Březen 2011

Tell me what happend

24. března 2011 v 21:08 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Tvoje jméno. Prostě Ty.
Sakra. Řekni mi, co se doháje děje? Řekni mi to, prosím, protože mě to strašně zajímá!
Dobře, omlouvám se, dám ti volnost, nebudu ti psát, ale co to sakra bylo? Poslední dobou se ukazuje, že dokážeš člověka i nemálo naštvat, vystrašit...
Naštval si mě, zklamal si mě... Třeba když sme byli domluvený, že mi napíšeš smsku, jestli pudeš, nebo ne. Co si udělal ty? Nenapsal si mi, ani když sem ti napsala dvě smsky. Vysral si se na to prostě. Pak sem ti volala a ptam se, proč neodepisuješ.. a co ty? ,,Já sem nějak zapomněl.'' Super, Stanny, vážně. Nic lepšího v rukávu nemáš? Neumíš moc přesvědčivě lhát, vážně ne. Zklamal jsi mě.
Včera jsem ti psala. Odepsal jsi. Dvakrát. A pak tři hodiny nic? Vykašlala sem se na tebe a šla sem spát, sorry, na tohle nemam, je mi líto.
Dneska? Přišel si na schody. Ani by si nepozdravil... Řekla jsem ,,Čááu.'' a ty si na mě hodil tak.. strašně.. divnej obličej, vyděsil si mě. Co se sakra děje?! Ptala jsem se sama sebe v hlavě. Provedla jsem snad něco? Řekni mi. Co se děje, prosím.:'( Užírá mě ta nevědomost, proč na mě tolik sereš. Proč.
Objal si mě, aby se neřeklo a dal si mi pusu. Ale co z toho. Velký. NIC.
Když si odcházel, ani si nezabučel! Víš ty co? Srala sem na tebe, nebudu se vtírat, ten tvůj obličej mě prostě pohřbil.
Kde jsou ty doby, kdy jsi se ozval, když jsem se zapomněla rozloučit? Třeba když jsem odcházela od tebe, zakřičel si přes celej tvůj byt ,,No Endyyyy''.... Hned mi bylo jasný, co. Zapomněla sem se rozloučit. Okamžitě sem letěla za tebou, seděl jsi na gauči. Objala jsem tě, ty si objal mě. Dlouze, krásně. Dali sme si pusu a všechno bylo OUKEJ. Tak pověz. Co se děje?! Proč neni všechno OUKEJ? Proč začínáš bejt stejná přetvářka, jako všichni ostatní?
Proč pořád vidím ten obličej, co si udělal? Zabíjí mě to. Chce se mi brečet.
Nevim kurva co mam dělat.
Dopíči! Ty. Sereš mě, ale pořád mam pocit, že tě kus mýho já pořád chce. Nechci zapomenout na ty krásný chvíle s tebou, ne a ne. Ale ta druhá část mýho já řiká, že si debil a je to pravda. BOŽE!

Propadam z matiky a možná i zeměpisu.
Všechno se nějak sere. Všechno.

Díky Ti, Čutálisto, za všechny pěkný chvíle s tebou, držíš mě nad vodou a ani o tom nevíš, mám tě ráda. Ty ses na mě ještě nevysral. A já cejtim, že ani nevysereš. Mám tě ráda, strašně moc. Jako kamaráda.

Leze na mě jaro...

22. března 2011 v 21:00 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Ano, ano, ano. Naprosto totálně na mě leze jaro, všemi směry. Bohužel ale také z tý horší stránky, alergie, což neni už tak příjemný. Ale přežívám.
Po výletu do Fashion Arény s Májou a Zelenáčem sme zakempili v mekáči na Flóře. Pořád na mě čuměl jeden strašně divnej hoper, protože mi furt padalo zelí od pusy, jim prostě jako prase. Nevadí. Pak sem se totááááááálně upatlala kolem pusy, takže sem si schovala pusu za ruku a začala se smát jako hovado. Utřela sem si pusu, kousnu do burgeru a... uvidim kluka. Co vypadal UPLNĚ jako Stanny!!!! Akorát byl tmavší, měl menší nos a neměl tak kudrnatý vlasy. Panebože. Zůstala sem sedět, burger v puse, žaludek sevřenej jako kdybych právě stála na pódiu před milióny lidmi a měla vystoupit. Tak moc se mi sevřel žaludek. Tak strašně moc. Bylo mi na zvracení. Měla jsem chuť celej chickenburger vyklopit zpátky na stůl. Mája zpozorovala moje zkamenění.. ,,Májo....! On. On!! Ten! Támhle! Bože!!!''
Řekla, že je mu podobnej, ale že je hezčí a že prej tohodle by mi i schválila. MPhh.
Škemrala jsem Zelenáče, aby mi došel pro číslo.
Nedošel píčus. Pořád sem na sebe s tim klukem koukala, doháje! Měla sem si pro to číslo dojít sama, sakra! SAKRA! Neusnu, fakt ne.
Představa, že kdybych nebyla posrávka, tak už sem si s nim mohla psát! třeba.

Leze na mě jaro. Znát ho, tak sem do něj blázen. Tak ho zbožňuju, tak pro něj udělam první, poslední. Jen kdybych nebyla blbá a pro to číslo si došla.
Kéž bych měla hezčího klona mojí zhouby - Stannyho..
Sakra!

Poslední naděje

16. března 2011 v 17:50 | An(N)dy |  Jednorázovky
Všude se o tom mluví. Apokalypsa. Má přijít i k nám.
Když mamka a táta koukali na televizi, já jsem to cítila v kostech, že se to blíží a hodně rychle. Rychle jsem si zabalila nejdůležitější věci a utíkala za rodiči, aby udělali okamžitě to samý. Při tom všem jsem neustále z oken sledovala východ.
Byla tmavá noc a já myslela, že vidím padat hvězdu. Přála jsem si něco. Jenže pak. Další a další! Byly to mrňavý meteority, co rozpoutaly oheň. A tak blízko!

Když srdce zavelí, rozum je.. v koncích.

14. března 2011 v 12:20 | An(N)dy |  Písně, básně, moudra

Možná by to bylo jiný,
možná by si mě měl rád,
možná by bylo lepší,
nikdy tě nepoznat.

Říkala jsem to i o něm,
a musím se teď smát,
že tu samou blbost,
nechávám si semnou hrát.

Chci tě znát, chci tě mít,
chci tě líbat a s tebou být.
Chci bejt tvá, chci bejt svá,
chci abys mě líbal, mé dotyky vnímal.

Mysli na mě, mysli na nás,
sni o mě a o tobě naráz.

Tak, jako já sním o tobě.
Vlastně o nás.

Každým dnem a každou nocí,
mé myšlenky se k tobě vrací,
pravda mění se ve sny,
co v lásku planoucí vzešly.

Všechno je už pryč,
já však budu stále hledat
k tvému srdci klíč.

Je to hrozný, já vim. Když já jsem si uvědomila, že váážně přidávám jen do 'deníčku'... Noojono.
Já vim, všichni to říkáte, je to debil, ale já si nemůžu pomoct. Je to sladkej debil, a když sem s nim, jako debil se nechová. Chová se jako debil jen, když.. no, zkrátka když.. víte že ani nevim? :D



Ranní káva a kecy jako bonus. Varování, nebezpečně dementní text

13. března 2011 v 12:33 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Jo. Je odpoledne a já piju mojí ranní kávu. Bez mlíka i bez smetany. Došly.
Omlouvám se, že to sou fakt jen kecy a další kecy do 'deníčku' když já prostě na nic víc nemám náladu.
Nic se nedělo, já prostě jen.. Potřebuju psát, protože když se vypíšu ze všeho, co cítím, je mi líp. Asi..

Mě už ty moje pocity a city prostě nuděj. Vždyť je to pokaždý to samý, až na to, že tentokrát to nezůstalo jen u snění, ale něco málo bylo. Pár krásnejch hodin, o kterejch už zase snim...
Všechno se to začalo sesírat, když jsem jeho fotku uvidla v časopise, tý noci se mi o něm zdálo.. a ráno jsem se probudila s kurevsky krásně tajemnym pocitem u srdce, jenže já věděla, že to je v háji. A bylo.
Pak mě pozval k němu na privát... A i přesto, že nic nebylo, až na pusu na přivítání a na rozloučení a dvě objetí, stejně jsem měla tak.. hřejivej pocit u srdce, že jse s nim, ikdyž neni můj...

Seděla jsem tam a gauči a koukala na něj. I přesto, že mu maličko zarostzly vousy, i přes to móňo pod levym okem, i přes všechnu tu bolest kterou jsem kvuli němu musila přetrpět, jsem byla šťastná. A v te moment jsem to ucítila.. Motýlky.. Jemný šimrání v břiše.. A v ten moment jsem byla vlastním tělem donucena, abych se nad tím vším zamyslela... Na co jsem přišla? ''To je absolutně v prdeli. Sedim tu, čumim na něj, snim a nejsem schopná říct nic normálního, abych se nepřeřekla, protože ty jeho oči... Sledujou mě. Kdykoliv. Když zavřu oči, když mluvim... Mezi přestávkama od tekkenu, vždycky se pohledy střetnou. Řekni to. Řekni to. Andy. Si v háji. Si zamilovaná. Špatně. Zase!''
Celý noci na něj myslim, když se probudím, usínám zase jen proto, že myslím na něj. Uznávam to. Sem blbá. Jenže... Hlava řiká zase něco uplně jinýho, než srdce a mě to deptá. Jak se řiká... Když srdce zavelí, rozum je v prdeli... Typický.
Posloucham písničky, převážně smutný, píšu tenhle článek, popíjim kávu a myslím na něj. Sním, sním, sním, jen a jen o něm. Sakra!
Nevim, co mám dělat.

Víte vy co? Nesnášim se. Nesnášim to, že musim nosit brejle. Proč? Protože se mu víc líbim bez nich. Sobě taky. Protože sou prostě.. grrr. Chci čočky, prosím. // Oči, postava a rty jsou věci, který na sobě mám prostě ráda. Nenávidim zbytek. Nenávidim můj nos.
Ach jo. Chtěla bych bejt krásná. Chtěla bych bejt krásná, abych ho získala. Jen a jen pro sebe. Na oplátku bych byla jen a jen jeho.
Jo, tohle se nedělá, chci kluka, kterej má holku. Ta holka ho miluje. Jenže on jí ne. Já to poznam...
Chtěla bych bejt s nim. Pořád. Chtěla bych, aby mě taky miloval.
Chtěla bych, abysme spolu jeli.. třeba někam na chatu, v létě, lehli si v noci do trávy a sledovali hvězdy, poslouchali cvrčky, pak ráno, šli spolu tam, na ten útes a sledovali jak vychází slunce. Vzali si tam s sebou jídlo a počkali do večera, abysme mohli sledovat zase jak slunce zapadá. Aby nám do toho všeho krásnýho vysěnýho života zpívaly srnky, zajíčci, ptáčci, jako v pohádkách. Jako v animovanejch pohádkách. Aby zpěv animovanejch roztomilejch zvířátek doplňoval všechny krásný chvíle. Aby nás stromy pozorovaly a mezi stébly trávy se štěbetalo o naší nehasnoucí lásce.
Aby sme spolu byli navždy. My dva. Pořád zamilovaní. Navždy.

Jsem ráda, že ti chutnalo.

11. března 2011 v 21:05 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Ach. Bože. Už zase dělám hlouposti.
Včera jsem si s NÍM psala, a prejže dneska je u něj privát a že mam přijít.... Řekla jsem, že možná...
Dneska jsem celej den nemyslela na nic jinýho.
Po škole jsem si skočila na oběd, na vteřinku na Schody a domůů, jako vzorná holčička. Pustila jsem mamině ulici, potom i ordinaci a pak ''jsem šla k Máje''... :D
Ve skutečnosti jsem nastoupila na tramvaj, a jela jsem áááááž na... no. Asi 6 zastávek, kde jsem vystoupila a uviděla jsem je.
JEHO, Paulu a Spodka. Objala jsem Paulu.
,,A pusu?''
,,Pusu ne, mam lesk na rty.''
Stanny: ,,Lesk na rty joo? Ukaažž.'' Objali jsme se, dal mi pusu a začal mlaskat, jakoby ten lesk chutnal
,,Hmmm, dobrejj.'' Začala jsem se smát.. Och božže, taková provokace od tebe? Proč je ON tak sladkej? Proč?! Neděláš mi to lehký, bože, víš?. Fakticky ne.
Pak sme jeli všichni čtyři ke Spodkovi, že vezme ňáký jídlo, aby se pak u Stannyho neumřelo hlady... On šel s Jirkou nahoru a já s Paulou jsme zůstali sami... Měla jsem dobrou náladu, tak sme si zezačátku povídali... Pak sme se začali mlátit novinama a pak sme měli jet nahoru, do šestýho patra za Jirkou a za NÍM.
Jenže výtah že.. malej prostor.. Paula mě začal ošmatávat...
,,Dej tu hnátu pryč ti řikam.'' Naštěstí on to nemyslel moc vžně, kdyby jo, tak ho tam vykastruju... Dojeli sme nahoru za Spodkem, kterej bral to jídlo.. Vzal buchty, chápete to? :D Buchty. :DD
Pak sme jeli zase zpět k NĚMU, přečemž nás všechny málem přejelo auto a když sme přeběhli silnici, tak prozměnu tramvaj. :D Pěkný.
V tramvaji sem se se Stannym začala bavit o ''naší milované'' třicítce, díky který jsem probrečela spoustu hodin.
Pak sme vystoupili a šli sme koupit nějakej ten chlast (ale já se ho ani nedotkla, musela jsem pak dojet domů vcelku. :D) a pak ke Stannymu domů.
Noo, u něj už byla Týna a Honzík a Stannyho 'holka' (ta třináctka - neřešiim.) už odešla. (Takže jsem jí naštěstí ani neviděla..:D)
Noo tak sme začali hrát TEKKENA žejo :DD Teda já sem koukala, neumim to, hrála sem to naposledy před XXX lety a ještě uplně jinou verzi na uplně jinym (staršim) playstationu. :D Pustily se k tomu písničky na plný koule takže sme přitom i zpívali.. Pak hrál Paula a Stanny se Spodkem se zpomaleně prali.. :D Zajímavá podívaná, fň. Fakt ho žeru. )) Joo, i přes to všechno.. I přesto všechno je pořád strašně sladkej a i přes t všechno pořád miluju jeho oči a jeho hlas a.. a kruci.. Už zase přehánim...
V šest sem měla bejt doma, hehe... Je půl sedmý a volá mi táta ,,No kde seš?'' ,,Hemmm, kde sem? No u Máji přeci.'' ,,A ty tam spíš?'' ,,Nespim, nespim..'' ,,Ale mělas bejt v šest doma, ne?'' ,,Noo, to sice jo, ale vždyť sem ti psala smsku, že příjdu v osm'' ,,žádná smska mi nepřišla... Tak poď okamžitě domů..'' Jenže problém je na místě. Táta si myslel, že sem jednu zastávku od nás.. hehe, jenže ono jich bylo asi šest. :D Takže čtvrt hodiny cesty... Vyhecovala sem Čutálista, kamaráda, který dorazil později aby mě doprovodil na zastávku, když už Stanny nechtěl že.
Obula jsem se, už v jiný místnosti a vzpomněla sem si, že sem se nerozloučila, s nikym.. Tak se du rozloučit a už slyšim ,,No Endyyy!'' jak na mě křičí Stanny z obýváku... Stoupla sem si na práh: ,,Noo, vždyť už se du rozloučit...))'' Stanny na mě tak kouká.. ,,Tak poď sem, ne?'' ,,Vždyť už mam boty..'' ,,No a?'' Přišla sem k němu, on seděl na gauči... Objala sem ho a dali sme si zase pusu. Fň, žeru to vítání a loučení, ale je to moc krátký. :D..
Pak jsem se rozloučila s ostatníma a šli jsme s Čutálistou na zastávku... Povídali sme si, překvapivě nebylo ticho, jak jsem se bála. Počkal semnou na tramvaj, když přijela, objala sem ho a utíkala jsem, aby mi neujela. Sedla jsem si a píšu smsku tátovi ,,Dohrajem TEKKENA a jdu.'' Přišla sem domů, táta nikde.. Nabonzovala mě sestra, chápete? Ani hovno už jí neřeknu, ani hovno. Myslí si, že sem byla u Máji a jen ať si to myslí, už jí nic neřeknu. Samozřejmně sme se krutopřísně pohádaly, ale nevadí, jí to přejde...
Ale s mamkou bude průser...

EDIT: Ráno (kolem desátý - dneska) do pokoje vešla mamka, o ničem nevěděla.. Táta spal a ségra v noci odešla pryč a ještě se nevrátila, zase u ňákýho toho jejího frajera bude. :D Vešla do pokoje se na mě podívat, já se ještě válela v posteli... Zvedla jsem hlavu, podívala se na ní, usmála se.. Nějak sme si hezky začaly povídat, měla dobrou náladu... Tak sem jí řekla sama, že sem přišla pozdějc... Takže uf. Žiju, hahá, žiju, vidíte? :D

Dostal si přes držku. A dostaneš zas.

6. března 2011 v 16:51 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Už mě doháníš k šílenství, Stanny!
Kašlu na tebe, kašlu na všechno co s tebou souvisí, zničilo by mě to.
Ty prcáš s ňákou třináctkou a využíváš každý holky, která se do tebe jak slepice zamiluje. Využil si i mě. A kdybych byla hloupá jako ona, dopadnu stejně. Pff.
Bránil si tu třináctku před jinou holkou, která žárlila. Slušný. Schodil si tu žárlivou na zem, ale ta na tebe poslala svýho nacistickýho brášku a jeho kamarády... (hmm.. bránil bys takhle i mě?)
Hahh, oni ti zlomili nos.. A víš ty co? Dostaneš znovu, modli se, ať tě nezabijou.
Fakt je mi tě líto. Kdybys nebyl blbej, už si znovu dostat nemusel. Neměl si to chodit hlásit na policii, oni to zjistili a najdou si tě tak, jako si tě našli předtim...
Mam tě ráda a nebudu se k tobě chovat jako svině, ale co je moc, to je moc.
Když ty sis támhle někde (na tom samym místě co my, snad už to tam začnu nazývat Šmakounovym bordelem či co.) užíval milostnou aférku s naší drahou třináctkou, já sem seděla doma a myslela na tebe. Myslela jsem na to, že třeba to jednou vyjde. Ale ne, jsem ráda, že k tomuhle došlo, jsem ráda, žes mi postupem času SÁM otevřel oči, který jsem hloupě měla zavřený...
Ale otvíraly se. Pomalu, ale jistě. Konečně už vidím, jak moc to nemá cenu. Vidí to všichni, včetně mě... Všichni, až na hloupoučkou, zamilovanou třináctku, která neví, že s ní jen chrápeš, že ti na ní nezáleží. Je mi jí líto. Hm.. Nebo ne, neni. Je hloupější, než jsem byla já, mě tohle napadlo, ona si myslí, že tě má jen a jen pro sebe. Jí by ani ve snu nenapadlo, že se otáčíš za každou, že u každý, u který zjistíš, že bys měl šanci, okamžitě vyletíš jak střela a začneš se k ní chovat mile, a nakonec jí uděláš šťastnou.
Aspoň do tý chvíle, než tě prokoukne, tak jako já.
Dřív, když jsem si vzpomněla na tu noc u Šmakouna, viděla jsem nás dva, měla jsem motýlky v břiše. Když si na to vzpomenu teď, nevidím nic víc, než hrstku událostí, který sem dřív brala za nejkrásnější věci, co mě potkaly. Pche. Nejkrásnější sice byly, ale už to tak nedokážu brát ani v nejmenšim. Dobře zabitej večer ale potom? Jedna bolestivá rána za druhou.
Bum, bum, bum. Jedno zklamání za druhým.

Nebudu se k tobě otáčet zády, když to nejmíň potřebuješ. Nebudu se k tobě otáčet zády, když potřebuješ podporu, nebudu se k tobě otáčet zády, když vypadáš jako shrek, protože ti zlomili rypák a tvoje šance u holek se zase zmenšej. Ne.
Nebudu se k tobě otáčet zády, dokud prostě nepříjde čas.
Dřív bych na ten čas ani nemyslela. Jenže já vim, že naše školy nebudou ''spojenci'' napořád, už tak to nic moc přátelství neni, protože naše škola je prostě svině a pomlouvá každýho. Stanny, ty si taky terčem pomluv. My sme byli terčem pomluv. Až vyjde devítka, až vyjdeš ty... Najdeš si na nový škole nový přátele a nový holky => nová zábava => nový přírůstky na seznam... Neřešim to. Dělej si co chceš.
Kéž bys jen přišel na to, že my, holky sme taky bytosti, co maj city...

Trapasy já ráda

1. března 2011 v 13:51 | An(N)dy |  Milý deníčku...
... ale poslední dobou jich mam až moc.
Mám štěstí, že jsem typ člověka, co si dokáže udělat srandu sám ze sebe, a hned se nesesype jako hromádka popela. Vlastně se svými trapasy i poměrně bavím, ikdyž tohle už byla sviňárna.(stejně sem se zasmála)

Včera jsem zase psala Stannymu a rozhodě jsem nečekala, co na mě pochvíli vybalí. Normálně jsme si psali.
Ale on po chvíli napsal: ,,btw: viděl jsem tvůj sešit z matiky :D''
V ten moment by se ve mě krve nedořezali. Proč? Sešit mam celej popsanej jeho jménem a srdíčkama, muhehe. Libový no. Napsala jsem otazník, pak nejspíš něco jako ,,cože?'' a pak hromaduuu vytlemenejch smajlíků...
,,Jakej kretén?? :DD''
,,To nemůžu říct :D''
,,Budeš muset:D''
,,Řiká kdo? :DD''
,,Řikam já.''
,,....''
,,Vážně? Tomuhle zmetkovi nakopu zadnici.:D''

Zrovna jsem měla teplotu, po tomhle jsem byla rudá až za ušima.
,,Mpphh po tomhle mi stoupne teplota tak na 50.. :D''
,,Seš v pohodě? :D''
,,Naprosto, jen trochu trapas, ale pohoda// :D' Kristee..//.. A co si řikal, když si to viděl? :D''
,,Pousmál sem se a řek sem .. hustýý :D'' (naprosto si to dovedu představit.:D)
,,A co sis při tom myslel? :D''
,,Že mě máš asi hodně ráda
,Lépe řečeno že seš do mě blázen :D''

Nestačila jsem se divit, jak strašně si věří.
Pak se mě zeptal: ,,Hele? :D Nemáš 22korun?:D'' ,,Mám, ale musela bych rozměnit:D'' ,,A kde bydlíš? :D'' ,,Kus pod ****:D'' ,,Tak za 15 minut na zastávce?'' ,,15 minut? A prdel si ze mě neděláš? Já se teprv hrabu z postele a ty mi dáš 15 minut..? :D''...

Když jsem s navlíkala ve spěchu ponožky, zavolala mi Barby, jestli nepůjdu ven, tak jsem jí prostě nabrala s sebou a hotovo. Stejně bych asi neměla žaludek na to jít tam sama, po tomhle všem. :D Rozměnila jsem dvě kila a šly sme na zastávku. Sedly sme si tam a povídaly sme si. Nějak jsem se hrabala v mobilu, když jsem periferním viděním viděla, že tam stojí ňákej ''tučňák'' a kouká.
Tak jsem se podívala, co to je zač a co chce... Mpph. Stanny v kvádru.. :DD Vůbec sem tomu nevěřila! :D V kvádru! Chápete to? :D.... Objali sme se, dali sme si pusu (mpph jo! :D) a chvíli sme si povídali... Ale pak tomu tučňákovi jela tramvaj, takže jel... :D Tak jsem šla ještě s Barby do pizzérky a pak dom...:))

Začala jsem se neskutečně hádat s pár jedincema devítky, nejvíc s jednim klučinou, ale nakonec to ukončil normálně, za což sem byla vděčná protože mi během tý hádky stoupla teplota na 38. :D..
Paula byl milej, protože sem se hádala za něj, protože mě naštvalo to, jak se k němu některý lidi chovaj...

A asi před patnácti minutama jsem psala SMSku Deli, jestli neví kdo a jak mi vyfotil tu matiku a ona prej že to nebylo tak těžký, že Jelíková rozdávala sešity a u těch co chyběli dala ty sešity na katedru.. A hádejte co. Můj byl navrchu...
A na to, kdo to vyfotil mi neodpověděla.. takže pokud to byla ona, tak jí ze života udělam peklo...