Prosinec 2011

Memories

28. prosince 2011 v 19:21 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Je konec léta. Je strašný vedro. A je to několik dní po tom, co jsme se všichni dozvěděli, že táta má rakovinu. Ležel v nemocnici. Šly jsme na první návštěvu.
Měla jsem ty hrozný široký kalhoty, protože jsem si řekla, že jdu jenom do nemocnice, co je komu po tom, co mám v nemocnici na sobě.
Mamka rovnou zašla do pokoje, kde táta ležel a my se sestrou, coby 'slušné slečny' jsme nás šly ohlásit na sesternu.
Na sesterně nikdo. Chvíli jsme tam stály, čuměly a přemejšlely, když ze dveří za sesternou vyšel on.
Oči se mi zasekly na něm, jemu na mě. Začal se usmívat, já taky, vezl si vozík a šel kus k nám. Moje sestra rozlomila to mlčení. ''Kde je kdo?'' Zeptala se, přeskočila z nohy na nohu a začala se blbě smát. Podíval se na ní, blbě se usmál.
''Sorry I.. I don't speak Czech''.
Usmál se a pohledem zase přejel ke mě. Zase jsme stáli a koukali na sebe, když v tom do mě sestra šťouchla loktem.
''Okay, well.. we will be there, ok?'' Řekla jsem.
Šly jsme do pokoje za tátou a já pořád očima utíkala k otevřenejm dveřím, kdyby náhodou procházel kolem. Prošel kolem, i s vozíkem, mrknul na mě, jel dál.
Po chvíli s vozíkem přišel i do pokoje, kde byl táta a ještě jeden pacient.. (A my na návštěvě) Dotančill s vozíkem až dozadu, k oknu, k pacientovi, zapsal údaje, přešel tátovi, zapsal údaje. Blabla.
Při naší druhé návštěvě tam nikde nebyl.
Třetí návštěva taky nic.
Čtvrtá návštěva... Přišli jsme, já, mamka. Jdeme na sesternu, sedí tam on, kolem něj sestřičky, něco řeší. Vzhlédnul, uviděl mě. Vyjekl ''Ouuuuuuu'' a začal se zvedat.
Sestřička na něj začala hulákat ''sit, sit, sit!''
S mamkou jsme se začaly smát. Řekli jsme tátovi, že na něj počkáme ve společenské místnosti. Seděly jsme tam, bylo nám strašný vedro.
Když v tom vešel on.
Stál ve dveřích a koukal na mě. Podívala sem se uplně rudá na mamku, ta koukala snad ještě víc vyjeveně, jak já. Improvizuj. Nebuď nervózní.
Přistoupil blíž, začali jsme si povídat. Přišel ke mě ještě blíž, podal mi ruku a řekl "Čau", ruku mi následně políbil. Přistoupil k mámě, podal jí ruku, řekl "Čau" a pak ze sebe vysoukal "Máte nádhernou dceru." Bylo to sladký.
Najednou přilítla sestřička, zastavila se mezi dveřma, ruce v bok, začala kroutit hlavou a šibalsky se na mě usmála. Usmála sem se a zavolala si ho zase pryč.
Když odcházel, viděla jsem mezi jeho rty, jak se kmitnul jazyk. Bože, mám tu mámu co děláš tyvole! Máma se na mě podívala, celá vykulená. ''Tak ten po tobě jde jako vosa po lízátku'' Bylo mi ještě mnohem větší vedro. Za chvíli přišel táta. Máma mu to samozřejmě všechno řekla.
Pátá návštěva. Uviděla jsem ho, jakmile jsem vyšla z výtahu. Pozdravili jsme se. Šli jsme s tátou zase do společenský místnosti. Ten den bylo takový vedro, až mi bylo špatně. Měla jsem mini šortky a tílko. Bylo mi vedro jako prase až mi z toho bylo prostě blbě. Byli jsme ve společenský místnosti a zase přišel on. Za mnou, za mámou, i tátou.
Přišel se rozloučit. Začal si povídat s tátou, ukázal mu nějaký papíry s jeho jménem a začal říkat, odkud je. ''Mog***?'' Zeptal se táta. ''Yeah, that's my name''
Horlivě jsem si snažila to jméno zapamatovat, bohužel marně.
Povídali si tam asi tak 10, 15 minut, pak tátovi podal ruku, mámě taky.
Pak přišel ke mě. Zastavil se kousek přede mnou, povzdychl si.
''Když dovolíš, tebe bych rád objal'' řekl anglicky.
''Jo jasně, žádnej problém'' Zvedla jsem se ze židle a nechala jsem se jím obejmout. Na moje překvapení to bylo docela dlouhý objetí. Před rodičema. Styděla jsem se, následně odešel.
Nemohla jsem uvěřit, že už bych ho v životě neměla vidět. Chvíli jsem seděla, přemýšlela jak to udělat.
''Mami, tati? Fakt je mi strašně blbě, půjdu si opláchnout obličej.'' Zvedla jsem se a šla jsem do pokoje táty a doufala jsem, že na něj po cestě někde narazím. Měla jsem štěstí. Hned u sesterny byl se sestřičkama, fotily ho a tak.
Procházela jsem kolem, usmála jsem se a šla jsem dál. Rychle jsem si opláchla obličej, opatrně, abych si nerozmazala oči a šla jsem zpět. Uviděl mě a řekl, ať počkám. Sestřičky ho vyfotily s vozíkem a já začínala zase rudnout.
Na chvíli jsem zapomněla, že mi bylo blbě. Přišel ke mě. Řekl, že by si rád vzal můj facebook a udělal si se mnou fotku. Facebook jsem mu dala, na fotku jsem ale radši utekla. Když jsem mu dodiktovala facebook, přišla ke mě sestřička.
''Co vy dva spolu máte??''
Začala jsem se smát jako kráva. ''Vůbec nic.''
''Říkal, že má přítelkyni''
''Zajímavý, mě se nezmínil'' Mrkla jsem na ní a s namyšleným výrazem jsem odešla. Rodičům jsem se o tom nezmínila - nikdy.

Sedíš v místnosti vedle, a já ti píšu..

21. prosince 2011 v 0:00 | An(N)dy |  Chtěla bych ti říct...
Tatínku. Chtěla jsem Ti jen říct, že ať se stalo, nebo děje cokoliv, strašně si tě vážim. Nevíš, jak moc hysterickej záchvat teď mám. Seš vedle v pokoji, já se snažim pláčem nepozvracet a brečet co nejpotišeji. Na stole se mi hromadí hromádka černejch a mokrejch kapesníčků od slz a řasenky, mám uplně mokrý brejle a pálí mě oko.

Předtím jsem furt tu naději měla. Fakt jo. Měla jsem jí strašně moc. A prostě jsem byla přesvědčená, že tě ňáká podělaná rakovina nemůže dostat. Co když jsem se ale mýlila? Ne, nedělám ukvapený závěry.

Víš. Strašně moc ráda vzpomínám na to, když jsem byla malá a chodívali sme spolu na kolo. A nebo na pouť v Domažlicích. Nebo jak sme spolu zpívali s kytarou.. A jak jsi mě učil na kytaru. Jak jsem se vzteky rozbrečela nad matikou, když jsem to od tebe prostě nechápala. Teď mi to příjde tak strašně směšný... Tak strašně.. Proč se nedokážu usmát?
Jak jsi byl ještě chvílí před tím, než se to všechno zjistilo koncertovat se skupinou ve Švédsku. S jakou nepopsatelnou radostí si mi to všechno popisoval... Tvoje kudrantý vlasy až na ramena, cos nosíval v culíku když jsem byla malá a pak ses nechal ostříhat kvuli nový práci na krátko.

Potom, jak ti bylo strašně blbě a nikdo sme nevěřili, že by to mohlo bejt.. vážný. Potom... jak když jsi přišel z nemocnice ses tak strašně zvláštně usmál a já viděla, že máš v očích strach. ''Je to nějakej nádor.'' Prohlásil jsi. Ještě donedávna jsem to prostě nebrala vůbec.. v potaz.
Musí to bejt přece v pořádku, je to můj táta! A nikdo mi ho nemůže vzít.. nikdo.

Cesta - filmový deník.

7. prosince 2011 v 19:22 | An(N)dy |  ,,Filmový deník'' ©
Co si o filmu myslím já: Panebože. Byla jsem celej film napjatá jako kšandy, je to napínavý jako blázen. Wow. Prostě. No jo, dobře.
Takže za 1. Viggo Mortensen (Aragorn z Pána prstenů např.) v hlavní roli, ještě abych si stěžovala. Ikdyž tam je starší, pořád je úžasnej.
Za 2. katastrofickej děj, dokonale zpracovaný nechutný scény. (ano, to beru jako plus, když se podíváte na krev ve filmech od Tina Burtona a na tohle.. perfekto, jako z hororu.)
Brečela jsem jako blázen, chytla jsem div ne histerák, došly mi kapesníčky a ubrečená jsem běžela pro toaleťák. (Miluju filmy, co mě dokážou rozplakat.. Jo, já vim, že to dokážou i Disneyovky, to se nepočítá.:D) No, prostě... Jediná věc, co bych vytkla je, že chvílema je děj hrozně zdlouhavej, ale v tom je to pořádný napětí...
Film doporučuju, něco na něm je.;))

O čem film je: Otec a syn po katastrofě putují kamsi na jih a všechen jejich drahocený náklad mají v pojízdném košíku. Po cestě si musí dávat pozor na nebezpečné vandaly, kanibaly, zloděje, hlad a zimu. Během filmu vám bude pootevřena i jejich minulost, která taky dojme a.. NO zkrátka, prostě putování po katastrofě, je to napínavý, mrkněte na to sami.

Viděl/a jsi to? Jak se ti film líbil? Neviděl/a jsi to? Podíváš se na to? ;))