Květen 2014

Setkání s "problémovým sochařem"

29. května 2014 v 20:54 | Nobody |  Milý deníčku...
Dneska se mi po cestě ze školy stala zajímavá věc. Vlastně je to celkem maličkost, ale nestává se to denně. (haha)

Jen, co jsem opustila budovu školy, opět bez deštníku (tak nějak jsem si už zvykla), všechno mi přišlo hrozně divný. Ani nevim proč. Počasí hnusný, ale lidi kolem mě se na mě jen usmívali a byli milí. Proč? Nechápala jsem to. Na zastávce mě s úsměvem mladší pán pustil první do tramvaje. Ani nevim proč, ale zaskočilo mě to, že jsem ani nestihla odpovědět, jen jsem tak kvíkla.
Vystoupila jsem z tramvaje a omylem jsem se zamotala pod nohy dalšímu pánovi. Byla to jasná moje chyba. Usmál se na mě a omluvil se!
Kam se poděly všechny ty kyselý tváře? Jsem vůbec v Praze?

Nastoupila jsem do autobusu, sedla jsem si k okýnku, místo vedle mě zůstalo prázdný. Po chvíli přišel sympatický, postarší pán v klobouku. Zeptal se, zda si může sednout. Coby ne. Měla jsem dobou náladu, s úsměvem na tváři odpovídám "Určitě!"
Periferním viděním jsem se na něj jen tak podívala, vypadal vážně sympaticky. Dál mu nevěnuju pozornost, ztrácím nervy se svým zasekaným telefonem a autobus se rozjíždí.
Když se už potřetí zastaví na stejném semaforu, pán vedle mě začne něco bručet a dává se semnou do řeči. Hlavně být milá a netvářit se otráveně. Zjišťuju, že je to upovídaný, charismatický muž s šedým vousem a modrýma očima.
Něčim mi strašně připomínal mýho tátu, říkám si, kolik mu asi tak je. Asi jako tátovi. Ale moment, táta nebyl takhle šedivej... Ikdyž dneska by vlastně už asi taky byl.

Ptá se, jak často jezdím touhle trasou, odpovídám, že denně, on nasadí chápavý výraz "Aha, tak proto vás ty semafory nechávají klidnou," "Jojo, už jsem si zvykla," odpovídám. Povídáme si dál, ptá se, kde studuju, odpovídám, že na obchodní akademii a on na to, že by si přál, aby kdysi taky studoval něco užitečnějšího, než studoval on sám. Je mi sympatický, je to milý pán, říkám si, že starší lidi si prostě chtěj povídat, nehledám za tím nic víc. Říká, že studoval sochařství, začínám vnímat víc. Mluví o svýh dílech, klientech a pak i o sobě. Že prý je jeden z docela profláklých sochařů, že žil v New Yorku a něco o nějaký kauze. Říkám si, hm, tak ze sebe dělá něco víc, nevadí, stejně je milej, oni ti umělci bývaj trochu švihlí.
Ptám se, jestli nezná nějaký skláře, že můj táta byl kameraman a že je natáčel společně s jejich díly, on odpovídá, že zná a dobře, přemýšlím, že bych se zeptala, jestli třeba nezná mýho tátu, ale něco mě zastaví, ani nevim co to bylo.
Blíží se jeho zastávka, hledá vizitku, podává mi jí, třese mi rukou, "Já jsem Pavel," "Andrea", že prej mam určitě zavolat a můžem nezávazně na kafe, co kdyby nědy potřeboval moje "know how" co se obchodů týče. (Jo, a taky že se mu líbim.)
Haha.
Kývu, že ""zavolám"", červenám se, on mi mezi dveřma autobusu mává a autobus se rozjíždí. Rázem na mě polovina autobusu kouká, zbytek cesty se na mě vyloženě směje pán s delšími hnědými vlasy.
Hm.

Dojdu domů, okamžitě to říkám mámě. Říkám jméno, co čtu na vizitce. "Hmmmm, to jméno je mi nějaký povědomý," říká mi. Okamžitě sedám k internetu, zadávám jeho jméno do vyhledávače a nestačím zírat, s kýmže jsem se to vlastně měla tu čest.
Nadpisek článku "Sochař Pavel Opočenský: Miluji vagíny a mladé holky" mě sráží na kolena. Nevim, jestli se smát, nebo křičet. Čtu si postupně celý rozhovor, který poskytnul Reflexu a společně s mamkou brečíme smíchy nad tím, jaký jsem magnet na zvláštní lidi.

Krom toho se dozvídám pár zajímavostí o pánovi, co seděl vedle mě: že prý v sebeobraně před lety zabil 17 letého skina a seděl ve vězení za 'zneužívání' nezletilých slečen.
Hmm.

Asi odteď budu vždy přemýšlet nad lidmi, co si sednou vedle mě. Můžou vypadat sebelíp, sebepříjemněji, ale jaká je jejich minulost? Jací doopravdi jsou? Nejsou nijak zvrhlí? Co když si právě vedle vás sedl kriminálník? Vrah? Nebo prostě "jen" úchyl?

Nechci tu nijak špinit jeho jméno, jsem si jistá, že je to moc milý, charismatický a inteligentní muž, 'jen' zkrátka miluje ženy a dívky. Jinak doporučuji vygooglit si pár článků o něm, je to vážně zajímavé počtení. Každý článek ve vás vyvolá naprosto jiný pocity a dojmy. Z rozhovoru s Reflexem mi stávaly chloupky na zádech a říkala jsem si, bože, s jakým perverzákem jsem to mluvila, kdežto článek na idnesu už není zas až tak strašně děsivý, naopak v něm pan Opočenský působí jako starostlivý muž téměř s otcovskými pudy.. Nebo jak to říct. (A vážně jen téměř)

(PS, všimli jste si, že vážně většina umělců je trochu zvláštních, nebo něčím vyčnívají? Picasso byl taky milovníkem žen!)

Kdo si počká, ten se dočká

27. května 2014 v 15:00 | Nobody |  Milý deníčku...
Takže přeci jen k tomu došlo. Hm. Tenhle víkend pro mě byl tak nějak trochu.. rušný. Snad se ani nebudu chlubit, jak se za sebe stydim. Nojo.

Minulý týden jsem byla se školou na sportovním kurzu. Krom toho, že jsem si tam spálila nos, pěšinku na hlavě a ruce včetně ramen, jsem se taky usmířila s Tommíkem. Pravidelnější čtenáři asi vědí, pokud už v tom teda nemají bordel, což by bylo víc než pochopitelný. Ale je to... No, měla jsem z toho radost. Fakt. Ale vidim, že co se týče jeho prostě jsem vždyck byla uplně blbá a blbá budu nadále. Prostě skáču jak on píská a to i po tom, co jsme se rok nebavili. No děsný. Ale zkrátka z toho mám radost.. Že to naše "přátelství" uplně nezmizelo. Akorát že si ho neudržíme. Protože nás to k sobě táhne. A on má přítelyni. Se kterou to myslí vážně. A já si hledam ženicha se kterym bych to taky mohla myslet vážně. A teď zas nejsem uplně vážná, ale to je jedno. Můžete nám držet palečky, ale už do toho nedávám moc nadějí. Bylo to zajímavých pět dní, to tedy ano..

Zpáty do Prahy se přijelo v pátek odpoledne, a já, i když jsem byla po sportovním týdnu a spánku na nepohodlný posteli, mrznoucí ve spacáku sice totálně vyčerpaná, i tak jsem ale šla večer do čajovny. Protože mi psal ten milej Vietnamec Giang. No a totálně se všechno zvrtlo, protože kluci měli v čajovně snad tří litrovou vodku a hráli jsme ňákou hru, ve který se za trest pilo. A všichni se proti mě spikli. Největší utrpení pro mě bylo, když jedna vietnamka dala ve hře pravidlo (na základě vytažené karty podle který může určit pravidlo, za jehož porušení se co jiného než pije), že se nesmí mluvit česky. Udělala to naschvál kvuli mě. Protože jsem upozornila na chybu kvuli který musela pít. A já jakožto jediná Česka mezi Vietnamcema jsem byla zase v nevýhodě. To bylo fakt podpás.
NO, takže se jim povedlo solidně mě opít, solidně se přespávalo v něčí bytě kousek od čajky a solidně o tom večeru neřeknu už ani slovo, protože se za to normálně stydim. Fuj.

V sobotu ráno mi bylo blbě, probudila jsem se sama v cizim bytě. Nojo, vždyť oni všichni jeli do Plzně. Když jsem vystrčila hlavu do kuchyně, naštěstí tam někdo byl. Pavel. Hm. Smál se mi za předchozí večer. Prima, díky. Ale byl fajn. Dal mi vodu a banán. A ještě mi nabízel šunku a sýr, a vlastně i jídlo, ale bylo mi zle, tak jsem zůstala jen u vody a banánu. Br.
To ráno jsem se zapřísáhla, že už nikdy nebudu hrát žádnou hru, ve který se pije.
No hádejte co.
Večer jsem šla ven s LeiLeiem.. a hráli sme hru ve který se pilo. Ti Asiati jsou fakt děsní. Naštěstí s Leileiem už to nebyla vodka, nýbrž nejprve piva, pak šampaňský a pak martini. (Tyybrďo, teď si řikam že sme pili celkem dost, ale nic extra silnýho a všechno běhm večera pomalu vyprchalo)


K tomuhle jsem se chtěla dostat. Za prvé - můj článek na hlavní stránce - moc děkuju, strašně moc reakcí, to je úžasný, díky tomu jsem objevila spoustu dalších skvělých blogů, kam se budu ráda vracet.

Ale co je hlavní, všechno už je vyvráceno, Leilei gay skutečně neni.
A prostě. Awh
No konečně mě políbil.
Teď, když to všechno řeknu jak to bylo, vlastně to bude znít uplně DĚSNĚ.. ale. achjo. no nic.
Zkrátka, protože se vyboural na motorce, zlomil si rameno, nemůže řídit - bydlí kus za Prahou, tak si rezervoval hotel, aby nemusel řešit, kdy a jak se dostane domů. A protože je napůl chromý (haha.) a naprosto sebekontrolovaný mladý muž, co se mě ani nedotkl, tak jsem si řekla, proč nejít s nim. Hlavně jsme jeli taxíkem a jel rovnou do hotelu. Sice vybral hotel 10 minut pěšky od mýho bytu, ale vážně se mi nechtělo do prudkýho kopce přes park.. Tak jsem šla s nim. Nojo.
Ježiši, jen to slovo HOTEL zí tak lacině a negentlemansky, achjoo uplně mi to celý kazí.
Bože, to je jedno. Zrátka jsem vážně NIC nečekala. Ikdyž bych to rozhodně uvítala, aspoň tu pusu.
Která přišla v moment, kdy jsem to absolutně, ale absolutně nečekala.
Vlastně jsem si řekla, že už na to kašlu, nebudu nic čekat, zavřela jsem oči že prostě jdu spát. Když v tom mi jí vlepil. Pusu samozřejmě. A já se rázem probudila.

Z toho večera (nebo vlastně spíš už rána no) mě nesmírně, ale nesmírně šimrá břicho.

A já teď nevim co bude dál.
Nejen co se týče Leileie. Tenhle víkend mám jet konečně za Timim. Ten další víkend je v praze zpěvák Tuan Hung. Timi počítá že půjdu s ním. Já s tim taky počítám. Jenže Leilei se zmínil, že by klidně taky šel. A já prej s nim.
Ugggh. Moc komplikovaný, doufám jen, že se mu prostě nebude chtít jako Číňanovi mezi Vietnamce. Krom toho odhaduju že toho zpěváka v životě neslyšel.. A já vážně nestojim aby mu dal někdo přes čumák.

No, uvidíme.
uvidíme uvidíme..

Uspěchaná generace?

12. května 2014 v 0:12 | Nobody |  Milý deníčku...
Právě jsem přišla domů a nemůžu přestat přemýšlet. Kolik je vlastně normální počet schůzek, než kluk dá holce aspoň normální pusu? Nebo jí políbí? Jsem už zkažená dnešní dobou a jsem zvyklá se všim moc pospíchat? Nejsme už všichni součástí uspěchaný generace?
Chválila jsem si bývalýho přítele, a byla jsem ráda, že to vzal "pomalu". Ale jeho "pomalu" je o proti tomuhle pomalu vážně fofr. Nebo se mu nelíbim? Proč by mě ale pořád někam zval?
Abych byla přesnější, mluvím o LeiLeiovi. Psala jsem minulý článek, že jsme byli na party. Od tý doby jsme se doteď viděli ještě několikrát a já už jsem prostě nervózní. S Tommym to kdysi bylo jednoduchý. První schůzka nic, druhá schůzka obejmutí, třetí schůzka pusa na rty, čtvrtá schůzka polibek a doučování z matiky a tradá, vztah byl na světě.
Ale teď? První schůzka pusa na tvář. Druhá 'schůzka' nic. Třetí schůzka, kde jsme jeli na Pražský Hrad do Starbucksu ještě s jeho kamarádem, potom do posilovny a potom ještě s dalšíma Číňanama na večeři, rozloučení - pusa na tvář. Čtvrtá schůzka, šli jsme do čajovny, prostředí uplně svádějící k ČEMUKOLIV, tma, intimčo. Nic. Rozloučení, pusa na tvář. Pátá schůzka, šli jsme k Vltavě, pak na jídlo do Vietnamský restaurace (mimochodem, dneska Vietnamský pochod proti Číně a já blbá táhnu Číňana do Vietnamský restaurace. Trochu koukali no...) a pak ještě do čajovny na čaj. Šel semnou před barák. Pusa na tvář.
Bože, halóó. Neni gay? Neni, vždyť sme se o tom bavili!
Vážně jsem tak zkažená a uspěchaná? V jednom filmu říkali, že sex povolenej až od pátýho rande. Hm. Silly american movies. Tady se počítá i s hloupou pusou na rty asi až zjistí všechny moje negativní, skrytý, temný stránky? Nebo co.
Jo, asi jsem zkažená. A uspěchaná. Určitě to ocenim. Jednou.. Jestli bude jednou co ocenit.. Jestli nezjistí jak jsem hrozná ještě než mi dá obyčejnou pusu. Haha.
Achjo.

No nic, řekněte mi prosimvás někdo, že to je prostě uplně normální a jen že já jsem moc osamělá a uspěchaná zkažená slečna.
Díky.