Leden 2014

"Možná bychom si měli dát pauzu."

31. ledna 2014 v 14:39 | Andy |  Milý deníčku...
Mam odřený prsty do krve. Uklidňovalo mě to. Neměla jsem sice na mysli nic jinýho, než obsah pracího prášku, a co všechno způsobuje jak lidskýmu tělu, tak přírodě, aniž by o tom většina lidí měla potuchy. Přesto jsem drhla, drhla, byla to činnost, co mě uklidňovala, nebrečela jsem při ní, jen se mi začaly hromadit slzy od bolesti, co pocházela z mých prstů na rukou. Strhla jsem si kůži a opakujícími se pohyby, při kterých jsem si prala prádlo jsem si do kůže dobrovolně vmasírovávala všechny sajrajty obsažený v pracích prášcích, všechny ty hnusný enzimy, změkčovadla vody… Ale nemyslela jsem na nic jinýho, než na bolest v rukou, nemusela jsem myslet na nic jinýho. Na jednu stranu to bylo osvobozující.

Dostala jsem vysvědčení. Byla jsem šťastná, nadšená, pyšná, měla jsem ze sebe radost! Jedna ze čtyř nelepších ve třídě. Karta se obrátila, od loňska jsem se prostě začala snažit. Pár minut na to mi ale radost překazil.
"Možná by sme si měli dát pauzu."
Takovej ten pocit, jakoby's dostal ránu do břicha, ten pocit, když víš, že se ti chce brečet, ale nemůžeš, protože jsou kolem tebe lidi. Jak Štěpánka, kterou nejvíc zbožňuješ, tak jiný holky. Štěpánka šla za tim svým. Zůstala jsem sama. Slzy jsem potlačila, zvládla jsem sejít tři patra dolů, aniž bych si rozbrečela. U skříněk to na mě přišlo, okamžitě jsem utekla na záchod. Byly tam holky. Otočila jsem se ke zdi.
Nesnášim když nedokážu potlačit svoje emoce, nesnášim když mě někdo vidí brečet, není nic víc ponižujícího.
Přišla Štěpánka.
Objala mě.
"Víš, že tě vidim poprvý brečet? Je to trochu divný, ty, co se vždycky hlídáš."
Nádech, výdech. Bude to dobrý, o nic nejde. Zase musela za tim svým. U skříněk jsem se oblíkla. Čekala na mě před školou.
"Ty svině, jaktože vůbec nevypadá žes brečela?" "Už mam paxi."
Chvíli po tom, co jsme se rozloučily to na mě zase přišlo. Nenášim, když nedokážu potlačit slzy, prostě si ty potvory samy vylezou z oka, kutálej se po tváři a všichni v MHD na mě koukaj zvědavym pohledem. Jakoby nikdy neviděli nikoho brečet.

Jen co jsem přišla domů, s myšlenkou, že už jsem uklidněná a že na to nebudu myslet mě chytl záchvat. Vyřvala jsem se. Za chvíli mi bylo skoro dobře. A vrhla jsem se na praní.

Úterý. Sestra ráno přišla domů opilá. Jen co máma odešla do práce, porvaly jsme se. Nikdy na mě nevztáhla ruku. Nadávala mi, do vzhledu, do toho že se tahám s Vietnamcema. Dala jsem jí facku. Začaly sme se rvát. Nervy mě přemohly, rozbrečela jsem se, nemohla jsem přestat, nemohla jsem se ani namalovat. Po cestě do školy mi teklo jak z očí, tak z nosu. Bus byl narvanej, nebyla jsem schopná ani smrkat.
Duy mi píše ať vystoupim u něj. Nechci. Nebo jo? Proč sem mu vlastně psala? Jaktože je vzhůru?
Vystoupila jsem. Sedla jsem si a začala jsem smrkat. Duy nikde. To je dobře. Pak přišel. Nic neříkal a prostě mě objal. Cítila jsem se trapně, ošklivě, trapně, trapně. Vzal mě domů. Uklidnila jsem se u něj. Zkulturnila jsem se u něj. Zatáhla jsem matiku. Dorazila jsem na druhou hodinu, zkulturněná, jakoby se nic nestalo.
Středa. Po škole přišla máma nasraná domů. Začala mi nadávat. Nic jsem neříkala. Posledních pár dní jsem psychicky trochu v hajzlu. Nic jsem neříkala, poslouchala jsem, jak jsem neschopnej kretén, jak má zkaženej život. Do očí se mi vedraly slzy. Klasicky. Když viděla, že pokorně držim hubu a jen mi tečou slzy, přestala, pak se začala chovat jako vždycky, jakoby se nic nestalo. Funny, jak pokaždý, když vidí, že něco přehnala, začne jí to mrzet.
Šly jsme do práce. Minule jsem si tam zničila sluchátka, zasekly se mi u skříň a pak jedno přestalo hrát. Byla jsem fakt naštvaná. Tenhle den jsem navíc vynášela koše. Měla jsem svoje nejoblíbenější nejnovější džíny. Když jsem se dostala do kuchyňský části, při vysypávání z koše se mi na kalhoty vylilo kafe.
"Krávy zkurvený, jakou vymaštěnou dylinu napadne vyhodit do odpadkovýho koše nedopitý kafe, doprdele, to jsou čupky!"
Vzteky sem neviděla, POLILA JSEM SI SVOJE MILOVANÝ DŽÍNY! Máma se začala smát.
"Haha, už taky nadáváš."
Jojo, moc funny.
Čtvrtek. "Možná by sme si měli dát pauzu."
Promluvíme si o tom v neděli, až dojede do Prahy, odmítla jsem něco podobnýho řešit přes facebook. Už mi neni 13. Možná jsem doufala, že naživo nedokáže bejt tak tvrdej. Jen jedna zpráva od něj byla srdcedrásající, mluvil ke mně formálně, jako k zasranýmu klientovi, oslovil mě jménem. Vědědla jsem že je to v háji. Hned další zpráva ale byla lepší. "Ale já tě mam rád zlatí.." Hm.
We will see.
Nemůžu psát o Duyim. Nemůžu, když bych ráda, protože by ste mi všichni říkali jak strašně si protiřečim. Článek o něm. Měla jsem takovou radost, že mě nechce, že chce jinou slečnu, že se mi svěřuje, já jemu, že toleruje že jsem zadaná a chováme se k sobě jako nejlepší kámoši.
Asi jsem moc úžasná, na to, abych měla kámoše, co není gay. (Haha, já jsem tak strašně vtipná, co.) Začal mě mít rád. Moc. Víc než rád. Fuck this shit. Nemůžu o něm psát, prostě nemůžu.
Hm. Kdyby nám to s přítelem neklaplo, třeba by mi s Duyim bylo líp, proč ho jen nedokážu mít tak ráda, jako mám přítele? Chová se o tolik líp. Vždycky když příjdu, všude jsou svíčky. Uvaříno. Ráno kvuli mě nespal, aby semnou šel do školy, do tašky mi narval násilim svačinu. Je stršně pozornej, ví přesně, po čem ženský srdíčko touží. Když jsem berečla, nic neříkal, jen mě objal, nedíval se na mě jak na odpornou šeredu, byla jsem celá opuchlá, odlíčená, no fuj. Nic neřekl, když jsem se začala schovávat, pomalu mi vynadal. Vzteká se, že mu příjde že mám radši jeho rybičku, než jeho. Já tu rybičku prostě zbožňuju. On je na můj vkus možná moc ukňouranej. Asi bych ho nedokázala mít víc ráda.

Poslouchám nesmyslný elektro, ale mám pocit, že mi pomáhá. Veselý, jakoby mi rozproudilo trochu krev v žilách.
Zejtra jdu na oslavu Tonyho. Budu tam jediná Češka, mezi samýma Vietnamcema. Bude tam jeden Čech, jejich spolubydlící. Těšim se.
Bude mi to zatraceně slušit a zatraceně si to užiju.
Navážu nový známosti a když se na náš vztah, kterej šel poslední dobou trochu do kopru s přítelem vyserem, budu mít nový známosti, což Duyho nepotěší, ani trochu. Ale budu ještě víc bezcitná než teď, protože zjišťuju, že jinak mi to přináší jen bolest.


