Červen 2014

Jak jsme se po půl roce setkali.

28. června 2014 v 20:59 | Nobody |  Milý deníčku...
Everytime you are not around
I'm slowly drifting, drifting away
and it feels like im drowning.
I wish i could make it easy, easy to love me
i'm stuck here in between,
i'm looking for the right words to say.
- Mr. Probz

A tak se to stalo. Potkali jsme se. Po půl roce jsem ho viděla naživo. Na pát vteřin. Než jsem utekla.


Dneska na Sapě probíhal konkurz na Miss Vietnam České republiky (a Evropy). Jedna vélice příjená 13ti letá slečna, se kterou si poslední dobou píšu (poznala jsem jí díky asku) a dost si rozumíme, má starší sestru, která se přihlásila jako soutěžící. A díky tomu se zmíněná skvělá "třináctka" dostala do Prahy, tak proč jí nepoznat osobně.
Vážně mě tohle hodně překvapuje, protože já jsem upřímně často dost jedovatá a uzavřená vůči mladším lidem, často si z nich utahuju "nojó, třináctka, blabla", ale Ngoc je prostě skvělá. Nevim jestli se ona chová dospělejc, nebo já se s ní chovám jako totální ale totální střevo (asi spíš to druhý), ale je prostě výborná, takže kašlu na to, jestli je jí o 5 let míň, nebo ne.

Jela jsem tedy za ní a za její sestrou na Sapu. Jen co jsme se s Ngoc sešly, jí překvapilo, že prej jsem "malá" (165 cm, gr) a ušly jsme tři kroky a koho nevidim? Kien? (taky zmíněný jako Banh) Tak jsem za nim šla, pozdravili jsme se, prohodili pár slov a s Ngoc jsme šly do restaurace. Vejdem do restaurace a koho nevidim u jednoho stolu? Lee? Jako vážně? Příjdu k němu, prohodíme pár slov a zase se vracim za mladičkou Ngoc, chodíme furt sem a tam, nahoru dolů, všichni na mě zase čuměj, hlavně Vietnamci, nojo, ne že bych nebyla zvyklá. S Ngoc se bavíme jakobysme se znaly strašnou dobu, je to děsně fajn, její sestra je taky miloučká. Pak koukáme na missky, jak se promenádují po "mole", předvádí libovolné disciplíny, spolu s Ngoc i její sestrou se smějeme strašně ošklivý rádoby budoucí missce s křečovitým falešným úsměvem a nacvičenou řečí.

Blabla, čas běží, sem tam zamnou příjde Lee, aneb fotograf a po chvíli vidim, že do sálu přišel další kamarád, co znám. Ngoc si o mě asi musí myslet, že znám celou Sapu, ale prostě, náhoda jak blbec, nic víc. Měla jsem ve 3 být na Václaváku, sraz s JJem (jinej číňan, ne Leilei - pozor *díky JJovi jsem poznala LeiLeie), hups, najednou jsou 4 a já jsem furt v Sapě, ale sraz byl v Bubble Tea, tak tam snad neni sám, píše mi že prej kde jsem, řikam že na Sapě a on že prej přijede... (Ještě mě chtěl seznámit s jeho vietnamskym kamarádem, hihi)
Se všema se v restauraci loučim, s Leem se domlouváme na společnou návštěvu oční (originální schůzka, co?), Ngoc objímám, ráda jsem jí poznala a honem upaluju za JJem a jeho kamarádem. Kamarád se jmenuje Tomáš (jaké překvapení, vážně) je mu 18 a je celkem roztomilej, ale hlavně strašně milej.

Touláme se po sapě, hledáme restauraci, kde by sme si mohli dát bủn chá, usazujeme se, jíme jen já a JJ, jíme, jíme, když příjde přítel sestry (L.) od Ngoc. Usmějeme se na sebe, všichni pokračujeme v jídle. Zase se na sebe s přítelem od L. podíváme a říká "Hele, já tě odněkud znám!" S plnou pusou nudlí se pokusim usmát, ukážu směrem kde se odehrával casting na miss. "Ještě odjinud, nebyla si na ňáký korejský párty? Bylo tam sushi a tak." Polknu, odpovídám, že na K-food party jsem nebyla.. "Tak potom?" "Myslíš asianstyle party? Jo, no tam už jsem byla. Myslíš tu ve Friends?" Kejve. "Tak tam jsem byla," "ahaa, ta odtamtud tě znám!" Každej se zase dál věnujeme svýmu jídlu.

Pak jsme s JJem a Tomem zase chodili po sapě... a chodíme.. a chodíme. Kluci že se podívaj po ňáký náušnici. Šli jsme k takovejm těm.. neumim to popsat prostě """""kontejnerům"""""""" ve kterejch prodávaj (:DDD prostě obří krabice, nejsou to ani budovy) a hele, zase Kien, máváme si, JJ a Tomáš už si o mě taky myslej že znám uplně celou sapu, smějou se tomu.

Hledali jsme určitej obchod. A toulali se v tom obrovskym bludišti. Jen co jsme vešli, procházeli jsme kolem mladejch Vietnamců, všichni kolem tipuju dvaceti. Jeden se na mě kouká jen co jsem vešla, když procházim kolem něj, říká "Ahoj," jen se usmívám, neodpovídám, nepotřebuju působit jako laciná holka co se chytne na všechno - i když byl hezkej.. JJ se už se smíchem ptá "Další kámoš?" a směje se ještě víc, když odpovídám, že jsem ho v životě neviděla.
Chodíme dál, totálně jsme se tam zamotali, když procházim kolem jednoho Vietnamce... Chvíli přemejšlim, ježiši vždyť já ho znám, bože, to je nejlepší kámoš Tommyho. Otáčim se, debilně na sebe čumíme, nikdy jsem ho neměla ráda, pokračuju dál s nepříjemnym pocitem v žaludku...

Když jsme se ale už totálně ztratili a měli jsme pocit, že jsme všude byli aspoň třikrát, dostáváme se do úseku, kde jsme ještě nebyli..

Procházíme.. a já si to ani neuvědomuju, ale najednou stojim na místě, jako zkoprněná a čumim do obličeje někoho, kdo mi býval kdysi tak blízký. Myšlenky se mi totálně, ale totálně vyply a já prostě jen stojim. Mam pocit, že jsem ve snu, jenom zíram. To nemůže bejt skutečný. To nemůže bejt pravda. To nemůže bejt on. A stojim dál. A čumim. A on taky stojí. A čumí. A oba tam jen stojíme jako totální debilové, čumíme na sebe s otevřenou pusou (jo, on taky.) a já mam pocit, že se na těch pár vteřin uplně zastavil čas. Když mi došlo, že asi s otevřenou pusou asi nevypadam uplně esteticky, zavírám pusu, tak nějak mu zamávám i když stojí asi metr a půl odemně, ale prostě s knedlíkem v krku mluvit nemůžu, a s totálně roztřesenýma kolenama pokračuju hodně hodně rychle dál uličkou, Tomáše strkám před sebou, JJ se s nim zatim zdraví a já prostě jen.. mizim.

Jen co jsem zmizela z dohledu, nohy se mi rozklepaly ještě víc, nemohla jsem chodit, dávám JJovi sáhnout, jak strašně mi buší srdce, (žádný úchylnosti, bylo to cítit na hrudníku až uplně u krku) bože, asi to semnou sekne, snažim se dělat jakože nic, směju se a sama jsem slyšela jak zoufale ten smích zní, spíš jakobych brečela.. JJ pochopí, obejme mě a pokračujeme dál v hledání debilní naušnice, o uličku dál přímo přebíhám místo, odkud mě Tommy mohl vidět (a já jeho) a zase jsme se totálně ztratili v bludišti plnym oblečení a všeho možnýho.

Dál už to neni podstatný, ten obchůdek sme prostě nenašli, tak si kluci našli něco jinýho, jo a Hogreto, jestli tohle čteš, poprvé jsem v Sapě narazila na Číňanku! :D Měla krámek ve kterym si JJ koupil řetízek! :D

Pak jsme se nějak rozešli a jeli jsme všichni domů s ti, že nás to chození po Sapě uplně unavilo.

Co jsem ale zapoměla zmínit bylo to, že jsem dneska dopoledne Tommymu psala. Protože jsem vůbec nevěděla kde najdu tu restauraci kam jsem měla jít za Ngoc. A na status mi odpověděli všichni uplný kraviny. A on by to mohl vědět. Tak jsem mu prostě napsala.. A on mi vysvětlil cestu.

A oslovil mě hun. HUN! V moment, kdy mi to napsal, uplně mě zamrazilo, zírala jsem na monitor, jestli čtu správně.
Co si to dovoluje oslovovat mě šmudla a HUN, když semnou sakra sakra sakra neni a nechce bejt, proč to dělá, doháje, jak ho nesnášim.

Young girl, don't cry ..

19. června 2014 v 15:52 | Nobody |  Milý deníčku...
Young girl don'r cry, I'll be right here when your world starts to fall.
-Christina Aguilera

Sleduju, že neřešim nic jinýho. Vážně. Furt řešim jen ty dementní chlapy.
Když já si nemůžu pomoct.
Asi mě nic jinýho nebaví.
Nebo nevim.
Možná bych někam do záhlaví měla napsat výrazný varování, že tu nepíšu o ničem jinym, než o svých všemožných pletkách. Gr.

No, ale abych se dostala k tomu, k čemu jsem chtěla.

Včera jsme si po pár měsících psali s Tommym. Ačkoliv jsem se poslední dva měsíce cítila jako vyměněná, bezstarostná, možná nově zakoukaná, a ve spojitosti s Tommym mě téměř nerozházela ani osmiminutová písnička od Justina Timberlakea - Mirrors, na kterou jsme se kdysi prvně políbili, ale být v kontaktu s nim, když jsem se naučila žít bez něj - bylo to divný.
Sakra, sakra divný.

Vlastně jsem si za to mohla sama. Po třech probrečených měsících přesvědčování samy sebe, že je mi jedno a po pokusech hodit všechno za hlavu se mi to nejspíš povedlo, přesvědčila jsem samu sebe natolik, že jsem tomu dva, až tři měsíce věřila, ale byla to všechno pravda? Nenalhávala jsem si to jen? Já nevim. Ale cítila jsem se skvěle, to je hlavní, ne?

No, jak už jsem řekla, mohla jsem si za to sama. A kde jinde se všechno odehrálo, než klasicky na facebooku. Kam postnul video nějakýho strašně zamilovanýho páru s vietnamským popiskem "Kdy tohle budu mít já." Nebyla jsem rozčílená. Ani smutná, ani nštvaná, že se semnou rozešel a zase brečí na facebooku že nemá to, co mít mohl. Vůbec. Smála jsem se. Přísahám. A neodolala jsem si komentář "khong bao gio" a nějaký ty vysmátý smajlíky, což v překladu znamená "nikdy", krom toho jsem se taky chtěla vytáhnout s vietnmštinou, jakože, koukej co jsem se bez tebe naučila. Jeho reakce "its not funny" nebyla nijak zajímavá, o to míň zajímavá byla moje reakce "nepovídej". Na to mi odepsal něco ve smyslu "long story," a já stále za monitorem vysmátá, jsem si řekla, proč mu vlastně nenapsat, vždyť je mi tak dobře, jsem připravená, co by se mi mohlo stát.

Nic moc.

Kromě tý nevolnosti.
A přílivu slz.
Haha. Ale předbíhám.

Klubíčko pocitů se rozpáralo?

13. června 2014 v 11:51 | Nobody |  Chtěla bych ti říct...
Víš, já Tě nechápu. Fakt. A vlastně celkově chlapy. Co jste vůbec zač.
Od první chvíle, co jsem tě viděla, jsem prostě věděla... Vážně. Od první chvíle co si během pěti sekund prošel místností mě to k tobě sakra táhlo.
Když ses semnou pak začal bavit, říkala jsem si, co je to sakra za omyl. Velkej omyl. Asi mu je mě líto. Jakože jsem tam zas jediná Češka, totálně v menšině. Nevěděl že jsem zvyklá. Neznal mně.
Bože, máš tak hezký oči.
A zuby.
TY ZUBY.
Když jsme pak vedle sebe seděli na tom karaoke, listovali v seznamu, znala jsem tě sotva hodinu a už mě z tebe šimralo v břiše. Doháje, co seš to za člověka.
A to všechno ostatní. Všechno.
Jak si mně vzal za ruku, předevšema. Jak si mě hladil po noze, předevšema.
Všechno to bylo asi až moc ideální.

Bože, je tak sladký jak miluješ děti. A jak se k nim chováš. Přistihla jsem se přemýšlet nad totálně idiotskejma věcma, když sem viděla jak se chováš ke svojí mladší sestřenici. A mladšímu bráchovi tvýho kámoše. A k malýmu kamarádovi bráchy tvýho kámoše. A k synovi sestry tvýho kámoše.
Nikdo se radši neptejte nad jakejma idiotskejma věcma jsem přemýšlela..

Ale bože, řekni mi, co to mělo znamenat.
"Mám tě rád, ale asi jen jako kamarádku"
oukej, to bych brala.
dokud si nezačal psát totální kraviny
ani ne dvě minuty po tom, cos napsal to předtim.

"chybíš mi"
"stýská se mi po tobě"
"chtěl bych teď s tebou být"
"přijeď zamnou, obejmu tě"
"brečim, protože jsem tě ztratil" (aneb můj volný překlad z vietnamštiny, nemusí to být doslovně)
"udělám všechno pro to, abys byla šťastná"
"já jsem tvůj medvídek, nepotřebuješ plyšovýho"
"nechápu, ale pořád na tebe musim myslet"

no tak. seš normální?
seš sakra sakra normální?
no tak seš normální?!!!

nejseš! nikdo neni! ždánej chlap neni normální!

proč vy chlapi pořád brečíte, že nechápete nás ženský, ale doháje, jsem snad nějak zakódovaná? chovám se snad málo upřímně? a tohle je podle vás doháje v pohodě?
tohle že má bejt v pohodě?
a já to mám jako chápat??

my ženský nejsme o nic horší než chlapi, ani o píď, jestli ještě někde uslyšim podobnou blbost, že nám holkám se nedá rozumnět, tak si prostě zkuste pořídit chlapa.
neni to asi žádná výhra.

Víkendování v Praze i mimo ní

8. června 2014 v 16:51 | Nobody |  Milý deníčku...
Tenhle článek bych chtěla věnovat předchozímu a tomuhle víkendu, který jsem oba strávila z větší části s Timim.
Krom toho, že Leilei se mi tak nějak neozval, se nic nedělo, takže jsem aspoň měla "čisto v hlavě", když sem jela za Timim.

Minulou sobotu byl předem očekávaný den - aneb, měla jsem za nim přijet. Sešla jsem se proto s Petrem a Banhem (v překladu zn. Bucha :D), a jeli jsme autobusem přes Chomutov do Jirkova, kde bydlel další náš kamarád Kája. Na chvíli jsme čli k nim domů, kde měl prarodiče. Po tom, co jsem je vietnamsky pozdravila mi se smíchem řekli, že prej si ejdnou vemu Vietnamce. Hm :D Z Jirkova jsme jeli už autem do Chomutova na oběd, pak na minigolf něco zařídit, odtamtud jsme jeli už autem do vesničky, kde Timi bydlí a kde už bylo víc lidí.
Večer se grilovalo, asi by to bylo fajn, kdybych uměla Vietnamsky. Takhle to tam pro mě bylo trochu utrpení, protože spousta lidí tam ani Česky neumělo, haha. Po nekonečnym grilování jsme jeli do Karlových Varů na karaoke, který bylo mimochodem asi 10x levnější než v Praze. (Praha jsme platili 13 000, tady jen nějakých 1 500!) Po karaoke jsme jeli do Jindřichova, kde má Timiho strýček barák a tam jsme přespali. Ale ještě než jsme šli vůbec spát jsme hodili jednu vietnamku domů do Aše, což byla hodina a půl cesty navíc. V autě už sem umírala!:D
S Timim jsme zase spali v pokoji sami. (Je hezký, že se ostatní nasáčkujou do pidi prostoru, aby to bylo možný.) Bylo to strašně roztomilý - jen jsme se drželi za ruce a okamžitě sme usli, nunu.

Po probuzení jsme se všichni tak nějak ještě váleli, už nás bylo míň. Kája musel odjet v noci, protože ráno měl v Praze zápas, takže jsem zůstala jen já, Timi, Péťa, Banh a Tien, jeli jsme zase do Karlových Varů na obědosnídani - Phở. Z Varů jsme jeli k Chebu na motokáry, ale měli až od večera, tak jsme jeli do Chebu do čajovny, pak jsme se chvíli v Chebu, toulali, Kien tam nakonec zůstal a my pak zase na ty motokáry.
Od rána mě nějak bolela hlava abylo mi zle, asi že jsem málo spala furt někam jezdila, tak jsem jen hlídala klukům věci a koukala jak jezděj, protože představa jak si sednu do něčeho, co neumim řídit a budu si to drandit na ňáký dráze mě uváděla do stavu "chce se mi zvracet". Pak jsme jeli zase do Varů a honem jsme sháněli lístky pro mě a pro Péťu do Prahy. Všechny busy byly plný (!!), naštěstí nás ještě nacpali do Student Agency, ale už jsme neseděli spolu. V buse jsem upadla do stavu "spim, dokud mi nezačne padat hlava, pak zas usnu", bylo mi pěkně ZLE a už jsem se těšila strašně do postýlky! Cesta byla nekonečná, pak jsem ještě nekonečnou dobu čekala v Praze na městskej bus. V rozpoložení "všechno je mi jedno" a s tričkem s vietnamskou vlajkou jsem si kamsi sedla. Ke komusi. Podívam se. Je to nějaká vietnamka. Ta nějaká vietnamka je máma mojí kamarádky. Ježiši. Musela jsem vypadat jako totální freak, když jsem si s vietnamskou vlajkou na triku sedla vedle vietnamky. Jo, to bylo trochu divný. Přijela jsem domů v nějakých půl desátý večer a šla jsem OKAMŽITĚ spát, ráno jsem vstávala do školy.

Tenhle víkend měl v pátek vietnamský zpěvák Tuấn Hưng, v Duplexu, což je klub na Václaváku. Šla jsem za Péťou do restaurace, kde jsem čekala na Timiho, až přijede do Prahy. Přijel s Tienem a dvěma vietnamkama celkem dost pozdě, asi v půl jedenáctý večer. Všichni už jsme byli trochu nervózní, aby sme nezaplatili 500 za vstup a pak nezjistili, že TH už ani nebude zpívat. Došli jsme před Duplex. A tam fronta skoro až na silnici. Tak jsme se šli prostě najíst. A pak jsme šli zase stát před Duplex. Nikomu z nás se tam už moc nechtělo. Mě se tam chtělo jen z jedinýho důvodu - a to byl důvod, že jsem chtěla potkat Tommyho. Ale za jedno potkání nemusim dávat 500, žejo, tak jsem se kousla do jazyka a šli jsme jinam. Teda plánovali jsme to. Ve skutečnosti jsme asi do 3. do rána chodili po Praze a vždycky, když jsme někam došli, jsme si to rozmysleli. Skončili jsme u Péti v restauraci, kde sme si uvařili a nad kartama vypili flašku vodky. Srandy kopec, tentokráte jsem měla v kartách díkybohu štěstí a nakonec na mě padlo amximálně nějakých 5 panáků, což se dalo ještě rozchodit. Za to Timi a Kája, ti vypili pomalu každej čtvrtku flašky, haha. Pak jsme šli spát k Péťovi, kde jsme se všichni (bylo nás 7) namáčknout do jednoho pokoje. Péťa roztáhl gauč, přinesl dvě matrace, který dal na zem a šlo se spát. I v obležení lidí jsme s Timim leželi spolu. Vážně, vážně na tohle chování nejsem zvyklá. Nejsem zvyklá, že se ke mě někdo hlásí i mezi svými kamarády, kord když je to Vietnamec mezi Vietnamcema a já jsem Češka. Ale jo, pomalu už si zvykám, alespoň mě to už nepřekvapuje.

V sobotu k večeru měla jedna Vietnamka svatbu, tak jsme všichni jeli na oběd na Sapu, (kde jsem Timimu na mobilu viděla, že mu píše nějaká holka, hm, trochu mě to vzalo, ale co.) Timi mě pak hodil domů, sám jel pro Banh do Hradce a zase zpátky na Sapu. Já si doma konečně vyndala čočky, vykoupala jsem se a šla jsem odpočívat.
Počítala jsem s tim, že Timiho uvidim až za sto let.. Jenže mi napsal, že zůstane ještě jednu noc, že prej jestli s nima nechci večer ještě někam. I kdyby potřeboval překydat hnůj, tak bych šla, protože sem s nim chtěla být co nejdýl, navíc - aspoň jsem se ho mohla zeptat na tu holku..

Banh, Kája a Timi pro mě přijeli autem před barák. (Vlastně stáli za rohem)
Když jsem vylezla z baráku, kolem procházel můj bývalý spolužák. "jeee, ahojj", normálně se vždycky zkecáme, "hele promiň já bych si strašně ráda povídala, ale trochu spěchámm," ani jsem to nedořekla, skáče mi do řeči "..nečekaj tam na tebe ňáký,..." nedořekne to, ukazuje směrem kde kluci parkujou.
Jasný. Člověk vidí Vietnamce v okolí našeho baráku a hned je jasný za kym jdou :D Celkem mě to pobavilo, nedokážu to napsat, jak to bylo podaný, ale prostě jsem už trochu provařená.
Jelo se do Nebe. Před Nebem jsme se sešli ještě s dalšíma Vietnamcema, co byli na svatbě, šli jsme dovnitř.
Timi mě chytal kolem pasu, za ruku, objímal, ťuťuňuňu, Vietnamci nevietnamci. Jak tam bylo tolik Vietnamců, všimla jsem si, že je mi jeden trochu povědomej.. Trochu víc. Odkud ho jen znáám.
Když byl Timi tancovat, zůstala jsem tam jen s Kájou, přišel zamnou onen brýlatý Vietnamec. "Hele, nejseš ty Andy?" Hmmm, "Jsemmm," ale pořád jsem nevěděla kdo je on, ovšem už bylo jasný, že se asi známe, hm, hm, hm, objal mě, dal mi pusu na tvář, tak sem trochu improvizovala, abych ho neztrapnila. Jen co odešel, ptám se Káji, kdo to sakra byl, a chytáme záchvat smíchu. (Po chvíli jsem si vzpomněla, znala jsem ho přes Duyiho, ale jméno jsem si musela ujistit podle facebooku:D)
Pak zamnou přišel znovu. Timi znova tancoval, nebo kde to byl. Seděla jsem na barový stoličce, Kája zase vedle mě. Přišel se skleničkou vodky s redbullem, nutil mě, ať jdu tancovat, nebo ať s nim vypiju půlku obsahu skleničky. Když semnou mluvil, nesmírě se na mě lepil... Všim se na mě strašně lepil. brrrrrr.
Když sem si ucucla ze skleničky, jakože aby si dal pohov, odešel, s Kájou jsme si vyměnili nechápavý výraz.
Když přišel Timi, moc hezky mu Kája předvedl jak se na mě T. lepil rozkrokem když semnou mluvil.:D Zasmáli jsme se dobrý, šli jsme dát B52. Všichni, nejen my 3. Ještě jeden Vietnamec co vždycky ze srandy odstrčil Timiho ode mě, jakože jsem jeho, ani nevim jak se jmenuje, ale bylo to vtipný a pak další hromada Vnmců, co ani neznám.
U vedlejšího stolu tančili nějací gagyové, vypadali trochu jako taliáni, nebo portugalci, nebo cojávim, něco takhle šmrnclýho. Všichni byli strašně milí, pořád se na mě a na timiho usmívali. Jeden pak za Timim přišel, že prej ho zve na pivo. Směju se, odcházim směrem k Tienovi, když mě někdo chytá za ruku a řiká "a tebe zvu taky!" (jo, uměl trochu česky, bylo to celkem roztomilý)
Baví se s Timim. "Takže ty nejseš čech, odkud seš, z Vietnamu?", Timi nevim proč, ale srandy kopec, odpovídá "nene, jsem z Francie," když v tom na něj začne ten gay(?) mluvit plynule Francouzsky, v ten moment propukám smíchu, až mi tečou slzy. Tak to chapec nevychytal :D
Pak se Timmiho ještě ptal, jestli jsem jeho přítelkyně.. Jeho odpověď "Jo" mi vyrazila dech. Neříkala jsem nic, jen jsem se pořádně napila toho hnusnýho piva.
Když sme nějak končili v tý naší konverzaci, resp. Timmi trochu nezdvořile utekl, mě vzal s sebou, do ucha mi ten chlapík řekl, prejť ať se vezmem.
Jasný.

Prostě to bylo celkem fajn, když T. (brýlat vn) uviděl, že tam jsem v objetí nějakýho jinýho Vietnamce, pomalu se na mě už ani nepodíval, natož aby ke mě přišel a něco na mě lepil :D

Pak sme šli všichni domů. Timi mi řekl, kdo je ta holka, co mu psala (a píše), to jsem nějak přežila. Ale když mě nechal přečíst i, jak si píšou, to už mě úsměv přešel. Nevim moc, co si o něm myslet, ale byla jsem z toho docela smutná. Přestala jsem se tam s nim bavit, nepodívala jsem se mu pomalu ani do očí, tak jsem se bavila s Kájou. Šlo se spát zase ke Kájovi, už všichni nějak počítli že asi budu v pokoji s Timim, hm, jenže já sem se s nim nebavila. A ta postel byla zase tak strašně mrňavá. gr. Timi si lehnul, já mu seděla u nohou na kraji postele, čuměla jsem do mobilu. Pak přišel Kája, vzal mě do náručí a položil mě vedle Timiho. Achjo, on je tak hodňoučkej.. ale. hm. Zvedla jsem se a šla jsem se radši napít..
Pak jsem si už lehla sama, byla jsem unavená, ale zády k Timimu, na miniaturní posteli jsme se ani nedotýkali, nechápu jaktože jsme nespadli.

Dál si ni nepamatuju a probouzim se v jeho objetí. No tak výborný :D Ze spaní sme se asi nějak propletli, achjo nebo nevim.
Dopoledne jsem odmítla nechat se hodit domů autem, hezky jsem si počkala na tramvaj. Takže jsem se s klukama rozloučila, Káju jsem objala, Timiho pak taky, dali sme si pusu a už se sto let nemusíme vidět. Gr.