Srpen 2011

Seznámení v nemocnici

22. srpna 2011 v 21:11 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Včera jsme šly zase do nemocnice, na sesterně seděl dotyčný černoch. Jakmile mě uviděl, vyjekl "ohhhhhhhhhhhhh" a začal se zvedat ze židle, jakoby mu někdo zapálil kalhoty. Sestřička na něj začala hulákat jak na malý děcko: ''sit, sit, sit!!'', my se s mamkou začaly smát jako telata a pokrčovaly jsme do příjemný místnůstky čekat na taťku.
Místo táty do místnosti ovšem vešel ten černoch. Začal si semnou anglicky povídat. Je teda megasladkej. A získal si můj respekt za to, že zamnou přišel, ikdyž jsem tam byla s mamkou. Podal mi ruku, pak podal ruku mámě a zkusil ze sebe česky vypravit: ''Vy mít nádher-ná dcera.''
Posléze přišla zdravotní sestřička, vynadal mu, a když odcházeli, mezi jeho obrovskými rty s ekmitl růžový jazyk. Oh proboha, viděla to i máma? Jen co byl pryč, mamka se na mě podívala s otevřenou pusou: ''Ten po tobě jde jako vosa po lízátku.'' Potom se tam objevil táta a chtěl, abych mu zjistila heslo od WiFi.. Černoch tam seděl, neříkal ani slovo. Židle uprostřed chodby. Sledoval mě jako kočka myš. Když jsem odcházela, pořád seděl uprostřed chodby a sledoval mě. Viděla jsem, jak mě jeho oči sjely od hlavy až patě.
Přesunuli jsme se všichni k tátovi na pokoj, donesla jsem mu tam noťas a vyučující se černoch tam byl, u dalšího pacienta na stejnym pokoji.
Šel k vozíčku postaveným na chodbě, a pak k tomu samýmu pacientovi přísahám dotancoval a zpíval si při tom, je sladkeeeej.
Pak se vrhnul na mýho tátu, a potom jsme šli.

Dneska jsme zašli za tátou... Zhubl o 10 kilo, černoch tam nebyl.

A zejtra je privát u Stannyho + za tátou nemůžem, protože bude na JIPce, po operaci.
Držte palečky.

Přežíváme.. zatím.

20. srpna 2011 v 21:56 | An(N)dy |  Vzpomínky na tátu
Táta měl neskutečný bolesti. Hlavy a ledvin. Prášky proti bolesti nezabíraly. Nemohl spát. Nemohl nic. Trpěl.
Došel si do nemocnice. Když přišel, viděla jsem strach v jeho očích, ale úsměv na rtech.
Je to rakovina. I na mozku. Rakovina všude.

Já, mamka a ségra a jsme šli za nim do nemocnice. Nastoupil jako nový pacient a byl tam krátce.
Přišli jsme na sesternu, mamka šla za tátou a my se ségrou jsme nás chtěly ohlásit. Objevil se tam černoch, celej v bílym. Kolem mě se svět zpomalil..
Klárka na něj ,,kde je kdo?'' ,,Sorry i don't speak czech.'' Usmála jsem se.

Šly jsme za tátou na pokoj, kde už byla mamka.
Ddvě hodiny sme si nějak povídali, už ho aspoň nic nebolí, protože mu přímo z ledvin vede taková ta trubička s pytlíčkem, tudíž veškerá moč, která nešla ven (cca 7,5 litrů. Nedivim se, že ho to bolelo.) byla v tom pytlíčku. Všichni pacienti tam měli svoje ''fešný kabelky'' plný moči a krve.

Když už bylo 18:00 (konec návštěvní doby), šla jsem s tátou do jeho pokoje, nesla jsem mu skleničku a mattonku, kterou jsme odbublinkovávali, aby ho ty bublinky do operace nebolely. V pokoji byl zrovna jeho ošetřovatel, ten černoch a když sme odcházeli, řekl ''bye bye'' a šibalsky na mě mrknul. Aspoň něco příjemnýho v tom nemocničním prostředí.