Prosinec 2013

Duch Vánoc

15. prosince 2013 v 17:59 | Andy |  Jednorázovky
Pozn. aut.: Dneska se mi v hlavě zrodil nápad, nechápu jak k tomu došlo, každopádně jsem to okamžitě z mysli vyhodila do wordu, snad se bude líbit.

ONA
Seděla jsem u okna, v ruce hrníček s horkou čokoládou a zamyšleně jsem pozorovala bílé vločky padající dolů, na stále spěchající lidi. Kam všichni asi jdou? Nakoupit dárky? Nebo už jdou z nákupů domů? Dají se vlastně někde 24. prosince ještě koupit dárky? A co třeba když jdou za svými milými?
Co bych asi tak dělala touhle dobou, kdyby se nic nestalo? Co asi tak dělá on? Je doma? Balí dárky pro svou novou slečnu? Nebo je s ní někde na večeři?
Nemohla jsem tam dál sedět a užírat se. Rychle jsem dopila už beztak vystydlou čokoládu, jen jsem přes sebe hodila bundu, nandala jsem si kapuci a v teplákách jsem vyrazila mrznout ven. Potřebovala jsem se odreagovat. Nevnímala jsem cestu, nevěděla jsem, kam jdu.
Najednou jsem procitla. Kde to jsem? Tady to znám.
Stála jsem téměř u něj před barákem. Nezbedný nohy, kam jste mě to jen zavedly! I přes svoje nadávky a vyčítání sama sobě, především svým nohám jsem tam chvíli stála a vzpomínala. Oči se mi zalily slzami. Zavřela jsem je a jen jsem se zhluboka nadechla, vdechla jsem chladný vzduch a snažila jsem se nasát atmosféru časů dávno minulých. Uslyšela jsem domovní dveře. Rychle jsem otevřela oči a v úleku jsem málem omdlela.
Byl to on. Křečovitě jsem se otočila zády, aby mě neviděl, ruce zaťala v pěst, nehty se mi zarývaly do dlaní, až to bolelo. "Arlen?" Kruci. Pomalu jsem se otočila. Oči směřovaly dolů, k zemi, nemohla jsem se mu podívat do obličeje, ne po tom všem. Přistoupil ke mně blíž. Měl nový boty. Mezi námi zavládlo ticho. Strašně mě zajímalo, jak se asi tváří, ale nemohla jsem zvednout oči, nešlo to. Jeho ruka konejšivě spočinula na mojí paži. Trhla jsem sebou. Co to dělá! "Nemluvíš semnou, to jsem mohl čekat," kousla jsem se do tváře, "jen bys měla vědět, že mi chybíš, vážně mi chybíš." V puse jsem ucítila krev, asi jsem si prokousla tvář. Oči se mi zalily slzami ještě rychleji než předtím, neměla jsem sílu. Podívala jsem se mu do očí, jen na vteřinu, nechala jsem na něm aby zjistil kolik smutku tam lze nalézt. Po nekonečné vteřině jsem se otočila a utíkala jsem pryč, pryč od něj, pryč z tohohle místa, pryč od vzpomínek, od bolesti.
Ledový vítr se mi zařezával do obličeje, bolelo to, štípalo to, slzy se mi koulely po tváři, sníh pod nohama klouzal, ale musela jsem pryč. Jak si vůbec dovoluje něco takovýho říkat, jak se opovažuje! Jakoby mi neublížil už tak dost! Plíce mě pálily a svaly bolely, cítila jsem, že mi tepou spánky.
Kéž bych zapomněla.

ON
Myslel jsem na ni, ležel jsem v posteli, vdechoval jsem vůni jejích vlasů, co ještě zůstala na polštáři. Uvědomil jsem si, o co jsem přišel, byla to největší chyba v mém životě. Jak jsem si mohl myslet, že ji tak snadno nahradí jiná? Proč jsem si to proboha jen myslel?
V hlavě se mi honilo nespočet otázek, nedokázal jsem už nic nedělat. Půjdu za ní. Řeknu jí, jak mi chybí a jakou chybu jsem udělal, že si to uvědomuju! Rychle jsem se oblékl, hodil přes sebe sako a přes sako ještě bundu. Vyšel jsem ven, padal sníh. Fuj to je hnus. Když jsem konečně odtrhl oči od sněhu na zemi, všiml jsem si jí.
Měla kapuci, vysoké kozačky, ale jak boty, tak bundu jsem důvěrně znal. Je to ona? To přeci nemůže být ona! "Arlen?" Přistupoval jsem k ní pomalým, nejistým krokem. Pomalu se otáčela, oči směřovaly k zemi. Proč se na mě nepodívá? Přišla až sem, určitě mi chce taky něco říct! Mlčela. Nevěděl jsem, co bych řekl, něžně a konejšivě jsem jí chytl za paži, celá sebou cukla. Stále nic neříkala. "Nemluvíš semnou, to jsem mohl čekat," cítil jsem se hrozně, poníženě, jako bych mluvil do zdi, "jen bys měla vědět, že mi chybíš, vážně mi chybíš." Doopravdy jsem to řekl? Poprvé za tu dobu se mi podívala do očí. Nikdy jsem v nich neviděl tolik bolesti, temnoty, smutku, opovržení. Pak se otočila, a jak rychle se tohle všechno událo, tak rychle byla pryč. Nechala mě tam stát. Stál jsem tam nekonečně dlouho, připadalo mi to jako věčnost, v tu chvíli mi byl sníh nejbližším přítelem.
Kéž bych jí nikdy neublížil.

DUCH VÁNOC
Jsem všude a jsem nikde. Sledoval jsem ty dva od časného rána, kdy se probudili, nikdy jsem na Štědrý den neviděl tolik smutku! Tak to přece být nemá. "Vážně mi chybíš." Cítil jsem v těch slovech stejně tak pravdy, jako v novorozeneckém smíchu. Trápili se, oba.
Jsou Vánoce a já jsem duch Vánoc, rozhodl jsem se proto, že jim splním jedno přání, co si skutečně od srdce přejí.
Kéž bych zapomněla.
Kéž bych jí nikdy neublížil.
Zítra se oba probudí a nebudou si nic pamatovat. Zapomenou na den, kdy se poznali, na den, kdy se poprvé políbili, na všechny společné chvíle, nebudou vědět o existenci toho druhého.
Jestliže k sobě patří, osud se postará o to, aby se znovu setkali. Dám jim na to rok, do příštích Vánoc, avšak jsem si jistý, že jejich nitky osudu se protnou dřív. Mnohem dřív.
Pokud se do sebe do příštích Vánoc zamilují, vrátím jim vzpomínky se špetkou odpuštění. Pokud se již nikdy nepotkají, vrátím jim pouze pocit, že ztratili něco, na čem jim záleželo.

Jsou přece Vánoce, kouzelný to den, den, kdy se přání mohou splnit, proto si dejte pozor na to co si přejete…

Dělit se o vlastní mámu?

15. prosince 2013 v 15:15 | Andy |  Milý deníčku...
Vůbec jsem si nemyslela, že tenhle článek někdy napíšu, ale okolnosti si do mě furt kopou a smějou se mi, tak jsem nemohla jen je nechat, aniž bych se z toho vypsala.
Jsem takovej ten typ děcka, co by se o rodiče nikdy nedělil a představa, že bych je viděla s někym jinym, než mámu s tátou a tátu s mámou, no je mi z toho špatně.
Bohužel, jak už mnozí z vás jistě ví, táta umřel a mě zůstala jen máma a dvě poloviční sestry (mají stejnou mamku, ale tátu mají jiného - furt naživu, lhala bych když bych říkala, že jim to nezávidím.), plus babičky.
Babička od táty, která mi volá každý týden, posílá mi drobné kapesné když to jde a myslí na všechny svátky, kdy mi do šuplíčku přidá nějakou tu stovečku. Babička a děda od mámy, kterou jsem neviděla od dětství, její hlas si pamatuju vzdáleně a dá o sobě vědět jen když mi jednou za rok pošle nerozeninové přání.

Dneska se mi zdálo o tátovi. Když jsem se probudila, ubrečený oči, mokrej polštář, rudý šmouhy od mýho laku na nehty na bílý zdi.
Je to divnej pocit, ale připadám si jako poslední dinosaurus svého druhu, je mi smutno, je mi těžko, představa že tátova krev koluje už jen a jen ve mě a že až se jednou vdám, naše příjmení prostě zmizí.. Co umřel, poprvé jsem si takovýhle věci začala uvědomovat. Rodokmen. Stejná krev. Příjmení. Rodina.
Co když nebudu mít děti? Po tátovi nezbyde už vůbec nic, až umřu!
Není to moje povinnost? Zachránit naší krev?
Nebude zvěrstvo ji křížit?
Sakra, jsem v koncích.
Ale to jsem trošku odbočila.

Andy má ráda pandy, aneb co jsem dostala k narozeninám

13. prosince 2013 v 20:45 | Andy |  Milý deníčku...
Ve středu jsem měla narozeniny. Musím se s vámi pohlubit!!

Jistý chlapec z Tchaj-wanu, je to nějaká doba, co si mě přidal na facebooku. A k mým narozeninám mi nakreslil portrét. Že prý když mi nemůže dát normální dárek, tak aspoň tohle! Co říkáte, neni to úžasný? Uplně ten portrét miluju, jsem egoista, i když je tu nádherně zachycenej můj obří frňák, vážně to žeru, ta propracovanost kabátu, vlasů, stínování. Vážně to vypadá jako já!
Jeho instagram ZDE
Fotka která byla předloho ZDE

Tak jo a teď už ten zbytek. Takže, jak jsem už řekla, ve středu jsem měla narozeniny, bohužel jsem však musela do Neratovic jet odměřit pár vodoměrů, haha. Odvoz do Prahy jsem měla díkybohu autem, takže to bylo asi tak stokrát rychlejší než autobusem, metrem a tramvají.
Doma jsem naschvál nejedla, abych byla hladová jako vlk, skočila jsem se vykoupat a kolem 22.hod jsem šla s přítelem.
Šli jsme na Václavák do Vietnamský restaurace, rychle jsme to do sebe museli hodit, protože zavírali v jedenáct, haha. Dali jsme si bún thịt nướng, já sice chtěla bún chả, ale zvědavost zkusit něco jinýho, ikdyž podobnýho vyhrála! Mňam, a teď bych si dala závitky. Achjo. Nesnášim jejich kuchyni, mam na to furt chuť. Fňuk.
Jo, hm a co že jsem to od něj vlastně dostala? Nejroztomilejší, nejhebčí, nejteplejší pandí bačkůrky, aa. Nunununu. Původně mi prý chtěl koupit pandí čepičku, že jsem o ní mluvila (hm, hodně mluvim), a že prý jsem říkala že mi neslušela (vidíte? hodně mluvim), tak mi vzal pandí bačkůrky. A víte co je funny? Zrovna na tyhle jsem koukala, že jsou boží, a že je chci, ale že za ně nemůžu momentálně zbytečně utrácet. :D
A dneska jel zas domů. Dostal na nějakém firemním večírku taštičku s mini dárečky. Takže mi z toho dal růžovou propisku, krém na ruce a snědla jsem mu všechny bonbóny - hroznový cukr, haha. Jelení lůj jsem mu nechala, i přes to, že mi ho vnucoval, že jsem říkala že ho potřebuju, haha. Já už mám objednanej svůj od oriflamu. Takže mu zůstal cute hrníček a labello, řekla bych haha.
Zítra bych se ráda vydala a čerňák (achjo, proč to mam tak daleko, nemohli největší Oc postavit někde blíž? Grr) pro hot spodní prádlo pro mě (vánoční překvápko) a ještě drobnůstky k vánocům, těším se, až budu mít nakoupíno, sepíšu článek na nguoi-yeu, kde jsem momentálně taky k zastižení (kosmetické recenze atp.), takže bloggeři co jste též i u blogspotu, budu ráda za nové návštěvníky a komentáře! :))

Takový šoky na mě!

6. prosince 2013 v 16:54 | Andy |  Milý deníčku...
Ježiššišišišišišiš marja! Omlouvám se, jsem strašně v šoku.
Jen tak jsem si šla na blog, že nasdílim jednu soutěž a co nevidím?? Můj článek na hlavní stránce blogu? A já si říkala, proč je u neustále minimálně 9 lidí online! :D


Takže za prvé! Nesmírně děkuji blogu a osůbkám co ten článek vybraly, když to čtu zpátečně, trošku se za něj stydím, uhm. No nic. Pozdě!

A teď ta soutěž! Milovníci knížek se mohou zúčastnit skvělé soutěže na DEADLYTRIP! Doporučuji! :))

Kdo by měl zájem, může se jukenzí na můj druhý blog o (nejen) kosmetice - www.nguoi-yeu.blogspot.cz