Poslední naděje

16. března 2011 v 17:50 | An(N)dy |  Jednorázovky
Všude se o tom mluví. Apokalypsa. Má přijít i k nám.
Když mamka a táta koukali na televizi, já jsem to cítila v kostech, že se to blíží a hodně rychle. Rychle jsem si zabalila nejdůležitější věci a utíkala za rodiči, aby udělali okamžitě to samý. Při tom všem jsem neustále z oken sledovala východ.
Byla tmavá noc a já myslela, že vidím padat hvězdu. Přála jsem si něco. Jenže pak. Další a další! Byly to mrňavý meteority, co rozpoutaly oheň. A tak blízko!

Konečně jsem rodiče dostala od obrazovky a něco si začali balit, jenže mě se zmocnila panika, začala jsem brečet a pomáhat jim.
Urychleně jsme vypadli z bytu a dostali se do ulic, kde zmatení a vystrašení lidé pobíhali a člověk si připadal jak v mraveništi. V ten moment se mi ztratili... Mamka s taťkou byli fuč! Nikde jsem je neviděla, panika se mě zmocnila ještě víc. S brekem jsem utíkala noční ulicí, na místě, kde už bylo pár lidí, a uviděla jsem, jak nějacé lidé ničí výlohu od supermarketu, který měl být zavřen jednou provždy a měl si počkat, až k němu apokalypsa dojde. Pomohla jsem jim s rozbíjením a pak sme se všichni vrhli dovnitř, abychom vzali co nejrychleji nějaké jídlo a pití, potřebné pro přežití.
Vzala jsem si dvě láhve vody s tím, že prostě musím šetřit a trošku jídla.
Utíkala jsem na autobus, co mě měl dostat až na hranice k Německu.
Celá zkleslá, smutná a sama, jsem nastoupila do autobusu a sedla jsem si. Pozorovala jsem ubíhající krajinu a po tváři mi stékala jedna slza za druhou.
,,Je Ti dobře?'' Zeptal se mě muž, co mě pozoroval už delší dobu.. ,,Jo.. Já jen... Nevím, jak tohle všechno zvládnu..'' ,,To nikdo, hlavně už nebreč, trhá mi to srdce a rozhodně ti to nepomůže...'' ,,Já vím, jenže..'' a v ten moment jsem si vzpomněla na mobil v kapse. Rychle jsem ho vzala a doufala, že tam je dost baterie. Byla téměř plná! Po tváři mi stekla další slza, ale to už nebyla slza beznaděje, nýbrž naděje.
Projížděla jsem seznam a rozmýšlela, komu zavolám. Nebo.. zkusím zavolat. Na telefony v plamenech se asi moc dobře volat totiž nebude. Mamka... - Nic. Táta... - Nic. Bylo mi jasný, že.. už nejsou. Jak jejich telefony, tak oni. Další slzy se začaly probíjet na ten krutej svět. Jedna za druhou. Jela jsem telefonním seznamem dál, až jsem narazila na jeho jméno. Zmáčkla jsem tlačítko se zeleným telefonem a přiložila k uchu. Vytáčí! Srdce se mi rozbušilo a tep se mi zrychlil.
Chvilku jsem čekala, už jsem to chtěla položit, až se ozvalo prosté: ,,Ano?'' ,,Hejj! Hej! Ty žiješ! Ty žiješ.'' V tu chvíli jsem se rozbrečela... ,,Co se děje? seš v pořádku?'' ,,Já.. Naprosto, víš.. jen jsem chtěla vědět, jestli seš v pořádku ty... Kde jsi?'' ,,Ve skutečnosti jedu pryč z týhle proklatý Republiky, do Německa a pak nevim, co bude dál.'' ,,Jedeš do Německa? Já taky! Jedeš sám?'' ,,Ne, s kámošema, co tomu utekli společně semnou.. Co ty? Jak jsi na tom?'' ,,No, ve skutečnosti.. Už nemam nikoho, tak jsem zkoušela telefonní seznam... Rodiče se mi ztratili v davu a jejich telefoní čísla prejže už neexistujou.. Neni to lehký.. Jsem ráda, že seš v pohodě aspoň ty. Jenže otázkou je, jestli se ještě uvidíme..'' ,,Jo, vůbec by mě zajímalo, jak to tady bude dál... No nic, asi raději už půjdu, měj se a buď opatrná.'' ,,Ty taky, pa.'' ,,Pa.''
