Březen 2014

Em không quan tâm.

28. března 2014 v 15:32 | Nobody |  Milý deníčku...
e không quan tâm - i don't care
*díky za upozornění na špatný znamínko Hogretě!

Je to zvláštní, jak čas plyne, všechno by se mělo zlepšovat, ale proč mám pocit, že na mě to působí všechno hůř a hůř?
Nebo se k tomu všemu jen nedokážu postavit?
Už jsem měla pocit, že se všechno tak nějak zlepšuje, zaměstnávala jsem se, pořád jsem někde s někým lítala, jenže se ukázalo, že jsem asi uplně narušenej trotl zralej na doktora.

Co se týče Jackieho, kterého jsem zmiňovala v minulém článku.. Všechno šlo tak strašně rychle, až je mi to divný popisovat. První schůzku, co měla dohromady cca 13 hodin jsem už popisovala. Na podruhý jsme šli do kina. Nehledejte za ničím randění, všechno bylo čistě kamarádský s možnými vedlejšími úmysly. Film jsem vybarala já, 300 vzestup říše. Respektive mě to osobně ani tolik nezjímalo, jen jsem si myslela že by ho to mohlo bavit, protože jsme se o tomhle filmu bavili s bývalým přítelem.. Když film začal, vlastně jsme oba zjistili, že nás to vůbec nezajímá a tak jsme se všemu smáli jak strašní puberťáci. S nim mě nic netrápí, je tak stršně příjemný jen se prostě smát všem hovadinám, protože vám příjde hláška ve smyslu "Kolikrát už jsme spolu smočili kordy, bratře?" tak strašně vtipná, až vás celý kino nenávidí, protože se furt jen smějete a házíte po sobě popcornem.
(Kterej jsem taky vybrala já a pak jsem zjistila že šunko-sýrovej nejí, ehm)
Už jen z těhle dvou věcí - film a popcorn můžete usoudit, že je to strašně hodnej kluk, žejo. A taky že je. Jedinej, co mi dokázal pomoct. Aspoň na chvíli.

Naše třetí schůzka byla tak nějak plánovaná i s přespáním. Ne že by se na něco spěchalo, vůbec ne, ale během dvou schůzek a nespočet provolaných hodin a nonstop smskama a viber zprávama jsme měli možnost se dost poznat. On důvěřoval mě a já jemu. Říkal mi věci co neříká všem, stejně tak já se s nim mohla bavit o čem jsem chtěla, o čem jsem potřebovala..
Ten den nespal u "sebe doma" - u tety a u strejdy, nýbrž u jeho šéfa, či co (?), kde měl možnost zůstat dýl, protože život s tetičkou prý nebyl zrovna med.

Vzal mě do toho bytu, jakoby se nechumelilo. Přijeli jsme na sídliště a šli jsme do krámu pro klíče. Už venku mě upozornil, že mám normálně vietnamsky pozdravit Em chào anh.
Hm. Vietnamsky zdravím, jen když mám zrovna hodně dobrou náladu, nebo neznám nikoho poblíž, jindy se vážně tak nějak stydim. Ale neměla jsem na výběr. Stejně tak jako jsem neměla na výběr celý zbytek večera. Pozdravila jsem, všechno dobrý, šlo se do bytu.
Přišli jsme tam, na gauči seděl další vietnamec. Znovu vietnamský pozdrav. Zaujalo mě, že nikoho vlastně skoro vůbec nezajímalo, že si tam Jackie přivedl cizí holku, ještě Češku, všichni se chovali jakoby bylo na denním pořádku mít doma cizí lidi. To se mi líbí.
Zakempili jsme to na posteli (ve stejném pokoji jako starší Vn), opírai se o zeď a čučeli jsme na film. Mezi tím do bytu přišlo snad dalších 10 vietnamců asi na pětkrát, takže jsem se vážně málem "uzdravila".
Krom toho tam přišel jeden vietnamec - zástupce Jackieho šéfa, se kterým jsem mluvila po telefonu.
(Jednou jsme si volali když byl Jackie v práci a Jackie ze srandy předal k telefonu pro mě uplně cizího Vietnamce, který po mě chtěl Ca phao, nebo ca phai, nebo jak to vlastně bylo - což měl na myslí něco víc než jen kafe. Takže hovor to byl úsměvný, to jo, až směšný, tekly mi slzy smíchem. Sranda byla)
Když mi Jackie oznámil, že to je on, musela jsem zrudnout snad až na zadku. Všichni jsme se začali smát.
Pak se všichni ještě smáli, když jsem z jejich konverzace slyšela jediný slovo co jsem znala - Chim.
,,Co? Chim?" ptám se, Jackie se se zubatým úsměvem ptá jestli vim co to znamená. Směju se, odpovídám že jo. (Chim = pánské přirození, Con chim = pták - zvíře) ,,No, on říkal Con chim."" brání Jackie toho, kdo zrovna mluvil - což byl shodou náhod ten se kterým jsem telefonovala. (Budu mu říkat Zástupce šéfa, třeba, neznám jméno). Směju se, říkám, že jsem žádný Con neslyšela. Jackie se jen směje.
Pak jsem jen slyšela, že tomu zástupci šéfa překládá náš rozhovor. (Jsem na sebe vážně pyšná, pozoruju pokroky ve Vietnamštině, už jsem čas od času schopná odhadnout o čem se bavilo, sice neznám pár slov, ale všechno si to nějak spojím a vím o čem se bavilo)

Pak jsme šli na krám/stánek navrtat ceduli. Tak jsem podávala šrouby, držela žebřík a poslouchala ten fascinující jazyk. Pokaždý, když jsem rozuměla se mi zvedla ještě víc nálada.
Když jsem byla už náležitě zmrzlá, šli jsme s Jackiem na byt, kde byl Vn již zmíněný (Vn1). Stolovali jsme - tedy spíš. No. Jedli jsme na zemi, takže se nedá říct, že by jsme stolovali, protože chyběl ten stůl. Byla jsem poučená, že rýže se má nabýrat do misky vždy alespoň dvakrát (dvě naběračky), že jedna se prý dává jen na pohřbech. Takže zase se mi zvedla trochu nálada, že jsem poznala něco novýho.
No, už přestanu všechno popisovat. Pak jsme s Jackiem koukali na další film, mezitím tam přišli všichni Vietnamci, plus i nějaká Vietnamka, těhule, od pohledu strašně příjemná.
No, nakonec jsem tam vážně přespávala, protože to bylo uplně někde strašně daleko od centra a dostala bych se domů snad za sto let.

No.. Tak nevim, k tomu asi nic moc říkat nebudu, jen že jsem se strašně krásně vyspala, po dlouhý době.. Bylo strašně příjemný usínat po boku s někym, s kym mě nic netrápí. Dokonce mi psal Duy, že je zrovna v klubu a objevil se tam můj ex Tommy. Asi tak 30 vteřin smutku, než na mě Jackie promluvil a mě se Tommy uplně vypařil z hlavy. Proč nemají takovýhle účinky všichni v mém okolí? No, zkrátka, krásně se mi spalo, v objetí někoho tak fajn.

Náš bod důvěry už byl na takovém stupni, že mi dal peníze, až pojedu do centra že je mám předat nějakýmu jeho kámošovi. Pěkný pěkný.

Od Jackieho jsem jela honem domů, umýt se, upravit a měla jsem sraz se Sonym, jistým chlapcem kterého jsem poznala díky instagramu. Strašně moc hodný kluk, ale nemá pěkný zuby, což u mě poslední dobou hraje strašně velkou roli, fňuk. Ale to je fuk, protože stejně žije ve Francii. Ale byl fajn, jsem moc ráda že jsem měla možnost poznat ho osobně, než se vrátil zpátky do Francie.

Pak přišel den, kdy jsem měla strašnou depresi. Nevim proč, ale všechno na mě prostě dolehlo. Jackie měl jet za bývalkou za Prahu a večer se měl vrátit a měli jsme jít do čajky. Počítala jsem s tím, takže jsem nesháněla nikoho jinýho, protože doma jsem byla sama a no bylo mi na umření. Dlouho mi nebylo takhle zle. Byla jsem uplně na dně. Brečela jsem stejně intenzivně, jako když mi před očima umřel táta. Měla jsem tak strašnou depresi, až jsem se za sebe styděla. Nevim, proč to na mě všechno tak dolehlo. Možná jsem si neměla číst konverzaci s Tommym. Asi.. Uvědomila jsem si, že to že jsme se rozešli je vlastě moje chyba, že jsem se chovala příšerně a že ho naprosto chápu. A představa, že kdybych se chovala víc normálně, mohli by sme spolu třeba ještě být, no totálně mě to s prominutím dojebalo.
Skončilo to tak, že jsem udělala to, co jsem řekla, že už bych nikdy neudělala.
Žiletka se i stala blízkým přítelem.
A Jackie stále neodepisoval.
A já byla sama.
A už byl večer.
A já furt byla sama.
A druhý den se taky neozval.
A já byla stále uplně sama.
A byla jsem pěkně uražená.

Už první večer, kdy mi neodepsal mi bylo jasný, že to dali s bývalkou dohromady, nebyla jsem uražená kvuli tomu, vůbec ne, naopak mu to moc přeju, ale vážně jsem potřebovala hodně oporu a když jsem jí nejvíc potřebovala, tak jsem jí v něm nenašla. Respektive jsem nebrala fakt, že mi nemohl ani napsat, že do Prahy nakonec nepřijede a já bych si včas vymyslela jiný plány..
Napsal až v noci ze druhýho dne na třetí, ale šla jsem radši spát brzy, takže jsem si to přečetla až třetí den.
No, pak jsme se bavili už zas normálně, všechno jsme si vyjasnili, bla bla bla bla ale já zjišťuju, že tu pro mě vůbec nikdo neni.

Nejlepší kamarádka ze třídy teďka věnuje svojí pozornost naší další spolužačce, a mimoškolní čas tráví se svým novým přítelem. Hm.
Jackie se vrátil k bývalce.
Duy si zrušil facebook a přestali jsme spolu v podstatě tak nějak komunikovat - což byl tedy vlastně můj plán, protože se to mezi námi všechno začalo vyvíjet takovými směry, kde mě to sice nemohlo ublížit a bylo mi to uplně jedno, ale jemu by to ublížit mohlo, takže jsem to chtěla utnout. A asi utla.
Tony se bude stěhovat do Německa - jo, včera sme byli v kině ale to je asi tak na posledy co se vidíme. (Hm, což mi připomíná, že mě donutil sníst McDonalds od kterýho úspěšně abstinuju rok a půl. Bylo mi špatně z pomyšlení že jsem něco takovýho snědla a že to teď mám v žaludku a měla jsem chuť jít na záchod a strčit si prst do krku, jenže to už byla doopravdickej psychouš, ne? Ale chuťově to chutná asi tak jako podrážka s kečupem plus je to super nezdravý. Nechápu proč to lidi žerou. Fuj. - Ale tak, tohle je pravé přátelství, kdy kvuli kamarádovi porušíte rok a půl abstinence, jen aby se neurazil :D)
Moji gay kamarádi maj teď taky všichni přítele.

A vlastně mě nikdo jinej nezajímá. Téměř nikomu na facebooku neodepisuju, s nikým si nepíšu.

Nevim jak se posunout dál
myslim že to sama nezvládnu
jenže tu pro mě už nikdo neni..

Seznamovací týden?

16. března 2014 v 15:27 | Nobody |  Milý deníčku...
Sahám po diáři, abych si tak nějak vzpomněla co jsem kdy vlastně dělala.
Jak se ptala Hogreta, poslední dva dny jarních prázdnin už nic moc - za prvé, zapomněla jsem do diáře poznamenat co se dělo, za druhé si pamatuju jen, že jsme s Laurou chtěly vytisknout životopisy a jít obíhat OC, jestli někdo neshání brigánici a pracovnici. Samozřejmě k tomu vůbec nedošlo, a odhaduju, že byla sobota, protože jsem jí začala přemlouvat, ať jdeme na Sapu. (Soboty tam občas bývá Tommy, aneb bývalý přítel - ne, stále mi nejde od pusy slovo bývalý, fuj fuj fuj)
Přemluvila jsem jí a šly jsme tam. Bubble tea a nákup v Tamdě a najednou už je skoro 17 hodin a Sapa bude zavírat. Vůbec sme se nedostaly na místo, kam jsem chtěla, na místo, kde by třeba mohl být. Fňuk. Ale třeba to je jen dobře.
Každopádně už ztrácím přehled jaký soboty tam vlastně má být. Zezačátku jsem tak ještě tušila, ale jak jde týden za týdnem, vážně jsem trochu v koncích, nevim kdy jde týden, co jde pomáhat rodičům a nevím dky je týden co zůstává v Praze..
Asi bych to už měla přestat řešit.

Už v týdnu, kdy byly jarní prázdniny jsem měla dost potíže s močovým měchýřem a ke konci týdnu mě začaly strašně bolet záda v oblasti ledvin. Řekla jsem si, že to nějak přechodím, ale v pondělí ráno, ráno kdy jsem měla vstávat do školy (a taky jsem vstala) mě záda bolely tak strašně moc, až jsem měla slzy v očích, nemohla jsem se ani obout.
Šla jsem tedy po cestě do školy k doktorce. Nějak jsem počítala s tim, že mi řekne ať si koupim tudlenctu a támhlenctu mastičku a mažu si tim záda, popř. nějaká rehabilitace nebo cojávim. Poslala mě domů s předpisem na antibiotika a že prej se školou mám smůlu. Tak jsem šla domů.
Ikdyž jsem nesměla ven, práci se člověk nevykroutí snadno jako škole, takže pondělí a středu jsem šla uklízet. Argumentovala jsem, že když můžu ven do práce, tak můžu i ven s kamarády. Takže jsem vlastně jen brala prášky, nechodila do školy, jinak jsem si celkem dělala co jsem chtěla.
Jak už jsem řekla - pondělí práce.
Úterý mamka měla narozeniny, večer šla s přítelem někam a já šla s Laurou na kafe do coffee and cigars, kde byl jen tak mimochodem zase ten číšník co si na mě posledně bral facebook. A ne, už si nepíšem - po tom, co jsem mu neřekla svůj věk s tím, že chci být trochu tajemná. (Vlastně mi blo blbý říkat 17, když sme si tam objednaly celou flašku vína.)
Ve středu zase práce, plus jsem si zavolala doktorce o výsledky moči, neskutečné """překvapení""", žemám zánět močáku - to jsem skutečně nečekala.
Ve čtvrtek už mě bolest zad tak nějak polevila, tak jsem si zacvičila na zadek a na vnitřní stranu stehen a mám poznamenáno, že sem večer šla s Duyim. Bohužel už jsme se viděli tolikrát, že nemám zdání, co se dělo. Odhaduju, že mi něco uvařil. Klasicky. Myslim že něco na styl Bun cha..? Nevim, abych nekecala, ale nudle to byly určite.

V pátek jsem si zacvičila kardio + zase vnitřní strana stehen a měla jsem jít ven s jedním chlapcem. Jmenuje se Viet a shodou náhod je to kamarád Duyiho. Tomu jsem samozřejmě nic neřekla, protože jsem na něj byla uražená kvuli pitomosti tak jsem ho nechala podusit se. S Vietem jsme šli do čajovny, pak na kebab a pak jsme seděli venku na lavičce. Rozuměli jsme si, byl milej, pěknej, měl hezký zuby a pěknej hlas. Smáli jsme se, vážně to bylo šíleně na pohodu. Krom toho teda, že jsme v noci seděli venku na lavičce, já se svym močovym měchýřem - palec nahoru, vážně.
No, tam to začalo být takový divnější. Nějak se přibližoval, bla bla bla. Kdykoliv byl blízko nějak ještě blíž, než by měl, otočila jsem hlavu jakože týýbrďo, hele, někdo jde, nebo heele, to je pěknej pejsek, nebo nebyla to veverka? nikdy v životě jsem žádnou veverku neviděla!
Když už jsem uznala, že studená lavička, za studenýho večera s fajn klukem vedle mě není můj šálek kávy, a že mi to moc připomíná časy, ke kterým se vrátit nechci, protože jsem od nich s radostí utekla, protože mě sezení na lavičách vlastně přestalo bavit, navrhla jsem že bych šla domů. Koneckonců, byla jedna hodina ráno. Zvedli jsme se a ten efiugejsh mě políbil. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by při líbání vypadal takhle... vtipnostrašidelně?

No, ono je to celkem jedno. Neřešila jsem to, protože jsem nezadaná a dělám všechno, abych se myšlenkama a vlastně uplně vším odpoutala od Tommyho, a tohle bylo zajímavý rozptýlení.
Druhý den (v sobotu) jsem na něj od Duyiho zjistila že je to vlastně strašnej blbec, a sukničkář, takže jsem dalších pár dní hrála divadlo, že o ničem nevim, ale věděla jsem, že už s nim nikam nepůjdu.

