrážim. Volá mi, že zaspal a že přijede o 20 min později, ať mu koupim jídlo a pití na cestu. Táhnu se s tim jak vůl, jsem zpocená jako prase, je mi zle.

Stojíme před busem, seznamuje mě se svym kámošem, se kterym společně odjížděj za vidinou lepší práce. Je mi fajn, nechce se mi brečet. Podívám se na čas. Odjezd za 10 minut a kluci se pokoušej narvat bágly do kufru. Sedim sama na lavičce, klepu se strachy, jsem nervózní, je mi zle a už přichází pocit breku. Koušu se do tváře, rychle to zahánim, nechci aby až ke mě Martin příjde, já byla ubrečená neschopná jedinýho slova.
Objímáme se, mačkáme ze sebe duši, všímám si pána, co sedí v autobuse a kouká na mě, celou dobu na mě čuměl, asi čekal kdy se rozbrečim. Poslední polibek a zalezl do autobusu. První slza. Druhá. Koušu se do jazyka. Pán na mě furt kouká, tak se přece dočkal. Autobus se pomalu rozjíždí a já už nemám sílu zadržet ty slzy. Rozbrečim se tam jako malej ukňouranej trotl. A on to viděl. O ne.
Autobus je pryč a já tam furt sedim, brečim, smrkam, zase brečim, zase smrkam, když to konečně dokážu zastavit, utírám slzy i nos a jdu domů. Všichni na mě koukaj a já přemýšlím kolik lidí tam takhle denně brečí, k tomu vzpomínám jak jsem takhle ubrečená jela tim samym autobusem, když jsme se s Tommym domluvili na pauze.

Haha. Mám pořád stejný brečící trasy.

Nevim co bude dál, s Martinem se neuvidíme minimálně rok. Píšeme si jak jen to jde. Ale já se znám )

Navíc 6. září v Praze vystoupí jeden z mých absolutně nejoblíbenějších vietnamských zpěváků, a to sladký Son Tung aka M-TP. To znamená že přijede i Timi. Lol.

Je toho na mě nějak moc.

V každém případě se držím. A zůstávám silná. Věřim, že co se má stát se stane.


 


Komentáře

1 hogreta hogreta | E-mail | Web | 30. srpna 2014 v 22:04 | Reagovat

I když je tento článek ve své podstatě smutný, tak... nevím jak to říct, ale já mám snad dokonce pocit, že má spíš pozitivní závěr. Cítím z něho to, že to nevzdáváš a že jsi připravena na všechno, co přijde nebo nepřijde. A to je moc fajn! Držím ti všechny palce, abys byla štastná. Jak říkáš, co se má stát, to se stane :).

2 Andy Andy | E-mail | Web | 30. srpna 2014 v 23:35 | Reagovat

[1]: já jsem totiž sice smutná, ale vim, že je tu někdo, kdo mě má rád, takže jsem na jednu stranu i šťastná, uvidíme co bude do tý doby než přijede... samozřejmě je mi jasný, že během pár dní/týdnů se to trochu zhorší, protože se fakt vídat nemůžeme a asi to bude trochu nezvyk, fu.

3 theworldisugly theworldisugly | Web | 31. srpna 2014 v 18:17 | Reagovat

Čas a vzdálenost jsou jedni z největších nepřátel vztahů. V podobné svízelné situaci jsem se ocitla myslím dva roky zpět a vztah byl ukončen pár dní po odloučení, což je celkem srabský, ani jsme se nesnažili. Tak doufám, že ty dopadneš lépe, hodně štěstí přeji. :)

4 Andy Andy | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 21:11 | Reagovat

[3]: já upřímně ani nevěděla, jestli spolu jsme, nebo ne, nikdy jsme se o tom nebavili, ale podle chování, komunikace, to bylo jasný, ale myslela jsem si, že odjezdem to bude končit. Ovšem před chvílí na mě vykouklo v chatu sousloví "vztah na dálku" a s tím jsem tak uplně nepočítala, behehe, myslela jsem, že to bude třeba pauza, nebo tak, asi jsem na něco takovýhleho taky srab... uvidíme no..
jinak váš rozchod mě mrzí, stojí to za houby

5 Kika Kika | E-mail | Web | 1. září 2014 v 13:07 | Reagovat

uvidíš jak to dopadne, rok je strašně dlouhá doba a nebylo by jistý, že spolu zůstanete ani kdyby bydlel 200m od Tebe. Je krásné, že jsi to vůbec mohla zažít, brečet za někým..

6 bumblebee bumblebee | Web | 2. září 2014 v 13:13 | Reagovat

člověk si uvědomí, jak má někoho ráda, až když ho ztratí :/ se říká, ale to neznamená, že ho ztrácíš! Nezdá se to, ale rok určitě uteče jako voda. Když jsem byla na půl roku pryč, bylo to šíleně rychlý! A přitom sem byla tak daleko - ty ho můžeš jet kdyžtak navštívit, nebo ne? :) Opravdu to uteče, třeba ti to i pomůže. Ujasníš si všechno, uvědomíš si, že ti chybí a že je to tak třeba i dobře. Snad ti to dobře dopadne! Budu držet palce a neboj! (babička mi vždycky říká, jak nám "mladým" připadá rok jako šíleně dlouhá doba a přitom je to hned pryč :))

7 camille* camille* | Web | 9. října 2014 v 20:29 | Reagovat

ja mam alergii na jabka taky :D

8 Andy Andy | E-mail | Web | 10. října 2014 v 15:38 | Reagovat

[7]: jeeeeeeeeeeežiššš, teď řeknu asi něco, co se nebude uplně hodit jo.... ale TO JE SKVĚLÝÝÝ ! :-D jsem tak ráda že v tom nejsem sama ! (až teda na Martina :-D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama