Srpen 2013

Do not confuse obsession and love.

30. srpna 2013 v 15:38 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Hm, já nevim
Asi jsem závislá. Asi nedokžáu zkousnout že by sme dělali že o sobě nevíme.
Asi jsem střelená puberťačka, ale nedokážu si představit, že bych neměla naplánovaný, kdy přesně se na školní chodbě potkáme. Protože tomu trochu dopomůžu. Zase.
Bude to jako předtim, s tim rozdílem, že teď se nebudeme poznávat, teď se známe se všim všudy.
Řekněme, že jsem na školnim webu šmírovala svůj novej rozvrh.. No a nejen svůj rozvrh. Řekněme že jsem si to načmárala a připadám si jako největší stalker, nebo záludná A. z Pretty Little Liars, jen s dobrými úmysly.
Znovu navázat přátelství? Hmm. Příjde to, já to vim. Protože jinak by to přeci nešlo..

  • HAVE YOU EVER:
  • 8. Kissed someone & regretted it

Hm. Co se týče jeho? Nikdy a vždycky.
Umírám hlady a umírám nedočkavostí až se zase uvidíme. Naposledy když jsme se viděli mi bylo jasný, že dál to nevede, že tady zase naše krátká společná cesta končí a čert ví, kdy se zase střetne. Bohužel, stejnou cestou to asi už nepůjde. Jediná moje páka byla pouze na jedno použití.
Napsali sme si jen tak něco kvuli škole.
já"Pamatuju si jak mě hned první den pomlouvaly"
on"Co říkala?"
"Nevim, neslyšela jsem, jen svoje jméno.."
"Poď dneska do PHB.. Budou tam"
"Co tam?"
"Potopit jí -_- co asi"
"Stejně, nemam jak se dostat domů"
"Můžeš přespat u mě.. jestli se nebojíš"
"To nejde."
"Bojíš se že něco bude?"

Nebála jsem se.. I když jsem to věděla.. Těšila jsem se. Ale nepřespala jsem..
Stačilo to, jak jsme obnovili naše přátelství uvnitř.. Když tam byla celá škola. Ty čubky. Dan. Lidi od nás. Všichni.

  • HAVE YOU EVER:
  • 85. Fallen for a friend
Těžko říct.. Obsession.. Je to to samý? Zvyknout si na někoho.. Je to to samý?
Uh. Asi jo. Určitě jo. Protože tyhle dvě stádia přišly až po odpornym bláznění. Musí to bejt ono. ňáký POstádium...

Memories are all we have. History. Memories..
a taky přátelství na fejsbůku.

Buon.. Buon lam.

23. srpna 2013 v 16:03 | An(N)dy |  Chtěla bych ti říct...
Nevim co to má bejt, vůbec se nevznám ve svojí vlastní hlavě, natož citech.. Jediný co vím a pomalu to zjišťuju je, že to bez tebe nezvládam, Tommíku, bez tebe je to všechno strašně... nevim, bez tebe se cítim osamělá.
Nevíš, jak strašně moc děkuju celýmu Vesmíru, že jsem tě mohla poznat. Že jsem sebrala odvahu ti napsat a že sme se spřátelili.. Tak moc. Od tý doby, co jsem tě prvně viděla si byl něco víc.. Někde ve skrytu duše jsem cítila, že Ty budeš Nová kapitola v celým mým životě. A já nechci připustit, že by ta kapitola měla skončit! Ikdyž je to moje chyba..
Říkám si, třeba seš taková kapitola, co skončí a zase začne, stejně tak jako tomu už bylo. Doufám v to z celýho srdce.
Seš nejlepší kalící partner. Seš nejlepší zlepšovač nálady. Seš nejlepší kamarád s výhodama.. Teda byl jsi..
Tak moc mi to chybí
Ty chvíle, časy, kdy sme si prostě psali, šli spolu jen tak do kina, nebo procházku centrem jako zamilovanej pár a všemu se tlemili jako nejlepší kámoši..
Nebo jak jsme odešli z Karlovek dřív a ještě za tmy sme šli na Karlův most, kde nebyla ani noha. Plivali sme z něj na paovuka a netrefili sme se.. A pak sme seděli vedle Karlova mostu hned u Vltavy, já ve tvém obětí o schůdek níž, aby mi nebyla zima..
Tenhle náš vztah byl tak strašně čistej a krásnej.. Až na to, že jsem měla přítele a ty svojí holku.. Přesto sme k sobě byli tak upřímní, tak strašně moc.
Nebo jak sme si plánovali výlet do Benátek.. S tvýma spolubydlícíma.. Naprosto vážně.. Společnej pokoj, výlet k moři, procházky po krásnejch Benátkách..
Ježiši tak strašně moc mi chybíš a já nevim co to je.. Co to vlastně cítim..
Když jsem odmítla dál se s tebou chovat jakobych byla nezadaná.
Dala jsem přednost přítelovi před kamarádem, který byl vším najednou. Nejlepším kamarádem, oporou, partnerem... Byla jsem šťastná na 99%.. To jedno procento bylo vědomí, že nejsem upřímná k příteli..ae měla jsem všechno.
Teď jsem taky šťastná, ale jen když jsem s přítelem a jen když se mi před očima neobjevíš ty, nebo nepříjde řeč na náramek co jsem ti vzala a nesundám ho, nebo nejdeme na místo, kde jsme naposledy byli spolu.. Nechci jít s přítelem na Karlův most, ani s nim nebudu procházet úzkou uličkou u Staromáku.. Protože jsem tam byla s tebou a já ty stopy nechci překrýt..
Jsem magor, nemůžu mít všechno, já to vim, ale prostě to nezvládám, nevim co mám dělat..
Doufám, že až si od sebe odpočinem, bude to jako předtim, protože jak říkám, historie se opakuje, ne?
Chci aby sme si napsali jen tak kvuli něčemu do školy a nakonec by z toho vzniklo že jdem společně kalit. Zezačátku si neměli co říct ale pak zjistili, že sme si strašně chyběli a po pár panácích si to užívali jako za starejch časů.

Já sem to cítila, Tommy, že to bylo upřímný.. Pamatuju si jak jsi to sám říkal, že nevíš co chceš a já to měla naprosto stejně..
A teď se cítim provinile, že jsem se rozhodla pro přítele ve chvíli, kdy ti nebylo dobře, kdy tě nechala holka a byl si osamělý.. Nebo tak to vnímam já. Strašně mě to mrzí a chybíš mi.
Prostě jen doufám, že se historie bude opakovat co nejdřív.
Chyběj mi ty naše konverzace o ničem, a ikdyž byly o ničem, nikdy nekončily.. Jak jsi najednou na facebooku v počtu zpráv začal předbíhat všechny "TOPkaře" z mýho seznamu.. Včetně přítele..
Bože, ani nevim jak to ukončit, pořád mám na srdci jen smutek a slova ja mi to strašně chybí....
Říkám si, že ten náramek na ruce mám neoprávněně, když už mě asi nemáš rád, ale nemám sílu na to, abych ho sundala...

Stačí jen věřit ne? Věřit že to bdue jako dřív.. Já věřim.. a věřit budu dokud se mi to nesplní..
Protože nebýt Tebe, nemám o vietnamský komunitě ani šajna.. Nebýt tebe, neznám lidi co znám teď a se kterejma se bavim..

Protože tys mi nevědomky změnil život.

AsianStyle Party 2

13. srpna 2013 v 23:02 | An(N)dy |  Milý deníčku...
AhojAhojAhoj
V Neděli byla druhá párty pořádaná AsianStyle, dojeli fanoušci k-popu i z jiných krajů a ikdyž nejsem typicá korejská fanynka, co se oblíká jako anime/manga postavička, tak mám koreu ráda a proč nejít někam, kde je super výskyt sexy asiatů :))))
Vlastně se oblíkám normálně a neumim hangul, ani neumim korejský texty písniček navzpaměť a vlastně neummim korejsky ani slovo. Nebo jedno. A nevim jak se píše. A nevim co znamená. Takže asi nic.

Bylo to fajn.
Šla jsem tam původně s Kačkou, mojí vietnamskou kamarádkou, ale když jsem se den předem přítelovi po superromantickym vybírání pračky v kavárně (nevybírali jsme pračku v kavárně, ale do kavárny jsme pak zašli) řekla, že tam jdu, řekl že by šel rád taky. Proč by ne.
"A hele? Nežárlíš na ní, když se zná s tolika asiatama?"
Ten trapný moment kdy máte úžasnou, ale až moc upřímnou kamarádku. nojo.

Seděla jsem tam, přezula jsem se do podpatků. Pořád jsem byla nižší než přítel, aspoň že tak. Avšak výlet na záchod byl pro mě velkým dobrodružstvím, protože jsem na nich stála po 8mi měsících. Krom toho jsem zapomněla, že to nejsou botičky se kterýma se dá mazlit a sedřely mi nohu snad až na kloub. (Ne a ne se to začít hojit)
No a pak to přišlo. "Hej hele, hele hele hele, Andy! Neni to Tommík?!" Podívala jsem se a asi na vteřinu jsem viděla jeho obličej než zmizel v davu. Přišel ten pocit nevolnosti.. A proč vlastně, je to jen kamarád.. Teda byl..
Nemůžu nějak zkousnout, že už neni.. Jen proto, že jsem odmítla dál se k němu chovat, jakobych byla nezadaná. Nebudu přítelovi srát na hlavu. Už ne.. S pardónem... A nebo bez pardónu.

Nemohla sem to nechat jen tak šla jsem za nim. Podíval se na mě, překvapenej, smáli sme se.. Pak se otočil a odešel. Aha. Đo ngu.. Fajn.. Najednou vyběhl na pódium a ještě s jedni vietnacem vzali mikrofon a začali zpívat karaoke korejský písničky. Holky (davy holek) šílely. Tommíkovy taneční kreace byly fajn, když ste je neměli okoukaný.. tak jako já..
Padl na mě smutek... Do očí se mi trochu nalily slzy.. Přítel si všimnul jakým směrem koukám a jak se tvářim.. "Copak je broučku?" "Ale nic.. vůbec nic" Za chvíli už sem to nevydržela. Z očí se mi začaly kutálet ohromný slzy. Sakra. Otočila jsem se zády, utřela si oči, vysmrkala se, zhluboka se nadechla... a šla tancovat. Hned mi bylo líp.

Zbytek večera byl v pohodě.
Nebudu psát nic o tom, zbtyečný, prostě fajn večer.. Až na pár chvilek kdy mi Tommík vlezl před oči, ale většinou už jsem se tomu postavila se silou medvědice a dál se bavila s přáteli a se svým přítelem, kterej pro mě znamená nejvíc ze všech lidí co znám.

A začala jsem cvičit. Držim se. Pravidelně. Už 10 den. Prosím bože, ať mám zadek jako .. hm. Nevim, prostě ať je božíbožíbožíííí.

Dear daddy.. I miss you more than I can explain

5. srpna 2013 v 13:12 | An(N)dy |  Chtěla bych ti říct...
I had a dream, where you were here with me.
I wish you never left me here alone.
Čauky.. Nějak píšu.. protože jsem měla sen.. Ve kterym jsem furt brečela. A když jsem se vzbudila furt se mi chtělo brečet..
Zdálo se mi o tátovi. Blbost, ale .. bodlo mi to. Zdálo se mi, že se probudil, víte? Kravina, protože ve skutečnosti už vlastně neni nic víc, než popel, zavřenej v ošklivý dóze na hřbitově v Praze.. Zdálo se mi, že oživl. Že prostě po měsících (roce) smrti srdce začalo nějak fungovat. Nechápala jsem to ani ve snu, ale nemohla jsem se zeptat, protože bych se okamžitě rozbrečela. Běhali jsme po nějakym obřím skladišti, ještě s babičkou a nakupovali jsme.. A pak ve frontě jsem ho objala, pevně, jakoby to bylo naposled, a zase se mi po tváři začaly kutálet krokodýlí slzy..
Prodavačka a ženská ve frontě vedle nás začaly strašně nechápavě zírat. "Slečno, jste v pořádku?" "Nikdy mi nebylo líp"
Na jednu stranu tyhle sny mám vážně ráda, protože jsou živý a já v nich jsem s tátou. Ve všech snech si však uvědomuju co se stalo v realitě a proto se snažím nejvíc si ty chvíle s ním vtisknout do paměti a alespoň ho obejmout. Nebylo to poprvý, vlastně po několikátý, co si táta ve snu přišel pro obejmutí a jsem za to ráda, protože ho potřebuju víc než od kohokoliv jinýho..
Je to sice už rok, co odešel, ale kdykoliv si na něj vzpomenu, chce se mi srašně brečet. Nevím, ale asi je to lepší.. Lepší je cítit stesk a bolest, protože vám to připomíná, že tu byl, a jak byl skvělej.. Lepší než zapomenout.. To nikdy nechci..

Koukej, táto, jak jsem vyrostla
Už nemám s kym jezdit na kole..
A když jsem běžela naší stezku, chtělo se mi brečet, jakobys byl všude kolem mě..