Otazníky

28. dubna 2016 v 23:05 | Nobody |  Milý deníčku...
Takže - po extrémně dlouhé době mě komentář zase donutil se ozvat - jinak bych se asi nedokopala cokoliv napsat.
Pokusím se to vzít zkrátka. A už předem jsem trošku smutná z toho, co se chystám napsat. Ale myslím si že nastal čas.
Ale k tomu až později.

Vezmu to fofrem - Michal z minulého článku - stále jsme spolu, už je to půl roku, všechno je téměř ideální a často mi kamarádky říkaly, že jsme takovej COUPLE GOAL. No, ne vždycky je všechno pohádkový a ideální, ale troufám si řct že nějakou dobu jsme vážně takoví byli. On byl jako princ z pohádky, nesmírně si mě vážil a stále váží a je to strašně krásnej pocit, vědět, alespoň pro jednou, že se objevil někdo, kdo to s váma myslí vážně a nebojí se vám to dát najevo.
Plánovali jsme cestu do Vietnamu, kde bych poznala jeho tatínka, vzhledem k okolnostem to ale neklaplo. Nevadí, jindy!

Dál? Maturuju. A mám toho teď tolik, že se vůbec neučim. Jednu část mám za sebou, doufám že úspěšně, dvě části ěm ještě čekají. Jedna asi tak za tři dny, a ne, stále jsem se na nic nepodívala. Tak doufejme, že alespoň na ty ústní se nějakým způsobem přiipravím.
Když já se prostě neumim učit.
Prostě ne.

Taky se v mém životě stala další věc, a musím říct, že život se mi radikálně začíná měnit. Alespoň si to myslím a vnímám to tak. Trošku. Žiju teď trošku jinak než dřív, pro jiný věci než dřív a troufám si říct, že náplň v mém kalendáři se také liší od náplně ostatních lidí.
A stejně tak se mi mění postoje k sobě samé.
A k lidem okolo.
A k tomu, co říkám, neříkám, a nebo píšu.
A že už asi není vhodné abych tolik psala.
A vypisovala se.
Ze svého osobního života.
Protože, ačkoliv byla snaha zůstat v anonymitě, neřekla bych, že se mi to nějak více dařilo.
A vzhledem k "radikální změně" v mém životě, ke změně lidí v mém okolí, činnosti které se věnuju a chtěla bych se jí věnovat do budoucna, asi nemůžu pokračovat.

Možná je to momentální stav. Možná mě to přejde. Možná se "radikální změna" změní zpátky v bývalý stereotyp.Protože třeba nejsem dost dobrá. A všechno bude zase dál fajn. Teď je taky všechno fajn. Jinak.

Je to hloupý? Co si myslíte.
Když já mám vážně takovej pocit. A zároveň strašně nechci, protože sem s tímhle blogem v podstatě vyrostla. A je tu téměř všechno, sice už "zcenzurováno" několikrát, protože jsem několikrát projížděla obsah celého blogu a mazala a mazala a přepisovala.. Ale stejně.

Achjo! Tolik bych se svěřila, a vypsala, a zároveň napsala brutálně motivační článek o dětských snech a o jejich naplnění a makání na nich a náhodách a o všem co zažívám, ale...
No nic.
Tak třeba zase za nějakou dobu ahoj.
Třeba.

Ne, tohle nemůže být konec!
 

Jak mi znovu narostly křídla

6. ledna 2016 v 21:40 | Nobody |  Milý deníčku...
Po delší době je zase asi na čase se ozvat. Zase se toho tóólik změnilo!

Je to zvláštní, po rozchodu s Tommym jsem měla pocit že končí svět, a nebo že svět jde dál, akorát na mě zapomněl. Blbla jsem, bavila jsem se a dělala všechno v domnění, že mi to pomůže zapomenout. Když jsem si myslela, že je všechno dobrý, ukázalo se, že jsem vedle jak ta jedla a zase jsem dokázala probrečet celou noc.
Trvalo to rok a půl? Možná trochu dýl? Musim říct, že ze začátku to byla fakt síla. Člověk je připravenej na ledacos, ale nakonec stejně nikdy netuší předem, jak moc to bude bolet.
Víte co? Po dvou letech blbnutí a seznamování se a bůhvíčeho, po menším citovém omylu s Opem (musela jsem být asi hodně naštvaná, když jsem mu dala přezdívku jako opičce) po snahách dát se konečně dohromady se to možná i povedlo.

Jednoho obyčejného dne si mě na facebooku přidal jeden vn chalan Michal. Neznala jsem ho osobně, jen od vidění, z fotek z akcí kam jsem chodila, byl to zkrátka kamarád mých "kamarádů". A vždycky jsem si myslela, že je to namyšlenej šmejd. (Tady je zase to moje souzení dle obalu.) Na fotkách všude vypadal strašně přísně a tak celkově, prostě vážně nebudil dojem žádného štěňátka. Když mi přišla žádost, hlava mi to nebrala a ze zvědavosti jsem ho potvrdila. Zajímalo mě, co takovej "bad boy" chce od holky jako jsem já. Ovšem jsem vážně nijak nečekala že napíše. Ale napsal a řekněme, že nezněl jako úplnej zmetek. Konverzace nám nevázla, zněl vážně mile, je strašný, jak člověk soudí předem jen podle vzhledu, fů.
Když to zjistila kamarádka, co se baví se stejnýma lidma jako já, její reakce byla .. hm. Dost .., Hnusná? Nedokázala jsem najít správný výraz :D Když to zjistila, že mi píše bylo to něco ve stylu - "ten kokot?" Lekla jsem se, že o něm ví ňáký šílenosti a že jsem se ve vzhledu nespletla, okamžitě jsem se zeptala o co jde, ale odpovědí mi bylo "já nevim, vypadá tak" - AHA. Takže žádnou radu nad zlato jsem nedostala, žádný drb jsem se nedozvěděla, tak jsem to radši dál už nerozebírala.
Dohodli jsme se s Michalem, že pudem ven. Já vlastně ani nevim, co jsem čekala, byla jsem pořád poměrně špatná po Opovi, a on se zdál být fajn, dalo se s nim povídat, tak jsem sia si řekla, že za to nic nedám.

Sešli jsme se v čajovně, kam jsem EEEHMMM přišla o půl hodiny později kvůli výše zmíněné kamarádce. Až mi ho bylo líto. Když sme se sešli, vypadal fakt neškodně, byl miloučkej a držel si odstup.
Bydlí kousek ode mě a tak jsme po čajovně zavolali taxíka. Když přijel, stala se neskutečná maličkost která mi šíleně změnila pohled na věc, jsem fakt divná. Při nástupu do taxíku mi podržel dveře. Já nevim, jsem asi fakt divná, že mě u mladýho kluka ohromí podobná "maličkost", ale já si nepamatuju, že by to někdo udělal tak spontánně prostě :D Je to fakt kravina :D Ale mě to šíleně pomohlo, protože to bylo na strmym kopci s obrovskejma kočičíma hlavama a já měla podpatky.
Zkrátka - od tý doby jsem se na něj zas koukala úplně jinýma očima, našla sem v něm sympatie.

Šíleně to protahuju. Pak jsme měli dohodnutý další sraz - o kterém už mě teda informoval, že by to mohlo být rande. Ani tak jsem neodmítla. Šli jsme jíst, a nevím, jaká ďábelská síla mě donutila objednat si špagety. První rande a já si objednala jídlo, u kterýho se dá těžko nezaprasit.
Další schůzka už byla u něj doma. Koupila jsem kyblík křidýlek (ten véélkej) a doma jsme koukali na ňákej béčkovej horor. Mezi náma byla asi metrova mezera, až když jsem se bála a schovávala jsem se tak sme se SKORO přiblížili. :D
Každopádně ten večer proběhla naše první pusa a od tý doby to teď bereme, že to asi začalo. (Kadopádně mě zezačátku štvalo, že to bylo tak rychlý, v tom oťukáváním se a nedočkavym čekáním je přece jen nějaký to kouzlo.)

Pak jsme spolu šli na halloween, to bylo týden na to - kdy už jsme se spolu ukázali veřejně. Vypadlo z něj, že to semnou myslí vážně a že jsem jeho první Češka, což mě zarazilo, protože jsem byla doteď zvyklá asi zase na úplně jinej přístup aka "nikdo o nás nesmí vědět" a zároveň mě to šíleně zahřálo u srdíčka.
Svěřil se mi se vším, co se týkalo jeho minulosti a já jsem ho zděsila tou svojí, ani po tom to semnou nevzdal, důvěra mezi náma poněkud narostla.
Po halloweenu, kde jsem se teda poměrně dost nudila (vstup za 800, to se za nudu vyplatí co), jsme šli domů. Chudák se vzbudil vedle bývalý mořský víly, akorát šupiny se mi přes noc smazaly nejspíš do polštáře a zbylo mi zelený ucho, modrý obočí, polosmazaný linky a umělý řasy, který se už kráááásně odlepovaly. Ty řasy ho nejspíš nějak zlákaly a rozhodl se je mi sundat, akorát mi málem urval celý oční víčko, takže sem tam řvala jak želva. Společně s řasama mi sundal i velkou část linek takže jsem vypadala naprosto šíleně a do toho se mi udělalo špatně a na ňákou dobu jsem mu okupovala záchod.
Domů jsem se šla opláchnout a trochu upravit, měli jsme jít někam na oběd, bohužel - modrý oboči mi absolutně nešlo sundat, takže jsem mu dělala ostudu ještě takhle.

Nestěžoval si ani jednou, nic.

Teď jsou to už dva měsíce, a jeho spolubydlící už jsou na mě zvyklí, ví o mě jeho strejda, znám jeho sestřenici, všichni jeho kamarádi o mě taky vědí a absoltuně mu nevadí mít semnou fotku na facebooku, která se zobrazuje i u něj - tzn. zbytek rodiny se to buď už taky dozvěděl a nebo se to dozví velmi brzy.
Po Tommym docela rozdíl ne? (Třčitvrtě roku v naprostém utajení, zalhávání jeho kamarádům, a až po týhle době mě vzal mezi jednoho kamaráda a pár holek - ale k čemu to bylo, když jsme se pak stejně rozešli :))

Článek poměrně nezáživnej, jen zaznamenávám další obrovskou událost v mym životě.

Kluk co se za mě nestydí.

Co to zas...

9. října 2015 v 23:06 | Nobody |  Milý deníčku...
Poslední "deníčkový" zápisek je tu z 5. července... Za tu dobu se většinu času v podstatě nic nědělo. V podstatě. Ale něco přece jen. A skončilo to stejně jako vžycky. (Špatně.)

Během prázdnin jsem se klasicky věnovala práci a nic nedělání. V srpnu přijela milá návštěva. Můj bývalý přítel. Či co to je. Respektive ten klučina, se kterým to nevyšlo, protože se odstěhoval do Británie a já to na dálku prostě neumim. Možná proto, že jsem psychicky labilní trotl. Těžko říct.
Takže přijel. Vlastně jsme se rozešli na Silvestra, takže už to byl půl roku, co jsme se neviděli a ani neměli """"vztah"""" na dálku.
Šli jsme ven. Samozřejmě, že jsem mu skočila kolem pasu (dvoumetrovýmu se kolem krku skáče těžko). A na chvíli jsem si připadala jakoby se čas vrátil. Bylo to fajn. Byla jsem s človíčkem, se kterym mi bývalo dobře.
Nebudu vypisovat co všechno jsme dělali a kde jsme byli, řeknu jen to, že tu byl na tři dny a hned první den, večer mě políbil. Takže jsme byli zase o 30 kroků zpátky, ale mě v ten moment povalil takovej příliv... nevim vůbec co to bylo. Příliv.. vzpomínek? Že jsem se mu tam málem rozbrečela.
Zbylý dva dny pokračovaly ve stylu jakože pár. Sakra. Přesně to, co jsem nechtěla a co se stát nemělo. Ale byly skvělý. A bylo by to skvělý. Kdyby zůstal. Nebo se vrátil na trvalo. Klapalo nám to. Ty tři dny... Když odjel, další dny, možná spíš asi týdny byly ve stylu že je to všechno zase v prdeli, protože sme si chyběli a bla bla bla. Kecy.
Musím ale uznat, že po třech dnech s ním, jsem asi týden byla bez depresí, což byl vážně úspěch.

Potom začala škola. Moje deprese a prazvláštní psychický stavy se prohloubily. Na školu se vrátila moje bývalá nejlepší kamarádka, která mě vyměnila za spolužačku, kterou nedokážu vystát. Nesnáším všechny svoje spolužáky a představa že musím přežít ještě jeden rok mě absolutně potopila. Asi jsem byla doma permanentně protivná, protože na mě byli všichni hnusný a vyčítali mi, že se chovám strašně. Ale já prostě neměla náladu. Na ně, na mluvení, na smích, na nic. Pak jsem se jednoho dne absolutně složila kvuli ňáký kravině, kterou máma začala vyčítat, snad nádobí, nebo bordel, prostě kravina.
A máma pochopila že je asi něco špatně. A že prej jestli mám problémy, mám se jí svěřovat. Ale to já nechcí to já nedělám, protože se stydim a jsou to moje problémy. Nesmyslný kravinky, co se hromaděj a užraj mě.

Když jsem nějak překousla školu i bývalýho, věci se zase nějak uklidnily. A já stále chodila do práce.
Možná mnozí víte, že pracuju v knihkupectví v jednom obchodním centru. A ten rok, co tam dělám jsem dost často v jednom obchodě v centru vídala jakýhosi vietnamce. Nijak mě nezaujal, nic, jen když jse ho tam viděla, vzpomněla jsem si na svoje první překvapení. Vietnamec? A v tomhle obchoďe? Týýýýjo.
Jednu směnu za mnou přišel náš sekuriťák a ukázal mi fotku z časáku z toho jejich obchodu, kde dělá ten vietnamec. Na fotce byl můj kámoš. Říká mi: "Není tohle ta soutěž, který ste se účastnila, slečno??" A mě jen spadla čelist na zem a hned o pauze jsem utíkala do toho obchodu pro ten časopis.
Shodou náhod tam byl ten vietnamec. Předběhla jsem paní ve frontě vzala časák (zadarmo) mávla jim na něj, jako aby si neřekl "co to tady ta poťouchlá holka dělá" a běžela jsem zpátky do práce..
Večer, po práci mi na instagramu přišel komentář od pro mě neznámýho uživatele. "Nebyla sis dneska v Centru pro Časopis???"
A mě za ten den už podruhé spadla člist na zem, asi jsem si i vykoulela oči. A nějak jsme si začali psát.
A i když se mi nijak extrémně nelíbil, nezaujal mě, byl poměrně fajn. A psali sme si pořád. Zdálo se, že si rozumíme.
A že nemá rád hady.

V práci jsem byla na pokladně, byl tam semnou zrovna poměrně striktní vedoucí. Zákazníci se vypařili. A najednou! Zákazník! Už jsem začínala svojí papouškovskou frázi "Dobrý den," ale v půlce slova jsem se zasekla vykulila oči, hlas se mi zlomil a já to dořekla jen tak aby si vedoucí neřekl že je to asi ňákej známej. Vietnamec z odchodu kousek vedle.. Říkejme mu třeba Op. Vykala jsem mu. Chtěl poradit, kde máme příručky o hadech. Haha, velmi vipné. Polila mě nervozita, naštěstí to máme v jiném patře, tak jsem ho poslala nahoru. Můj vedoucí, který ale ví, že mám slabost pro asiaty si do mě pak rejpnul "Můžete jít pána doprovodit, jestli chcecte," a šibalsky na mě mrknul. Musela jsem být rudá až za ušima.

Op nakonec o patro výš nešel, zasekl se u jiného regálu na našem patře. A vzhledem k tomu, že bylo mrtvo, nechala jsem vedoucího na pokladně a šla jsem za ním. Takže to byl asi náš oficiální první rozhovor. Ten den jsem končila v 9 a on v 10. Byli jsme domluvení, že půjdeme spolu. Skočila jsem tedy pro dvě kafíčka a zastavila jsem se u něj v práci. Zrovna jim tam nefungovala systém, tak tam nechal kolegu samotnýho a šli jsme na chvíli ven na vzduch.
Pak zavřeli krám a doprovodil mě PĚŠKY od obchoďáku až poblíž mýho baráku.
Milej klučina. Jojo...
Psaní pokračovalo a nabíralo zajímavý směry, smrdělo to jako zájem z obou stran.
Nakonec to skončilo, že mi venku "zahříval ruce" a už mě vlastně nepustil a nakonec to skončilo nějakym tim objetím a pusou. Pusama. Fň...
Musim říct, že si mě získal nějak strašně rychle. Hajzlík. Na pár jsem si vzpomněla co je to být šťastná. Je to šílený. Jeden týden a člověk je v tranzu. V práci jsem klidně jen stála a usmívala se, protože mi bylo fajn.

Jenže to nikdy nemůže mít delší trvání, samozřejmě :))))

Nechce mi ublížit, nechce vztah, a zmizí do austrálie.

Aneb další, co semnou vytřel podlahu.

EDIT prosinec 15: Abych zpětě vysvětlila, proč mě to všechno asi nějak víc vzalo - v článku jsem to sice nenapsala uplně jasně, a nejspíš to vyznělo, že jsem fakt náctiletá okruka, a že jsem se bezhlavě šíleně zakoukala MOC RYCHLE (to sama uznávám a zároveň nechápu) do někoho, koho jsem neznala (pravda), ale taky jsem nepopsala nijak zvlášť jeho chování ke mě - ze kterýho jsem zkrátka usuzovala že to vypadá dobře.
Odjakživa jsem byla zvyklá na kdejaký pecky a odmítání a nic moc si už nemaluju, ale zkrátka, když vám kluk píše přeslazený hovna, je na vás tak milej, až se vám z toho kazej zuby, líbá vás jak ďábel a píše vám ve dne v noci takový věci, o kterejch si každá single holka nechává zdát, zkrátka, měla jsem pocit, že po delší pauze přišlo to něco, na co jsem čekala.
Nepřišlo nic.
Tadá.
 


Jak seriál vyléčil zakomplexovanou příšerku

31. srpna 2015 v 21:18 | Nobody |  Mimo mísu
Říkáte si, bože, zas nějaká další poťouchlá fanynka. Ne. Nezamilovala jsem se do žádnýho idola. Ani jsem se nerozhodla že si vezmu krále a stanu se královnou. Ani že vychovám draky. Ani prd!
Jsem obyčejný zakomplexovaný stvořeníčko. Naprosto nevýjmečná osoba, šedá myš, co tak nějak zapadá do davu kolem ní. Neumim se nijak zvlášť oblíkat, nevynikám andělskou tváří.
Jsem normální holka, co si od malička myslela, že je vysoká. Nechápu, jak se tenhle omyl stal, že jsem v prváku na střední škole zjistila, že jsem vlastně prcek. Jsem normální, extrémně zakomplexovaná holka, co ale zjistila jednu důležitou věc.

Po dlouhých letech, co jsem se veřejně shazovala a ponižovala, protože mi to přišlo bezpečnější, než kdyby někdo jiný shazoval mě, (aneb opakovaný vtip není vtipem, když se urazím sama, od druhýho už se to těžko dá brát urážka, ne?) jsem přišla na jednu věc. Začala jsem si vážit sebe samé. Aspoň trochu, znáte to.

Odjakživa jsem chrlila hlášky na můj nos a plochý hrudník. "Mám nos jak tukan, nos až do Mexika, prsa po tátovi, zatím ještě nejsem žena - ženy mají přece prsa," a tak dál a tak dál. Nezůstávala jsem samozřejmě jen u nosu a u prsou, trápí mě bambilion dalších věcí, říkám že jsem zakomplexovaný trdlo, ale tyhle dvě jsou tak nějak.. No, ty se nejvíc chytly.
Když jsem se odjakživa ponižovala, lidem okolo mě to přišlo potom přirozený, samozřejmě, vdžyť jsem jim neustále sama dokazovala, že je to normální. A horší je, že jsem všem těm věcem věřila. Těm co říkali oni, těm co jsem říkala já. Jak bych jim neměla věřit, když mě nějaký ubohý stvoření s pindíkem nazvalo v hádce NOSÁLEM, když už nemělo nic víc, čím argumentovat. Jak bych tomu neměla věřit, když si všímají všichni kolem mě?

"Líbíš se mi, ale vadí mi tvůj nos" - na to asi nikdy nezapomenu, no, co na to říct. Líbíš se mi, ale asi seš pičín z Pičína.
Upřímně, největší ubohost mi příjde urážet někoho pro vzhled, pro něco co nezmění. Možná to říkám, protože jsem to slyšela na sebe, možná to říkám, protože vím jak se na někom příroda dokáže vyřádit, ale říkám to především proto, že bych sama nikoho tímhle stylem nedokázala urazit. Nejsem svatá, ani nejhodnější či nejmoudřejší osoba, a když se s někým nemám ráda, šiju do všeho, v hlavě nebo s nějakým spojencem se klidně pustím do jeho vzhledu. Ale do obličeje bych to neřekla nikdy nikomu, protože ať je to sebevětší grázl, za svůj ksicht prostě nemůže a psychicky se dá člověk oddělat i jinak. :))))) (jk) Tohle je pod mojí úroveň.
Ale teď k tomu seriálu. Většinu času jsem tu sice psala o mém krásném nejmenším nosíku pod sluncem, a teď je čas na má obrovská prsa. JUCHŮ.
Jak už jsem říkala a jak jste už jistě pochopili, jsem extrémně zakomplexované dítko. Kvůli tak ňák nevyvinutému hrudníku jsem se styděla do plavek. A to si dovedete představit, jak jsem byla nešťastná když šlo o přítele. Každou chvíli jsem byla ve stresu že mě opustí pro nějakou prsatici. Blé.
Čemu je teď jinak? Myslíte že mi vyrostly prsa? Hahahaha. Ne.
Začala jsem sledovat Hru o trůny (dále jen GOT). Seriál plný nechutností od postelních hrátek, po sekání končetin, podřezávání hrdel a vyvrhnutých orgánů. Mňam.
Ovšem, v seriálu se téměř v každém díle objevují odhalené slečny. A já, jsem v podstatě doteď nějak neměla příležitost vidět NORMÁLNÍ ňadra NORMÁLNÍCH žen a dívek, prtože prostě mě to k holkám uplně neto, víte co, a tak jsem si asi myslela (nebo spíš můj mozek!!!!!!!) , že ty silikonový nádhery v časopisech a na tumblr jsou prostě ženský s NORMÁLNÍMA prsama.
V GOT se ovšem objevují skutečný normální holky. Ať už s prsama, nebo bez nich.
A víte co jsem zjistila? Zjistila jsem, že jsou i dospělejší a starší ženský s menšíma prsama, s divnějšími tvary a přesto jsou schopný je ukázat celýmu světu!! Dostaly zaplaceno určitě ooohromný prachy za prsa (i horší) s jakýma já se trápím! Wohoooo!!
Proč jsem se vlastně trápila? I kdybych neměla totálně žádný, moje dítě hlady neumře, i když nejsem prsatice, chlapa jsem schopná si najít, tak mi někdo řekněte, proč jsem se krucipísek trápila? Řekněte mi někdo, proč se takhle trápí stovky holek jako jsem já a proč nás média v našem trápení topí?
Ať už je člověk takový nebo makový, vždycky se najde někdo, komu se naše podivnosti budou líbit. A nebo je alespoň bude tolerovat. Proč se vlastně stresovat kvůli čemukoliv, když v seriálu ženský ukazují i to co nemaj? A chlapům pořád připadají atraktivní!


Jsem zase o drobeček spokojenější.
Jestli to takhle pude dál, asi se ze mě stane mnich.

Bi chamd khairtai? Te amo? Ne a ne a ne!

24. srpna 2015 v 11:36 | Nobody |  Mimo mísu
Miluji tě. Të dua. Ja ciabe kakhaju*. T'estimo. Wǒ ài nǐ. Ich liibe-dich. Mahal kita. Je t'aime. Ti amo. Suki desu. Sarang hae. Te amo. Tiako ianao. Ngiyakuthanda. Ke a go rata. Ndinokuda. Em/anh yêu anh/em. Nadxiie lii. Bi chamd khairtai. ...

*strašně se omlouvám ale doprkýnka, to zní tak vtipně!! :D Kakhajuuu, weehehe.


Poměrně hodně často se zamýšlím nad těmito dvěma frázemi (sakra, dala jsem ty slova do správnýho tvaru? Brr jak je ta čeština zrádná!), spíše nad tím, co vlastně znamená milovat a jak to člověk pozná?
Příjde mi hodně k zamyšlení, jak touhle frázičkou "Miluju tě" dokáží někteří jedinci plýtvat jak vodou. (Mimochodem, plýtvání vodou je další věc k zamylšení, když už jsme u toho.) A ještě víc k zamyšlení, když to použijou náctileté děti.
Já osobně nedokážu říct o nikom, že bych ho někdy milovala. Nevím, jestli je to čistě mé ego, nebo to prostě nepoznám a nebo to láska nebyla, ale já rozlišuji "zamilovanost" od "lásky" respektive fáze, kdy se podle mého jedině hodí "miluji tě". (A NEBO, to prostě neumím, v tom případě by byl zbytek článku absolutně o ničem.)

Není silnějších slov než těchto, a mnozí si to, očividně, vůbec neuvědomují.
Troufám si říct, že vztah, který jsem měla rok, nebyla láska. Nevím jak on mne, ale já ho měla pouze velice ráda. Asi. Čert to vem. Každopádně mi na tom nepříjde vůbec nic špatnho.
Nikdy jsem nikomu neřekla, že ho miluju a nikdy jsem to zatím od nikoho neočekávala, protože jsem nikdy nebyla v takové fázi, kde by to bylo vhodné.
Je mi 18 let a myslím, že pro můj věk a zkušenosti zatím víc, než bohatě stačí "mám tě rád/a" a i to dokáže zahřát u srdíčka, když je to myšleno vážně. Naopak, někdo mi teď říct, že mě miluje, asi se mu vysměju a řeknu, že je to maximálně zakoukanost. Pro takovou fázi se možná i více hodí "jsem do tebe blázen," ne? Hehe.

Milovat někoho? Proč já mám za to, že to je něco, co se musí pěstovat roky? Kde jsem tohle přesvědčení vzala? Nepřidávám slovům "miluju tě" větší hodnotu, než skutečně mají? Nebo se jim vyhýbám záměrně, protože mám strach a nechci si nic namlouvat?


Každopádně, jak už jsem psala, dle mého se láska pěstuje roky. Není to něco, co se jen tak zčistajasna objeví, rozklepe vám kolena a v břiše roztančí motýly. To je zamilovanost. Ta taky pěkně rychle dokáže vyprchat. Ale láska je jako pěstovaná květina, ze začátku možná není ani vidět, ale s péči vyroste v něco krásného, obdivuhodného, jen tak nevyprchá. Láska prostě je.
Zapomeňme teď na pyl, a že existuje nějaká alergie, a na brouky co se kolem květin motají, protože nepříjemnosti a těžkosti jsou vždycky a vždycky budou.

Jako lásku si opravdu nepředstavuju "vztahy" na pár týdnů, měsíců. To jsou možná chabý pokusy a kdo během těchto chabých pokusů vypustil z úst i několikrát "Miluji tě", tfuj!
Jako lásku si představuju něco, co se pěstuje roky. Klidně desítky let. Zní to téměř nemožně, ale něco, co prostě nezmizí. Nikdy nic není ideální a já jsem moc mladá, abych si něco takovho dovedla představit. Můžu jen hádat, co nám život připravuje za nástrahy a proč je tolik rozvodů.

Můj mladý mozek je na to asi ještě nezralý. Až mi bdue 80, možná budu schopná vám o lásce povědět trochu něco víc. :))) Každopádně, já si ty dvě slovíčka šetřím pro někoho speciálního. .)

Co si o tom myslíte vy?



Další články


Kam dál