Smutek - level: expert

6. května 2013 v 15:50 | An(N)dy |  Chtěla bych ti říct...
páni, zrovna jsem chtěla psát na podobný téma a co nevidím..:) téma týdne, a naprosto se mi hodí.
Chtěla bych psát o něm. O tátovi. Protže mi chybí. Protože je to divný. Strašně moc. Protože kdykoliv na něj myslim, nebo o něm mluvim a píšu, hrnou se mi slzy do očí.
Dneska je to 319 dní. 319 dní, co umřel a mě to příjde jako měsíc. 319 dní...
Pořád nedokážu pochopit, že už ho nikdy neuvidim. Ten vysokánskej chlapák, s pupkem, kudrnatýma vlasama v culíku a vlídným obličejem. Oči chladné jako led avšak v odstínu šedi se ve výrazu skrývá i láska, nebo taky hněv. Chybí mi, tak moc. Neustále si říkám, jestli ho ještě někdy uvidím. Jestli budu mít příležitost ho znovu obejmout. A pokud jo - kdy? Protože sny mi nestačí. Ze snů se pokaždý probudím s ubrečenýma očima a pocitem, že to byl jen sen. Nevím, mám za ně být ráda, nebo se proklýnat? Uvidím ho, až umřu? Protože jestli jo, pak se smrti nebojím. Po každý, když čekám ve stanici na metro a slyším přijíždějící vlak, cítím závan chladného vzduchu a v tmavém tunelu se objevuje pruh světla, říkám si, kdybych skočila, bude to bolet? Jak rychle bych umřela?
Pamatuju si, jak měl táta bolesti. Bolesti tak silný, že nemohl v noci spát, bolesti tak silný, že žádnej blbej ibalgín mu nepomohl. Ležela jsem v noci v posteli a slyšela, jak je vzhůru. Cítila jsem se provinile. Tak strašně provinile, že já si můžu vklidu spát a on vedle v pokoji trpí bolestí. Zvedla jsem se a šla jsem k němu. Objala jsem ho a přála jsem si, abych alespoň část té bolesti přešla na mě. Podělili bychom se a oba bychom mohli spát. Kéžby to tak šlo.
Pamatuju si, když se táta vracel z vyšetření domů. Jakmile jsem slyšela klíče v zámku, už jsem stála mezi dveřma a čekala, co řekne. První, čeho jsem si všimla, byl strach.. Strach v jeho očích byl tak zřejmý, až se mi udělalo nevolno. Usmál se a řekl ,,je to nějakej nádor.. to bude dobrý." Avšak ten strach byl v očích dál.
Věřila jsem mu, i přes výraz v jeho očích. Rakovina. Debilní rakovina. Nedokázala jsem si představit, jak silnej je to soupeř.
"Vždyť je to můj táta, toho ňáká nemoc nepoloží.. Je to jenom nemoc. Nejsme ve filmu, všechno bude fajn."
Ikdyž už ten hnus byl v pokročilym stádiu, furt jsem to nebrala vážně. Věděla jse, že se vyléčí, věděla jsem to. Musí, všechno bude tak, jako dřív. Nezáleží na tom, za jak dlouho, ale bude. Ta moc jsem si to přála... Tak moc..
Pamatuju si můj sen. Plivala jsem v něm zuby.Svoje zuby. Všecny mi vypadaly.Ten sen mi přišel tak významný, že jsem si našla jeho význam.. Ten byl? Nemoc, smrt. Začala jsem brečet. Histericky jsem brečela, jako malý dítě, kvuli blbýmu snu. Avšak někdě hlouběji jsem věděla...
Pamatuju si můj další sen. Přístroj, na kterej byl táta připojenej a ukazoval životní funkce.. Čísla začaly klesat. Stála jsem tam a zírala jsem na ten přístroj. Detailně přesný. Čísla klesala, až klesla. Na všech třech řádcích se objevily jinak barevné nuly a přítroj začal pípat. Probudila jsem se a brečela jsem.. Brečela jsem kvuli blbýmu snu, výkladu nebylo třeba.
Pamatuju si den předtím. Dva dny předtím jsem s ním normálně mluvila. Všechno bylo fajn. Teď tam bezmocně ležel, oči směřovaly někam vzhůru a on, s otevřenými ústy chraplavě dýchal. Vypadalo to, jakoby dýchání byla ta nejtěžší věc na světě. Potil se. Vypadalo to, jakoby už ani nevnímal. ale on vnímal. Alespoň v to doufám. Pamatuju si, jak mi máma říkala, abych se nemalovala. Jenže já byla ten typ, co nebrečel. Nikdy jsem před nima nebrečela, já byla ta, co je chytrýma kecama držela nad vodou. ,,Mami, v pohodě, nestarej se." Pamatuju si jak jsem tam stála u zdí, černý slzy se mi kutálely po tváři a nemohla jsem přestat brečet. Prošla kolem mě sestra a pohladila mě po ruce. Viděla jsem jí v očích lítost. Ta mi ale nepomůže. A tátovi už vůbec ne.
Poslední den. 30.6. Přišly jsme tam. Kousala jsem se do jazyka. Nechtěla jsem brečet. V krku mě bolelo to, jak jsem se snažila zadržet brek. Stála jsem u zdi v tom hnusnym zelenym nemocničním hábitu. Bolely mě nohy. Máma se zvedla, ať si jdu sednout. Sedla jsem si na židli. Náhoda, že byla hned u toho hnusnýho přístroje s číslama. Sledovala jsem tátu střídavě s tou hnusnou mašinou. Čísla začaly divně skákat. V ten moment se mi vybavil můj sen.. Ne to ne. Když čísla klesly o víc jak 20 čísel, do pokoje vběhla sestra a vyhnala nás z pokoje. Začala jsem se hroutit, zřítila jsem se sestře na rameno.
Tak takhle vypadá konec. Problesklo mi hlavou.
Nemohla jsem stát na nohou, začala jsem se hroutit k zemi. Sestřička mi pomohla sednout si na židli a za chvíli přišla s práškem. Nechtěla jsem žádnej debilní prášek. I tak jsem ho spolkla. Do půl hodiny to začalo působit. Z histerickýho nekončícího breku se stal nepřítomný čumění do blba. Skoro jakobych byla někdo jinej a na celou situaci jsem se dívala z dálky, avšak jsem byla při smyslech. Bylo to, jakobych byla někdo cizí a vůbec se mě to netýkalo. Cítila jsem lítost, ale bylo to, jakoby šlo o někoho, koho jsem neznala a nestál mi za slzy. Bylo to, jakobych byla někdo cizí natolik, že se mě nedotklo, ani když smazali jeho jméno z tabule, jakoby šlo o vyřazený tým v nějaký sportovní hře. Sakra, ale tohle žádná hra neni.
Ten den se mi změnil život. Změnila jsem se já, avšak jsem nechtěla nikomu dát najevo, jak mi je. Neumím to, neumim dát najevo to, že je mi něco líto, že mě něco bolí. Tak jsem pokračovala dál v žití, tématu začínající na T, pokračující na Á a další T a další A jsemm se vyhýbala jak jen to šlo, avšak nikdo nevěděl, že každou noc usínam na studenym mokrym polštáři a nikdo nevěděl jak moc mi chyběl..
Jak moc mi chybí..
 


Komentáře

1 Renča Renča | 7. května 2013 v 17:59 | Reagovat

To je dojemnej článek! Uplně mám slzy v očích a hrozně tě obdivuju, že jsi tak silná. Je mi líto, že to takhle dopadlo a musíš snášet tolik smutku. Chápu, že ti chybí, ale neboj, pořád na tebe kouká z nebe a určitě by na tebe byl pyšnej!

2 AndyOnbekend AndyOnbekend | Web | 8. května 2013 v 12:33 | Reagovat

[1]: no, to si pokládám taky celkem často, jestli mě vidí, co si asi říká, protože nevyvádim věci se kterýma by souhlasil....:D

3 Natt* Natt* | Web | 21. května 2013 v 21:31 | Reagovat

Klobouk dolu za to jak si silná, Andy. Smekám:))

4 agresivni agresivni | Web | 24. května 2013 v 22:40 | Reagovat

Je mi to moc líto, lojzíčku můj :( To už je to tak "dlouho"? Jako by to bylo včera, co jsi to psala a já trnula hrůzou. Drž se, moje :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama