Červen 2012

Tati, neumírej!

30. června 2012 v 15:48 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Nevim co říct, cejtim se strašně, všechno se to děsně sere.
Úterý - vystoupení sme měli na rozloučenou se školou. Měli sme ho mít dvakrát, ráno pro celou školu, odpoledne pro rodiče... Před tim rodičovskym se všichni ožrali a nejvíc se to zkazilo. Byla sem naštvaná ani nevíte jak. Jen tak mimochodem byla sem zmatená z Matoušovo chování ke mě a nemyslela na nic jinýho. Teď mám trochu jiný starosti..
Středa, nic.
Čtvrtek třídní rozlučka. Na hovno, ti idioti prostě neuměj pít.
Pátek, vysvědčení, scházení schodů, poslední den ve škole..Nemocnice.. Pak na Žofín za Fatimou, Ibim (můj bejvalej), Filipem a další lidi neznám. (stále ne)

První prázdninovej den (pátek hned po škole) začal tak strašně hrozně.
Celý prázdniny budou tak strašně hrozný.

V nemocnici jsem to zvládala...
asi tak 5 vteřin.
Málem jsem se sesypala, z toho jejich nemočničního hábitu mě svlíkala zdravotní setrsa... ne že bych si o to řekla, prostě to udělala..
Doktor včera řekl, že te den asi táta umře.. Dneska to zjistíme..
Cejtim se strašně.
Strašně strašně.

Tak tam ležel.. U krku obrovská boule od kanily.. Otevřená pusa... dejchal sípavě, skoro chrápavě.
Skoro jakoby nevnímal. Vnímal vlastně vůbec? Věděl, že tam jsme?
Nemluvil. Potil se. Jakoby to byl jinej člověk.
Tak jsem tam stála v šoku..
Pak jsem si uvědomila, že tohle je MŮJ TÁTA, se kterym sem vyrůstala, kterej se o mě staral, když sem byla nemocná..
a já teď nezmůžu nic.
odejde
a nechá mě tu.
samotnou
bez něj
s dírou v hrudi
co bolí a zvětšuje se
nikdo mi nemůže pomoct
neni jak


EDIT 21:05
táta umřel, když sme tam byli.
Bylo to přesně, jako moje noční můra, která se mi zdála... že koukám na přístroj, na kterej je napojenej a že ty čísla jdou prostě dolů.
Seděla jsem u táty u postele, otírala jsem mu příležitostně pot... Když sem si všimla přístroje (u KTERÝHO SEM SEDĚLA!), že ty čísla klesaj..
Udělalo se mi špatně.. sestra nás poprosila ať odejdeme z pokoje.. Jen co jsem vyšla, začala jsem se hroutit, věděla jsem o co jde, zhroutila jsem se svojí sestře na rameno. Sestřička vyšla s ňákejma dementníma kecama, že prej se můžeme jít rozloučit. K čemu nám to bude, když už je mrtvej sakra!!
Vešly jsme tam.. a táta byl bílej jak smrt, nikdy jsem naživo neviděla NIKOHO takhle bílýho, a že já jsem chodící vápenka.. Nedejchal.
Máma a sestra mu dali pusu, v moment, když se sestra přibližovala k jeho hlavě, táta se naposledy nadechnul (nebo vydechnul?) a pak byl konec...
Chtěla jsem mu dát taky pusu, ale během několika pár kroků, co jsem se blížil k posteli, kde ležel, k jemu bezvládnému tělu, sakra k tělu mýho táty!! Neměla jsem sílu, ačkoliv jsem se snažila jak jen to šlo, alespoň tuhle věc zvládnout. Těsně u něj jsem se otočila a s histerákem jsem utekla z pokoje.
Moje nohy mě nedokázaly unést, hroutila jsem se k zemi. Někdo mě zachytil. Vůbec nevim co se děje, jsem mimo, brečim, přes ty hektolitry slz nic nevidim, někdo mě nese k židlím.
Byla to zdravotní sestřička, chudák, musela si máknout, dotáhla mě až k sedačkám na chodbu. Moje sestra šla semnou. Tekly jí slzy, ikdyž to nebyl její táta. Bodeď by jí slzy netekly.
Seděla jsem tam, před tim hnusnym oddělenim, nekončící hysterák, moje hlava to furt nedokázala pochopit.
Pak přišla sestřička s kelímkem vody a ňákym práškem. Vždyť já nechc žádnej prášek na uklidnění, já jsem v pohodě, je normální brečet když ti před očima umře někdo, na kom ti sakra záleží!
Stejně jsem si ho vzala. Byla jsem zvědavá. Chtěla jsem jim dokázat, že na moje emoce žádná hnusná chemie nemá.. Tvrdohlavá Andy..
Já jim to ukážu!
No, čert ví, co v tý malčký pilulce bylo, ale bylo to fakt divný.
Jakobych byla jen divákem, prostě jen někdo, kdo pozorje co se děje, ze svýho těla, jakobych čuměla na televizi, na ňákej blbej seriál, nebo film, byla jsem to já, věděla jsem co se děje, doháje, věděla jsem, že to byl můj táta!
Ale jen tak jsem prostě čuměla. Vůbec nic semnou neudělalo, ani když jeho jméno smazali z tabule, jakoby šlo o nějakou kravinu, prostě ho smazali z tý blbý tabule, jakože maj o pacienta míň, doháje, smazali ho jakoby nic.
Bylo to tak strašně morbidní.. Ale nic to semnou neuděalo.
Pak jsme šli na zmrzlinu. Někdo volal na tátův telefon. Všechno mi bylo uplně jedno, vzala jsem to a šla jsem dál od lidí.
"Kdo je u telefonu?"
"Dcera"
"A kde je Ivan?"
"Před třičtvrtě hodinou umřel."
Pán co stál kousek ode mě se na mě vyděšeně podíval. Musel si myslet, že jsem chladná svině, co asi zdědila obrovskej majetek, že ani nebrečim, naopak se směju, jehehehe, to je sranda, můj táta umřel, k popukání co? Bez toho prášku by to bylo lepší, aspoň bych to ze sebe dostala, bůhví co v tom všechno bylo, když mě to zkidnilo, jsem si jistá, že by to uklidnilo i koně.