Tak, jen do mě.

Byla bych ráda, kdybych byla schopná přestat přemýšlet.

26. ledna 2014 v 17:16 | Andy |  Milý deníčku...
Mám téměř nekončící pocit, že mám o čem napsat, že mám něco na srdci, mám co nabídnout tomuhle rádoby listu, blogu kam chodí jen pár stálých návštěvníků a tajně mě odsuzuje za moje činy.
我希望能够停止思考。
Kdykoliv však otevřu prázdnou stránku wordu, či jen nový článek blogu, jakobych tím spustila nějaký zázračný tlačítko u mě v mozku, napojený na srdce a všechno se to vyplo. Žádný pocity, žádný myšlenky, žádnej nápad, jak navázat na ty úžasný kousavý myšlenky co mě hlodaly když jsem šla domů. Jen vědomost, že to někam zmizelo. (Ale kam?)
V tý samý ulici, proč tam mám nejlepší úvahy, nejlépe zformulované myšlenky, ale jen co zahnu za roh a v kabelce začnu lovit klíče a dobývat se do baráku s odhodláním znovu zdolat 4 patra schodů, všechny tyhle myšlenky, úvahy, nápady se prostě vypařej? Vypotím je snad při drápání se nahorů? Když začnu jezdit výtahem a poruším tím své novoroční předsevzetí, změní se tím něco?
Mrzí mě, že už ani tady nemůžu být svá a musím se přetvařovat tak, jako všude jinde. Marně se snažím vymyslet jiné místo, jiné řešení, díky kterému bych se mohla cítit líp, aniž bych něco pomlčovala.
V počítači mám rozepsaný dokument ve wordu. Věci, co už se neodvážím zveřejnit na blog. Na blog, kam jsem se původně chtěla vypsat ze všeho co mě trápí, tíží, těší. Všechny radosti a strasti mého živote, nehledě na to, jestli jsou špatný, nebo ne. Proč proboha jen nejsem v anonymitě, proč proboha přesunutí blogu je tak strašně komplikovaný, jsem ztracená, cítím se příšerně že už i ke svýmu blogu mám tajemství. Proč jen blog nemůže být na heslo, či jen na potvrzení indentity čtenáře, co by směl číst až po schválení autora? Já nevim, co to melu, vždyť je to jedno.
Přemýšlím, jak to udělat. Tak, aby mě nikdo neodsoudil, abych nebyla za tu šíleně špatnou, i když vím, že jiná, než špatná nejsem.
Stydím se sama za sebe.

Nečekané přátelství

12. ledna 2014 v 22:50 | Andy |  Milý deníčku...
Není to tak dávno, co jsem přes ask.fm poznala jistého Vietnamce. Liknul mi jednu mojí odpověď. Přišlo mi slušný poděkovat, a vzhledem k tomu, že nevypadalo že by věnoval nějakou pozornost svému profilu na asku, poděkovala jsem mu na facebook do zpráv.
Začali jsme si hodně psát, svěřovat se, lámat rekordy a stoupat po žebříčku v počtu odeslaných zpráv. Měsíc je pryč a já jsem u něj na prvním místě.
Začali sme se nazývat "bráchou" a "ségrou" a věděli jsme o sobě první poslední.
Pak jsme se rozhodli jít ven. Ve čtvrtek. 9.1./14
Sešli jsme se a šli jsme hledat restauraci Hanoi. I přes to, že jsme si hodně rozuměli po zprávích a po telefonu, pořád byla možnost, že naživo to nebude ono. Ale bylo to v pohodě! ^^
Bála jsem se, že s mým "postižením", aneb stydlivostí jíst před klukem nebudu moct jíst, kord na první schůzce! S přítelem mi trvalo měsíce, než jsem si zvykla před ním jíst.
A s D.? Zvládla jsem to hned napoprvé, hihi!
Strašně jsme se nasmáli a strašně sme se přežrali!
Dali jsme si pikantní polívku, pak zapečené závitky a pak ještě hlavní chod. Já klasicky bun cha a on nějakou kachnu s rýží.
Vážně jsem si nepřipadala, jakobychom se viděli poprvé v životě, cítila sem se s nim jakoby sme se znali léta.
A krom toho má uplně stejný gesta jako Tommík! Z čehož mi začíná hrabat, jakobych byla zároveň s Tommíkem a zároveň s D. hihi. Z restaurace sme se prošli do centra, pak do mekáče na kafe a pak sme běželi snad půl kilometru na autobus, což mě s pěti kily v žaludku a třemi kily v kabelce málem zabilo.
V pátek jsem šla nakupovat. Žádná kamarádka semnou nešla, nikdo neměl čas a kluka s tímhle prostě obtěžovat nedokážu, tak jsem šla sama. Nebudu tu vypisovat co jsem si koupila, to můžete vidět zde :)
Když jsem šla z HMka do dalšího obchodu, přiskočil přede mě nějaký asiat, že prý jsem strašně roztomilá a že chce můj kontakt, haha, pak jsem se dál usmívala jako pako.
Nakupuju si, nakupuju, když mi volá D., kde jsem, říkám že v Reserved a jakože se sejdem. Přinesl dárek pro S. počkal venku, já ho S. předala (pokladní v jednom obchodě, proč ho nepředal sám je složité a rozepisovat to nebudu) a pak sme šli spolu do Palladia. Ještě jsem skočila do jednoho obchodu, kam jsem ho táhla sebou, on šel ochotně semnou a ani neremcal. Dali jsme si bubble tea a pak šli zase na autobus.
Když jsme procházeli kolem Boulevardu, vzpomněla jsem si, že sem chtěla vyzkoušet chilli čokoládu co tam dělají, už sem běžela k pokladně, že konečně zaplatim já a slečna za pokladnou přeskočila od pokladny kde jsem stála já k tý, kam si stoupnul on, grr. Takže zase platil on, achjo.
Dali sme si čokoládu, pak ještě bagetu napůl a pak jeli domů.

Vážně je mi s nim strašně fajn, byli jsme venku zrovna, když jsme s přítelem byli zase ve válečné zóně, takže mi to dost pomohlo.

Můj druhý Silvestr mezi Vietnamci

2. ledna 2014 v 14:09 | Andy |  Milý deníčku...
Aneb jak na Nový rok tak po celý rok? Ano prosím!

Chtěla bych začít Vánoci co jsme si opožděně s přítelem udělali. Plánovala jsem si to několik měsíců.
Ten den přítel přijel, neviděli jsme se dýl jak týden a za tu dobu jsme se dost hádali, měla jsem z toho proto nervy.

Přijela jsem k němu, nesmírně zmrzlá, s taštičkou v ruce, on že prý udělá Bun cha, aneb moje nejoblíbenější jídlo. Stála jsem opřená o rám dveří, podívala se na něj - ta bordeaux košile mu fakt sekne.
V ten moment jsem málem omdlela. Vždyť já jsem doma zapomněla hlavní dárek!!! Okamžitě jsem se oblíkla, vzala taštičku plnou překvapení s sebou, aby nešmíroval a čekala mě další mrazivá půlhodinová cesta domů a půlhodinová cesta zpátky k němu. Byla jsem na sebe neskutečně naštvaná, jak můžu bejt takový tele..
Za hodinu jsem konečně dojela se vším všudy, hladová jak vlk. Kabelku i dvě tašky jsem švihla do koupelny a šli jsme jíst a pak jsme sledovali American Horror Story. On už byl nedočkavej, netušil však, že potřebuju dost času na přípravu, řekla jsem, že si jen skočím do koupelny pro dárky.
Vlezla jsem do koupelny, zamkla jsem se. Byla jsem nervózní, v hlavě to vypadalo líp, snáz.