V Neděli jsem měla vstávat nějak dřív, a jet k Duyimu na oběd, že zůstanu až do večeře. Ovšem se mi do toho vtěsnal plán brigády se Štěpánkou, takže jsem jela jen na oběd, pak jel semnou na Václavák na sraz s Štěpánkou a šly jsme "brigádničit". Byly jsme hostesky od luxusní restaurace, (na kterou jsme mimochodem s Tommym koukali na jeho narozeniny a bavili se o ní - ano, vážně máme spolu vzpomínky snad všude a na všechno) lákaly jsme lidi dovnitř. Mrzly jsme tam tři hodiny a nedostaly zaplaceno. Šéf byl sexoňskej arab, ale měl to moc chytře vymyšlený. nebudu dál rozebírat, prostě zajímavá zkušenost :D
Zmrzlá jsem jela zase za Duyim, udělal i čaj a večeři pak semnou šel domů.
Ráno k doktorce a pak hurá do školy. Pondělí, středa práce, ve čtvrtek zase s Duyim - zase uvařil + sme koukali na Planetu opic, nebo co.

Pátek jsem měla sraz s jiným chlapcem, kterýho mi dohazovala Laura. (Nutno podotknouti, chlapec nehledá vztah, nýbrž kamarádku s výhodama)
Hodně sme si rozuměli takže jsem vědomost toho, co hledá ignorovala, volali jsme si - vždycky na pár hodin a tak jsme prostě šli ven. Je to Jackie. A je fajn.
Šli jsme na jídlo - nesnášim z celýho srdce jíst před klukem, kord (jak se vlastně správně píše tohle divný slovo??!) když ho vidim poprvé v životě, musim si hodně zvyknout na toho druhýho, abych se v klidu najedla. Řekla jsem si ale, že to zvládnu.
Dala jsem si moje milovaný Bun cha. On dojedl dvakrát rychleji než já, takže měl pak strašně moc příležitostí smát se mi, jak zápasim s nudlema, jak jim a jak se stydim. Ale nasmáli jsme se. Po jídle jsme šli do cassína, kde jsme si dali kafe.
Pak bylo nějak zas už pozdě a už takhle sme spolu byli asi tři, čtyři hodiny. Řekl, že můžeme jít k němu, že tam je teta a tak. Jako upřímně, v ten moment, kdy to řekl jsem měla chut ho něčim praštit, ale nevim proč, vážně k němu mám důvěru, krom toho jsme se předtím bavili o tom, co nemáme rádi, a já po zkušenosti s Vietem nezapomněla zmínit to, že nemám ráda když mě někdo líbá na první schůzce :D Takže jsem nějak počítala s tím, že by si snad nedovolil ani tohle, natož něco víc.
Tak nějak jsem na to teda kývla - hlavně tam měla vážně být jeho teta, a před vietnamskými dospěláky by si snad nikdo nic nedovolil, vlastně jsem celkem zírala že mě hnedka bere tetě na oči.
Pozdravila jsem tetu vietnamsky, abych nebyla za tu nezdvořilou Češku. Byli jsme v obýváku, společně s tetou a tetinýma dětma, nááádhernou holčičkou a rozkošným chlapečkem.
Krásná princeznička na mě hnedka řvala Chi ơi, a mě to strašně potěšilo, protože mi Chi snad nikdy nikdo neřekl, prostě jsem všude Em. Asi se budu obklopovat vietnamskými dětmi, aby mi někdo říkal Chi a já se mohla cítit jednou starší :D
(Pro vysvětlení, ve vietnamštině máte několik možností, jak někoho oslovit, většinou oslovujete podle věku - starší, mladší, popř. podle "vážnosti", či postavení ve společnosti/rodině, nebudu to tu vysvětlovat, sama v tom mám trochu binec, ale Em je pro mladšího jak chlapce, tak slečnu a Chi je pro starší slečnu, nikoliv však pro někoho ve věku třeba vašich rodičů, + ơi je něco jako 6. pád u nás)
Koukali jsme na televizi, povídali si s Jackiem a teta s dětma pak šla spát. Přesunuli jsme se od stolu na gauč a pořád si o něčem povídali.
Řekla jsem si, že s nim počkám, až mu zavolá táta, měl jít překládat na nějakou schůzku, tak jsme tam tak byli, povídali si o celkem děsivejch věcech a při tom koukali na televizi, na videa na Ipadu a bylo to děsně fajn.
Neměla jsem pocit, jakobych ho viděla poprvé v životě, protože se mi svěřoval i s věcma, co neví ani Laura která nás v podstatě seznámila, a tak celkově jsme se bavili hodně otevřeně.
Vážně už bylo dost hodin, nemám zdání. Jedna ráno? Dvě ráno? Možná dokonce i tři! A přišel strejda. Něco s Jackiem řešili, tak jsem se přesunula do pokoje, sice jsem rozuměla asi tak jednomu slovu ze sta, ale bylo to slušnější.
Pak přišel Jackie a povídali jsme si už jen nad tabletem. Že prej se podíváme na ňákej horor.
V tu chvíli jsem ho nenáviděla, protože horory nesnášim a po našich strašdelných rozhovorech, duchařsých povídkách, zážitcích a celkově dost strašidelnými tématy jsem se vážně necítila, jakobych se chtěla ještě víc bát.
Zapnul SAW nevim kolik. Bylo to nechutný a nudný, tak mi pustil jen scénku z Hory mají oči (? myslím), kde chlápek čte nějaký zaklínadlo, co začíná slovem KUNDA. No tlemili jsme se jak idioti, žejo. Pak jsem odmítla sledovat jinej horor, protože už takhle jsem dost drtila peřinu, tak jsme si dali jen Zombieland.
Táta furt nevolal, už jsem byla dost unavená, bylo kolem čtvrtý hodiny ráno. Jackie mu zavolal a a zvedla to máma, že táta prej už spí. Fajn že se nám ozval. Nějak jsme dohodli, že je pozdě a že tam můžu zůstat přes noc, Jackie ráno šel do práce a já nesnášim noční cestování. A nabídka, že mi zavolá taxíka a zaplatí mi ho? Ne díky. To radši pudu pěšky, než aby mi platil ještě taxíka.
Každej sme měli jinou peřinu, on říkal že spát už nebude, že to nemá smysl. Já v tom případě taky spát nemohla, protože chrápu.:D
On měl tenkou přikrývku a já obrovskou tlustou peřinu, začal se trochu klepat zimou, navrhla jsem, že přežiju když budeme pod jednou peřinou, vážně byla dost velká. Tak sme leželi, mezi náma asi půl metru mezera a povídali jsme si. Pučil mi ňáký tričko na spaní a tepláky, připadala jsem si.. no strašně vtipně :D
Měla jsem pocit, jakoby jsme se znali roky, byli jsme spolu už asi 10 hodin v kuse. Nevim jak, najednou místo půl metru je mezi náma už asi jen dvacet centimetrů, ani jeden nevíme jestli se zmenšila postel, nebo kdo se probůh přibližoval. Začínáme se lechtat, jojo, srandy kopec, je lechtivej jak holka, brečim z něj smíchy. Furt se bavíme bavíme, soukromý věci, všechno co vás jen napadne, po asi stý lechtačce už k sobě máme fakt blízko a já padám do mldob, prostě usínám. Otáčí se ke mě zády a já rozespalá už nic neřešim, nemam peřinu na objímání, tak hodim ruku přes něj.
Otáčí se směrem ke mě, jsme k sobě fakt blízko, nic se neděje. Řikam ups, asi sem ho vyděsila. Ptá se jestli mě může obejmout, tiše kývam, dává mi ruku přes pas, já jemu, celej se klepe.
Skončí to tak, že mě vlastně políbí a my zjišťujeme, že si rozumíme snad ve šech směrech.
Odpouštim mu to, že mě políbil na poprvý, protože jsme spolu na první schůzce byli nějakých 13 hodin, takže jsme to v podstatě všechno asi nahnali během jednoho dne, místo několika pár hodinových schůzek. Pak se tak povalujeme, dál se bavíme, mě už se alespoň konečně nechce spát a zjišťuju, že je mi s nim strašně strašně hezky, že dokáže zaplnit tu díru, co zvyla po Tommym. (A vlastně má taky strašně pěknej hlas)
Ležíme v objetí, šeptá "Endy, víš, že nehledám vztah, viď" Neboj se, byla jsem obeznámena.. Kašlu na to, prostě si rozumíme, nehodlám nic řešit, hlavně, že se našel někdo, s kym nemam na Tommyho ani pomyšlení.
Krom toho všeho jsem zjistila, že se s Tommym zná, ehem a jsou si poměrně blízcí.
Svět je tak malej.
Za chvíli zvoní budík, sme vysmátí z toho, že jsme se krásně vyspali, oblíkáme se (každej když byl v pokoji sám), upravujeme se a vyrážíme - on do práce, já domů.

Doma leham, za hodinu mě budí telefon, volá mi Duy, máme jít do sapy na jídlo. Jsem nevyspaná, protivná, jeho narážka že prej BŮHVÍ co jsem dělala celou noc (zase jeho žárlivá narážka) mě vytáčí do nepříčetna, ať se jde bodnout, nikam nejdu. Šla jsem s Naty a utratila jsem zase všechny svoje peníze. gr.