Duch Vánoc

15. prosince 2013 v 17:59 | Andy |  Jednorázovky
Pozn. aut.: Dneska se mi v hlavě zrodil nápad, nechápu jak k tomu došlo, každopádně jsem to okamžitě z mysli vyhodila do wordu, snad se bude líbit.

ONA
Seděla jsem u okna, v ruce hrníček s horkou čokoládou a zamyšleně jsem pozorovala bílé vločky padající dolů, na stále spěchající lidi. Kam všichni asi jdou? Nakoupit dárky? Nebo už jdou z nákupů domů? Dají se vlastně někde 24. prosince ještě koupit dárky? A co třeba když jdou za svými milými?
Co bych asi tak dělala touhle dobou, kdyby se nic nestalo? Co asi tak dělá on? Je doma? Balí dárky pro svou novou slečnu? Nebo je s ní někde na večeři?
Nemohla jsem tam dál sedět a užírat se. Rychle jsem dopila už beztak vystydlou čokoládu, jen jsem přes sebe hodila bundu, nandala jsem si kapuci a v teplákách jsem vyrazila mrznout ven. Potřebovala jsem se odreagovat. Nevnímala jsem cestu, nevěděla jsem, kam jdu.
Najednou jsem procitla. Kde to jsem? Tady to znám.
Stála jsem téměř u něj před barákem. Nezbedný nohy, kam jste mě to jen zavedly! I přes svoje nadávky a vyčítání sama sobě, především svým nohám jsem tam chvíli stála a vzpomínala. Oči se mi zalily slzami. Zavřela jsem je a jen jsem se zhluboka nadechla, vdechla jsem chladný vzduch a snažila jsem se nasát atmosféru časů dávno minulých. Uslyšela jsem domovní dveře. Rychle jsem otevřela oči a v úleku jsem málem omdlela.
Byl to on. Křečovitě jsem se otočila zády, aby mě neviděl, ruce zaťala v pěst, nehty se mi zarývaly do dlaní, až to bolelo. "Arlen?" Kruci. Pomalu jsem se otočila. Oči směřovaly dolů, k zemi, nemohla jsem se mu podívat do obličeje, ne po tom všem. Přistoupil ke mně blíž. Měl nový boty. Mezi námi zavládlo ticho. Strašně mě zajímalo, jak se asi tváří, ale nemohla jsem zvednout oči, nešlo to. Jeho ruka konejšivě spočinula na mojí paži. Trhla jsem sebou. Co to dělá! "Nemluvíš semnou, to jsem mohl čekat," kousla jsem se do tváře, "jen bys měla vědět, že mi chybíš, vážně mi chybíš." V puse jsem ucítila krev, asi jsem si prokousla tvář. Oči se mi zalily slzami ještě rychleji než předtím, neměla jsem sílu. Podívala jsem se mu do očí, jen na vteřinu, nechala jsem na něm aby zjistil kolik smutku tam lze nalézt. Po nekonečné vteřině jsem se otočila a utíkala jsem pryč, pryč od něj, pryč z tohohle místa, pryč od vzpomínek, od bolesti.
Ledový vítr se mi zařezával do obličeje, bolelo to, štípalo to, slzy se mi koulely po tváři, sníh pod nohama klouzal, ale musela jsem pryč. Jak si vůbec dovoluje něco takovýho říkat, jak se opovažuje! Jakoby mi neublížil už tak dost! Plíce mě pálily a svaly bolely, cítila jsem, že mi tepou spánky.
Kéž bych zapomněla.

ON
Myslel jsem na ni, ležel jsem v posteli, vdechoval jsem vůni jejích vlasů, co ještě zůstala na polštáři. Uvědomil jsem si, o co jsem přišel, byla to největší chyba v mém životě. Jak jsem si mohl myslet, že ji tak snadno nahradí jiná? Proč jsem si to proboha jen myslel?
V hlavě se mi honilo nespočet otázek, nedokázal jsem už nic nedělat. Půjdu za ní. Řeknu jí, jak mi chybí a jakou chybu jsem udělal, že si to uvědomuju! Rychle jsem se oblékl, hodil přes sebe sako a přes sako ještě bundu. Vyšel jsem ven, padal sníh. Fuj to je hnus. Když jsem konečně odtrhl oči od sněhu na zemi, všiml jsem si jí.
Měla kapuci, vysoké kozačky, ale jak boty, tak bundu jsem důvěrně znal. Je to ona? To přeci nemůže být ona! "Arlen?" Přistupoval jsem k ní pomalým, nejistým krokem. Pomalu se otáčela, oči směřovaly k zemi. Proč se na mě nepodívá? Přišla až sem, určitě mi chce taky něco říct! Mlčela. Nevěděl jsem, co bych řekl, něžně a konejšivě jsem jí chytl za paži, celá sebou cukla. Stále nic neříkala. "Nemluvíš semnou, to jsem mohl čekat," cítil jsem se hrozně, poníženě, jako bych mluvil do zdi, "jen bys měla vědět, že mi chybíš, vážně mi chybíš." Doopravdy jsem to řekl? Poprvé za tu dobu se mi podívala do očí. Nikdy jsem v nich neviděl tolik bolesti, temnoty, smutku, opovržení. Pak se otočila, a jak rychle se tohle všechno událo, tak rychle byla pryč. Nechala mě tam stát. Stál jsem tam nekonečně dlouho, připadalo mi to jako věčnost, v tu chvíli mi byl sníh nejbližším přítelem.
Kéž bych jí nikdy neublížil.

DUCH VÁNOC
Jsem všude a jsem nikde. Sledoval jsem ty dva od časného rána, kdy se probudili, nikdy jsem na Štědrý den neviděl tolik smutku! Tak to přece být nemá. "Vážně mi chybíš." Cítil jsem v těch slovech stejně tak pravdy, jako v novorozeneckém smíchu. Trápili se, oba.
Jsou Vánoce a já jsem duch Vánoc, rozhodl jsem se proto, že jim splním jedno přání, co si skutečně od srdce přejí.
Kéž bych zapomněla.
Kéž bych jí nikdy neublížil.
Zítra se oba probudí a nebudou si nic pamatovat. Zapomenou na den, kdy se poznali, na den, kdy se poprvé políbili, na všechny společné chvíle, nebudou vědět o existenci toho druhého.
Jestliže k sobě patří, osud se postará o to, aby se znovu setkali. Dám jim na to rok, do příštích Vánoc, avšak jsem si jistý, že jejich nitky osudu se protnou dřív. Mnohem dřív.
Pokud se do sebe do příštích Vánoc zamilují, vrátím jim vzpomínky se špetkou odpuštění. Pokud se již nikdy nepotkají, vrátím jim pouze pocit, že ztratili něco, na čem jim záleželo.

Jsou přece Vánoce, kouzelný to den, den, kdy se přání mohou splnit, proto si dejte pozor na to co si přejete…
 


Komentáře

1 Kája Kája | Web | 15. prosince 2013 v 19:19 | Reagovat

Andy, to je fantastické! Opět jsem objevila blogerku, která píše kouzelné příběhy! Ty lehce vánoční mě baví číst úplně nejvíce :-)

2 pavel pavel | Web | 15. prosince 2013 v 20:00 | Reagovat

Měl bych si asi něco přát... nejspíš zdraví. Je to dobré přání? :-)

3 Janet Janet | Web | 15. prosince 2013 v 20:16 | Reagovat

Páni, tak to je vážně nádherná jednorázovka x) Moc se mi líbí X). :-)

4 Andy Andy | E-mail | Web | 15. prosince 2013 v 20:34 | Reagovat

[1]: jee tak to děkuju! Musim se přiznat, že něco mimo deníčkovský zápisky napíšu vážně, ale vážně jen výjmečně! :D

[2]: Zeptej se Ducha Vánoc! Ale co se mého názoru týče, zdraví je to nejlepší přání! :-)

[3]: Děkuju mockrát :))

5 ann-ihilation ann-ihilation | Web | 16. prosince 2013 v 17:24 | Reagovat

Povedené. Zprvu jsem myslela, že to bude nějaký kýč plný šťastných konců a návratů, ale jelikož byla povídka pěkně čtivá, hnedle jsem byla na konci, který mou lačnost uspokojil. :) Nakonec se z toho vyvinul velmi dobrý nápad!

6 Andy Andy | E-mail | Web | 16. prosince 2013 v 21:26 | Reagovat

[5]: ježišmarja tak to mám radost! Děkuju děkuju, jsem ráda že se líbí!

7 Snapeova Snapeova | Web | 17. prosince 2013 v 12:11 | Reagovat

Páni, je to moc hezký nápad a skvěle zpracovaný. Ten konec mě docela překvapil. Krásně napsáno :)

8 Marsi Marsi | Web | 18. prosince 2013 v 0:01 | Reagovat

Bomba! Je fajn číst si takovým tím uměleckým stylem, zatímco jindy na blog plácáme všechny naše zážitky obecnou češtinou :) Fakt super. Možná bych poupravila konec, aka verze duchu Vánoc. To mi přijde tak jakože spíchnuté narychlo ae jinak fakt skvělé. :)

9 Andy Andy | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 15:17 | Reagovat

[7]: jeeeee děkuju :))

[8]: jak je možná že mě tak znáš! Vlastně to mělo dopadnout celkově míň vánočeně a víc typicky pro mě - všude samá smrt, ale pak jsem šla čůrat, no a napadlo mě tohle,  nejepší nápady se stejně roděj na záchodě, asi se tam přestěhuju
snažila jsem se to zkrátit, aby to nebylo dlouhý jako tejden :D

10 Marsi Marsi | Web | 22. prosince 2013 v 14:34 | Reagovat

Můj literární senzor mi to prozradil :D Ha! Joo na záchodě mě taky napadlo věcí.. :D No, možná by bylo fajn napsat ještě tu druhou depresivní verzi, která by byla dlouhá jako tejden :D

11 Andy Andy | E-mail | Web | 22. prosince 2013 v 15:19 | Reagovat

[10]: do toho už se mi nechce :-D až budu mít ňákou chvilku, klidně napíšu zas nějakou tragédii :-D

12 Ter. Ter. | Web | 23. prosince 2013 v 12:26 | Reagovat

Páni, mrazí mě v zádech. Dostala jsem chuť něco napsat :D. Skvělé! A Arlen je pěkné jméno :) :). Snad se potkají O:)

13 Andy Andy | E-mail | Web | 23. prosince 2013 v 18:26 | Reagovat

[12]: hele, to jméno jsem našla v rejstříku jmen ČR, mají ho pouze dvě slečny v ČR, a líbí se mi, tak jsem ho tam šoupla :-D Jen piš! :-D
A hmmm ano, snad se potkají, hihi

14 Nikk Nikk | Web | 29. prosince 2013 v 17:37 | Reagovat

Ted si úplně výčítám,že jsem tvůj dokonalý článek četla!-.- Strašně mi to připomíná mě a... :(
Nepopsatelně nádherně napsané! :O

15 Andy Andy | E-mail | Web | 31. prosince 2013 v 14:28 | Reagovat

[14]: achjo, pardon, nchtěla jsem tě rozesmutnět, ale moc děkuju, jsem ráda že se ti to líbí!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama