Tati, neumírej!

30. června 2012 v 15:48 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Nevim co říct, cejtim se strašně, všechno se to děsně sere.
Úterý - vystoupení sme měli na rozloučenou se školou. Měli sme ho mít dvakrát, ráno pro celou školu, odpoledne pro rodiče... Před tim rodičovskym se všichni ožrali a nejvíc se to zkazilo. Byla sem naštvaná ani nevíte jak. Jen tak mimochodem byla sem zmatená z Matoušovo chování ke mě a nemyslela na nic jinýho. Teď mám trochu jiný starosti..
Středa, nic.
Čtvrtek třídní rozlučka. Na hovno, ti idioti prostě neuměj pít.
Pátek, vysvědčení, scházení schodů, poslední den ve škole..Nemocnice.. Pak na Žofín za Fatimou, Ibim (můj bejvalej), Filipem a další lidi neznám. (stále ne)

První prázdninovej den (pátek hned po škole) začal tak strašně hrozně.
Celý prázdniny budou tak strašně hrozný.

V nemocnici jsem to zvládala...
asi tak 5 vteřin.
Málem jsem se sesypala, z toho jejich nemočničního hábitu mě svlíkala zdravotní setrsa... ne že bych si o to řekla, prostě to udělala..
Doktor včera řekl, že te den asi táta umře.. Dneska to zjistíme..
Cejtim se strašně.
Strašně strašně.

Tak tam ležel.. U krku obrovská boule od kanily.. Otevřená pusa... dejchal sípavě, skoro chrápavě.
Skoro jakoby nevnímal. Vnímal vlastně vůbec? Věděl, že tam jsme?
Nemluvil. Potil se. Jakoby to byl jinej člověk.
Tak jsem tam stála v šoku..
Pak jsem si uvědomila, že tohle je MŮJ TÁTA, se kterym sem vyrůstala, kterej se o mě staral, když sem byla nemocná..
a já teď nezmůžu nic.
odejde
a nechá mě tu.
samotnou
bez něj
s dírou v hrudi
co bolí a zvětšuje se
nikdo mi nemůže pomoct
neni jak


EDIT 21:05
táta umřel, když sme tam byli.
Bylo to přesně, jako moje noční můra, která se mi zdála... že koukám na přístroj, na kterej je napojenej a že ty čísla jdou prostě dolů.
Seděla jsem u táty u postele, otírala jsem mu příležitostně pot... Když sem si všimla přístroje (u KTERÝHO SEM SEDĚLA!), že ty čísla klesaj..
Udělalo se mi špatně.. sestra nás poprosila ať odejdeme z pokoje.. Jen co jsem vyšla, začala jsem se hroutit, věděla jsem o co jde, zhroutila jsem se svojí sestře na rameno. Sestřička vyšla s ňákejma dementníma kecama, že prej se můžeme jít rozloučit. K čemu nám to bude, když už je mrtvej sakra!!
Vešly jsme tam.. a táta byl bílej jak smrt, nikdy jsem naživo neviděla NIKOHO takhle bílýho, a že já jsem chodící vápenka.. Nedejchal.
Máma a sestra mu dali pusu, v moment, když se sestra přibližovala k jeho hlavě, táta se naposledy nadechnul (nebo vydechnul?) a pak byl konec...
Chtěla jsem mu dát taky pusu, ale během několika pár kroků, co jsem se blížil k posteli, kde ležel, k jemu bezvládnému tělu, sakra k tělu mýho táty!! Neměla jsem sílu, ačkoliv jsem se snažila jak jen to šlo, alespoň tuhle věc zvládnout. Těsně u něj jsem se otočila a s histerákem jsem utekla z pokoje.
Moje nohy mě nedokázaly unést, hroutila jsem se k zemi. Někdo mě zachytil. Vůbec nevim co se děje, jsem mimo, brečim, přes ty hektolitry slz nic nevidim, někdo mě nese k židlím.
Byla to zdravotní sestřička, chudák, musela si máknout, dotáhla mě až k sedačkám na chodbu. Moje sestra šla semnou. Tekly jí slzy, ikdyž to nebyl její táta. Bodeď by jí slzy netekly.
Seděla jsem tam, před tim hnusnym oddělenim, nekončící hysterák, moje hlava to furt nedokázala pochopit.
Pak přišla sestřička s kelímkem vody a ňákym práškem. Vždyť já nechc žádnej prášek na uklidnění, já jsem v pohodě, je normální brečet když ti před očima umře někdo, na kom ti sakra záleží!
Stejně jsem si ho vzala. Byla jsem zvědavá. Chtěla jsem jim dokázat, že na moje emoce žádná hnusná chemie nemá.. Tvrdohlavá Andy..
Já jim to ukážu!
No, čert ví, co v tý malčký pilulce bylo, ale bylo to fakt divný.
Jakobych byla jen divákem, prostě jen někdo, kdo pozorje co se děje, ze svýho těla, jakobych čuměla na televizi, na ňákej blbej seriál, nebo film, byla jsem to já, věděla jsem co se děje, doháje, věděla jsem, že to byl můj táta!
Ale jen tak jsem prostě čuměla. Vůbec nic semnou neudělalo, ani když jeho jméno smazali z tabule, jakoby šlo o nějakou kravinu, prostě ho smazali z tý blbý tabule, jakože maj o pacienta míň, doháje, smazali ho jakoby nic.
Bylo to tak strašně morbidní.. Ale nic to semnou neuděalo.
Pak jsme šli na zmrzlinu. Někdo volal na tátův telefon. Všechno mi bylo uplně jedno, vzala jsem to a šla jsem dál od lidí.
"Kdo je u telefonu?"
"Dcera"
"A kde je Ivan?"
"Před třičtvrtě hodinou umřel."
Pán co stál kousek ode mě se na mě vyděšeně podíval. Musel si myslet, že jsem chladná svině, co asi zdědila obrovskej majetek, že ani nebrečim, naopak se směju, jehehehe, to je sranda, můj táta umřel, k popukání co? Bez toho prášku by to bylo lepší, aspoň bych to ze sebe dostala, bůhví co v tom všechno bylo, když mě to zkidnilo, jsem si jistá, že by to uklidnilo i koně.
 


Komentáře

1 zelená zelená | Web | 30. června 2012 v 22:23 | Reagovat

drž se :(

2 Kristina Kissinger Kristina Kissinger | 30. června 2012 v 22:57 | Reagovat

to mě mrzí... znám to, nedávno jsme měli taky umrtí v rodině a.. drž se!

3 Ta Obyčejná Ta Obyčejná | Web | 1. července 2012 v 10:59 | Reagovat

To je mi líto. Víc k tomu asi říct nejde.

4 mekenzie77design mekenzie77design | Web | 1. července 2012 v 13:38 | Reagovat

ahojky, tak to je mi strašně líto a vím jak ti je,co k tomu říci jen že čas trochu zmírní tu bolest ale nikdy neustoupí držse a ono se to spraví a bude zase líp si mladá a máš toho hodně před sebou :-) s tetováním ...já ho mám jde o to si to dobře rozmyslet ale to ty máš líbí se mi že to bude o tobě vypovídat a né nějaké nesmyslné tvary co nic neřikají měj se krásně a držse :-)

5 znavená. znavená. | Web | 1. července 2012 v 21:05 | Reagovat

Tyvole sušenko moje. Vím, že nějaký pos*aný slova ti nepomůžou, co o to, někdy to i víc zhorší. Je mi to šíleně líto, a ty to víš, přeji ti upřímnou soustrast a už se těším, až tě zase naučím smát, až přijedu do Prahy, mi půjdeme do KFC a budeme v keři hledat tvoje řasenky. Drž se puso moje :-(  :-(

6 Shine Shine | Web | 2. července 2012 v 14:51 | Reagovat

Ahoj kočko,chci ti říct,aby ses držela.Vím přesně, v jaký seš situaci, táta mi umřel 6.6.2012,nemůžu se z toho doted' vzpamatovat,nikdo neví,co to je,dokud to nezažije.Hlavně prosimtě neblbni,já sem si v den pohřbu chtěla vzít život.Vydrž to,chce to čas,obě to zvládneme..

7 Vicky Vicky | Web | 4. července 2012 v 11:40 | Reagovat

Andy...je mi to hrozně líto :( ani nevíš jak moc! :(♥ když sem četla tenhle článek, rozbrečela sem se...fakt a to, že mě fakt rozbrečí málo věcí, tak tohle jo...
Mám tě ráda..známe se už celkem dost dlouho :( ... já tátu taky nemám, ne že by se stalo to co tvýmu taťkovi, ale vyjde mě to celkem nastejno .. vykašlal se na mě, 9 let sem ho neviděla, nechce mě .. ale rozhodně to není to stejný, co teď prožíváš ty :( kdybych ti mohla jakkoliv pomoct, napiš ! ♥ Mrzí mě to :( drž se ♥ myslim na tebe! :*

8 Marsi Marsi | Web | 5. července 2012 v 15:56 | Reagovat

Nevim co napsat, dojalo mě to k slzám. Vím jen, že to musí být něco podporujícího. So, keep fighting! Buď silná holka.. on tu bude vždycky s tebou.

9 Evushka Evushka | Web | 26. května 2014 v 0:15 | Reagovat

Ach, tak to ma mrzí. Toto si neviem vôbec predstaviť, lebo naši sú obaja živí a spolu. Ale je mi jasné, že keby oco zomieral, asi by ma šľahlo o zem alebo čo, nechcem si to radšej nikdy predstaviť, radšej by som zomrela skôr než on, lebo jeho mám fakt rada, aj keď boli a vždy sú problémy, vždy sa nejaké nájdu.

Ten liek čo ti dala, na jednej strane dobre, na druhej strane, skôr si myslím, že to nemala robiť, aj keď si hysteráčila, ale to si človek musí proste prejsť celé, úplne celé. Vlastne teraz mi napadlo, že možno viem, čo by sa so mnou stalo, ja by som asi bola v šoku a popierala to a pekne dlhú dobu by som to popierala. No, to som urobila pri babke, keď zomrela, lebo boli sme si blízke, mala som ju rada, babka z tatinovej strany. Ale ešte jedna vec mi tam pomohla. Ono vidím, že už ubehla dlhá doba, tak asi si sa nejako cez to dokázala dostať... ale tak ten môj fígeľ bol, že som si nahovárala, že babka odišla len niekam preč, ďaleko na dovolenku a raz sa vráti, proste som sa snažila pocit prázdnoty vnímať tak, že je len v inom štáte napríklad. Časom tá bolesť ustúpila, ale aj dnes keď si na ňu spomeniem, tak viac spomeniem a hovorím, tak sa rozplačem.

Držím palce v budúcnosti v živote, nech ťa stretáva viac pozitívnych vecí než tých negatívnych. ;-)

10 Andy Andy | E-mail | Web | 28. května 2014 v 17:52 | Reagovat

[9]: děkuju za komentář..
no, teď tak přemýšlim, mámě ani mojí sestře tu pilulku nedali, asi to vážně dávají jen v případech, kdy to s člověkem může seknout a klidně bych i věřila, že pokračovat dál stejným stylem tak to semnou někde sekne a brzo..

hele, za měsíc a dva dny to budou přesně dva roky, co táta umřel.. a já nemůžu říct, že jsem v pohodě.. vlastně to nedokážu popsat... "jo, jsem v pohodě," ale něco je prostě strašně divnýho.. ani po dvou letech furt neveřim, že umřel, dokonce ani když jsem byla u jeho smrti, nebo kdy stojim na hřbitově. Popsalas to moc hezky a hlavně přesně - taky mám pocit, jakoby odjel někam na dovolenou, někam kde neni signál, a že za chvíli přijede a bude dobře...
achjo.
stejně věřim že se s nim jednou setkám.
a ty se svojí babičkou taky :-)

11 flovers-king flovers-king | Web | 19. května 2016 v 15:48 | Reagovat

To mě moc mrzí :-( Ale věřím že ty to zvládneš! :-)

12 Nobody Nobody | Web | 27. května 2016 v 18:43 | Reagovat

[11]: děkuju :) život jde dál, i po těch letech mi to vhání slzy do očí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama