Listopad 2012

Tři dny v Paříži

28. listopadu 2012 v 23:05 | An(N)dy |  Milý deníčku...
O proboha. O panebože.
♥22.11. - 25.11.♥

Nedokážu mluvit o ničem jinym, než o dokonalosti Paříže.... A jejího obyvatelstva.

Celých 14 hodin v autobuse po cestě tam jsem nezamhouřila oka, nemohla jsem spát. Bylo to tedy přibližně 30 hodin, co jsem byla vzhůru. (na konci dne víc jak 30 hodin) Když jsme se konečně, po NEKONEČNÉM čekání dostali kousek za Paříž, bylo 5 ráno a autobus zastavil na pumpě, aby sme se umyli, namalovaly (slečny), popř. převlékli. Pak jsem si dala kafe, croissant, co jsme od autobusáků dostali a nedočkavě jsem se posadila k okýnku. Steff už zase usla, ale já další 2 hodiny napjatě seděla u okýnka a pozorovala projíždějící auta, sledovala řidiče, spolusedící a hledala černochy.
První černoch, kterého jsem zahlídla byl obtloustlý postarší pán, v oprýskaném červeném bůhvíjakém autě. Do Paříže jsme se dostali až v 8 ráno, a z Prahy jsme vyráželi v 5 večer. Jak už jsem řekla, nemohla jsem spát, tak jsem se jen kroutila bolestí, protože jsem snědla až moc věcí různýho druhu a žaludek začal bolet až to nebylo hezký.

Jakmile jsme dorazili do Paříže, sledovala jsem ulice, s jiskrou v očích, obyvatele toho dokonalýho města s neuvěřitelnou závistí a v neposlední řadě domy a památky. Dojeli jsme poblíž k Eiffelově věži. Jen co autobus stavil, z okýnka už jsem viděla černochy, co se doslova a do písmene sbíhali ke dveřím a drželi suvenýrky - malý i větší eiffelovčičky. Rozklepala jsem se očekáváním. Vystoupila jsem a co jsem neslyšela!! ,,Tri za jeden! Tri za jeden'' odpověděla jsem francouzsky, nevěděla, jak moc schopní češtináři jsou..,,non, quatre'' ,,ok'' koupila jsem si tedy 4 malý eiffelovky za 1 euro. Byla jsem rozklepaná z toho, co se právě událo. Kolem pobíhali černoši. To za prvé. V paříži. To za druhé. A za třetí, řvali tam ,,pet za jeden, pet za jeden'' (jo, zvýšili to.)

Pak jsme čekali frontu na Eiffelovku. Vzhledem k tomu, že jsme dorazili dřív, ještě před otvíračkou, nečekali jsme tak dlouhou frontu. Ale během čekání (mimochodem, celej den pršelo a já si zapomněla deštník v kufru) jsem uviděla tři vojáky. Och. Panebože. NNNNNNÁDHERNÍ. Dva černí, třetí bílej. Všichni nádherní. Všichni višchni všichni!

Když jsem se dostala na řadu s lístkama, byla jsem celá nadšená, že konečně využiju francouzštinu v praxi.
,,Bonjour'' ,,Bonjour, troisième étage, s'il vous plait, merci!!'' Byla jsem nadšená. nadšená nadšená. Pak jsem šla dál. Milej postarší černoch mi kontroloval tašku. Pozdravila jsem. ,,Bonjour!'' ,,Bonjour, cava?'' ,,Cava bian, merci!'' Proboha. Miluju francouze, jsou tak milí. Milí, milí, milí. Dál jsem všechny zdravila, protože mě to strašně bavilo. Bavilo mě ptát se francouzsky na umístění něčeho, když jsem nevěděla, prostě mě bavilo s těmi lidmi komunikovat!

Dál jsme celý den v dešti chodili po památkách, dál jsem měla úžasnou náladu z úžasnýho města.
Večer jsem uviděla světlýho černocha, s krátkejma dredama v culíku a ZELENEJMA OČIMA. Byla jsem z něj tak mimo, až jsem se ztratila. Svojí skupině. V noční Paříži. Díky bohu ne sama, probírala jsem ho s dalšíma pěti holkama. Takže jsme musely poprosit nějakýho francouze, jestli by nám do angličtiny nepřeložil, co říká ten debilní telefon, když jsme se pokoušely volat průvodnkyni. ,,you have the wrong number'' ,,oh god, thank you'' ,,holky, jsme v Paříži, dejte tam předvolbu 420!!'' Hádejte, koho to napadlo. Jasněže mě, jsem chytrá.:D

No, zase jsme se našli. Na hotel jsme jeli asi tak hodinu a půl, protože byla zácpa jak blázen. Druhej den zase památky a pak asi děvíti hodinovej rozchod, který jsme s mojí skupinkou strávily na Rivoli street (nebo snad rue rivoli?), s holkama prolejzaly obchody. A pak večer už za tmy, mi nešel zapnout kabát. Štěpánka se mi ho snažila zapnout před jedním obchodem se suvenýry. Stál tam chlápek, co se nám smál. Zakryla jsem ze srandy štěpánce zadek kabelkou, aby jí tam nezíral, on se ze srandy otočil zády.. na pár vteřin. Když s tim kabátem Štěpánka zápasila už aspoň 5 minut a furt nic, přišel ten chlápek.. ,,Oh, lemme try'' Jak jinak, zapnul to na první pokus. Bylo mi tak trapně. Cizí chlap v cizí zemi mi zapnul kabát.
Pak jsme se šly podívat do jeho obchůdku, Steff si tam koupila ňáký dva hrníčky, mezitím jsem si s nim povídala, bylo mu 22 a poprosil mě o facebook. Napsala jsem mu do ajfounu moje jméno, vyjela tam moje profilovka, on mi poslal žádost a já řekla, že to potvrdim až budu v česku. Přijela jsem do česka a žádost nikde..Takže můj mobil a internet už to zase neobdržel, ZASE, to snad neni pravda, achjo, chtěla jsem kámoše z Paříže.

Pak jsme byly na tý obrovský ulici kterou umim vyslovit, ale nevim jak se píše.. - ''šanze-lysé'' Tam, kde nebyly vánoční stánky, tam v jednom kroužku lidí hrála hudba a tancovali tam nádherní černoši. mňam mňam mňam!!!!!!
Málem jsem se uslintala, ukřičela, utleskala a usnila, ale pak jsme šly před 4patrovej Louis Vuitton, kde jsme měli sraz v půl desátý večer. Bylo sotva půl devátý.
Asi po půl hodině sezení tam jsem se rozhodla se Steff a P. ještě projít, skončily jsme zase u tančeníků, byli tam jiní. Poprvý jsme viděly jen záda ostatních přihlížejících, byly jsme vzádu, postupně jsme se prodírali dopředu, ale to už skončili. Sedla jsem si trucujíce na lavičku, ze který byl výhled na taneční ''plac''.
Přišel zamnou jeden z tanečníků, mluvil na mě francouzsky.. zmateně s úsměvem přes půlku ksichtu jsem odpověděla: ,,english?'' ,,want more show?'' ,,I DOO!'' Pak začal mluvit už k davu. Všichni začali řvát ,,ééj ééj'' když řekli, zpívali do rytmu, tleskali do rytmu. Já řvala jako magor, podporovala jsem je. Pak začli tancovat. Můj vyhlídnutej úžasnej tanečník v šedivim tričku měl sólo, přiběhl předemě, tancoval, otvíral pusu a zpíval si slova, koukal mi do očí.
ÚÚúúÚúÚúÚúÚúÚÚÚúúplně do očí. FURT. To bylo fakt sexy. Pak v textu bylo ,,bonita'' pořád mi koukal do očí a rukama udělal jakoby ''tvar ženy'' Neudržela jsem se, zařvala jsem na něj ,,Je t'aime!!''(mimochodem, skákal mi takhle kousek před obličejem, detailně jsem mohla sledovat krůpěje potu an jeho obličeji.. kdyby se tolik nehýbal, že). Dál tancovali a po konci show ten jeden z tanečníků (ten který na mě mluvil prvně) zamnou přišel, podal mi ruku. ,,Thank you for helping us with the show, i like you!'' Ukápla mi slina. ,,Ow. OW. I like you toooooo''
Pak jsem se musela akutně vyfotit s tim úžasnym černochem v šedivim tričku, kterýmu jsem osobně do kloboučku hodila všechny drobáčky co jsem měla. Skoro všechny, zbyly mi ještě dvě mince. JO a mám s nim prostě fotku. A byl menší než já.
A mám s nim fotku, Uá!

Potlesk pro šampióna

18. listopadu 2012 v 16:18 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Moje osobnost, haha. Oukej, dobře tedy. Moje osobnost tedy dlouho nepsala.
To ale neznamená, že jsem nechtěla. Znamená to, že pokaždý, když jsem se odhodlala se mi zasekal komp a tak jsem to radši vzdala. Mějte pochopení.
Musim říct události, co se staly v bodech, protože je toho tolik a já vzhledem k tomu, že jsem nepsala teď musim bejt stručná.. Uvidíme, jak se mi bude dařit! (asi nebude, ale nevadí.)