Říjen 2010

První "rozchod"

11. října 2010 v 21:10 | An(N)dy |  Milý deníčku...
Dodatek 2015: nejspíš již ve starších smazaných článcích bylo o tom, že jsme spolu s Camem začali chodit, respektive naše druhý randíčko bylo v kině a pak, že to nějak zkusíme.

Mám toho strašně moc v hlavě. Zmatek, guláš, binec, nemůžu si srovnat myšlenky, nejde mi to.
Poslouchám smutný písničky a chce se mi brečet. Čekala jsem, že to bude snažší, ale teď tohle? Nechápu to! Nebyla jsem zamilovaná, jsem si tím víc, než jistá. Prostě to nechápu.. Je to vždycky tak těžký, když se s někym rozejdete? To je hrůza.. Asi si du pro čipsy... Ne, jsem líná... Ach jo. Řeknu vám co se dneska dělo... Pak se dostaneme i k tomuhle..
Ráno všechno vcajku, už podruhý jsem jela ráno s jedním asiatem, je totálně sladkej, musim mu podstrčit moje číslo. Musim sebrat odvahu, kruci. Pořád sme po sobě koukali, ňuňu.
Ve škole hrozný, při fyzice sem pořád myslela na toho asiata a nad tím, jak to Camovi mám říct. Ptala jsem se nenápadně i kluků, jak by jim to nejmíň ublížilo, kdyby je holka nechala po 9.ti dnech... Nic extra jsem nezjistila, tak jsem se snažila na to nemyslet..
Jdu a uvidím krásnýho maldýho černocha.. A pak jsem se podívala líp.. A? Zemon. ,,A kurva..''.. Slyším, jak na mě řve ,,Endy!'' Šel ještě s Markem a Filipem.. Marka znám, ale Filipa jen od vidění... Marek zamnou přiběhnul jako první. Ještě před tim, než přišel Zemon a Filip, řekla jsem Markovi, že Zemona jsem potřebovat neviděla.. A pak přišli. Ježiši mě je tak zle, nenávidim svůj život, lidem kolem o Zemonovi zakazuju mluvit a já ho potkam, to je ironie. Je mi až do breku. Zatracený pomalý písničky.
Robbie? Zmlkni! Zlmkni!

V očích už mám slzy, ach jo. Já chtěla černocha, strašně moc jsem ho chtěla. A když jsem ho měla, tak už jsem ho zase nechtěla. Jsem divnej člověk...
Přišla jsem domů, uplně vcajku, asi po hodince sme šli s tátou do sámošky, a pak jsem razila na hodinku s Barby ven. Když sme se po dlouhý procházce rozloučily, sedla jsem si na lavičku a koukala.. Popíjela Big Shock a přemýšlela.. Pak, pět minut před tím, než jsem měla bejt doma, jsem se zvedla a šla jsem domů... Už docela zdrcená... Strhla jsem si náplast z ruky.. (Popálila jsem se žehličkou na 230°C a pak se mi to ještě ňák natrhlo..) Doma jsem musela dělat že jsem hrozně vcajku. A pak jsem to prostě.. ukončila.. Je mi to líto, fakt je, jenže.. za 1. stalo se a za 2. prostě je to tak lepší. Můžu si dělat co chci, nikomu už tím neublížím - snad...