Byla jsem tak neuvěřitelně šťastná, že je v pořádku, že jsem slyšela jeho hlas a že se o mě zajímal. Tak strašně šťastná... Tak šťastná a zároveň tak na pokraji šílenství.
Muž mě celou tu dobu dál pozoroval... ,,Tak co? Už je ti líp?'' ,,Vlastně.. Jo, o trošku. Jsem ráda, že alespoň on je naživu, jsem ráda, že jsem slyšela jeho hlas a jsem ráda, že je v tomhle autobuse alespoň jeden člověk, se kterym si můžu povídat.'' ,,Slyšel jsem o tvých rodičích, to je mi líto..'' ,,Jo.. to mě taky'' a oči se sklopily dolů, na podlahu.
Po několika hodinách cesty jsem se autobusem dostala na hranice do Německa. Dostala jsem se na vlakový nádraží. Zmohl se mě další stav nouze.
Vždyť německy neumím ani slovo! Klid. Je to jediná naděje, zvládla jsi to sama až sem, tak to dotáhneš až dokonce. Ty přežiješ, ty to zvládneš.
Přijel vlak.. Nastoupila jsem a zalezla do kabinky. Tašku si položila vedle sebe, nohu opřela o výčnělek pod okýnkem, ze kterého jsem se pak dívala a přemýšlela, co bude dál.
Vzhledem k tomu, že jsem se chtěla dostat co nejdál na západ, cesta trvala několik hodin, takže jsem se stihla i prospat.. Naštěstí ve vlaku maj záchody. Není to sice žádná sláva, ale alespoň nemusím riskovat, že se mi v někde křoví do zadku zakousne krvežíznivej králik. Ani bych se nedivila, zajímalo by mě, jaký dopad tahle ponurá atmosféra má na zvířata.
Nedokázala byc jen tak sedět a čekat, až příjde konec. Proto jedu takovou dálku. Vlastně doufám, že nebudu muset mluvit německy, vážně neumim ani hlásku.
Vzala jsem mobil a zkontrolovala stav baterie. ,,Napíšu mu SMSku, nic za to nedám, nechci ztratit i jeho'' šeptla jsem si.
Ahojky, snad ti nevadí, že ti furt píšu, nebo volám, ale mám strach. Seš v pohodě? Ozvi se.
''Ubytovala'' jsem se v parku na lavičce, a čekala, až bude den. Vyspala jsem se, sice jsem si připadala jako polámaný brouk, ale měla jsem energii, to je hlavní. Když jsem se ráno probudila, někdo mi tu nechal nějaká ty eura, což mi přišlo docela vhod, už mi docházelo jídlo i pití a nezdá se, že by se někdo rozhodl rabovat semnou. Jenže nemám ani ponětí, jakou cenu ty jejich peníze mají, tak jsem se rozhodla to prozkoumat, čísla by měla bejt všude stejná, hehe.
Koupila jsem si chleba a minerálku a zbylo mi ještě pár drobných, což nemám v plánu hned utratit, zítra je taky den. Ale počítám s tím, že mi chleba vydrží delší dobu, takže hned zítra nebudu muset kupovat nic. Snad.
Šla jsem si ulicí, s velkou taškou přes rameno a hlavou plnou myšlenek.. V tu chvíli jsem si ale vlastně uvědomila, že nevím kam jdu. Nezbývalo mi nic, než se zeptat na cestu. Ha. Anglicky.
Po tom, co jsem stopla asi 20 lidí jsem konečně narazila na člověka, co zvládal základy angličtiny, takže jsem se po půl hodině dozvěděla, že jdu uplně blbě a že musím na druhou stranu.
Uběhly dva dny a on se furt neozval, vážně, začíná mi z toho bejt dost špatně, ale usoudila jsem z toho, že ani Německo nebude moc 'oukej' , jestli se mi už ani on neozývá. Třeba jenn.. se mu vybil mobil! Uklidňovala jsem se v duchu, ale usoudila jsem, že v Německu prostě nezůstanu. Seženu někde peníze a pojedu do Francie. Francouzsky jakž takž umim, takže no problemo a ve Francii můžu nastoupit na tu velkou loď a dostanu se až do Ameriky. Jediný místo, kde někoho znám, protože Česká Republika je už nejspíš komplet v plamenech. Až budu v Americe, stačí se dostat do NY city, někde se připojit k facebooku a čekat, až bude Maurice online. Je moje jediná náděje. - Jo. To je dobrej plán. Vždycky jsem chtěla do Ameriky a teď mám konečně důvod. Kurva velkej důvod, proč tam jet.
Jenže chce to peníze. Nezbývalo mi prostě už nic jinýho, než někomu ukradnout peněženku, bohužel.
Kolem šel nějakej mladej chlap, pankáč a z kapsy na zadku mu trčela peněženka. Jaká náhodička. Poichu jsem mu doběhla několik metrů za záda a pak už jsem jen rychlým krokem šla, abych ho dohala. Když se zastavil, aby se podíval do výlohy obchodu s muzikou, naklonil se a nevšímal si svojí peněženky, procházela jsem kolem, ''omylem'' jsem do něj strčila a v ten moment jsem mu vzala peněženku. ,,I'm sorry'' řekla jsem a rychle pryč. Za pořízený peníze jsem si sehnala nejlevnější lístek až na západ Francie bez přestupů, počítám jen s přestávkama.
Asi dva dny jsem se nudila v autobuse, mobil už se mi vybil, ale nabíječku jsem si s sebou vzala (chytrá holka), takže pokud se dostanu až k Mauricovi, snad bych si to mohla dobít. Bože. V autobusu jsem seděla vedle takovýho krásnýho černocha, vážně to stálo za to. Mm, sbíhaly se mi na něj sliny, pořád sme na sebe pokukovali a usmívali se na sebe. Aspoň nějaký menší dění v tom autobusu. Po tom, co jsem usla jsem se probudila a ležela jsem mu na klíně.
,,A sakra! Ummm.. Umm. I'm sorryangličtina.. Teda. Pardonfrancouzština.'' ,,It's okay, really, don't worry.'' (To je v pořádku, vážně, nedělej si starosti.'' ,,You speak english! Great, I really hate french, it's soo hard.'' (Ty mluvíš anglicky! Super, vážně nenávidim francouzštinu, je taak těžká!) ,,Yeah.'' (Jo.)
Uff, alespoň něco, začali sme si povídat, ježe pak jsme měli vystoupit a naše cesty se zase rozdělily.. Škoda, byl fajn... Půl dne jsem čekala na další autobus, kterej mě odveze na tu blbou loď a ve kterym budu sedět jak pecka, ještě na lodi bůh ví jak dlouho. V každém případě - Americe jsem stále blíž a blíž.
Víte vy co? Je to krásnej pocit, vystupovat z toho autobusu, co už sjel tý lodi a vy si můžete už jen říct ,,DOKÁZALA JSI TO'' Konečně jsem tu. V Americe. Pryč od Evropy, pryč od tajemných ohňů v Evropě, můžu začít odznova. Upnlě. Někde jsem si musela rozměnit eura na dolary, a sháněla jsem internetovou kavárnu. Bože, alespoň tam nebudu muset být do večera, když už s Mauricem jsme ve stejném časovém pásmu.. Nebo, alespoň přibližném.
Přihlásila jsem se na facebook a podívala se, kdo je online.. Maurice! Napsala jsem mu, česky, protože on je z Česka, vypsala jsem mu mojí situaci a položila základní otázku. ,,Nemohla bych u tebe bydlet? Alespoň.. prozatím. Nějak se dostanu do NY a pak už by to mělo bejt snažší.'' ,,Jasně! Vždyť víš, jak dlouho jsem tě přemlouval, ať se sem přestěhuješ a teď se mě tak hloupě ptáš? Trubko, samozřejmě.!'' ,,Jo.. Díky, já jen. Nemam u sebe moc věcí, vlastně jsem to balila narychlo, šlo o krk.'' ,,To je v pohodě, mladá něco bude mít.'' ,,Mladá? Nebudu jí vadit?'' ,,Ne, navíc - ta česky nemluví, takže klídek.'' ,,Haha, děláš, jakoby ses semnou chtěl bavit o zajímavejch věcěch, asi si to ještě rozmyslim :D'' ,,Ne, promiň, pohoda, jen mi řekni, kdy budeš v NY a kde vystoupíš.''
Podala jsem info a už jsem se na něj těšila. Sehnala jsem další (už snad poslední) lístek, co mě měl dostat až do New Yorku.
Za pár hodin už jsem viděla stanici, kde mám vystoupit a na ní taky dva metry vysokýho černocha. Jo, to je on. Maurice. Řekla jsem si v duchu.

,,A teď tu s tebou sedím, popíjím kafe a vyprávim ti, jak to všechno vlastně bylo a čert ví, jak to bude dál. V každym případě mě musíš naučit pořádně anglicky, nejlíp americkou angličtinu, když už jsem tu.''
,,To si piš.''

Hodila jsem si mobil na nabíječku a hle! SMSka od něj. ,,Jsem OK., buď opatrná, kde jsi?''
Spadl mi kámen ze srdce.
***

Uff hergot lidi, víte jak mi tohle dalo zabrat, abych to napsala? A furt samý cestování, kriste. Vážně už jsem nevěděla jak to psát, navíc nemám ani páru, jak dlouho taková cesta může trvat, takže jsem to už brala hopem. Inspiraci jsem našla dneska ve snu, vlastně se mi zdálo něco podobnýho, jen jsem to předělala a dodělala. Tak snad jsem se moc neztrapnila. :D // Komentáře, sím, sím.
 


Komentáře

1 znavená. znavená. | Web | 16. března 2011 v 18:26 | Reagovat

Asi tímhle příběhem pokračuješ na Japonsko. Je to hrozný, co se děje, ale kdo se má kurva divit, když nám jen příroda vrací to, co jsme jí vzali? Furt se mluví o střílení zvířat, že jsou přemnožení atd., ale přemnožení jsou tu jen LIDÉ.
Je to krásně napsaný, ale někde to ta nespisovná čeština kazí :D Ale dala sis s tím velkou práci, všechny palce nahorů :)

2 Rue Rue | Web | 16. března 2011 v 18:54 | Reagovat

Promiň, že do toho tak rýpu, ale ve zprávách rozhodně neříkali, že bude Apokalipsa. Spíš Apokalypsa.

Ach, omlouvám se, ale stejně ti to budu muset zkritizovat. Nápad je dobrý, ale na povídku moc rozsáhlý. Navíc si neměla moc informací o tématu...chtělo by to spíše rozebrat jednotlivé části, třeba prodloužit to v České republice, takhle je to hrozně hopem a vážně si myslíš, že by se do New Yorku dostala prostě jen tak? Navíc mi příjde, že na to, že ji zemřela máma s tátou a hodně lidí, co znala to bere docela v pohodě. Tak si trochu poplakala, jak kdyby jí umřel křeček. A ještě v tu chvíli pořád myslí jen na to, kdy se dostane na Facebook aby mohla zkontaktovat Maurice. Neměla by být ráda, že vůbec žije?
Nápad dobrý, zpracování teda nic moc...prostě by to chtělo víc rozebrat.

3 Hell Hell | Web | 16. března 2011 v 19:02 | Reagovat

já myslím, že je to perfektní, tak jsem se do toho začetla, že mi to chvilkama připadalo jako realita. tohle mi nedělej holka :-)

4 Rue Rue | Web | 16. března 2011 v 19:33 | Reagovat

Já píšu podle snu rovnou celý příběh, ale prostě když podle něj chce člověk něco napsat, musí si toho ještě spoustu domyslet. Prostě má jenom myšlenku toho snu.
To ne, zase ztráta času to nebyla :).

Ono ve snu je divný všechno :D. Třeba se mi jednou zdálo, že sem snědla čočku a pak se proměnila v prase, co si chtělo uříznout nohu :D. Ale příběh jsem podle toho teda nepsala xD.

5 Rue Rue | Web | 16. března 2011 v 19:45 | Reagovat

Já jsme z toho pak byla vyděšená ještě asi rok a nechtěla jíst čočku :D. Dokonce, když jsem už byla tak poloprobuzená, ještě jsem si domyslela konec, že jsem vypila nějakou minerálku a proměnila se zase zpět :D.

6 Rue Rue | Web | 16. března 2011 v 19:50 | Reagovat

Jo jen tak mimochodem - bylo mi pět :D.

7 Rue Rue | Web | 16. března 2011 v 19:58 | Reagovat

Fakt nevím, jak jsem k němu přišla. Člověk si tak v klidu chodí do školky, hraje si a najednou je v něm ve snu prase :-D.

8 Sai Sai | Web | 17. března 2011 v 14:59 | Reagovat

Wow, úžasný. Piš častěji, hele. :)) :D

9 Sai Sai | Web | 17. března 2011 v 16:16 | Reagovat

No... počkej, najdu ten článek, kde jsem o tom psala.
http://ztracena-s.blog.cz/1102/jedna-noc-jedna-noc-s-nim
to je ono. ale nic to nezměnilo. Jako by ta noc neproběhla.

10 maybe-strange maybe-strange | Web | 19. března 2011 v 9:47 | Reagovat

whooah, jsem z toho vystrašená, chápeš? :D
Hele, je to úžasně napsáno, měla bys psát víc!
Jak píše Rue,.. moc s tím nesouhlasím. Možná jsi měla málo informací, ale proč si to neudělat po svém? Je to tvoje povídka, můžeš tam napsat cokoliv, přetvořit si to jak chceš, záleží na tvé fantazii, nemusíš se něčím řídit. A tečka ! :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama