Únor 2014

Jarní prázdniny aneb poprvé co jsem neseděla doma na zadku

28. února 2014 v 16:19 | Nobody |  Milý deníčku...
Hmm. Stále jsem v procesu "koukej už laskavě zapomenout" a dělám všechno, jen abych v hlavě měla cokoliv jinýho. Mám týden jarních prázdnin a za tenhle týden jsem toho podnikla snad i víc, než jsem podnikla za celých krásně strávených 10 měsíců se svým přítelem. Ex přítelem, teda už asi.
Poslední školní pátek jsem se konečně vyspala. Celý týden jsem spala vždycky 3-4 hodiny, ale alespoň jsem měla bezesné noci. V pátek jsem spala hodin asi 13 s tím, že se mi snad všechny sny zdály o něm. Jak jinak.

V sobotu už jsem chtěa něco podniknout, prostě jsem nechtěla strávit celý týden doma s tím, že se budu nudit a myslet na to, jak krásý časy pominuly. Ozval se mi přítel Laury. Jestli prej s ní někam nechci jít, že on má nějakej "bussines" a nechce aby byla sama. Bezva, stejně jsem jí chtěla psát.
Šly jsme do Sapy na Phớ, vietnamský vývar s nudlemi, zeleninkou a masem, my měly "phớ gá", což je s kuřecím masem. Nějak jsme to tam prošly, koupily rybí omáčku a šly čekat na bus, přemýšlely jsme co budeme dělat dál. Skočily jsme k Lauře domů a pak jsme jely do centra, na Václavák do Starbucksu. Nebudu vypisovat co všechno se dělo, řeknu vám jen, že jsem s ní snad nikdy nebrečela smíchy tolik, jako když jsem jí půjčila makeup a ona si ho namatlaa víc než bylo třeba, vypadala jak stěna a nešlo to dolů. Ani jedna sme neměly kapesníčky, na záchodech nebyl toaleťák, makeup byl voděodolnej, o sto odstínů světlejší než je Laura a neměly jsme ani jedna tmavší makeup. Málem jsem umřela vám říkám. Nakradla jsem tam teda hromádku ubrousků aby to nějak sundala a šly jsme oběhnout pár drogerií, jestli nemají tmavší testery. Nakonec to trochu slezlo a bylo to v pohodě.
Pokračovaly jsme teda dál, šly jsme posedět do Coffee and cigars, což je lounge, taky na Václaváku. Objednaly jsme si celou flašku vína. Číšník tam tak běhal pořád se na mě usmíval. Když Lauře došly cigarety, musela běžet někam do trafiky, než jí zavřou, zůstala jsem tam sedět sama. Tak nějak jsem projížděla facebook, popíjela víno. V tom přišel číšník. "Jste na facebooku?" Ehhhhhh. "Jsem no" "Tak si mě přidejte" Podala jsem mu telefon, ať si to napíše radši sám a já nic nepokomolim a dál jsem si všímala svýho a on práce. Přišla Laura. Vymýšlely jsme, co budeme dělat dál, měly jsme asi 5 dalších možností. Buď Tony (vn) a následně klub M1. Nebo Petr(vn), co zrovna jel do Prahy. Nebo jeden Vietnamec ze slovenska co byl zrovna v Praze. Nebo Lauřin přítel a asi další 4 Vietnamci, co slavili narozeniny.

Asi v tom trochu plavu

19. února 2014 v 17:24 | Nobody |  Milý deníčku...
Achjo. Už je to týden a tři dny. Furt se cejtim pěkně na houby. Nemůžu spát. Kňouram. Fňukam. Je to semnou k nevydržení. Prej sem zhubla..
S Duyim jsme se jen hádali. Masakr hádky.
V takový chvíle, kdy se s kamarádem hádám víc, než jsem se hádala s přítelem si říkám - proč že jsme se vlastně rozešli?
Trápim se jak zvířátko polapený v kleci. A nejde s tim nic dělat.
I když bych se moc ráda tak nějak přenesla, zároveň nechci, protože - co kdyby náhodou.. Jo, haha, co kdyby náhodou ty sračky co říkal byly pravda a nebylo všem dnům konec, co kdyby mě měl třeba fakt pořád rád a stýskalo se mu..
Hahaha, my holky máme asi v povaze být naivní, žejo?
Dneska jsem poprvé našla odvahu, abych se podívala na naše zprávy...
Jenže ono je pak těžký nebýt naivní, když vy chlapi napíšete něco takovýdleho.
Jak se na to tak koukám. Chceš mít klid. Netušila jsem, že tě tak moc obtěžuju.. Horší výmluvu sis nemohl vymyslet..
Prostě nevim.
S Duyim jsem tak nějak asi přestala komunikovat. Byli jsme k sobě zkrátka několik dní jak psi, já byla protivná právem, on byl protivnej ze mě, pak si to všechno začal lepšit ještě tim, že do toho začal být chladnej a zkrátka hnusnej. Tak to pokračovalo dalších pár dní. Několik dalších hádek, řekla jsem si, že už mu na to jebu, beztak je mi to všechno tak nějak jedno, protože mě trápí jen jedna jediná věc a Duy to skutečně neni, i kdyby o mě říkal největší hnusárny, na jisto mi to bude uplně jedno, stejně jako je mi jedno všechno..
Jenže on se omluvil. A já byla dál chladná. Je mi ho na jednu stranu líto. Protože vim, že mě má rád. A mě tak strašně mrzí, že se musím chovat tak, jak se chovám, protože není východisko, ubližovalo by mu jak komunikace semnou, tak ta nekomunikace.
Když by jsme se spou bavili, nemůžu jít prostě dál, zasekla jsem se u kapitoly ehehehehehehem "Přítel" a i když bych tomu v životě nevěřila, najednou nemám žaludek, ani sílu jít dál, mluvim jen tak zčista jasna jen o Přítelovi, prostě tohle nepřeju Duyimu poslouchat.. Řekla jsem si, možná bude lepší když se nebudeme bavit? Nebudu mu ubližovat kecama o Tommym, nýbrž ""jen"" tím jaká k němu budu, tím pádem se mu zhnusím já a problém je vyřešen.
I když je divný nepsat si s nim, dny jsou takový smutnější, ještě víc osamělý, protože najednou tu neni vážně nikdo, s kým bych klábosila hodiny a hodiny..
Ikdyž..
Díky instagramu jsem se seznámila s jedním Vietnamcem, náhodou stejným jménem jako byl Přítel, Sơn.. Znamená to hora.. Doteď, přes ten týden mě nebavilo psát si s nikým, přísahám bohu, všechno pro mě bylo nudný, dokonce mě to až obtěžovalo..
Ale jen když vidím, že mi napsal Sơn číslo dvě, usmívám se, i když o nic nejde. Vůbec o nic nejde. Ale zkrátka mi dělá šílenou radost psát si s nim, je to zvláštní ale Hora 2 je kromě jména a národnosti podobný Hoře 1 taky tou pohodovostí.
Ale haha, netřeba se radovat nějak víc, Hora 2 už půl roku nežije v České republice, ale alespoň někdo, kdo mi dokáže vykouzlit upřímný úsměv na tváři. Za tohle jsem ráda. Moc.
Hm. Další věc. Nějaký ty deprese mě dostaly do stavu, kdy jsem se zkrátka v sobotu ožrala jak čuně. Na to, že nepiju, celkem slušný no.. Ale alespoň jsem se jeden další den "bavila".
Začalo to vodkou s Martinou a jejim kamarádem Markem, u kostela. Když už jsme byli ve fajn náladě, kolem šli dva krásní Vietnamci, haha, prošli, koukali jsme na sebe, přešli nás.
Pak se otočili, vrátili se, zeptali se, jak se dostanou tam a tam. Šli zas dál. Zase se otočili. "Helééé, nejseš ty Endy?" Skutečně by mě nenapadlo že ty dva krasoně budu znát, ale hmm, asi už znám dost Vietnamců na to, aby se podobný náhody děly. Přidali se k nám, nevěřili jsme tý náhodě, a všichni jsme styděli, že jsme se nepoznali, ale co, neviděli jsme se rok a dva/tři měsíce.
Kdože tito dva byli? Když jsem se poprvé dostala mezi Vietnamskou společnost, s Tommíkem, ten mě bral na byt za kamarádama, pamatujete? Byt byl u Tonyho. Ano, jeden z nich byl Tony.. A ten druhej byl Michal, kterýho jsem raději ani v článku nezmínila, haha, ale se Štěpánkou se nám oboum líbil.
No, nebudu popisovat celou sobotu. Tihle dva pak zas odešli, pak se k nám přidali nějací dva Slováci, furt sme pili, pili, pili, pak jsme se od kostela přesunuli do nějakýho klubu, ten rozkošnej Slovák mi koupil víno a tím podepsal můj blicí ortel.
Víno se smíchalo s pivem, co jsem exovala kvuli debilní challenge na facebook, s nemalým množstvím vodky a tak nějak to udělalo pořádnou paseku. Ani si nepamatuju, jak jsem se dostala domů.
Jen to, že jsem něco dělala na telefonu, vůbec jsem na to neviděla, potácela jsem se na podpatcích ze strany na stranu.. Najednou jsem doma, brečim, jak uplnej magor, máma je ze mě na prášky, přesto se o mě stará.
Ráno smska od Tommyho - "Ty jsi mi vcera volala ve 3h ? :)) jsi nekde zas parila ne :§" No, záhada vyřešena, už víme co jsem dělala s telefonem, bohužel PROČ jsem to dělala se asi už nedozvíme.
Celou neděli jsem prozvracela. Mňam. Zvracela jsem snad každých 20 minut, nemohla jsem nic sníst, nic vypít, umírala jsem žízní. (To bylo radosti, když jsem v devět večer konečně mohla pít a podařilo se mi do sebe nacpai i pár piškotů!)
Všechno kvuli debilnímu klukovi, no chápete to:)
nenene, smutek už teda zapíjet nebudu, radši ho třeba zajim, nebo tak.
No, to je vlastně asi tak všechno, chtěla jsem se zase jen vypsat, protože se nemám komu svěřovat..

buồn lắm


Otevřený konec taky konec

14. února 2014 v 15:38 | Nobody |  Milý deníčku...
Tenhle nadpisek jsem vlastně vůbec nechtěla dávat. Teda chtěla. A pak zas nechtěla. Ale jinej jsem prostě nevymyslela. Takže v něm možná trochu kecam. Já nevim.

Nevím, jak začít tenle článek, netušim jak to všechno podat. Mohla bych to napsat ve dvou větách a uplně by to stačilo.
V minulém článku jste se dočetli o pauze. Hmm.
Nejsem v takovýhle věcech nijak zkušená, v podstatě to byla má první pauza. Netušila, jak dlouho taková pauza trvá, neměla jsem zdání co se smí a co ne - ovšem, to bylo uplně jedno, protože jsem za prvé na nic náladu neměla a za druhé jsem marodila doma, ale co jsem tušila bylo to, že pauza je většinou zkrátka jen "jemnější rozchod".. Ikdyž mě osobně to příjde mnohem víc drastický a morbidní, než kdyby jsme se rozešli rovnou. Zbtyečný protahování, čekání, spoustu nervů, falešný naděje..
Měla jsem v plánu vydržet do Valentýna. Do dneška. Jsem šťastná, že jsem to neudělala, napsala jsem mu týden po naší pauze, tedy v neděli. Kdybych mu napsala na Valentýna, byla bych odsouzená k tomu, abych tenhle svátek nesnášela z celého srdce, protože to, co přišlo nebylo vůbec romantický.
Zkrátka. "Chce být zrovna chvíli sám", ale "stále jsem ZLATÍ a není všem dnům konec."
Nevim. Po počátečním šoku jsem ze sebe dostala emoce a po chvíli mi to přišlo až vtipný. Teda on. Protože je uplně stejnej jako všichni ostatní, uplně stejný kecy, uplně stejný výmluvy. Celkem jsem se uklidnila, až na nepopsatelně divnej pocit - jakože spolu vážně už nejsme? Vážně to nedokážu popsat.
Netušila jsem najednou, co budu dělat dál. Cítila jsem strašnou prázdnotu, strašnou, ale na druhou stranu mi bylo o hodně líp, než během pauzy, protože jsem konečně věděla, na čem skutečně jsem.
Chtěla jsem to zachránit, strašně moc, ale proč, když on už byl rozhodnutý. Škemrat a prosit o druhou šanci? Já? K čemu, když on už to tak nechce?
Máma mě ten večer viděla poprvé brečet kvuli někomu jinýmu, než členovi rodiny. Kvuli tátovi mě viděla brečet, ona mě kolikrát rozbrečela, sestra taky, ale nikdy jsem nebyla ta "ubrečená holka". Když táta umíral, byla jsem to já ta, co se celou dobu snažila mít strašně chytrý kecy. Nakonec jsem to ale byla já ta, co se nejvíc složila.. Hm. Chválila mě, že jsem tak tvrdá a netrápim se kvuli nějakýmu klukovi. Vlastně řekla blbci, ale to je jedno. A taky řekla, že takových blbců bude ještě spoustu. Kupodivu jí tentokrát věřim. Akorát že teď prostě žádnýho jinýho nechci.
Hned druhý den jsem šla do školy, pro jistotu - představa, že bych dál byla doma, asi bych se zbláznila. Nebudu popisovat jak probíhaly moje další dny, zkrátka jsem se trápila. Ale snažila jsem se dělat cokoliv, jen abych nebyla doma. V pondělí práce, v úterý Duy, ve středu práce - a po práci..
Přišla jsem domů, celkově jsem se cítila smutně, ale nehodlala jsem se v tom nějak nimrat, zhoršovat si to. Zavolal mi Tony. Vzala jsem to, klasicky jsme si povídali, volá mi celkem často.
"Tak co, jak ty dopadla s pžítel?" "No, už spolu nejsme.." "To je dobře, víš, já nechtěl ti to žíkat, když ty byla s nim jo, alee alee. On nebyl dobrej. On nechoval tak jak má, ale já nechtěl kazit váš vztah. Já ho dneska viděl s jiná holka, Vietnamka." Nevěřili by ste mi, jak strašně se mi udělalo špatně. Po tom, co jsem asi tak stokrát zopakovala něco ve smyslu ježiši, to si děláš srandu, cože, ježiši, cože, au, nemohla jsem mluvit. Vedle v pokoji byla máma, nechtěla jsem brečet. Ale tohle. To prostě bolelo. Chce bejt sám? Klasika..
Robrečela jsem se Tonymu do telefonu. "Nee, nebleč, notak.. Neplakej ju? Mam pžijet? Já pžijedu jo?"
Tímto dnem jsem oficiálně začala mít alergii i na něj. Měla jsem celkem radost, že to je někdo, kdo v mym životě znamenal něco víc a nakonec se mi z něj nedělalo špatně. Vážně. Ale po tomhle... Pomyšlení na něj a měla jsem chuť vraždit.
Takže ano, takhle dál pokračovalo mé trápení, druhý den po tomto úžasném rozhovoru jsem po škole jela ke Kačce, jejíž Vietnamský tatínek prý říkal, že jsem milá, sympatická a mám je navštěvovat častěji. (Tatínek úžasně vaří, klidně je navštěvovat častěji budu, ale všechno jim snim, mňam) Nádherný rozptýlení, až na to, že jsem při projíždění fotek v jejím telefonu narazila na fotky, kdy jsme my všichni byli společně na party. Ugh. Mám radost. Na jedný fotce vypadá příšerně. Na tu druhý bohužel vypadá příšerně vtipnosexy. Chm. Nemáme společnou fotku. Nechtěla jsem se fotit. Teď mě to štve. Myslela jsem, že budeme mít víc takových příležitostí. Neměli jsme. Moje blbost.
Naštěstí se Kačce povedlo mě znovu dostat do fajnový nálady. Je skvělá.

Nejhorší je, že na něj už zase měnim názor. Přece jen to "není všem dnům konec" Grrrrrrrrrrr nesnášim ho, bastard jeden, takový falešný naděje, co mě teď brzděj, grrr.
Anyways. Dva dny po telefonátu už mi neni zas tak mizerně, jen nemůžu spát. Nemůžu usnout. Furt se budim. Asi tak každou hodinu. Ale to je celkem fuk.
Proces "getting over him" jede na plný obrátky, někdy příští týden bych měla jít ven s jedním miloučkým Vietnamským chlapcem, dále s Tonym, a ještě na kafe s jedním Čechem, se kterým jsem vlastně už podnikla cestu do strip klubu.

Mám neustále pubertální choutky spamovat facebook různejma kravinama, o kterých vim, že dá "To se mi líbí", protože to je něco, co pro nás bylo typický. Nikdy mi nic nelajkoval, téměř, až na věci (když sme byly spolu), co jsem přidala když mě naštval, a on věděl že jsou na něj, taky až na věci, co se mu ve skutečnosti nelíbí (třeba fotka mě a Tonyho, video kde mě Filip ze soboty bere na záda apod.) a dál - asi věci, co ví, že způsobil on, viz. včerejší postnutý obrázek "everything turns to shit" - nevim proč to lajknul. Má to společný, nebo se mu jen líbí že se všechno hroutí mě?

Třeba ta Vietnamka byla jen klientka......... Třeba...

Jo, a poznala jsem jeho klona. Je strašně hezkej - jako on, ale je to taky strašnej kretén. Achjo.

Jdu dál kňourat, je přeci Valentýn, tak se zatím mějte.

A ne, i když bych mohla, se Duyim dneska nemůžu jít, nemůžu dopustit, aby si to jeden z nás vyložil špatně (já bych to nejspíš nebyla), jen kvuli tomu, že je Valentýn. Mám ho ráda, ale nechci riskovat, že by prostě došlo k nedorozumění.
Radši pudu spát.. Třeba.. (Vypila jsem už dvě kafe a stále usínám, možná to je obrana mýho organismu proti nějakýmm depresím nebo tak haha, koukejte jak mám chytrý tělíčko.)

Tak jak to tedy vlastně bylo..

9. února 2014 v 1:20 | Nobody |  Milý deníčku...
Celou neděli mi bylo špatně. Přišla jsem domů a okamžitě jsem znovu zahučela do postele. Když jsem se probudila, přibližně za dvě hodiny, furt jsem byla mrtvá, ale nemohla jsem prospat celý den. Nějak jsem se flákala, snažila se nedělat rychlý pohyby, vzala jsem si prášek proti bolesti hlavy a byla jsem nervózní z večera, co měl přijít.
Nevěděla jsem, zda-li náš sraz s Tommym aka "Promluvíme si o tom" vůbec platí..
Napsala jsem mu.. "Zrovna jsem ti chtěl psát.." Hm, zase jsem byla první já - jak jinak.
Sraz platil.. Bylo mi furt strašně špatně, celý den jsem nejedla. Furt jsem měla nějaký čas, tak jsem si napustila vanu, kde jsem se aspoň půl hodiny válela.
Opičky nemají rády vodu, ta moje opička proto asi rychle utekla, po vaně mi bylo skvěle, až na ten hlad.
"Jen mi řekni, jestli se mám najíst než přijedeš, nebo se najíme spolu, protože jinak umřu hlady."
"Počkej na mě, vezu závitky i bun"
Budeme spolu jíst? No tak je to mezi náma asi v pohodě, ne?
Trochu ze mě opadla nevozita..
Jela jsem tam, myslela jsem že je všechno v pohodě.
Před barákem mě nechal vymrznout, naše poslední dvě zprávy? Já poslala sněhuláka. "Už běžim!"
Well.
Otevřel mi. Klasický napětí mezi náma, stejně tak jako pokaždý, když se na něčem neshodnem, nebo se trochu rafnem. Pusu jsme se nedali, jen jsme se na sebe tak usmívali..
Začal dělat jídlo.. Bylo mi chladno..
Když stál u plotny a šikovně obracel závitky, měla jsem strašnou chuť k něu přijít, obejmout ho zezadu a dát mu pusu na krk, tak jak to klasicky dělám. Místo toho jsem zůstala jako přikovaná stát mezi dveřma opřená o práh. Sakra.
Když bylo všechno připravený, klasicky jsme to dali na stůl, připravili jsme náš seriál - American Horor Story a začali jsme jíst. Naneštěstí se seriál sekal.. Tak jsme dojedli při sledování sportu..
Seriál pak stále nešel..
Trapný ticho.
Uklidili jsme talíře.
Další trapný ticho.
Jsem nervózní.
On si sedá jako při pohovoru, dává nohu přes nohu, kříží ruce na prsou: "taak, chceš si o tom promluvit?" je vidět, že je taky nervózní, já mam žaludek až v krku, přesto se usmívam jak tele, ten trapnej moment, kdy je něco tak vážný, přesto se na sebe usmíváte, takovej ten úsměv sakra přestaň se usmívat ty hloupá puso, tohle přece není vůbec úsměvný, a když se vám podaří se neusmívat, tak se vám prozměnu chce brečet a říkáte si proč už se nejde usmívat a proč vám vlhnou oči..

Sobotní narozeninová oslava

7. února 2014 v 13:09 | Andy |  Milý deníčku...
Říkala jsem, že si to užiju, říkala jsem, že mi to bude slušet, říkala jsem to! Vykašlat se na následky, svědomí zakopat hluboko pod zem, jako bych tušila, že budu litovat, když si ten večer neužiju.
A měla jsem pravdu. Jsem strašně ráda, že jsem si ten večer užila, je to jeden z mála světlých momentů v mojí mysli, protože hned druhý den nastala doba Temna. Hm, nějak jsem si vzpomněla na naší češtinářku ze základky, čím to bude.
V podstatě celý den jsem se připravovala. Maska na obličej, vykoupat se, umýt si vlasy, udělat nehty.. Na nic jsem nezapomněla, stoprocentní péče, musela jsem vypadat skvěle a HLAVNĚ se cítit skvěle, protože zjišťuju, že čím líp se cítíte, tím víc ste přitažliví. A to byl můj účel. Klidně bejt ta nejvíc pomlouvaná češka, no a co. Hlavně že se budu cítit skvěle!

Přišel večer a já se začala malovat. Z chladu mám nad levým okem, pod levým okem a nad rtem vyrážku. Nesnášim zimu. Po nalíčení jsem začala šílet. Nikdy ta vyrážka nebyla horší, než v den, kdy mám vypadat skvěle! Okamžitě jsem nanesla tunu kokosovýho oleje a čekala, až se vsákne, hlavně zachovat klid.
Nějakým způsobem - netuším jak, jsem to pošéfila a razila jsem.
Jela jsem za Štěpánkou, co mi měla půjčit náhrdelník. Jely jsme k ní, kde jsme prohrabaly celej její šatník a jak jí je zvykem mi půjčila něco jinýho na sebe, místo mýho bílýho trička. Andílek. Půjčila mi černý tílko, společně se sukní to vypadalo jako šaty, chtěla mi hodit ještě něco přes to, ale mě se to líbilo. K tomu krásnej náhrdelník a jela jsem k Tonymu.

Černý silonky, nadkolenky sahající poměrně vysoko na stehna, černá krátká upnutá sukýnka, černý tílko, nádhernej náhrdelník, perličkový náušnice a voňavka Chanel. První dojem fajn, ne? (Jo, tu chanelku jsem štípla mamce z její poličky dávné slávy, aneb polička, kde má samý úžasný drahý parfémy z dob, kdy měla zazobaný frajírky, hihi, snad si nikdy nevšimne kolik jsem tý chanelky použila!- doznávám se, půjčila jsem si jí už asi podruhé.. Ostuda ostudná jsem.)
Čekala jsem před vchodem. Je to správný vchod? Proč už nikdo nejde? Pamatuju si to správně? Ale z okna jsem slyšela vietnamskou hudbu, musela jsem být správně.

Prozrazena?

5. února 2014 v 13:42 | Nobody
Nemůžu dál pokračovat, dokud něo nevymyslím, začínám být víc, než nervózní, co se anonymních návštěvníků tady na blogu týče.
Jak se sem dostali? Kdo jsou? Proč je to tolik zajímá?
Zároveň tohle místo nemůžu jen tak smazat, je to 5 let co si sem všechno píšu, ale nikdy jsem nepomyslela na to, jaký následky to může mít.
Jsem moc otevřená, nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by to tu někdo mohl najít.
Pokoušela jsem se všechny články přesunout, nemám na to nervy, nejsem s tím spokojená, ikdyž už jsem tomu věnovala tolik energie.
Pokoušela jsem se editovat a promazat všechny články tady, skončila jsem někde 2011, hrabe mi z toho, říkám vám, že mi z toho hrabe.
Nikdy jsem netoužila po anonymitě víc, než teď, nevím, jak to udělat, nemám tušení, nemám zdání, nápad, nic.
Nedokážu všech 5 let psaní článků (jeden rok jsem celý smazala, ehem) přepsat, všechny zmíněná jména nahradit přezdívkama, nemůžu, ztratila bych se v tom.

Posledních několik dní jsem vážně v koncích, navíc jsem doma, nechodim do školy, mam strašně moc času na přemýšlení.
Do toho prostě anonymní návštěvníci..

Neni to konec, jen prostě musim něco vymyslet.
Doufám, že vymyslim.

Střípky z mojí hlavy

4. února 2014 v 15:43 | Andy |  Milý deníčku...
Myšlenky zapisovány během včerejška, dneška, nevim, chtěla jsem se prostě vyzpovídat, klasicky.

Nikdy jsem se necítila trapněji. Sama před sebou. Před ostatníma. Najednou je ze mě hromádka neštěstí, nemam sílu ani energii na nic, všechnu energii utápim v slzách. Nekonečná bolest hlavy, rudej frňák, jsem nechutná, nemůžu se na sebe ani podívat.

Nevěřim slovu pauza. Ikdyž bych strašně ráda.
A to, že měl v očích slzy vůbec nic neznamená.
Protože si najde někoho jinýho. A tohle vyšumí.
Bude to konec.
Nedovedu si to představit.
Nechci to zahodit.

Přála bych si, abych mu mohla jakkoliv vzkázat, že chápu, že semnou nechce být, že mi jen nechtěl ublížit, tak navrhl pauzu, přála bych si, aby to mohl vyvrátit, nemůžu být takhle, v naději, co když je falešná? Budu čekat, abych zjistila, že jsem čekala zbytečně?

When I left I realized that when you were quite after I asked you if you want it like this, it meant "yes I do". At first I didnt want to believe it but then... I know that break does not mean a break. There is few things i think about it: You really need a break as you said.. Or you just like somebody else and you didnt want to hurt me. Or you just dont want to be with me and didnt want to hurt me either. I dont want to wait like crazy in hope, that we will be together one day again. If we will, just tell me, that you need some time, i agree with it. If you dont want to ever come back, dont be *selfish motherfucker and tell me, I dont want to suffer in hope, it would be a bigger shock then for me, than now. Just say it untill it's too late for me. Dont be selfish. I still believe in us. Do you?
*díky M. za opravu

Začínám vážně věřit, že je zdraví člověka z hodně velké míry ovlivněno jeho psychickým stavem. Doteď jsem byla zdravá jako rybička, neskolilo mě vůbec nic. Máma byla doma se sestrou nemocný ve stejnej moment, neustále byly v jednom pokoji semnou. Nic. Uf. On.. On když měl opar.. Taky nic. Když se se vídala se Duyim, měl angínu, nic. Spolužačka od který piju - nemocná. Nic! Nic, nic, nic! Zatraceně! A od tý doby.. Hned druhej den co sme si o tom promluvili. Nastydlá jak prase. Dneska už jsem nešla ani do školy. Bezva.

Tybláho. Už i na bakalářích mi ho všechno pčipomíná. Včerejší rozvrh? Ex, ex, ex, ex. Běžte k čertu. Proč je to exkurze a ne výlet? Vý vý vý vý by vypadalo mnohem líp!

Pořád je tu ta blbá naděje, proboha, jak jí jen zavraždit, abych pak nebyla ještě víc zklamaná.

Moje brečící období ovlivnilo kompletně moje celý tělo. Fň.

Najednou jsem to zase já, ta malá holčička, uplně si tak připadam, "ano mamí," "jasně, mamí," miloučká, smutňoučká, přírodní, neschovávám se za žádnou masku, teď jsem to nejvíc já, nehraju si na nic, nedokážu ani předstírat, že je všechno v pohodě, prostě je mi nonstop zle.

Jdu se projít. Je mi jedno, že mi je strašně blbě, že jsem nemocná až za hrob, prostě se jdu projít po Praze, třeba ho někde potkám, na schůzce s klienty, nebo tak.. Třeba mi ledovej, špinavej Pražskej vzduch pomůže pročistit hlavu, možná mi i protáhne nos. Wish me good luck.
Možná pak bych mohla napsat o sobotním večeru, alespoň něco pozitivního.