Duben 2011

Protože ty víš všechno a já nevim nic,

5. dubna 2011 v 21:32 | An(N)dy |  Chtěla bych ti říct...
Není to fér. Všechno jsem ti řekla a nezáleží na tom, v jakym sem zrovna byla stavu, protože to byla poravda. A ty to víš.
Řekla jsem ti uplně všechno, ale tys mi neřekl vůbec nic. Vůbec nic.
Pořád jsem bezhlavě zamilovaná do tvýho hlasu a každou chvíli ho slyšim v hlavě. Jednotlivý fráze, co jsem tě kdy slyšela říkat.
Dovol mi tě políbit.
To jsem neřekl.
Ale záleží mi na tobě.
Krásně líbáš. Tyjo. Ty fakt krásně líbáš.

A další a další a další a další. Pamatuju si jich hory, pamatuju si jich prostě strašně moc.
Tak strašně ráda bych chtěla pokračovat, ale už by to prostě nedávalo smysl, navíc, akorát bych ještě víc poukázala na to, že mu na mě nijak nezáleží.
Jo, možná mi to řekl, ale bylo to jen, že mě uklidňoval, protože sem začala hystericky brečet.
Nobody knows why. Nobody knows what happend..
Strašně moc mi chybíš. Moc, chci tě strašně vidět, chci zase slyšet tvůj hlas, chci se ti zase podívat do očí, chci vrátit zpět všechno, čim sem to posrala.

Ničí mě představa, že teď se ti musím delší dobu vyhýbat, ignorovat tě, neozývat se ti, jen abych vygumovala všechno, co jsem ti na Petříně řekla. Tohle je jediná šance, jak změnit tvůj názor. I když pravděpodobnost, že to vyjde, je sakra malá. Spíš nulová. Ale musim to zkusit, nic mi nezbejvá.
Pořád tak nějak doufám, že to bude jako s odloženou knížkou.

Odložím knížku a až knížka začne nadávat, že jí nikdo nečte, tak jí vezmu zpět a opráším a začnu číst odznova. Chci, aby to tak bylo. Přeju si to, strašně moc.

I miss you.

Petřínská jízda.

2. dubna 2011 v 18:00 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Já jsem neuvěřitelná. Zase sem byla kalit a poměrně ve velkym stylu. Včera. Ou.
Stavila jsem se u Barby před barákem a ta mi dala čistý jehly, protože mi Dee měla píchnout další ušní dírku.
Šli sme na Petřín a když jsme tam vylezli, dali sme k sobě 3 lavičky, ale na 4. seděl ňákej cizí chlap a kochal se rozhledem na Prahu. Tu lavičku sme potřebovali. Když si stoupnul, aby si nandal bundu, Pohovka tam přiběhl a tu lavičku odnesl dřív, než si ten chlap stihnul sednout. :D:D Nemálo sme se smáli, ten chlap čuměl jako kdyby mu ulítly včely a řiká ,,abys nedostal facku, mladej!'' sebral se a šel si najít jiný místo na sezení. Lavičku sme dali k ostatním, takže vznikl čtverec.
Dee ke mě přišla ,,dem píchat.'' ,,Cože? Jako my dvě?'' ,,No, dem píchat''.. Než mi to došlo! :DD Vytáhla jsem jehly. ,,Tu nejtlustší mi dej'' Podala jsem jí tu nejtlustší jehlu a sundala si náušnici a naklonila hlavu. V ten moment se kolem seběhl hloučekk lidí, zčehož J. začala strašně hysterčit, hehe. Pohovka rozhodně nehysterčil. ,,Vykrvácíš, omdlíš, bude to bolett, chcípneš!!''
Z jedný strany si ke mě sedla Lů a držela mě za ruku a z druhý strany Martinka a držela mě za ruku. Zavřela jsem oči a... Au. Začala jsem mačkat ruce, víc Lulu, protože mi držela pravou ruku.. Chvilku to bolelo, je to nepříjemnej pocit, když tě něco propichuje skrz naskrz, ale dalo se to vyderžet. A v tom Dee řekla ,,No? A je to! Máš to tam!'' Přendala mi tam náušničku a pecka, mam o díru víc.
Ale musim říct, teď mě to ucho dost bolí, uši mam zrovna strašně citlivý, potřebuju nový a hodně kvalitní náušnice. Hodně náušnic, chci je nosit.
Když bylo po všem, VŠICHNI se ke mě chovali strašně hezky.. ,,Je ti dobře? Nemotá se ti hlava? Nemáš hlad, nechceš to zajíst? Naa, zapij to! Fakktt seš v pohodě? Neni ti špatně?'' Nuuu.

A pak se začalo pít. Jakože nejdřív sem byla vcajku, pila jsem, pila jsem, ale pak už sem prostě zase byla přitento, no. Šla jsem dolů s F. pro Lů, pití a čůrat. Lů zavolala Stannymu, prej příjde. Když sme šli s F. nahoru, měla jsem blbý boty a motala sem se, takže mě Fredy občas musel chytat.
No, začalo se stmívat, vožrala sem se ještě víc a přišla řada na upřímný kecy a vylejvání srdíčka. Fuj.
Pakpřišla depka a povídala jsem si o samotě s Tlačenkou o Stannym. Seděli sme na spadlym stromu s flaškou vína a pili. A pak? přišel Stanny. Co se dělo do tý doby nepopíšu, protože mam okno jak prase, který zaplnily jen informace, co jsem slyšela, sakra. Prostě mezera.

Jen si pamatuju, jak sedim na zemi u stromu, hystericky brečim, Stanny u mě a objímá mě, hladí mě po zádech. Pamatuju si, že sem pořád řikala ,,Stanny, prosím, prosimtě já nevim co mam dělatt'' a mega hysterickej pláč. Mega mega mega. Nejsem si jistá, ale je dost možný, že řikal něco o tom, ať se na něj vykašlu. Asi to řikal, ale nejsem si jistá. A pakk si pamatuju, jak už jdeme dolů z kopce. Já, Martinka a Stanny. Z jedný strany mě držel Stanny a z druhý Martina. Vysekala sem se, pamatuju si to jednou, ale prej to bylo vickrát, hehe.
Noo a pak mě Stanny vzal na záda. Aww, díky Stanny. Ale bojim se, co sem mu řikala, musim to z něj dostat..


A taky si pamatuju jak sedim na zemi a v ruce držim žábu. "ahoj žááboo"

Pak, když odjel tramvají, začala sem zase hystericky brečet. Šla sem spát k Martině, protože takhle sem domů prostě nemohla. Sice z toho mam teď zaracha, ale to nevadí.