Květen 2013

Psychika má vliv na zdraví - potvrzuji

28. května 2013 v 22:29 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Jsem šťastná, šťastná, šťastná. Já vlastně nemám vůbec ani o čem psát. Jsem tak strašně spokojená a nemůžu vás obtěžovat s tím vším, co děláme, kam chodíme. Nemám prostě o čem, ani náhodou. Jen, že prostě jsem s někým, kdo mě dělá šťastnou...

Když jsme se poznali, on byl jediný kluk, se kterým jsem prostě do budoucna nepočítala, říkala jsem si, že to je blbost, že to prostě nemůže klapat, vzhledem k jeho věku, k mýmu věku.... No a nakonec on je jedinej, s kým to vyšlo a s kým je mi prostě krásně.

Když jsem to řekla mámě, lítaly blesky... Řekla mi, že jsem Vietnamská coura a že je jí ze mě na blití.. Mrzuté, když vezmeme v potaz to, že co jsem s ním už nemám ty odporný migrény, ze kterých je mi na zvracení a že se konečně cítím být tak nějak... naživu.:)

Smutek - level: expert

6. května 2013 v 15:50 | An(N)dy |  Chtěla bych ti říct...
páni, zrovna jsem chtěla psát na podobný téma a co nevidím..:) téma týdne, a naprosto se mi hodí.
Chtěla bych psát o něm. O tátovi. Protže mi chybí. Protože je to divný. Strašně moc. Protože kdykoliv na něj myslim, nebo o něm mluvim a píšu, hrnou se mi slzy do očí.
Dneska je to 319 dní. 319 dní, co umřel a mě to příjde jako měsíc. 319 dní...
Pořád nedokážu pochopit, že už ho nikdy neuvidim. Ten vysokánskej chlapák, s pupkem, kudrnatýma vlasama v culíku a vlídným obličejem. Oči chladné jako led avšak v odstínu šedi se ve výrazu skrývá i láska, nebo taky hněv. Chybí mi, tak moc. Neustále si říkám, jestli ho ještě někdy uvidím. Jestli budu mít příležitost ho znovu obejmout. A pokud jo - kdy? Protože sny mi nestačí. Ze snů se pokaždý probudím s ubrečenýma očima a pocitem, že to byl jen sen. Nevím, mám za ně být ráda, nebo se proklýnat? Uvidím ho, až umřu? Protože jestli jo, pak se smrti nebojím. Po každý, když čekám ve stanici na metro a slyším přijíždějící vlak, cítím závan chladného vzduchu a v tmavém tunelu se objevuje pruh světla, říkám si, kdybych skočila, bude to bolet? Jak rychle bych umřela?
Pamatuju si, jak měl táta bolesti. Bolesti tak silný, že nemohl v noci spát, bolesti tak silný, že žádnej blbej ibalgín mu nepomohl. Ležela jsem v noci v posteli a slyšela, jak je vzhůru. Cítila jsem se provinile. Tak strašně provinile, že já si můžu vklidu spát a on vedle v pokoji trpí bolestí. Zvedla jsem se a šla jsem k němu. Objala jsem ho a přála jsem si, abych alespoň část té bolesti přešla na mě. Podělili bychom se a oba bychom mohli spát. Kéžby to tak šlo.
Pamatuju si, když se táta vracel z vyšetření domů. Jakmile jsem slyšela klíče v zámku, už jsem stála mezi dveřma a čekala, co řekne. První, čeho jsem si všimla, byl strach.. Strach v jeho očích byl tak zřejmý, až se mi udělalo nevolno. Usmál se a řekl ,,je to nějakej nádor.. to bude dobrý." Avšak ten strach byl v očích dál.
Věřila jsem mu, i přes výraz v jeho očích. Rakovina. Debilní rakovina. Nedokázala jsem si představit, jak silnej je to soupeř.
"Vždyť je to můj táta, toho ňáká nemoc nepoloží.. Je to jenom nemoc. Nejsme ve filmu, všechno bude fajn."
Ikdyž už ten hnus byl v pokročilym stádiu, furt jsem to nebrala vážně. Věděla jse, že se vyléčí, věděla jsem to. Musí, všechno bude tak, jako dřív. Nezáleží na tom, za jak dlouho, ale bude. Ta moc jsem si to přála... Tak moc..
Pamatuju si můj sen. Plivala jsem v něm zuby.Svoje zuby. Všecny mi vypadaly.Ten sen mi přišel tak významný, že jsem si našla jeho význam.. Ten byl? Nemoc, smrt. Začala jsem brečet. Histericky jsem brečela, jako malý dítě, kvuli blbýmu snu. Avšak někdě hlouběji jsem věděla...
Pamatuju si můj další sen. Přístroj, na kterej byl táta připojenej a ukazoval životní funkce.. Čísla začaly klesat. Stála jsem tam a zírala jsem na ten přístroj. Detailně přesný. Čísla klesala, až klesla. Na všech třech řádcích se objevily jinak barevné nuly a přítroj začal pípat. Probudila jsem se a brečela jsem.. Brečela jsem kvuli blbýmu snu, výkladu nebylo třeba.
Pamatuju si den předtím. Dva dny předtím jsem s ním normálně mluvila. Všechno bylo fajn. Teď tam bezmocně ležel, oči směřovaly někam vzhůru a on, s otevřenými ústy chraplavě dýchal. Vypadalo to, jakoby dýchání byla ta nejtěžší věc na světě. Potil se. Vypadalo to, jakoby už ani nevnímal. ale on vnímal. Alespoň v to doufám. Pamatuju si, jak mi máma říkala, abych se nemalovala. Jenže já byla ten typ, co nebrečel. Nikdy jsem před nima nebrečela, já byla ta, co je chytrýma kecama držela nad vodou. ,,Mami, v pohodě, nestarej se." Pamatuju si jak jsem tam stála u zdí, černý slzy se mi kutálely po tváři a nemohla jsem přestat brečet. Prošla kolem mě sestra a pohladila mě po ruce. Viděla jsem jí v očích lítost. Ta mi ale nepomůže. A tátovi už vůbec ne.
Poslední den. 30.6. Přišly jsme tam. Kousala jsem se do jazyka. Nechtěla jsem brečet. V krku mě bolelo to, jak jsem se snažila zadržet brek. Stála jsem u zdi v tom hnusnym zelenym nemocničním hábitu. Bolely mě nohy. Máma se zvedla, ať si jdu sednout. Sedla jsem si na židli. Náhoda, že byla hned u toho hnusnýho přístroje s číslama. Sledovala jsem tátu střídavě s tou hnusnou mašinou. Čísla začaly divně skákat. V ten moment se mi vybavil můj sen.. Ne to ne. Když čísla klesly o víc jak 20 čísel, do pokoje vběhla sestra a vyhnala nás z pokoje. Začala jsem se hroutit, zřítila jsem se sestře na rameno.
Tak takhle vypadá konec. Problesklo mi hlavou.
Nemohla jsem stát na nohou, začala jsem se hroutit k zemi. Sestřička mi pomohla sednout si na židli a za chvíli přišla s práškem. Nechtěla jsem žádnej debilní prášek. I tak jsem ho spolkla. Do půl hodiny to začalo působit. Z histerickýho nekončícího breku se stal nepřítomný čumění do blba. Skoro jakobych byla někdo jinej a na celou situaci jsem se dívala z dálky, avšak jsem byla při smyslech. Bylo to, jakobych byla někdo cizí a vůbec se mě to netýkalo. Cítila jsem lítost, ale bylo to, jakoby šlo o někoho, koho jsem neznala a nestál mi za slzy. Bylo to, jakobych byla někdo cizí natolik, že se mě nedotklo, ani když smazali jeho jméno z tabule, jakoby šlo o vyřazený tým v nějaký sportovní hře. Sakra, ale tohle žádná hra neni.
Ten den se mi změnil život. Změnila jsem se já, avšak jsem nechtěla nikomu dát najevo, jak mi je. Neumím to, neumim dát najevo to, že je mi něco líto, že mě něco bolí. Tak jsem pokračovala dál v žití, tématu začínající na T, pokračující na Á a další T a další A jsemm se vyhýbala jak jen to šlo, avšak nikdo nevěděl, že každou noc usínam na studenym mokrym polštáři a nikdo nevěděl jak moc mi chyběl..
Jak moc mi chybí..

,,Jak vypadaj květy třešně?!!"

3. května 2013 v 7:40 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Ummm nananana. Vůůbec nevim, co všechno se stalo a nepsala jsem to, ale bylo to ho sakra hodně.
Ale řekněme, vezmu to.. hodně zrychla.
S Tommym jsme se vídali často, neustále píše každý ráno, no ale řekněme, žádný sušenky. (doufám že ste moji milí zlatí nezapomněli!!:D) Když jsem šla ven s mýma gay kamarádama, Marco se zděšeně ptal, jestli jsem si jistá, že Tommy je heterosexuál, když jsme spolu TOLIKRÁT byli sami a příležitost byla (jo, i jsem u něj spala a žádný sušenky!:D).
,,příště, až ho uvidíš, MUSÍŠ s nim něco mít!!" Hm. Ale myslela jsem na to. Když byla příležitost, prostě jsem si řekla že se to stane. Hahahah. Šla jsem k němu na návštěvu.. Pátek. Mamka si myslí, že furt někde kalim, ale já ve skutečnosti nikde nebyla ani nepamatuju.:D
Po sérii sakra žhavýho cuddle jsme se dostali až ke zdi. ,,Poď na postel" šeptl. okay lord. ,,Mám dojít pro ochranu?" Oh bože, jakej kluk se zeptá na tohle? Jakej kluk s váma bude koukat na upíří deníky? Jakej kluk bude čekat takovou dobu než se něco stane?
Sušenky sušenky sušenky sušenkyyyy
Pak mě šel zase doprovodit domů. Měla jsem gyganticky nateklej ret (vášnivý líbač:D).. Domů jsem přišla pozdě. Schovávala jsem obrovskej ret jak jen to šlo. Druhý den mě ret bolel jak cyp, ale viděli jsme se znova. Spala jsem u něj.
Tentokrát už sušenky nebyly něžný a starostlivej, ale změnilo se ve zvrhlé .. sušenky. Hodně hodně zvrhlé sušenky. Když bylo po všem, musela jsem se jít osprchovat hahah. Pak jsem sebou práskla do postele a koukali jsme na film Hostitel. Po Hostitelovi na kutě.
Uuu já se nějak rozepsala, teď fakt hopem.
Na prvního máje - šli jsme na petřín. Bylo tam bilión lidí, samý páry, potkala jsm tam i jeden ze školních párů.:D Stoupli jsme si pod Sakuru (japonská třešeň) a dali si hudlana. Cítila jsem se neskutečně jako idiot, všude líbající páry, tohle neni nic pro mě, asi budu radši každý rok schnout, než se producírovat někde na kopci se samejma párama. ,,Platí to? Zkusíme ještě normální třešeň" .. ,,Ale poznáš jí?" ,,Ne!"" (Pro neznalé, Petřín je ehemehem třešňový sad, třešně jsou všude, já věděla že je to nějakej sad, ale nevěděla jsem jistě jestli třešní).. Stáli jsme u třešní.. ,,Je to třešeň?" ,,Tyjo, já nevim" ,,Počkej, jdu to vygooglit" prohlásila jsem. Nakonec jsme 10 miut stáli u třešně a čekali až se načte obrázek třešně. Pod každým stromem byl nějakej pár, bylo nám do smíchu. Nebo alespoň mě. Tak sme šli pofelit nahoru do parčíku a pak zas šupky hupky dolů, kde jsme se zastavili pod prázdnou třešní (jakej blbec to vymejšlel...) a šlo se domů.. nananana.
co vy, uschli jste?:D