Srpen 2014

Đến đễ, đi đễ aneb easy come, easy go

30. srpna 2014 v 16:59 | Nobody |  Milý deníčku...
Asi to bylo moc fajn na to, aby to mohlo pokračovat...

I když jsem ze začátku nebrala nic kolem Martina nijak vážně, i když mě sem tam přepadla depka z Tommyho, nakonec jsem se do toho nějak zamotala, asi přece jen nejsem tak odolná, jak jsem si myslela, vůči milejm, roztomilejm, hodnejm klukům.
Původně bych se asi vypisovala tady do rubriky "Chtěla bych ti říct".. jenže už jsem se vypsala jemu. Na 2 A4ky, všechny svoje pocity, myšlenky. A ano, dala jsem mu to přečíst. Stejně tak, jako on mě. Byly to naše dopisy na rozloučenou.
Protože jsem ho začala mít vážně ráda. A on je asi tak první, co měl rád mě.
Najednou nechápu svůj roční vztah. Bylo to krásný. Ale bože, je to zvláští bylo to takový... Hm. Ani to nedokážu popsat. Asi mě neměl rád dost. Řekla bych, že ani on, ani já jsme neuměli dávat najevo city, pokud teda ke mně nějaký choval.
Ale zpátky k Martinovi. Už se vážně stydim, jak se mi to všechno mění. Pamatuju si, jak jsem ho měla jen ráda, ale nedovedla jsem si představit, že by sme šli po městě, ruku v ruce, nebo bok po boku a já se prostě necítila divně. Kdy se to vlastně změnilo? Kdy se změnilo, že mi to začalo připadat neskutečně přirozený a přestala jsem se ohlížet na minulost?

Nebyla jsem zvyklá slýchat lichotky, nebyla jsem zvyklá slyšet někoho říkat, že mě má rád, nebyla jsem zvyklá to někomu říkat, protože s Tommym to asi bylo tabu. Já ani nevim.

Nechci se nijak rozepisovat, je to zbytečný, psát vám co všechno sme zažili, jak jsme se spolu nasmáli a jak jsme si v některých věcěch podobní.
(Viz. naše alergie :D Kolik lidí je alergickej na jablka? A i přesto vzpomínám jak stojíme v jablečnym sadu a já se cpu jednim jablkem za druhym, protože byly tak výborný, kyselý, že jsem jim nedokázala odolat ani přes moji alergii)


Neskutečně jsem si zvykla trávit s nim spoustu svýho času a najednou tu byl náš poslední týden, co jsme mohli strávit spolu. Začínala jsem po nocích ronit slzy jen při představě jak odjíždí pryč. A ten den se blížil tak odporně rychle.
Začali jsme si víc vážit přítomnosti toho druhýho a trávili jsme spolu TOLIK času, kolik bylo možný. Ale vzhledem k práci jeho i mojí, vzhledem k jeho bydlišti to bylo trochu komplikovanější.
Když přišel čas na měnění korun za libry, došlo mi, jak moc moc se jeho odjezd blíží, a že to je doopravdický. Málem jsem se ve směnárně rozbrečela.

A najednou je čtvrtek 28., budík mě budí v půl devátý ráno a mě je tak strašně zle od žaludku.
Místo klasických linek si maluju jen jemně horní řasy, protože tuším, že oči nezůstanou suchý. Beru ty obří podpatky co mi koupil jako dárek, do kabelky házim pár balíčků kapesíčků a vyrážim. Volá mi, že zaspal a že přijede o 20 min později, ať mu koupim jídlo a pití na cestu. Táhnu se s tim jak vůl, jsem zpocená jako prase, je mi zle.

Stojíme před busem, seznamuje mě se svym kámošem, se kterym společně odjížděj za vidinou lepší práce. Je mi fajn, nechce se mi brečet. Podívám se na čas. Odjezd za 10 minut a kluci se pokoušej narvat bágly do kufru. Sedim sama na lavičce, klepu se strachy, jsem nervózní, je mi zle a už přichází pocit breku. Koušu se do tváře, rychle to zahánim, nechci aby až ke mě Martin příjde, já byla ubrečená neschopná jedinýho slova.
Objímáme se, mačkáme ze sebe duši, všímám si pána, co sedí v autobuse a kouká na mě, celou dobu na mě čuměl, asi čekal kdy se rozbrečim. Poslední polibek a zalezl do autobusu. První slza. Druhá. Koušu se do jazyka. Pán na mě furt kouká, tak se přece dočkal. Autobus se pomalu rozjíždí a já už nemám sílu zadržet ty slzy. Rozbrečim se tam jako malej ukňouranej trotl. A on to viděl. O ne.
Autobus je pryč a já tam furt sedim, brečim, smrkam, zase brečim, zase smrkam, když to konečně dokážu zastavit, utírám slzy i nos a jdu domů. Všichni na mě koukaj a já přemýšlím kolik lidí tam takhle denně brečí, k tomu vzpomínám jak jsem takhle ubrečená jela tim samym autobusem, když jsme se s Tommym domluvili na pauze.

Haha. Mám pořád stejný brečící trasy.

Nevim co bude dál, s Martinem se neuvidíme minimálně rok. Píšeme si jak jen to jde. Ale já se znám )

Navíc 6. září v Praze vystoupí jeden z mých absolutně nejoblíbenějších vietnamských zpěváků, a to sladký Son Tung aka M-TP. To znamená že přijede i Timi. Lol.

Je toho na mě nějak moc.

V každém případě se držím. A zůstávám silná. Věřim, že co se má stát se stane.



Průjemná naděje

19. srpna 2014 v 14:57 | Nobody |  Milý deníčku...
ne, skutečně mě nezajímá že slovo průjemná asi ani neexistuje
Dneska jsem neměla klidný spaní. Ačkoliv jsem si myslela, že už ho neřešim a většinu času to tak vážně bylo, od pěti od rána, do nějakých osmi jsem jen tak dřímala a i přesto se mi zvládal zdát sen (nebo spíše noční můra).
Byl tam on, s tou čubkou, chvíli to vypadalo dobrý pro mě, byl to fajn pocit na chvíli bejt v jeho objetí, i když ne doopravdy, a pak se mi ta svině vysmála do obličeje a i když jsem věděla, že to je předem prohraná bitva, pořád jsem jí nějak nevěřila, protože jsem byla ta první, proč by měl odejít s ní, ježiši a jak se mi ten její koňskej ksicht smál do obličeje a vysmíval, zoufalství ve mě rostlo. A nakonec odjel. A semnou ne.
Tak jsem si od barmana objednala koktejl, prej ať mi namíchá ňákou novinku a pojmenuje jí "Kill that bitch". Proč si dávat sex on the beach, když můžeš aspoň v hlavě zabít jednu bitch. (nápaditá i ve snech, no ne?)

No, ani nevim, proč to píšu, ten sen mě tak dokonale nasral a ještě víc mě dokonale nasralo oznámení - no hádejte kdo má narozeniny, chtělo by to další drink Kill that bitch, říkám vám, něco takovýho vymyslim, i kdybych to měla umíchat doma z mycích prostředků. Hm, to bych udělala jen v případě, že bych jí ten drink mohla podat.

Ne proboha, proč jsem tak zlá. Vždyť je to jedno. Ona mě nezajímá většinu času, sem tam zakroutim hlavou jak je hloupá a jeho už taky neřešim, co mi tak nějak došlo, že mě využil a teď dělá mrtvýho brouka.
Takže jsem naštvaná na svojí hlavu proč se rozhodla mě takhle nervovat, když už se normálně nervuju z jinejch věcí. (No proč????)

Víte, ale tenhle sen (nejen) mě tak nějak donutil k zamyšlení.
Ta naděje, to je vlastně strašná coura. Ne nadarmo se říká, že naděje umírá poslední, ale poslední půl rok tak nějak zjišťuju, že naděje je vlastně pěkná svině, co tě dokáže držet pozadu a nenechá tě jít dál. Jasný, pro sportovce a bůhví koho dokáže být naděje fajn, do tý doby, než prohrajete furt doufáte že vyhrajete, haha.
Ale v životě, no neni to trochu na nic? Ne vážně.
Je sice krásný, že naděje umírá poslední, ale nebylo by snažší, kdyby prostě chcípla hned a nechala nás jít dál? Aniž by jsme doufali v něco, co prostě i nejhloupější buňka našeho těla ví, že se už nemůže stát?
A není lepší věřit i nejhloupějším buňkám našeho těla a zkrátka dát na to, co VÍME do morku kostí, než čekat léta a léta na něco, co se nestane?
A když se to vezme z tý lepší stránky. Není zkrátka pohodlnější smířit se s tim horšim, vzdát se toho lepšího a ve finále, když by se nakonec přece jen stalo nemožný (jen uvažuju, nepleťte si to s nadějí), není pak fajn bejt mile překvapenej a shazovat to třeba na zázrak?
Ono když budete doufat vůbec nezmění jestli se konec posere a nebo to všechno dopadne dobře...

A nebo mám už prostě jen moc pesimistickej pohled, hm?
Když on ten rozchod je celkem dobrej pan učitel.
(Jen se snažim hledat něco pozitivního aby ste neřekli že všechno beru moc černě)

Jsem jediná s kym dokáže sen tak zamávat že ho to donutí přemýšlet a uvažovat ?

Aneb když se minulost rozhodne dohnat vás v jeden jedinej večer se všim všudy.

11. srpna 2014 v 14:13 | Nobody |  Milý deníčku...
Um.. No jako. Já jsem zmatená jak lesní včela. Strašně moc. O bože to je hrůza..

Včera byla Asianstyle party. Zase. Neměla jsem nějak v plánu tam jít, protože k-pop mě vážně poslední dobou moc nebere, ale co jsem se dozvěděla, že tam bude Martinova ex, co na mě prý žárlí, tak mi to nedalo a rozhodla jsem se, že se tam skočim mrknout. Padesát korun za vstup mě nezabije.
Co jsem ale nečekala bylo, že Martin tam chtěl jít semnou. Jakože. semnou semnou. Asi aby se jí předvedl, nebo prostě jen tak, cojávim.
Jenže já jsem se od bývalýho naučila a přivykla si jedný věci - a to, že na veřejnosti moc nikdo nevidí a neví ke komu patřim a bla bla bla. A tohle pro mě byl.. trochu nezvyk. Krom toho se nechci chodit ukazovat někam s někym, kdo je sice strašně skvělej, ale odjede a nebude to mít moc dlouhý trvání. Ale tak budiž. Co nadělám.

Přišli jsme tam, všude crazy faoušci k-popu a já se rozhlížim, kde koho znám. Hele Duy, hele Lee, hele Sabča, hele Mei. Ok. Not bad. Dáváme si s Martinem drink a stojíme na takovym balkónku, pozorujeme, co se děje pod náma. Hele JJ, hele Lee2, hele moje spolužačka ze základky. Um. Ok. Cejtim se trochu jako celebrita (haha, tak určitě), je směšný, že tam znam tolik lidí. Honem dopíjim drink, volá mi kámoš, co jsem sice nikdy neměla tu čest poznat, ale hoho, je v Praze a míří si to na Asianstyle party a neví kudy kam, běžim pro něj teda na zastávku, je milej, baví mě používat slovo šalina místo naší tramvaje, na to, že se vidíme prvně, je to fakt chill. Najs. Mezitim, co jsem s timhle Tomim (je, to je náhoda, co, Tomášů jsem kdy zmínila málo:D) , Martin se mi uplně ztratil. A telefon? No nedovolala jsem se mu. Oukej, nevadí. Bavim se dál s Tomim, dokud nepříjde Martin, že si prej byl koupit lístek.

Na jeho přání si beru podpatky, stejně je asi tak o kilometr větší než já a já zjišťuju, že si na vysokých botách už nejsem tak jistá, jako kdysi, trochu mě to znervózňuje, ale rozhodnu se chvíli to risknout. (Kdo je tady pán, boty nebo já?! JÁ!)
Vevnitř je přímo sauna, jdeme proto s Martinem na vzduch, balancuju na 11 centimetrech a když procházim kolem baru... Šok. Chytám se za pusu a s vykulenýma očima prchám ven. (A nakopla jsem si palec, jau)
Stojim u zábradlí, rozdejchávám to, vlastně ani nevim co, ale tohle jsem nečekala. Martin ze mě tahá co se děje, cejtim se trapně, že jsem tam s nim a že semnou zacloumá pár vteřin co vidim jinýho kluka.. Leilei... To jsem prostě nečekala.
Najednou mám v hlavě jen to, jak to máme s Leileiem nedořešený, asi, nebo si to jen namlouvám, že je to nedořešený a je to dořešený a dvakrát podtržený, pro něj, třeba, ale pro mě prostě ne. A tohle se mi silně nehodilo. Fakt silně.
Jsem otevřenej člověk, rozhodla jsem se, že nebudu Martinovi nic zalhávat, tak jsem mu všechno vyklopila. Bez detailů, bez podrobností, ale hrubou pravdu, bez přikrášlování. Netuim co se mu honilo hlavou, ale nevypadal, že by ho to nějak vzalo. Fajn, tim líp pro něj. Říkám, že potřebuju jít okamžitě najít JJe, říct mu, že tam je Leilei... A tak Martin čeká venku a já zacházim do sauny.. Sama. (Ještě jsem se stihla přezout zpátky do tenisek) Rozhlížim se z balkónku, kde je JJ. Tančí. A Leilei je u baru dole. Bezva. Netušila jsem jak projít kolem Leileie nepozorovaně až k JJovi. Ale řekla jsem si, že to risknu.
Procházim davem, blížim se k území "pozor Leilei" když v tom se davy prostě asi domluvily, že mě dostrkaj přímo před nos jemu. Eh. A přichází na scénu ten jeho nádhernej náááádhernej úsměv s těma nááádhernýma zubama. A já se tvářim jako smutnej kakabus. Prohodíme pár slov a já prchám pryč, JJ je uprostřed parketu, fakt nemam sílu odkopat všechny tanečníky jen abych mu řekla tu 'úžasnou' novinku.
Tak jdu za Duyim, sedám si k němu a přichází náš asi hodinovej pokec. Je mi trochu líto Martina, nechci aby si myslel, že jsem skončila někde s Leileiem jakože, strašně šťastný shledání, tak se po něm jdu mrknout ven.. A on nikde.
Jaj.
Nechávám to bejt, určitě se někdo vyrojí. Povídáme si se Duyíkem, pijeme nealko pití když v tom do klubu vejde Jackie.

Říkám vám, už toho mám plný kecky, nevěřim svejm očím, ještě by mohl přijít třeba Tommy a kluci z čajovny a bylo by to kompletní! Já nevim, ti kluci, se kterýma jsem kdy něco -... oni se domluvili, nebo co jako?

Máváme si, objetí, pusa na obě tváře. Ale jeee, jsem tak ráda že ho vidim. Domlouváme se na příští týden. aww. no jo, přece jen to byl taky něco jako můj nejlepší kámoš a nesmírně moc mi pomohl.
Zas volám Martinovi, že prej je v mekáči a za chvíli jde za mnou. Tssssssse. On mě nechá hledat ho aspoň třičtvrtě hodiny a nemůže mi to ani napsat. odcházim zase dovnitř, ať si hledá on mě.
Přišel Martin. A chvíli na to, no neuvěříte, kdo se tam objevil. Kluci z čajovny. Oukej, už to neni vtipný, halo vy tam nahoře, opovažte se sem poslat mýho bývalýho!
(Bývalýho naštěstí ne, ale jeho nejlepšího kámoše jo)

No, pak už v podstatě nic moc zajímavýho, seznámila jsem Martina se Duyim, s Leem, JJ na mě a na něj házel pobavený ksichtíky jako "haha, boyfriend joo?", Lee2 s tim jsme na sebe házeli ksichtíky nonstop, Sabča mi říká "Tyjo, co to tu máš za boyfrienda, říkám si, docela pěknej vysokej asiat, hmm, podívam se blíž a TY! Jsem na tebe pyšnááá," a pak jsem jí viděla, jak nabaluje Leileie a málem mě z toho švihlo, a nakonec.. Leilei už se s ní nebaví, zase je tam jen s kámošema... Pokaždý, když procházel kolem mě, usmíval se, strašně krásně, pozdravil, zamával.. pokaždý.
A pak. Viděl, že má Martin ruku kolem mých ramen... když procházel znovu, ani se na mě nepodíval. Nic.
Nechápu to sakrblé. A jsem z toho trochu špatná. Potřebovala bych si to všechno vyřešit. Ale nevim jak.

Takže moji milí drazí zlatí, vůbec jsem se nezměnila, stále nevim co chci. A řeknu vám stojí to za prd. Potřebovala bych se rozkrájet! Jeden kousek by byl zaujatej jenom Leileiem, jeden jenom Timim, Dva kousky pro nejlepší kámoše, jeden pro bývalýho.. Já nevim, mám se kouskovat i pro Martina?


Kouzelník versus Makléř

5. srpna 2014 v 13:57 | Nobody |  Milý deníčku...
Tybrďo, já nemám už pomalu ani žaludek psát. Protože t je furt o někom jinym. A pořád do kola melu blbosti o EX. A přitom píšu i jinejch. Proč. pročproč jsem taková... Ale tak.. co mám dělat.


Dvoumetrový asiat, aka Martin - vypadá to že mě má rád. Fakt. Vypadá to, že se naprosto zbláznil.
A nezáleží jak strašně moc je fajn, nezáleží na tom, že mi pokaždý přinese růži a říká věci, který jsem neslyšela za rok vztahu. Protože pořád cítim jakýs závazek vůči Tommymu? Nebo co to vlastně cítim?
V každym případě, ne, jasně že jsem dlouhánovi nedala kopačky, je mi s nim skvěle, jen mu zkrátka nemůžu nabídnout všechno. Nemůžu mu dát 100%, nemůžu mu dát to, co se on snaží dávat mě. Je to zvláštní, jak rychle se to semlelo, i mě to příjde divný, ale jemu asi ne.

Psal si s mojí kamarádkou Ngoc. Um. Abych to objasnila. Viděl že si s ní píšu já, tak jí "strašně tajně" poslal moje fotky, ať mi je pošle ona. Nebudu říkat, že to nezabralo, byla jsem zmatená jak lesní včela a myslela jsem že to je nějakej error. Kde by přece ona vzala fotky, co dneska fotil on. No v každym případě jsem je prokoukla. A psal jí o mě hezký věci. A ona mi poslala screeny a on to ani neví, že to vim. Neví, že vim, že jí psal, že chce abych byla šťastná, že si to zasloužim, že chce udělat všechno pro to, abych byla nejšťastnější, že jsem ho naprosto očarovala, a kecy kecy kecy.

Když já nevim. Mě tohle příjde strašně divný. On ukončil vztah před 3 měsíci a už říká takovýhle věci mě. Já před půl rokem a nedokážu mít někoho stejně ráda, jako jsem měla Tommyho. Příjde mi to všechno neupřímný, divný. Nechápu, jak někdo může mít víc vztahů po sobě. Já vim, že je to přirozený, vždyť já vim. Ale mě to prostě příjde .. divný.
To se jako někdo může fakt zamilovat do více lidí? Jak se to sakra stane?

Jak se sakra stane, že budu mít někoho stejně ráda, jako jsem měla jeho, jak se sakra stane, že přestanu všechny porovnávat s nim a jak se sakra stane, že mi nebude připadat sprostý nahradit ho, i když už tu pro mě vlastně dávno neni? Jak mám někomu dát 100% ze sebe, když už jsem všech těch 100% a možná ještě víc, dala někomu jinýmu?

Chápe mě tu někdo, nebo jsem v tomhle uplně sama?

Jo a víte co? Dneska má narozeniny. Jsem zvědavá jestli je obrečim. Obrečela jsem narozeniny mojí kamarádky co se na mě s radostí vyprdla, obrečela jsem narozeniny Leileie, obrečim i jeho narozeniny? Nebo už jsem naprosto přijala fakt, že brečet je zbytečný?
Jinak zase mi nezapomněl poděkovat a použít při tom jeho oblíbený "HUN". Už mi to nedalo. Ptam se hun? Jasně, jeho odpověd - stále seš hun. Agrrrr, vidle na tebe!

Možná mi pomáhá Martin, je to možný, neni mi s nim smutno. Ale nenazývala bych to vztahem. Protože vztah je pro mě něco, co má dlouhý trvání, něco co je doopravdický. My oba máme spotřební lhůtu. A to.. Hm řekla bych měsíc.
On za měsíc odjede, takže pro mě neni jedinej důvod, proč bych to měla bát nějak vážnějc.
I když je to fakt slaďouš.

Ale já ani nevim, jestli bych do toho šla, kdybych věděla, že to bude mít delší trvání.
Stejně jsem strašně zvědavá, co bude v tom dopisu, co mi chce napsat. Jeho myšlenky nebo duševní pochody nebo co já sakra vim, o tom jeho odjezdu. Prej mi prostě napíše dopis. Oukej. Pro mě za mě.

Hergot co to vyvádim, chtěla jsem napsat článek, kde bych psala co všechno jsme s Martinem zažili a zase to zkazim Tommym a svejma stále stejnýma pochmurnýma myšlenkama
Víte vy co.
Já na to kašlu
Adios.