Tak jak to tedy vlastně bylo..

9. února 2014 v 1:20 | Nobody |  Milý deníčku...
Celou neděli mi bylo špatně. Přišla jsem domů a okamžitě jsem znovu zahučela do postele. Když jsem se probudila, přibližně za dvě hodiny, furt jsem byla mrtvá, ale nemohla jsem prospat celý den. Nějak jsem se flákala, snažila se nedělat rychlý pohyby, vzala jsem si prášek proti bolesti hlavy a byla jsem nervózní z večera, co měl přijít.
Nevěděla jsem, zda-li náš sraz s Tommym aka "Promluvíme si o tom" vůbec platí..
Napsala jsem mu.. "Zrovna jsem ti chtěl psát.." Hm, zase jsem byla první já - jak jinak.
Sraz platil.. Bylo mi furt strašně špatně, celý den jsem nejedla. Furt jsem měla nějaký čas, tak jsem si napustila vanu, kde jsem se aspoň půl hodiny válela.
Opičky nemají rády vodu, ta moje opička proto asi rychle utekla, po vaně mi bylo skvěle, až na ten hlad.
"Jen mi řekni, jestli se mám najíst než přijedeš, nebo se najíme spolu, protože jinak umřu hlady."
"Počkej na mě, vezu závitky i bun"
Budeme spolu jíst? No tak je to mezi náma asi v pohodě, ne?
Trochu ze mě opadla nevozita..
Jela jsem tam, myslela jsem že je všechno v pohodě.
Před barákem mě nechal vymrznout, naše poslední dvě zprávy? Já poslala sněhuláka. "Už běžim!"
Well.
Otevřel mi. Klasický napětí mezi náma, stejně tak jako pokaždý, když se na něčem neshodnem, nebo se trochu rafnem. Pusu jsme se nedali, jen jsme se na sebe tak usmívali..
Začal dělat jídlo.. Bylo mi chladno..
Když stál u plotny a šikovně obracel závitky, měla jsem strašnou chuť k něu přijít, obejmout ho zezadu a dát mu pusu na krk, tak jak to klasicky dělám. Místo toho jsem zůstala jako přikovaná stát mezi dveřma opřená o práh. Sakra.
Když bylo všechno připravený, klasicky jsme to dali na stůl, připravili jsme náš seriál - American Horor Story a začali jsme jíst. Naneštěstí se seriál sekal.. Tak jsme dojedli při sledování sportu..
Seriál pak stále nešel..
Trapný ticho.
Uklidili jsme talíře.
Další trapný ticho.
Jsem nervózní.
On si sedá jako při pohovoru, dává nohu přes nohu, kříží ruce na prsou: "taak, chceš si o tom promluvit?" je vidět, že je taky nervózní, já mam žaludek až v krku, přesto se usmívam jak tele, ten trapnej moment, kdy je něco tak vážný, přesto se na sebe usmíváte, takovej ten úsměv sakra přestaň se usmívat ty hloupá puso, tohle přece není vůbec úsměvný, a když se vám podaří se neusmívat, tak se vám prozměnu chce brečet a říkáte si proč už se nejde usmívat a proč vám vlhnou oči..


"Ne, nechci si o tom promluvit.." Ticho.. "A neseď takhle, cejtim se jak na pohovoru," kňouram, omluvně se usmívám, jsem nervózní jak před vystoupenim, je mi špatně.. Oba se začnem usmívat jak telata, kradu polštář, kterej začínám objímat, sedá si na postel, je to moc blízko, furt mě znervózňuje, nemůžu nic, cejtim se jak malej fakan co rozbil drahou vázu, mlčim. Krade mi můj polštářek, začne ho objímat on, pak si uvědomí že ani neví proč to udělal, polštář odkládá..
"Tak já půjdu dál, abych tě neznervózňoval," zvedá se a jde se opřít na topení, přímo naproti mně, jen trochu dál. Prvně si říkám, dobrý aspoň není tak blízko a nezakousne mě, pak si říkám ale že je to pěkně v hajzlu, protože na sebe oba civíme jak bacilové do lékárny, nemáme co říct, je vidět že sme smutný. Nikdo neví jak začít.. "No tak, je něco co bys k tomu chtěla říct?" Ne, jasně že ne. "Tys říkala, že si o tom chceš promluvit.." Přichází ta chvíle, kdy už nemůžeš mlčet, kdy musíš něco říct i kdyby to měla bejt sebevětší blbost.. "Nechtěla jsem se o tom bavit na facebooku.." Ale tak nějak jsem doufala že když to pár dní necháme odležet, že to zmizí.. Nezmizelo.
Pár minut ticha.. Tak se toho ujal on.. Statečně. Byl opřenej o topení, na sobě nová košile kterou se mi posledně tak chlubil, černý džíny, hodinky, slušelo mu to, sakra vypadal skvěle, a koukal se na mě takovym pohledem, no brr.
"Tak.. Mě to příjde, že seš semnou nějakým způsobem nespokojená a že chceš něco, co já ti už nemůžu dát." Chci abys mě měl rád, chci tak moc? "Mám spíš pocit, že seš víc smutná semnou, než když bys byla beze mě. Já to vim, vim že je to moje chyba, protože jsou prostě věci, co já ti prostě už nemůžu dát.." Každých pár slov byla nekonečná odmlka.
Ticho bylo všude, atmosféra byla tak strašně šíleně napjatá, že jsem z toho pomalu nemohla dýchat.
Najednou mi byla příšerná zima.
Chtělo se mi brečet.
On měl v očích slzy.
"Mě stačí, když budu vědět, že ve hře není nikdo jinej.." "Já nejsem typ kluka, co by randil se dvěma, nebo dokonce se třema holkama najednou."
Spadl mi kámen ze srdce, přesto je mi zle jak blázen, kousala jsem se do tváře a hrála si s nehtama, jen abych se nerozbrečela, jakkoliv jsem zaměstnávala mozek, jen abych prostě nebrečela jak malý dítě.
"Nebo mi řekni, co ti na mě vadí.."
O můj bože vážně.. Nemůžu říct ani slovo, nemůžu ze sebe vypravit jediný debilní slovo, protože by se mi zlomil hlas a já se rozbrečela, tak prostě jen mlčim. Na to, abych řekla pár slov sbírám strašně moc energie, všechnu tu energii spotřebuju ve snaze nerozbrečet se. Konečně jsem nashomáždila dost energie, abych něco řekla..
"Mě prostě vadí jen ta tvoje sebeprezentace.." (nebo sebereprezentace? čert to vem) Tyjo, sedm slov, přemohla jsem se, dál zas mlčim, už nemůžu mluvit. Mlčíme oba dva. "Prostě jsem ti jen nedokázala důvěřovat." Panebože, vážně jsem to řekla?
Koukáme se na sebe pohledem, že oba víme, co příjde. Teď jen kdo to řekne. On ví moc dobře, že já to nebudu. "Tak co chceš dělat," ptám se už skoro šeptem s tím, že mu dopomůžu říct to, co je potřeba říct, chce se mi brečet, už ani neskrývám smutek. "Tak jsem myslel, že si dáme pauzu a pak uvidíme.. Co bude dál." Jakoby mě někdo kopnul přímo do ksichtu. "Tak jak si přeješ," jen tak kníkam.
"Myslím si, že každej něco chceme,.." jak to vlastně zformuloval? Ta věta mě tak strašně zasáhla, že si jí ani nepamatuju!!! Vyznělo to prostě jakoby chtěl prostě nějakou jinou, tak to podal takhle. Okamžitě se ptám, jestli je ta pauza kvůli němu, nebo kvůli mně - když už to podal tímhle stylem... Jeho odpověď mi normálně vyrazila dech. Snad nejchladnějšim hlasem na světě s nejvíc ublíženym pohledem na světě prohlásil "kvůlitobě, ne?" Normálně nemám slov, jo, už zase, tohle mě dostalo. Nejhorší je, že by měl v podstatě i pravdu, až na to, že já už si uvědomila co chci, vim to, vim to, já to fakt vim, přesto nemůžu říct nic, co kdyby to bylo i kvuli němu, nemůžu bejt sobec, když už si o to takhle řekl, nemůžu dupat a fňukat že to tak nemusí bejt, že to tak nechci a já já já... protože v tom vztahu jsme dva.
Pak přišla chvíle, kdy jsem si, ani nevim proč, řekla, že chci bejt JÁ ta, co má sílu a ON ať je ten, co uhne pohledem, tak tam tak sedim, klepu se zimou, tvář rozkousaná do krve a koukáme si do očí. A on uhne.. Směrem dolů. Říkam si oo je jak rozkošný štěňátko, pak se na mě zase podívá, neuhýbám pohledem a on zase uhne.
Tak, to by stačilo, teď sem ukázala, že jsem velká holka, zase můžu bejt smutná, protože tohle bylo fakt těžký.. Proboha proč je mi taková kosa. Mnu si ruce. Všiml si toho? Že se uplně klepu?Snad si nemyslí že z nervozity... Co když to vážně je z nervozity? Všechno už bylo vyřčeno. Prostě bude pauza. A neudělám s tím nic.
V hlavě si říkám Jo, tak je asi čas jít, ale nemam debilní sílu říct těhle pár slov, natož zvednout zadek. Tak tam dál sedim, klepu se a říkám si, že bych ho uplně objala, jak tam takhle stojí, pak chvíli přemýšlim že to udělam, už se zvedam, ale moment, sahám po šále - tyjo fakt se oblíkám, oblíkám se, už mám bundu, hodim po něm štěněcí pohled, furt tam tak stojí, chci ho strašně obejmout, ale s tou bundou už by to nešlo, zabíjím tuhle myšlenku a bez jedinýho slova se odebírám do předsíně, jakmile jsem zády k němu, normálně se mi oči napustily slzama, říkám si hlavně ať nejde zamnou, ale on jde zamnou, jakože gesto asi abych si nemyslela, že to je jak minule, jak jsem odešla a on se ani nehnul, natož aby šel zamnou, natož aby mi budoucích pár dní napsal, takže teď šel zamnou, gentlemanský, nebo prostě čistě zoufalý gesto, kdy stál mezi dveřma a koukal se jak si navlíkám další ponožky (proboha proč mam tolik ponožek) , já ale nemám už sílu otočit se na něj, nebo cokoliv říct, protože to by semnou fakt už švihlo, tak prostě jen tiše otvírám dveře a pak jen šeptám "tak se měj" a dveře zase zavírám. Přemejšlim, co asi dělá, stojí tam furt mezi těma dveřma? Jdu po schodech dolů, furt se držim abych nebrečela, najednou slyšim dveře. Že by běžel za mnou a řekl že to tak nechce a všechno si rozmyslel? Dveře jsem sice slyšela, ale žádný kroky, takže prej asi omyl. Hm. Snad někdy příště.
Otvírám domovní dveře, jdu elegantním ladným krokem, z očí mi začnou téct slzy, přesto mám hlavu vzhůru, co kdyby koukal z okna, (kouká z okna?) musim jít nejhezčim krokem, aby si ho zapamatoval.. kdyby teda z toho okna koukal..
Uvědomuju si, že netušim, kdy mi jede ta blbá tramvaj, už je deset hodin, z očí mi tečou slzy, říkám si, tyjo, to je už podruhý co stojim na týhle blbý zastávce a zas brečim jak uplný trdlo, vlastně štěstí, že jsem uplně minimálně nalíčená, dokonce mám i kapesníčky, tim se to od minula liší, a po patnácti příšernejch zmrzlejch minutách, co jsem tam stála v tý sněhový vánici, zmrzlá jak rampouch a brečela jak opuštěný děcko přijíždí tramvaj, rychle utírám nos a nastupuju, všichni na mě koukaj a snažej se zjistit proč ta holka vlastně bulí, naštěstí zas vystupuju a jdu dál mrznout a čekat na příšernej bus, kde už nepobudu jen jednu zasávku, nýbrž zastávky tři, když přijídží, stojim tam a příjde mi zpráva od takovýho milýho kluka "tak co přítel, jak ti to dopadlo," normálně jsem s nim mluvila naposledy ve čtvrtek, pěkně si to načasoval chlapec, anyways mě tahle zprává zase dostává a já už v buse chytám pomalu hysterák, ňákej pán sedí naproti mně, otáčim se k němu zády, utírám nos a snažim se uklidnit. Uf, všimli ste si jak dlouhý píšu věty? No fuj! Vystupuju a jdu zas mrznout na zastávku a čekat na další tramvaj, za normálních okolností bych se tam bála, ale teď je mi všechno tak jedno, ať si mě někdo klidně ukradne a rozřeže a rozprodá si orgány někam do Tramtárie, fakt je mi všechno jedno, hlavně ať máma nepozná že jsem brečela, hlavně ať nic nepozná..
No, tím to všechno asi končí, máma spala, já sem šla spát, od neděle jsem nachcípaná až to není hezký, přišla jsem o čich, do školy nechodim, ven nechodim, jsem zavřená doma a přemejšlim a přemejšlim.

Už je to týden (už je neděle, jedna ráno, prostě už je neděle) a nenapsal mi, ani já jemu, jak dlouho vlastně trvá pauza? Říkám si, že mu napíšu na Valentýna, ale třeba to do tohodle blbýho komerčního svátku ani nevydržim a napíšu mu dřív, co kdyby měl na Valentýna rande s někym jinym, přece mu to nebudu kazit...Tuhle myšlenku zahánim, nemůže přece na rande s někym jinym. Bolej mě záda a tajně doufám, že se trápí stejně jako já, protože jestli ne, tak je to s námi vážně v háji..
Mámě ani sestře jsem doteď neřekla a kdykoliv se zmíněj jakkoliv o Tommym, říkám jen "jojojo" a "no" a jen tak kejvu hlavou, vlastně ani nevim proč.

Takhle nějak to probíhá v mojí hlavě, dlouhý divný věty, nepočítám že to kdokoliv bude číst a ten co to číst bude si asi řekne že s tou holkou něco neni v pořádku. No co. (A kdo je v dnešní době uplně v pořádku, že..)
 


Komentáře

1 Beáta Beáta | E-mail | Web | 9. února 2014 v 13:08 | Reagovat

Nemyslím, že by s Tebou bylo něco v nepořádku.. Je někdy zkrátka nefungujeme tak, jak bychom chtěli. Chápu to. Myslím, že mě ve velmi dohledné době čeká něco podobného, něco ve smyslu: ,,ty se mnou nejsi šťastná?".

2 Andy Andy | E-mail | Web | 9. února 2014 v 13:16 | Reagovat

[1]: Nejhorší je, že dost často používaj tuhle větu, nebo věci ve stylu "nejsem pro tebe dost dobrej", nebo již výše zmíněné, "nemůžu ti dát to, co chceš" a nebo i "myslim že je ti líp beze mě" když jsou oni sami s něčím nespokojení, jen nemaj sílu to říct.. Anyways, budu ti přát hodně štěstí!

3 M. M. | 9. února 2014 v 20:51 | Reagovat

presne ty samy vety, dva tydny pauza a pak na muj natlak (zoufaly prosby aneb to nejhorsi, co jsem vubec mohla udelat) definitivni konec, tak nejak se mi asi i ulevilo, uz jsem se nemusela dal uzirat, byla to hotova vec... po dalsim tydnu se sam vratil zpet, omlouval se, premluvil me, ze to jeste zkusime, ze to byla chyba... jo ten pulrok pak byl peknej, ale nakonec to dopadlo uplne stejne, nevedel co chce a "nebyl pro me dost dobrej"... alespon pouceni pro priste, dvakrat do stejny reky nelezt :/

4 Andy Andy | E-mail | Web | 9. února 2014 v 20:54 | Reagovat

[3]: ajaj to neni moc světlej pohled na věc - zase, slýcham samý podobný negativa, mám trošku strach, achjo.

5 hogreta hogreta | E-mail | Web | 9. února 2014 v 21:34 | Reagovat

To je smutny clanek:-(... Nemyslim si, ze jsi nejaka divna, naopak si myslim, ze jsi uplne normalni - uplne normalne zklamana a nestastna. Budu ti drzet palce, aby to brzo preslo - nejlepe tak, abyste se zase dali dohromady:-). Ja verim tomu, ze pauza muze byt uzitecna, pokud oba sami pto sebe dokazete zhodnotit vas vzah a uvedomit si, v cem je chyba. Presne jak jsi rekla,ve vzahu jsou lide dva - a urcite mate oba dva neco, co si musite uvedomit a co musite zmenit. Pokud pri pauze nic nezmenite - ale ne jen tak naoko, ale opravdu, vnitrne, doopravdy - pak by i kdybyste se dali dohromady, tak by to skoncilo stejne. Ta pauza vas proste musi nekam posunout, musi ve vas obou neco zmenit. Pak to muze dopadnout dobre :-).

Neznam te, ale z tvych clanku mam pocit, ze u tebe se musi zmenit hlavne jedna vec - a to ta, ze musis zacit verit, ze te nekdo dokaze milovat stejne, jako ty milujes jeho. Zni to divne, ale ja mam u tebe opravdu pocit, ze ty vnitrne neveris, ze te ma rad. Prilis se zabyvas tim, jestli nema jinou, ale vubec si nepripoustis, ze by te treba mohl milovat tak, ze by na zadnou jinou nemel pomysleni.  Nechapu, proc tomu neveris. Pritom pusobis jako moc fajn holka, jsi chytra, hezka - nevidim jediny duvod, proc by te nemohl milovat tak, jak ho milijes ty. A verim tomu, ze se ted taky trapi.

Proto pauzu vyuzijte a zmente smysleni o sobe i o vasem vztahu. Pokud to udelate, tak verim, ze to nakonec vsechno dobre dopadne :-) drzim palce!

6 Andy Andy | E-mail | Web | 9. února 2014 v 22:04 | Reagovat

[5]: když jsem četla tvůj komentář, v hlavě to bylo samý COŽE COŽE COŽE? Vážně nechápu, NECHÁPU, jak je to možný, ale odhadla jsi to naprosto, ale naprosto přesně, jenže se bojim, že tenhle problém budu mít i dál, bojim se komukoliv důvěřovat obzvlášť co se týče mě.. shit happens, ale je to tak, v každym případě tvůj komentář - zase (nechápu jak to dělá) je prostě inteligentní a má hlavu a patu, zkusim si z něj zase něco odnést. 8-O

7 hogreta hogreta | E-mail | Web | 12. února 2014 v 13:08 | Reagovat

[6]: Nenech se ovládat strachem. Jasně, když někomu důvěřujeme, může se stát, že nás zradí a pak to bude bolet. Ale taky se to stát nemusí (proto je lepší to řešit, až když se to opravdu stane a netrápit se dopředu). Raději budu riskovat, poznám lásku plnou důvěry a pak se zklamu a nechám si ublížit, než abych si sice nenechala ublížit, ale takovou lásku bych nepoznala. Ten pocit, že člověk může někomu věřit a může se na něho 100% spolehnout - to je jako zbavit se obrovského šutru někde uvnitř hrudníku. O to těžší samozřejmě bude, když tam ten šutr později někdo zase vrátí (a když bude ještě o něco těžší), ale za ten pocit lehkosti, i kdyby měl trvat jen chviličku, to prostě stojí:).

Jééj, jak to tak po sobě čtu - zase filozofuju, ach jo:-D. Ber mě s rezervou:).

A co jinak, jak to zatím zvládáš? Cítíš se už líp? Změnilo se něco od té doby, co jsi napsala tento článek?

8 Andy Andy | E-mail | Web | 12. února 2014 v 15:31 | Reagovat

[7]: ano, změnilo, přesně jak jsem očekávala, tak nějak nejsem schopná dokopat se a napsat článek, hlavně netušim, kdo by to furt četl, ale oficiálně jsem nezadaná, ikdyž mám v hlavě bordel, ale cítím se líp, protože už vím na čem jsem, to ta nevědomost mě vraždila.. jasně, jsem z toho celkem dost v háji, ale nečekám nedočkavě a naivně na to, až se k sobě vrátíme (ehhh, možná trochu ale .. fň no to je jedno celkem).. prostě se cítím relativně dobře, jakože - mohlo by být hůř.. nedokážu to moc popsat)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama